Žabí král

zobrazeno 26×

Vložil(a): dáša, 11. 3. 2016 18.33

Je tomu dávno, kdy vládl v jednom království starý král. Měl překrásnou dcerušku, o které si povídali lidé v celém království. Princezna od rána do večera zpívala a dováděla s kamarádkami na zahradě. Za horkých letních dnů chodila nejraději sama k lesu. Na kraji lesa pod starou lípou se třpytila průzračná studna. Princezna se posadila na chladnou kamennou obrubu a dívala se do studně. Ačkoliv voda byla čistá a jasná, nikdy nespatřila princezna dno. Když se dost do studně nadívala a napila se chladivé vody, začala si pohazovat zlatou koulí. Vyhazovala ji do výšky, chytala a zase vyhazovala a koule jiskřila na slunci, jako by hořela. Byla to její nejmilejší hračka. 
Jak si tak jednou pohazovala, vyklouzla jí koule z ruky a skutálela se přímo do studně. Princezna přiskočila ke studni a ještě zahlédla ve vodě zlatý svit, ale brzy se ztratil. Koule klesala hlouběji a hlouběji. Snad je studna bezedná, pomyslela si princezna a dala se do nářku. 
„Co se Ti stalo, princezničko? Naříkáš, že by se i kámen ustrnul,“ uslyšela za sebou hlas, a protože pro slzy neviděla, kdo ji volá, protřela si oči a ohlédla se. Z vody vystrkoval hlavu veliký žabák, vyvaloval na princeznu oči a utěšoval ji: 
„Neplač, princezničko, neplač.“ 
„To jsi Ty, starý kvákale?“ podivila se princezna. „Však bych neplakala, kdybych neztratila zlatou kouli. Hrála jsem si s ní a spadla mi do studny.“ 
„Do studny?“ řekl žabák, „a co mi dáš, když Ti Tvou zlatou kouli přinesu?“ 
„Co budeš chtít, milý kvákálku,“ usmála se princezna, „šaty, perly, drahokamy, nebo bys chtěl raději mou zlatou korunku?“ 
Žabák odpověděl: 
„Nestojím o Tvoje šaty, perly a drahé kamení ani o zlatou korunku. Ale jestli mě budeš mít ráda, jestli se chceš se mnou spřátelit a dopřát mi, abych s Tebou seděl u stolu, jedl z Tvého talířku, pil z Tvé skleničky a spal v Tvé postýlce, pak se ponořím do studny a zlatou kouli Ti donesu.“ 
„Přines, přines,“ žadonila princezna, „slibuji Ti všechno, co bys rád, jen už mi přines moji milovanou kouli.“ 
Přitom si myslela: Co jen ten hloupý žabák vykládá? Žába patří do vody. Kdopak kdy slyšel, aby žába jedla z talířku! 
Žabákovi stačilo, že princezna slíbila. Zmizel pod hladinou a za chvilku vyplaval se zlatou koulí v hubě a pak ji hodil do trávy. 
Princezna radostí poskočila, když kouli uviděla. Zvedla ji, mazlila se s ní, smála se a běžela k zámku. 
„Počkej, počkej,“ volal za ní žabák, „vezmi mě s sebou, nedovedu tak rychle utíkat jako Ty.“ 
Co mu bylo platné, že kvákal, jak nejhlasitěji dovedl. Princezna neposlouchala. Pospíchala domů a na žabáka zapomněla. Žabák se smutně vrátil do studny. 
Druhého dne seděla princezna s králem a dvořany u stolu a mlsala ze svého talířku královské dobroty. Pojednou se za dveřmi na mramorovém schodišti ozvalo: pať, pať, pať. Copak je to? Lidé u stolu naslouchali. Jako by za dveřmi něco poskakovalo. Potom uslyšeli volání:

„Princezničko rozmilá, 
splň mi, co jsi slíbila!“

Princezna odběhla od stolu, aby se podívala, kdo ji volá. Jak otevřela dveře, spatřila žabáka. Vykřikla, rychle dveře zavřela a zamkla. Bála se, aby žabák neskočil dovnitř. Celá bledá se posadila ke stolu. 
„Dceruško,“ potřásl král hlavou, „co se děje, čeho se bojíš? Přiletěl snad za dveře nějaký drak a chce si Tě vzít s sebou?“ 
„Ale ne,“ odpověděla princezna, „je to jen žába, ošklivá žába.“ 
„A copak chce?“ 
„Můj milý tatínku, včera jsem si hrála na kraji lesa a zlatá koule mi spadla do studánky. Moc jsem pro ni plakala. Slyšel mě žabák a povídal, že mi kouli přenese, když se s ním spřátelím. Slíbila jsem mu to a on mi kouli donesl. Teď stojí žabák za dveřmi a jistě bude chtít posadit se s námi ke stolu.“ 
Znovu se ozvalo ťukání na dveře a volání:

