Vrť se, vřetánko, bába Starucha už nepomůže

zobrazeno 9×

Vložil(a): vendy.z, 3. 7. 2016 20.36

Přeďte pilně, milé přadlenky, ať Vám kolovrátky vrčí, ať se Vám vřetánka vrtí, já Vám k tomu předení upředu pohádku. 
Žila byla Ilenuška, dcera tetky Anastázie, děvenka tak pěkná, že jí široko daleko v kraji rovno nebylo, já ji znal, takže mi můžete věřit. A jak je někdo vytesaný spíš ze sedavého dřeva, tahle Ilenuška byla od hlavy do paty neposeda. Do studánky pro vodu po ránu vyběhla, jako by jí země bosé nožičky připalovala, s metlou po dvoře zrovna tančila, jako by to byl ten nejšvarnější chasník, a když trávu za humny síkla, ruce se jí nad pažitem třepetaly jako dva holoubci. Jenomže když ji matka za večera ke kolovrátku posadila, nastala ta bída: Ilenuška by se byla sama jako vřetánko ráda točila, ale posedět, to ne, to ona nedovedla. Matka ji hubovala: 
„Ani plachtu na postel mít nebudeš, až se pro Tebe natrefí ženich! Koukej Profira tetky Madaliny, ta už má truhlu plnou plátna, a Ty spřádáš ještě loňský len.“ 
Když si pak Anastázie jednou sousedce na svou děvenku pěknou postěžovala, ta tlachalka to připepřila a rychle dala dál. Ke kapce pravdy každá z klevetnic si něco přidala a z pěkné neposedky Ilenušky byla brzy lenošnice líná, která ke studánce běhá, jen aby se v ní zhlížela, která se po dvoře ochomýtá, jen aby po chasnících přes plot pokukovala, a která za humny síkne, jen aby matce sešla z očí. Jak to u tetky Anastázie kapičkou začalo, tak se to k ní za čásek jako povodeň přihnalo: chudák tetka se div nezjevila, jakou to má dceru. A tak vzala lískovec a přetáhla milou Ilenušku, když se jí za večera zase vřetánko nechtělo dost vrtět. 
Kéž by se všem klevetnicím, co jich po světě chodí, pusa zkřivila! Řeknu Vám, já nejsem z těch, co hnedka sednou na lep, a zvlášť nevěřícný jsem k pomluvám o pěkných děvenkách, ale když jsem ty třesky plesky slyšel, a když jsem taky slyšel, že se z chalupy přísné Anastázie stále častěji ozývá břink břink a Ilenuščin nářek, sám jsem začal kroutit hlavou ..... 
Kdo ví, jak by to bylo dopadlo, kdyby si zrovna tou dobou mladý pan císař nebyl umínil, že se podívá až za hory a vršky do našeho kraje. Jede si mladý pán, jede, a jede kolem Anastáziiny chalupy v tom okamžení, kdy lískovec břinká a Ilenuška ječí, jako by ji na nože brali. Mladý císař zaslechne křik, dá zastavit, vejde a ptá se, kdo že tu naříká. Uplakaná děvenka ze sebe nevydala slovíčko, ale tetka Anastázie, celá zděšená, sotva nechala vznešeného hosta domluvit, tolik se bála přiznat, jak se věci mají. 
„Ani se neptejte, nejvzácnější panáčku,“ spustila a nedala se zastavit, „ta moje dcerunka paličatá, ta mě snad k smrti usouží. Jenom považte, měli jsme letos takovou úrodu lnu a konopí, jakou ani děda Jon nepamatuje, a ten je tak starý, že už dobře neví, kolik je mu let. Já jsem se přitom vřetena ani dotknout nesměla, všechno spředla tady moje Ilenuška. A když nebylo doma co, šla pomáhat příbuzenstvu, potom všem sousedkám a nakonec chodila po celé vsi. Jak se dověděla, že v některé chalupě nemají spředeno, hned se jim tam usadila, zvaná nezvaná, a spředla, co našla. Ona je, můj nejvzácnější panáčku, úplně nemocná předením. Představte si, když už teď nemá do čeho píchnout, co si vzala do hlavy: začala mi spřádat proutí z plotu! Viděl kdy svět takové bláznovství? Tak jsem si řekla, já z ní tu posedlost musím vyhnat!“ 
A tetka Anastázie, aby ztvrdila, co zčerstva vymyslela, napřáhla ruku s lískovcem. Mladý císař ji zadržel: 
„To se Tvoje dceruška opravdu ničím jiným neprovinila?“ podivil se. „Jestli je tohle její jediný prohřešek, pak ji už nebij, radši dovol, abych ji vzal s sebou k nám na zámek. Moje matka císařovna má ráda dobré pradleny a nechá ji příst třeba dnem i nocí. Lnu a konopí máme u nás habaděj, Tvoji Ilenušku už nikdy ani nenapadne spřádat proutí z plotu.“ 
Anastázie byla ze všeho tak popletená a na Ilenušku tak rozezlená, že pořádně nevěděla, co to mladý pán povídá, a když pochopila, bylo pozdě. Císařský kočí švihl do koní a císařský kočár byl tentam. 
