Vybíravá Lenička

zobrazeno 17×

Vložil(a): vendy.z, 3. 7. 2016 20.38

Před dávnými předávnými časy žil dobrý uhlíř Ondřej. Těžko si na něj budete pamatovat, protože to i Vaše prababičky byly ještě malé holčičky a pradědečkové jenom zlobivý klučinové. Tak ten dobrý muž žil v malé chaloupce se svou ženou a třemi dcerami. Nejmladší Liduškou, prostředí Barunkou a nejstarší Leničkou. Všechny to byly dívky překrásné, až radost pohledět, ale jenom Lenička byla jako rozkvetlý růžový kvítek. To se ví, že za ní běhali mládenci z širokého dalekého okolí, ale ona si stále nemohla vybrat. Jeden byl pro ni moc hloupý, druhý zase moc ošklivý, ten další křivé nohy měl a jiný byl chudý jako kostelní myš. 
Příběh, který Vám budu vyprávět se skutečně stal ..... věřte nebo ne. Bylo to tenkrát na počátku léta, když všude kvetly třešně a ptáčkové radostně trylkovali. Lenička utíkala a za ní ještě doléhaly hlasy rozjařených mládenců. Končil totiž jarmark a leckterý se za ní otočil a oči na ní mohl nechat. Jenže ona se všem vesele smála, a když se sláva ke konci chýlila, rychle domů utíkala. Celičká udýchaná, ale veselá, se zastavila až na palouku uprostřed lesa. Ulehla do vysoké trávy a odpočívala. Jak tam ležela, náhle uslyšela kohosi přicházet. Zvědavá, jak ona už od narození byla, hned vyhlížela, kdo se blíží. Po cestě, zrovna mezi břízkami, kráčel nějaký mládenec. Pěkný byl, což o to, ale tuze nóbl oblečený ..... žádné venkovské šaty, ale pěkně střižené kalhoty, běloskvoucí košile a vykládaná vesta. Jak kráčel stále si lamentoval: 
„Kam se asi poděla? Kam se asi poděla?“ 
Lenička vůbec nebyla hloupá, a tak ji hnedle bylo jasné, že je to jeden z jejich nápadníků. Určitě ji musel sledovat cestou k lesu a tady se mu ztratila.
„No počkej, já Ti dám,“ pomyslela si. 
Počkala až mládenec přešel a lehkým krokem běžela lesem za ním. Cestou popadla pár šišek a při první příležitosti jednou hodila po tom nápadníkovi. 
„Kdo tu o můj život usiluje!“ vylekal se ten pocestný, a když se nikdo neozýval, pokračoval dál. 
Lenička to dlouho nevydržela a za chvíli hodila další. 
„Pro legraci tu nikomu nebudu!“ vykřikl mládenec a hned se pustil tam, odkud šiška přiletěla. Ať utíkala Lenička, jak chtěla, za chvíli ji mládenec dohonil a to bylo překvapení. 
„Tak tady se nám schovává naše pěkná holubička,“ řekl pocestný. Ještě chvíli se zlobil, ale Lenčina krása ho brzy natolik okouzlila, že ji odpustil. Chvilku se procházeli a z mládence se vyklubal pomocník nákupčího Miloslav. Leničku celou okouzlil, až chudák holka zapomněla, že den pomalu končí a ptáčkové jdou spát. Když si to uvědomila, rychle utekla a pospíchala domů. 
Teď si jistě říkáte, že ji dvakrát zvesela nepřivítali, a máte pravdu. Ale spát se ji šlo lehce, protože měla hlavu plnou toho nového nápadníka. Nebyla by to však Lenička, o které tento příběh pojednává, aby rychle pomocníka nákupčího ze svých snů nevyhnala a své srdíčko před ním neuzavřela. Dál vesele žila, mládencům hlavy motala a na Miloslava si nikterak nevzpomněla. A když za ní jednou přišel až před branku, tak se k němu otočila zády a ani se mu neodpověděla na pozdrav.
