Žabka královna

Byl jeden král a měl tři syny. Jednou je k sobě povolal a řekl:
„Synové moji, jste už nyní dospělí; máte čas, abyste se postarali sobě o nevěsty. Udělejte si každý po střelce, jděte na zakázaná luka a vystřelte v rozličné strany. V který dům čí střela padne, v tom sobě vezme nevěstu.“
Králevicové udělali sobě po střelce, vyšli na zakázaná luka a vystřelili: nejstarší bratr v pravou stranu, prostřední v levou, a nejmladší, který se nazýval Ivan bohatýr, pustil svou střelu přímo. Potom šel každý hledat svou střelku. Nejstarší bratr našel svou střelku u ministra a prostřední u generála, i oba dva pojali za ženy jejich krásné dcery. Ale Ivan bohatýr dlouho nemohl najít střelku svou a byl velmi zarmoucen; celé dva dni chodil po lesích a po horách, a na třetí den zašel do močálu a spatřil velikou žábu, jež v hubě držela jeho střelu.
Ivan bohatýr chtěl odejít a svou nalezenou střelu tam nechat, ale žabka zavolala:
„Kva, kva, Ivane bohatýre, pojď ke mně a vezmi si svou střelku, sic nikdy z toho bahna nevyjdeš.“
Po těch slovech žabka se převrhla a v tom okamžení vyskytla se tu překrásná besídka. Ivan bohatýr vešel do besídky.
„Vím,“ řekla žabka, „žes už třetí den nic nejedl; nechceš-li něco pojíst?“
Poté žabka se opět převrhla a hned se tu vyskytl stůl se všelijakým jídlem a pitím. Ivan bohatýr sedl za stůl a najedl i napil se.
„Poslouchej,“ řekla mu žabka, „Tvá střela zalétla ke mně, Ty si mě musíš vzít za ženu; pakli nevezmeš, nevyjdeš z tohoto močálu.“
Ivan bohatýr se zarmoutil a nevěděl, co dělat; potom se rozmyslel a vzal žabku s sebou i přinesl ji do zámku.
Bratři i nevěsty začali se mu vysmívat. Nastal den, v který se musel Ivan bohatýr oženit; on jel v kočáru a žabku nesli do dvorce na zlaté míse. Když nastala noc a ženich s nevěstou odešli do svých pokojů, sňala žába ze sebe žabí kůži a udělala se překrásnou pannou; a za dne opět se proměnila v žábu. Ivan bohatýr byl s ní spokojeně i šťastně živ.
Po některém čase dal si král své syny zavolat a řekl jim:
„Milé děti, nyní jste už všichni tři ženatí; rád bych, aby mi Vaše ženy a mé nevěsty udělaly každá košili.“
Poté jim dal po kusu plátna a řekl, aby ty košile byly do zítřka hotový. Starší bratři přinesli plátno svým ženám a ty hned začaly svolávat komorné, matičky a selské krásné panenky, aby jim pomohly košili ušít. Komorné a matičky hned přiběhly a daly se do práce: některá stříhala, některá šila. Mezitím poslaly nevěsty služku podívat se, jak bude žabka košili šít. Jak služka vstoupila k Ivanu bohatýru do pokoje, tu on právě přinesl plátno a smutně je položil na stůl.
„Což jsi tak smuten, Ivane bohatýre?“ řekla žabka.
A on odpověděl:
„Kterak nemám smuten být? Otec přikázal, aby z tohoto plátna jemu do zítřka ušita byla košile.“
„Neměj žádné starosti,“ řekla žabka, „a jdi spát; ráno bývá moudřejší nežli večer ..... všecko se to udělá.“
Poté vzala nůžky a rozstříhala to celé plátno na malé kousky; potom otevřela okno a vyhodila je ven na vítr i řekla:
„Bujní větrové, rozneste ty kousky a ušijte tchánovi košili.“
Služka šla a pověděla královnám, že žabka celé plátno rozstříhala na malé kousky a vyhodila oknem. Ty smály se žabce a řekly:
„Co asi její muž zítra králi přinese!“
Na druhý den, když Ivan bohatýr se vyspal, podala mu žabka košili:
„Tu máš, milý Ivane bohatýre, dones tu košili svému otci.“
Ivan bohatýr vzal košili a donesl ji svému otci a starší bratři také své košile přinesli.
Napřed ji králi podal nejstarší bratr; král podíval se na ni a řekl:
„Ta košile je tak ušita, jak se obyčejně šijí.“
Potom se podíval na tu, kterou druhý syn přinesl, a řekl, že ta košile nic lepší ušita není. Ale když nejmladší syn jemu košili podal, nemohl se král ani dost nadivit; nebylo na ní ani jedinkého švu znát.
