Žabí král aneb železný Jindřich

zobrazeno 114×

Vložil(a): vequi, 11. 1. 2016 23.36

 Za starých časů v dobách, kdy se ještě dbalo na dané slovo, žil jeden král, který měl velmi krásné dcery, z nichž ta nejmladší byla tak krásná, že se samo slunce, které toho vidělo již tolik, nad tou krásou podivovalo vždy, když dívce svítilo do tváře. Blízko královského zámku se rozkládal černočerný hluboký les, ve kterém byla pod jednou stařičkou lípou studna. Když byl horký den, nejmladší princezna vycházela do lesa, posadila se na okraj chladivé studny, a když měla dlouho chvíli, vzala zlatý míč, házela ho do výšky a chytala; a to byla její nejoblíbenější hra. Jednou se ale přihodilo, že se zlatý míč nevrátil do princezniny ručky, nýbrž spadl na zem vedle ní, odrazil se a žbluňkl do vody. Princezna míč sledovala očima, ale on zmizel; studna byla hluboká, člověk na její dno nedohlédnul. Tu počala plakat a plakala a naříkala čím dál hlasitěji, utišit se nemohla. Když chvíli usedavě naříkala, tu na ni někdo zavolal: „Copak je ti princezno? Naříkáš tu, že by se byl nad tebou kámen ustrnul.“ Dívka se ohlédla, odkud ten hlas přichází a tu uviděla žábu, jak vystrkuje z vody ošklivou tlustou hlavu. „Aha, to jsi ty, stará skřehotalko?“ řekla princezna: „Pláču pro svůj zlatý míč, který mi spadl do vody.“ „Uklidni se,“ odvětila žába: „já ti mohu pomoci. Co mi dáš, když ti přinesu tvoji hračku zpět?“ „Co si budeš přát, nejmilejší žabko,“ řekla princezna: „moje šaty, perly a drahé kameny, k tomu zlatou korunku, kterou nosím.“ Žába odpověděla: „Tvoje šaty, perly a drahokamy ani zlatou korunku nechci; ale jestli ke mně chceš být milá a já se stanu tvoji družkou a přítelkyní, budu sedět vedle tebe u stolu, jíst z tvého zlatého talířku, pít z tvého pohárku a spát v tvé postýlce; když mi tohle všechno slíbíš, tak já ti míč přinesu nahoru.“ „Ano,“ odvětila princezna: „všechno tohle ti slibuji, když mi ho přineseš zpět.“ Ale pomyslela si: „Co ta vrásčitá žába žvaní, ať si sedí ve vodě a kváká, ta přeci nemůže být žádnému člověku družkou.“ Žába, když obdržela slib, ponořila hlavu pod vodu a za malou chvilku se objevila zase nahoře a v tlamě nesla zlatý míč a hodila ho do trávy. Princezna se zaradovala, když zase uviděla svoji krásnou hračku, popadla ji a utíkala s ní pryč. „Počkej! Počkej!“ volala za ní žába: „Vezmi mne sebou, já nemohu utíkat tak rychle jako ty.“Ale co jí bylo platné její úpěnlivé kvákání, princezna ji neposlouchala a pospíchala domů a na ubohou žábu, která musela zůstat v hluboké studni, ihned zapomněla.