Neminulo ani třicet dní a třicet nocí a Lenička musela se psaním do města. Oblékla si pěkné šaty a s veselou písničkou vyrazila. Cestička ji pod nožkami rychle ubíhala a než přišlo k poledni, už děvče procházelo branou. Radostně se usmívala, jak byla celá unešená z toho městského shonu, aniž si všimla, že již drahnou dobu ji sleduji Miloslav. Lenička předala psaní, pro sladké cukrátko zamotala hokynáři hlavu a vracela se domů. Tentokrát ji nevyprovázely hlasy mládenců, jen v dálce byla slyšet kukačka. 
Jak Lenička přišla na palouček, kde prvně potkala Miloslava, vidí jak na trávě u cesty sedí babička. Vypadala skoro jako pohádková, jen ta nůše ji chyběla. Slušně babku pozdravila a hned se ji ptá jestli něco nepotřebuje ..... však to znáte, člověk nikdy neví, a co kdyby byla skutečně pohádková! 
„Dobrý den babičko, copak se Vám stalo, že tu u cesty sedíte?“ 
„Předlouhou cestou jsem znavena a starosti tíží má bedra,“ odpověděla stařena. „Můj syn ne a ne najít si nevěstu.“ 
„Však on tu pravou jednou potká,“ řekla Lenička. 
„Také že potkal, ale ona mu srdce zlomila a samotného chudáka zanechala,“ posteskla si stařena. 
„Ta by zasloužila, nevěrnice jedna,“ přitakala Lenička. 
„Pravdu máš, zasloužila by si,“ hlas stařeny zhořknul, a když děvče zvedlo oči, tak už tam neseděla hodná babička, ale zlá a ošklivá babizna. 
„To Ty jsi mého syna odmítla,“ hřímala ta strašná baba jaga, „Ty jsi ta, jenž mojí krev urazila!“ 
Lenička se vyděsila. Babizna povstala do hrozivé výšky a sluníčko zašlo za mrak. 
„Ale babičko ..... “ zajíklo se děvče. 
„Mlč! A poslyš moji kletbu! Tvá krása nechť teď zmizí, ať pohled na Tě je všem cizí; v každém hrůzu budit budeš, pronásledovaná výsměchem kam Ty půjdeš; to je má pomsta nad Tebou, to je zadostiučinění spáchané na Tvou osobou!“ Hrozivá kletba zahřímala vzduchem a babizna zmizela. 
Vystrašená a polekaná Lenička s pláčem utíkala k domovu. K nikomu nepromluvila a celou noc jí zmítaly hrozivé sny. Znovu a znovu slyšela tu hroznou řeč. 
Přesně o půlnoci, když byla noc nejtemnější, probudila se Lenička a utíkala k zrcadlu. Zhrozila se a jak mrtvá padla k zemi. Její kůže hnijící se zdála být, plná strupů a boláků, vlasy v stébla trávy proměněná. Když ta nešťastnice znovu k vědomí přišla, s křikem a pláčem z rodné chaloupky utekla. 
Uhlíř i jeho žena, vzbuzeni tím křikem, našli již jen rozbité zrcadlo. Hledali svou dceru, ale marně. Jako by se do země propadla. Tak ubíhaly dny a týdny, a oni svojí dcerku za mrtvou považovali. 
Promoklá a zubožená bloudila Lenička po království. Bála se potkat živáčka, protože stále narážela na odpor a neporozumění. Občas se vkradla do opuštěné světnice, aby se napila mléka nebo snědla skrojek chleba. Odevšad ji vyháněli a chovali se k ní hůře, než k žebrákům. Budila ve všech odpor a nenávist. Tak putovala po cestách i necestách, neviděna a opuštěna, sama se svou nešťastnou duší. 
„Co jsem udělala tak zlého, že jsem tímto trestem zasažena?“ ptala se sama sebe. 
Po dlouhých měsících znovu putovala lesy, poblíž své rodné chaloupky, a dostala se na palouček, kde toho nešťastného Miloslava potkala. Zase tu seděla v trávě, ale neodpočívala, plakala nad svým neštěstím. Když tu náhle, stejně jako kdysi slyší kohosi přicházet. Teď spíš ze strachu než ze zvědavosti, začala vyhlížet pocestného. Jaké bylo její překvapení, když cestou si hrdě kráčel Miloslav. 
„Miloslave, prosím, odpusť mi a zruš to hrozné prokletí,“ vyběhla křičíc Lenička. 
Mládenec se zarazil a chvíli s odporem hleděl na to zubožené stvoření před ním. Poté pravil: 