I řekl:
„Tu košili mi dávejte jen v největší svátky.“
Podruhé král zase povolal k sobě syny své a řekl jim:
„Milé děti, rád bych věděl, umějí-li Vaše ženy vyšívat zlatem a stříbrem; naberte sobě hedvábí, stříbra i zlata, aby mi do zítřka udělala každá po koberci.“
Ženy starších králeviců začaly svolávat komorné, matičky a selské krásné panenky, aby jim pomohly vyšívat koberce. Ty hned přišly a začaly vyšívat: některá stříbrem, některá zlatem. Mezitím opět poslaly služku se podívat, co bude žabka dělat. Ivan bohatýr přinesl si domů zlato, stříbro i hedvábí, a byl velmi smuten.
Žabka, sedíc na stolici, řekla:
„Kva, kva, kva, což jsi tak smuten, Ivane bohatýre?“
„Kterak nemám smuten být? Otec poručil, aby tím stříbrem, zlatem a hedvábím do zítřka byl vyšitý koberec.“
„Neměj žádné starosti,“ řekla žabka, „jdi spát, ráno bývá moudřejší nežli večer.“
Poté vzala nůžky a všecko hedvábí rozstříhala, stříbro i zlato roztrhala a vyhodila oknem řkouc:
„Bujní větrové, přineste mi ten koberec, kterým můj otec zakrýval okna.“
Když to služka všecko nevěstám vyprávěla, umínily si, že také tak udělají. I čekaly dlouho, ale vidouce, že větrové jim koberce nepřinášejí, poslaly koupit stříbro, zlato i hedvábí a daly se do vyšívání koberců jako prve.
Ráno, jakmile Ivan bohatýr vstal, žabka mu koberec podala. Tu všichni tři bratři přinesli své koberce k otci.
On pak vzal koberec napřed od nejstaršího, podíval se naň a povídá:
„Ten koberec hodí se na koně, aby nezmokli.“
Podíval se druhému na koberec a řekl:
„Ten se může prostírat v předním pokoji, aby si oň utírali nohy.“
Potom vzal koberec od nejmladšího syna, divil se a řekl:
„Tímhle kobercem mi prostírejte stůl jen.“
Koberec Ivana bohatýra dal schovat a druhým synům koberce vrátil řka:
„Doneste je svým ženám a řekněte, aby si je nechaly!“
Potom potřetí řekl král synům svým:
„Nyní, milé děti, rád bych, aby mi Vaše ženy, každá sama, upekly po chlebu.“
Když o tom královny uslyšely, ihned poslaly služku se podívat, co bude dělat žabka. V tu chvíli přišel Ivan bohatýr do svých pokojů a byl velmi smuten.
„Kva, kva, kva, což jsi tak smuten?“ tázala se ho.
„Jakpak nemám smuten být? Otec poručil, abys mu upekla chléb.“
„Neměj žádné starosti, všecko udělám!“
I dala přinést díž, mouku a vodu; vysypala mouku do díže, nalila vodu, udělala těsto, vylila je do studené pece a zahradila i řekla:
„Ať se upeče chléb pěkný čistý, kyprý a bílý jako sníh!“
Služka se vrátila k nevěstám a řekla:
„Nevím, proč král žabku tak chválí; vždyť nic neumí udělat!“
Když nevěsty to všecko vyzvěděly, umínily si, že taky tak udělají jako žabka; i zadělaly mouku studenou vodou a vylily do studené pece; ale vidouce, že se jim těsto rozplynulo, daly si přinést jinou mouku, zadělaly své chleby teplou vodou a vsadily je do vytopené pece. I bály se, aby se neopozdily, a pospíchaly tak, že té jedné chléb se připálil a té druhé se nedopekl; ale žabka vyndala svůj chléb z pece pěkný čistý, kyprý a bílý jako sníh.
Bratři přišli k otci a přinesli každý svůj chléb. Král vzal od nejstaršího syna chléb, podíval se naň a řekl:
„Takovýto chléb možná jen z nouze jíst!“
Potom vzal od druhého syna a povídá:
„Tenhle chléb je taky takový!“
Ale když mu nejmladší syn podal svůj chléb, řekl král, aby mu ten chléb dávali na stůl, když budou hosté u něho.
„Milé děti,“ doložil král, „vaše ženy udělaly mi všecko, co jsem poručil, a proto žádám Vás, abyste zítra se svými ženami přijeli do mého dvorce na oběd.“
Králevicové vrátili se k ženám. Ivan bohatýr byl velmi smuten a přemýšlel:
„Kterak já s sebou povezu žabku?“
A žabka, sedíc na stolici, otázala se ho:
„Kva, kva, kva, proč, Ivane bohatýre, jsi tak zarmoucen?“
Ivan bohatýr odpověděl:
„Kterak nemám se rmoutit? Otec poručil nám všem, abychom k němu zítra přijeli do dvorce s ženami: kterak já Tebe tam povedu?“
„Neměj žádné starosti,“ řekla žabka, „ráno bývá moudřejší nežli večer; jdi spát.“
Na druhý den Ivan bohatýr sebral se a jel do dvorce; a nevěsty poslaly opět služku se podívat, v čem žabka pojede.