Druhého dne, když král a jeho dvořané seděli u tabule a jedli ze zlatých talířů, uslyšeli pleskání a čvachtaní na mramorovém schodišti, a když ten někdo dospěl nahoru, zaklepal na dveře a zvolal: „Královská dcero, ty nejmladší, otevři mi!“ Princezna se běžela podívat, kdopak je za dveřmi, a když otevřela, seděla tam žába. Vystrašená dívenka přibouchla dveře a posadila se zpět ke stolu. Král si všimnul, jak jí divoce buší srdce a řekl: „Čehopak se bojíš, stojí snad před těmi dveřmi strašlivý obr a chce tě odnést?“ „Ale ne.“ odvětila: „Není to žádný obr, nýbrž ošklivá žába, která mi včera v lese vytáhla z vody můj míč, s tím, že jsem jí musela slíbit, že se stane mojí družkou. Ale to jsem si nepomyslila, že se dostane z vody až sem, nyní stojí venku a chce dovnitř.“ Mezitím zaklepala žába podruhé a volala: „Královská dcero, ty nejmladší, otevři mi! Nepamatuješ si snad, co jsi mi včera u studny slíbila? Královská dcero, ty nejmladší, otevři mi!“ Tu pravil král: „Co jsi slíbila, musíš taky splnit, jdi a otevři jí!“ Tak princezna šla a dveře otevřela, tu žába vskákala dovnitř a skákala pak dál až k její stoličce, tam se posadila a zaskřehotala: „Zvedni mě k sobě nahoru!“ To dívka udělat nechtěla, dokud jí král poznovu neporučil. Sotva se žába usadila na stoličce, řekla: „Nyní mi přistrč blíže svůj zlatý talířek, abychom mohly společně jíst“ To princezna sice udělala, ale každý viděl, že velmi nerada. Žába si nechala chutnat, ale jí každé sousto v krku přímo rostlo. Po chvíli žába pravila: „Nyní jsem se dosyta najedla a jsem unavená, zanes mne do své komůrky, tam se uložíme se k spánku.“ Tu začala princeznička plakat, neboť se té studené žáby bála, ani dotknout se jí neodvážila a ona si chtěla spát v její krásné čisté postýlce. Ale král se na ni rozhněval a pravil: „Co jsi slíbila, musíš taky splnit, ta žába je tvoje družka!“ Tady nic nepomohlo, chtíc nechtíc musela žábu vzít s sebou. Popadla ji s velkým odporem dvěma prsty a nesla nahoru, a když si lehla do postýlky, místo aby žábu vzala k sobě, mrštila s ní vší silou o stěnu a zvolala: „Teď dáš pokoj, ty hnusná ropucho!“ Ale světe div se! Na podlahu nedopadla mrtvá žába, nýbrž živoucí, mladý princ s nádhernýma očima. A ten byl nyní po právu a podle vůle jejího otce její milý druh a manžel.

Tak společně spokojeně usnuli a druhého rána, když je probudilo slunce, přijel kočár, tažený osmi bělouši, kteří měli na hlavách bílé chocholy, a jejich postroje byly zlaté; a stál u nich sloužící mladého krále; byl to věrný Jindřich. Ten se velice rmoutil nad tím, že jeho pán byl proměněn v žábu, své srdce si musel spoutat třemi železnými obručemi, aby se mu samým zármutkem a bolestí nerozskočilo. Kočár měl mladého krále zavézt do jeho říše, věrný Jindřich jim oběma pomohl dovnitř, sám si stoupnul dozadu; byl radosti bez sebe z toho vysvobození. Když ujeli malý kousek cesty, uslyšel královský syn něco venku strašlivě zapraštět. Tu se obrátil dozadu a zavolal: „Jindřichu, kočár se polámal!“ „Ne, můj pane, to byla jen obruč na mém srdci, kterou jsem si nasadil, aby mi nepuklo srdce z toho, že jste byl zakletý.“ Ještě jednou a pak ještě jednou zapraštělo a princ si vždy myslel, že je polámaný kočár, ale byly to jen ty dvě obruče na Jindřichově srdci, protože nyní byl šťastný, že jeho pán je vysvobozený

Máte i Vy oblíbenou pohádku, o kterou se chcete podělit? Přidejte ji.

Sdílejte:   | 
0

Diskuze k této stránce (0 příspěvků)

Pro přidání příspěvku je nutné se přihlásit nebo zaregistrovat.

Zatím zde není žádný příspěvek.

Naši partneři

© 2013 - 2016 ProMaminky.cz | design and code by Werner Dweight