„I co,“ řekla si tetka Anastázie a utřela si opožděnou slzičku. „Dělala jsem, co jsem uměla. Císař daleko, pámbu vysoko, teď ať si ta neposlucha neposedná poradí sama.“ 
Jen přeďte, přadlenky, přeďte! Ať se Vám prstíčky kmitají, ať se Vám vřetánka točí, hned Vám tu pohádku dopředu, jen co rozmotám tenhle uzlíček. Kdeže jsme to přestali? Aha, už vidím Ilenušku, tu pěknou děvenku, tu neposedku, na císařském zámku. Mladý císař právě dovyprávěl matce císařovně, co já zrovna pověděl Vám. Vlastně ne, co to říkám, ne a ne ten uzlíček rozmotat: on jí dovyprávěl jenom to, co slyšel od tetky Anastázie, zatímco já jsem Vám pověděl všecko, protože o Ilenušce všecičko vím. A paní císařovna se na syna vlídně usmívá a říká děvence laskavým hlasem: 
„Líbíš se mi, Ilenuško. Jestli umíš tak pěkně příst, jak pěkně vypadáš, ráda si Tě u nás nechám. Na císařském dvoře je pro pradlenu práce ažaž. Jen si představ, kolik postelí musíme povlékat, kolik stolů prostírat a kolik vojáků strojit!“ 
Ilenuška v té chvíli zbledla, že by se v ní krve nedořezal. Matka císařovna však byla žena moudrá a dobrá. Všimla si, jak té její nové přadlence pobledly tvářičky. Snad to přičítala únavě, snad té velké změně ..... kdopak z nás se ze dne na den octne z chalupy rovnýma nohama v císařském zámku ..... , snad stesku po domově. Zkrátka Ilenušce řekla: 
„Teď si odpočiň. Trochu se u nás porozhlédneš, vyzkouším si Tě, až se u nás zabydlíš.“ 
Uplynul den, uplynul druhý, bledá Ilenuška zase zrůžověla, hopkala po zámku, tu se přitočila a pomohla v císařské kuchyni, tu vyběhla do zahrady natrhat květiny pro císařskou tabuli, tu zase pomohla samotné císařovně, když se potřebovala přistrojit do svých deseti parádních císařských sukní. Joj, to byl život pro naši neposedku, docela zapomněla, že přišla na císařský zámek, aby se stala císařskou pradlenou! 
Až třetího dne zvečera si matka císařovna dala Ilenušku zavolat do své komnaty a pravila: 
„Zdá se mi, děvenko, žes u nás přivykla. Můžeš se tedy dát do práce. Tady jsem Ti připravila dva pytle: v jednom jsou pletence konopí, v druhém pletence lnu. Do zítřka do oběda oba pytle spředeš, a dej pozor, ať je nit tenká a nezauzlená, jinak by se z ní špatně tkalo, to přece sama dobře víš.“ 
Ubohá Ilenuška! Pytle byly tak plné, že je do své světničky sotva přivlekla. Ani je nerozvázala, jen na ně bezmocně hlavu položila a usedavě se rozplakala. Vyčítala v duchu sobě i matce, tetce Anastázii, proč raději neřekly mladému císaři pravdu, nemusela by se teď bát, jak zítra přežije tu hroznou hanbu. 
Plakala a plakala a byla by plakala až do samého rozbřesku a možná ještě den a noc, kdyby se zničehonic, zrovna když na věži císařského zámku odbíjela půlnoc, nebyly otevřely dveře její světničky a dovnitř nevešla ohyzdná babice: tělo kost a kůže, zuby jako hrábě, spodní pysk převislý až k bradě. 
Ilenušce se leknutím div srdce nezastavilo. To nemůže být než Ježibaba, Čárymůra nebo jiná zlá čarodějnice, pomyslela si s hrůzou. 
Ohyzdné stvoření se o berličce přibelhalo až k té naší nešťastné přadlence a oslovilo ji sípavým hlasem: 
„Neboj se mě, děvenko. Jsem ošklivá, ale zlá nejsem. Říká jí mně Starucha a vím, co Tě souží. Utři si slzičky, lehni si a klidně spi, já tu práci za Tebe udělám. Jenom mi slib, že se mně jednou za mou námahu odvděčíš.“ 
Ilenuška slíbila a udělala, jak jí babizna přikázala. Lehla si, přetáhla si přikrývku přes hlavu a třásla se jako osika. Nevěřila z toho, co slyšela, ani slovo. Byla přesvědčená, že nedožije rána, že ji ta čarodějnice připraví o život. A když dožije rána, nepřežije poledne, protože ta stará ohyzda na ni císařovně všechno prozradí a Ilenuška bude jen pro hanbu a na posměch. Za chvilku se však odvážila vykouknout zpod přikrývky, co babice dělá, a užasla: bába Starucha předla a vřeteno se v jejích kloubnatých prstech činilo, jako by jím vrtěl sám čert. Neuplynula hodina, bába spředla všechen len a přadena uložila zas do pytle. Stejně hbitě spředla i konopí. Když práci skončila, zmizela jako mávnutím proutku. 