„Princezničko rozmilá, 
otoč klíčem v zámku, 
splň mi, co jsi slíbila, 
vzpomeň na studánku!“

Král se zamračil a řekl: 
„Co se slíbí, musí se také splnit. Jdi a otevři dveře.“ 
Princezna otevřela dveře, žabák skočil do sálu a už se od princezny nehnul. Poskakoval za ní až k její židli a u židle zavolal: 
„Zvedni mě k sobě!“ 
Zdráhala se, ale král poručil a musela poslechnout. Žabák skočil z židle na stůl a požádal: 
„Podej mi svůj zlatý talířek, abychom mohli spolu jíst.“ 
Princezna poslechla, ale nejraději by od stolu utekla. Žabákovi chutnalo, princezna se každým kouskem jídla málem dusila. Žabák se najedl a povídá: 
„Najedl jsem se dosyta a chce se mi spát. Odnes mě do svého pokojíčku a ustel svou hedvábnou postýlku. Lehnu si do ní.“ 
Princezna se rozplakala. Nechtěla vzít studeného žabáka do ruky. A když si představila, že bude ležet v její čisté bílé postýlce, plakala ještě víc. Král se rozzlobil a řekl: 
„Žabák Ti pomohl, když jsi potřebovala, teď pomoz Ty jemu!“ 
Princezna odnesla žabáka v konečcích prstů a posadila ho ve svém pokojíčku do kouta a do postýlky si lehla sama. Tu přelezl žabák k posteli a žádal: 
„Jsem ospalý a chci spát hezky jako Ty. Jen mě zvedni k sobě, nebo to povím Tvému otci.“ 
Princezna žabáka zlostně zvedla a vší silou jej hodila na protější stěnu. 
„Teď dáš konečně pokoj, ty ošklivý žabáku!“ vykřikla. 
Starý ošklivý žabák dopadl na podlahu a div divoucí ..... místo žabáka stál před princeznou mladý princ a hezky se na ni díval. Vyprávěl jí, jak ho zaklela zlá čarodějnice. Vysvobodit ze studánky ho mohla jenom princezna, která by splnila jeho přání. Vyprávěl, princezna poslouchala, ani nezpozorovali, že minula noc a že se rozednívá. Teprve když venku zahrčel kočár, podívali se z okna. Do nádvoří zámku vjížděl kočár tažený osmi bělouši s bílými chocholy na hlavách. Vzadu stál na kočáru princův sluha, věrný Jindřich. 
„To je můj kočár,“ řekl princ princezně, „odveze nás do mé říše. A ten, kdo stojí za kočárem je můj nejvěrnější sluha.“ Seběhli spolu po schodech dolů a věrný Jindřich je zvedl do kočáru jako pírka. Radostí nemohl ani mluvit. 
Jeli do princova království a už měli hezký kus cesty za sebou, když princ uslyšel, jak za ním něco prasklo, jako by se kolo zlámalo. Otočil se dozadu k věrnému Jindřichovi a zvolal: 
„Jindřichu, kolo se láme!“ 
A sluha řekl:

„To není kolo, můj pane, 
dal jsem si obruče vykovat 
a svoje srdce do nich dát, 
vždyť by mi puklo docela, 
když Vás zlá víla zaklela. 
To ze šťastného shledání, 
ta první obruč praskla mi.“

Ujeli zase kus cesty a opět něco prasklo a pak ještě jednou. Všechny tři obruče na Jindřichově srdci praskly. Pukly radostí, že je princ vysvobozen a že je šťastný.

Zdroj: www.abatar.cz

Máte i Vy oblíbenou pohádku, o kterou se chcete podělit? Přidejte ji.

Sdílejte:   | 
0

Diskuze k této stránce (0 příspěvků)

Pro přidání příspěvku je nutné se přihlásit nebo zaregistrovat.

Zatím zde není žádný příspěvek.

Naši partneři

© 2013 - 2016 ProMaminky.cz | design and code by Werner Dweight