Tu právě žabka otevřela okno a křikla silným hlasem:
„Och, Vy bujní větrové, leťte tam do mé říše a řekněte, aby přijel nádherný kočár se vší úpravou, se služebníky, hajduky, běhouny a předjíždníky.“
Potom zavřela okno a sedla na stůl. Už se všichni sjeli do dvorce, jen ještě čekali na žabku; tu nenadále běží běhouni, skáčí předjíždníci, a za nimi jede velmi nádherný kočár.
Král si myslel, že k němu jede nějaký jiný král anebo králevic, a šel ho přivítat.
„Nechoďte, otče,“ řekl Ivan bohatýr, „jede to moje žabka ve skořápce.“
Kočár přijel a z něho vyšla Ivana bohatýra žena a byla tak krásná, že se všichni podivili. Sedli za stůl; žabka, co nedopila, to vlila do rukávu, a kosti dávala do druhého rukávu. Když to druhé nevěsty viděly, dělaly taky tak; co nedopily, vlily do rukávu, co nedojedly, dávaly do druhého. Když od stolu vstaly, začala hudba hrát a žabka šla tancovat: máchla jedním rukávem a hned tu stálo na loket vody; máchla druhým a po vodě plavaly husy a labutě, takže všichni, vidouce to, nadivit se nemohli její chytrosti; a jak přestala tancovat, zmizelo všecko: voda, husy i labutě. Potom šly tancovat druhé nevěsty; a jak máchly svými rukávy, všecky postříkaly, a kostmi div jim oči nevytloukly.
V tom Ivan bohatýr odešel domů, vzal žabinu kůži a nemeškaje spálil ji. Potom přijela jeho žena i začala hledat svou kožku, a když ji nenašla, řekla:
„Nu, Ivane bohatýre, když jsi nemohl poshovět malý čásek, tedy mne nyní hledej za třikrát devíti zeměmi ve třicátém carství, v podslunečném panství, a věz, že mi říkají přemoudrá Vasilka.“
Jak to řekla, v okamžení zmizela. Ivan bohatýr dal se do usedavého pláče a šel ji hledat: šel dlouho nedlouho, blízko neblízko; snadno se pohádka vypravuje, ale nesnadno se dílo dělá. I přišel k chaloupce, která stála na kuřích nožkách a sama se obracela.
Ivan bohatýr řekl:
„Chaloupko, chaloupko, zůstaň stát k lesu zadem a ke mně předem!“
A chaloupka na jeho slovo zůstala stát. Ivan bohatýr vešel do chaloupky a viděl v předním koutě sedět babu Jagu.
„Potud o duši ruské tu neslýcháno, ani ji vídáno; a nyníčko mi duše ruská před očima! Přicházíš-li, Ivane bohatýre, chtě, čili nechtě?“
Ivan bohatýr odpověděl, že dílem chtě, dílem nechtě, a vypravoval všecko, jak bylo.
„Je mi Tebe líto,“ řekla baba Jaga. „Chceš-li, já Ti posloužím, Vasilku přemoudrou Ti ukážu: každého dne sem ke mně přilétá odpočívat. Jakmile přiletí, hleď, abys ji chytil za hlavu, a jak ji chytíš, bude se Ti proměňovat v žabku, v ropuchu, v hada i v jinou neřest a naposledy se promění v střelu. Tu střelu vezmi a zlom na dvě: a tak potom ona bude navždy Tvou. Jen dej pozor, když svou ženu chytíš, abys ji nepustil!“
Potom baba Jaga králevice schovala, a sotva ho schovala, tu přiletěla přemoudrá Vasilka. Ivan bohatýr přiloudil se k ní a chytil ji za hlavu; i začala se mu proměňovat v žábu, v ropuchu, a konečně v hada. Ivan bohatýr ulekl se a pustil ji, a Vasilka v okamžení zmizela.
A baba Jaga mu řekla:
„Když jsi ji neuměl udržet, už nikdy, nikdy víc ji zde nespatříš; ale chceš-li, jdi k mé sestře, k ní také přemoudrá Vasilka přichází odpočívat.“
Ivan bohatýr vydal se k druhé babě Jaze, ale tu také přemoudrou Vasilku neudržel; i šel ke třetí sestře.
„Jestliže i nyní přemoudrou Vasilku pustíš,“ řekla, „už nikdy ji nenajdeš.“
Když se mu Vasilka proměňovala, nepustil ji z rukou; konečně udělala se střelou a Ivan bohatýr střelu vzal a na dvé přelomil.
V tom okamžení stála před ním přemoudrá Vasilka a řekla:
„Nu, Ivane bohatýre, nyní se Ti poddávám!“
Baba Jaga darovala jim koberec samolet, a oni na tom koberci samoletu letěli do svého panství; letěli tři dni a čtvrtého dne spustil se koberec právě do dvorce. Král přivítal syna svého i nevěstu s radostí velikou; vystrojil veliké hody a naposledy udělal na místě svém Ivana bohatýra králem.