„Ach to jsi Ty ..... nezbednice. Konečně jsi poznala, jaká bolest mě zasáhla. Má matka svou odplatu dobře provedla!“ Pohrdlivě se zasmál a nešťastnici zanechal svému osudu. 
V té době zrovna královstvím projížděl princ Radomír se svou družinou. Nevím jestli to byla náhoda, nebo osud, který zavedl mladého kralevice do těchto končin, kde zrovna Miloslav ubohou Leničku svými slovy pokořil. 
Celá družina prince Radomíra zrovna přemýšlela, kde své kosti složí a dobrého oběda si dopřejí, když v dáli uviděli palouček. Teprve po chvíli si povšimli člověka kráčejícího po cestě. Ten, jak se zdálo, je také zpozoroval a hned se dal do běhu. 
„Stůj dobrý člověče a řekni jaký ďas Tě žene!“ zastavilo neznámého princovo páže. 
„Dobří rytíři, pomozte nešťastníkovi, kterého zlý osud potkal,“ zalhal příchozí, „na tom paloučku, před Vámi, mě napadla hrozná příšera. Člověku podobná, ale krvelačná, a málem mě zabila. Jsem Miloslav, pomocník nákupčího, a štědře Vám zaplatím za moji ochranu,“ pravil ukazujíc potrhanou košili. 
„Pěkný pomocník. Není ještě ani poledne a Ty se potuluješ po lesích,“ řekl rázně princ, který se připojil k pážeti. 
„Byl jsem na cestě se zbožím mého mistra,“ ospravedlňoval se Miloslav, „když jsem byl tak hrozně napaden.“ 
„Dobře tedy,“ odpověděl princ, „Tvé dukáty nepotřebujeme, rádi Ti poskytneme ochranu.“ 
Ostražitě se tedy přiblížili k palouku a Miloslav ukázal princi to úděsné stvoření, jak ve vysoké trávě krčilo své kosti. 
„Zab ho, zab ho, prosím,“ šeptal pomocník nákupčího kralevici. 
Princ tasil svůj meč, pobídl svého valacha k běhu a vyrazil vstříc krvelačnému monstru. 
Lenička mezitím klesla do trávy a lkajíc bědovala nad svým osudem. Když tu náhle zaslechla zvuk koňských kopyt a s leknutím se otočila. Těsně před tím, než kralevic dosáhl tu příšeru, ta se otočila a s nešťastnýma očima pohlédla na prince. Potom se jako podťatá zhroutila na zem. Mladý následník trůnu se zarazil, zastavil koně a seskočil ke stvůře. S odporem si prohlédl to zubožené zvíře, které opravdu připomínalo člověka a kopnutím ho obrátil, aby si prohlédl tvář toho monstra. 
„Princi Radomíre,“ ozvalo se za ním. „Cizinec utekl!“ 
„Co to bylo za podivína,“ pomyslel si princ, „copak nechtěl naši ochranu?“ 
Otočil se zpět ke zvířeti a pohlédl mu tam, kde lidé mají tvář. V tu chvíli se zděsil. Příšera se probudila. Princ rychle pozvedl svůj meč, ale z nestvůrné tváře na něho hleděli dvě vystrašené a nešťastné oči, bez jakéhokoliv výrazu krvelačnosti. Tvor se dal hned na útěk. 
Celá družina marně stíhala toho tvora, ale ten se jim brzy ztratil. Nalíčili spoustu pastí a vrátili se na palouk, kde rozbili tábor. Své jídlo pojídali mlčky, přemýšleje o těch podivných událostech, které je potkaly. Nejvíce ze všech byl zamyšlen princ. Čekal hrozné monstrum, a nakonec našel vystrašené stvoření. 
„Ne, to nebyly oči monstra, ale člověka,“ pomyslel si kralevic. Zahloubán do svých myšlenek princ usnul. Nebyl jediný, ale stráž bedlivě hlídala svého pána. 
„Stávejte můj pane,“ probudilo z rána prince páže, „pojďte se podívat, co se nám v noci lapilo do pasti.“ 
Kralevic urychleně vstal a běžel se podívat, co že to je za úlovek. Když Vám řeknu, že nebyl ani moc překvapen, budete mi to věřit. Spatřil totiž toho tvora, které včera málem zabil. Ta odpudivá živá bytost tam ležela svázaná strachy se klepajíc. 
„Co jsi zač?“ snažil se princ hovořit se zvířetem, ale marně. Stále měl pocit, že to není zvíře, nýbrž člověk. Ale odporný vzhled a bezmocné vzlyky ho stále přesvědčovaly o opaku. 
Jelikož se dále nechtěli zdržovat na palouku, spoutali zvíře. Přehodili mu přes hlavu pytel, aby nelekalo koně, a na provaze ho vedli dál svou cestou. Když slunce ukazovalo téměř poledne, přijeli k cizímu městu. Okolo nich se hned vytvořil hlouček zvědavců, kteří chtěli vědět, copak to vlečou za překvapení. Družina je zaháněla, ale marně. 
„Podívejte se princi,“ upozornil jeden voják kralevice,“ není tamhleto ten podivín z lesa!“ 
„Máš pravdu,“ odpověděl následník trůnu, „sleduj ho, třeba se dozvíš něco, co nám pomůže odhalit tu záhadu!“ 
Voják se nenápadně vmísil do davu a sledoval Miloslava. Ten nejdřív procházel nazdařbůh městem, ale potom konečně zašel do nějakého domu. Náš špeh mezitím pod okny napínal uši, jak jen to šlo, aby se dozvěděl co možná nejvíce. Když vyposlechl velice zvláštní rozhovor vrátil se k princi a vše mu vyložil. Kralevic nevycházel z údivu. 
„To je jako nějaká pohádka, kterou mi vykládala chůva,“ pomyslel si princ a rozkázal „Přiveďte mi toho lotra i s jeho matkou, ať sám můžu posoudit, mají-li nějakou vinu.“ 
Mezitím tu zuboženou osobu schoval mezi koně, a čekal než zlovolníky přivedou. 
„Osobo,“ oslovil princ babiznu, když byla předvedena, „jako následník trůnu, Vám nařizuji, aby jste mi vypověděla všechno, co víte o zakletí nebohé panny Leničky.“ 
Babizna strnula, ale jelikož poznala, že zde nic nezmůže a vše je prozrazeno, svedla vinu na syna. Ten se rozlítil a hned prosil za odpuštění. Sliboval princi věrnost a služby až do konce svého života, ale marně. Kralevic neustoupil. Věda, že jde o vlastní život, vyložil Miloslav celou pravdu. 
Když to babizna slyšela, mohl ji ďas vzít. Zrudla, začala prudce dýchat ..... až praskla. Rána to byla, to Vám řeknu, a síru bylo cítit na míle daleko. Když se všichni vzpamatovali, spustilo se brebentění a každý měl najednou co říci. Princ překvapen a rád za ten dobrý skutek, nařídil, aby se družina vydala na další cestu ..... pryč z toho mumraje. 
„A co to zakleté děvče,“ zavolalo páže. 
„Chudák,“ řekl princ, „pokud nenajdeme jak ji vysvobodit, bude muset čelit svému těžkému osudu.“ 
Pohleděl na nešťastnici, schovanou mezi koňmi a zůstal zaraženě stát. Na rukou již měla kůži jako samet. Rychle strhl pytel a nestačil se divit. Před ním stála panna krásná, až oči přecházely, plačící tím štěstím. 
To byl příběh o vysvobození Leničky moudrým princem Radomírem, který vyprávějí rodiče svým dcerkám. Ony pak poučeny, vědí, že si člověk nemá vybírat a pyšně zdůrazňovat svoji krásu, ale naopak, přinášet radost a štěstí do života normálních lidí. 
Jakýpak je to konec? Ptáte se? 
Inu zamilovali se do sebe, byla veselka, jakou v tom království dlouhá léta neviděli. A té radosti. Uhlíř a jeho žena se znovu shledali se svou dcerkou a byli rádi, že se jejich dcera poučila, a tak dobrého muže nalezla.

Máte i Vy oblíbenou pohádku, o kterou se chcete podělit? Přidejte ji.

Sdílejte:   | 
0

Diskuze k této stránce (0 příspěvků)

Pro přidání příspěvku je nutné se přihlásit nebo zaregistrovat.

Zatím zde není žádný příspěvek.

Naši partneři

© 2013 - 2016 ProMaminky.cz | design and code by Werner Dweight