Všechno se mi to jenom zdálo, pomyslela si Ilenuška, která se do svítání neodvážila na lůžku pohnout. Teprve když nakoukl do okna první sluneční paprsek, vyskočila z postele a bosá, v košilce běžela honem k pytlům. Nebyl to sen! Oba pytle byly vrchovatě naplněny přadeny tenoučké, hlaďoučké příze, té nejtenčí a nejhladší, jakou si, mé milé přadlenky, ani ta nejšikovnější z Vás nedovede představit. 
Ilenuška nevěděla co radostí počít, a tak začala pohazovat přadeny jako míči a poskakovala s nimi po světničce jako kůzlátko po jarní louce. 
Hned po obědě odnesla pytle do císařovniny komnaty a ta svou milou přadlenku vychválila do nebes. 
„Na celý měsíc máš odpředeno,“ řekla jí. „V mé první zkoušce jsi obstála, až uplyne měsíc, podstoupíš druhou.“ 
Od té chvíle žila Ilenuška na zámku jako v ráji. Oblékali ji do vzácných šatů, krmili ji vybranými jídly, císařovna byla spokojená a taky mladý císař se nezlobil a tu a tam se na pěknou přadlenku dlouze zahleděl. A naše Ilenuška, ach, ta byla ze všech nejšťastnější! 
Pověst o sličné a pilné pradleně se nesla po celém císařství a roznesla se až do sousedních zemí. Na zámek se zdaleka sjížděly císařovny a královny, aby Ilenušku poznaly, a všechny o ní pěly jen chválu. 
Uplynul měsíc a císařovna shromáždila své hosty v hodovní síni. Rozhodla, že nastal čas, aby se před nimi pochlubila uměním své pradleny, dala zavolat Ilenušku a takhle k ní promluvila: 
„Vzácné paní by se rády přesvědčily o Tvé zručnosti, děvenko. Tady máš čtyři pytle lnu. Zítra v poledne je přines spředené.“ 
Dva sluhové měli tentokrát co dělat, aby vrchovaté pytle dovlekli do světničky naší Ilenušky. A jen co za nimi zapadly dveře, ta děvenka nešťastná se rozplakala. Plakala a plakala, a jak tak plakala, zkusila zavolat bábu Staruchu ..... co taky mohla jiného zkusit ..... , třeba ji uslyší a přijde ..... 
Uhodli jste, přišla. Sotva odbila půlnoc, dveře světničky se otevřely a vešlo to ohyzdné stvoření: tělo kost a kůže, zuby jako hrábě, pysk převislý k bradě. Dobelhalo se k Ilenušce a sípavě řeklo: 
„Dobrý večer, děvenko. Nech toho nářku, lehni si a pokojně se vyspi, já už si poradím.“ 
Co bych Vám, mé pilné přadlenky ..... jestlipak se Vám prstíčky kmitají, jestlipak se Vám vřetánka vrtí? ..... co bych Vám zdlouha vykládal. Ilenuška si lehla a spala, jako když ji do vody hodí. A bába Starucha ve chvíli všechno spředla, přadena uložila do pytlů, a jak nepozorovaně přišla, tak taky odešla. 
Ráno si Ilenuška pytle důkladně prohlédla, spočítala a potěžkala přadena, a když shledala, že je všechno, jak má být, ba dokonce ještě lepší, zaplakala radostí a hodné bábě Staruše v duchu blahořečila. Zavolala dva sloužící a se čtyřmi pytli té nejskvostnější příze předstoupila před císařovnu. Císařovna nešetřila pochvalou a cizí vzácné paní zázračnou přadlenku obdarovaly bohatými dary. 
Na císařský dvůr se začali sjíždět ze všech konců světa také princové a kralevicové a musím říct, že všichni byli do naší Ilenušky celí pryč. Nebylo ovšem divu, protože naše děvenka štěstím jen kvetla, a jestli byla odjakživa pěkná, rozkvetla teď do nevídané krásy. A k tomu všemu o ní každý věděl, a my to víme ze všech nejlíp, jak je pilná a pracovitá a jak dovedně dokáže vřetánkem vrtět. 
Princové a kralevicové se na ni usmívali a ona se nezlobila a vrtěla se s nimi každý večer v tanci. Kdo jediný se zlobil, to byl mladý císař. Do Ilenušky se zadíval, že už mu nebylo pomoci, jenomže nevěděl, kudy do toho. Obával se, že matka císařovna mu nedovolí, aby si vzal chudou pradlenu. Ale císařovně se jeho volba zamlouvala. 
„Majetku máme dost,“ pravila ta moudrá paní synovi, „a zemi tak velikou, že už k ní žádnou jinou nemusíme připojovat. Co nám chybí, to je pěkná a pracovitá nevěsta. Ale než svolím k tomu, aby to byla Ilenuška, ještě jednou si ji vyzkouším. Jestliže splní třetí úkol, jako splnila první dva, stane se hned nazítří Tvou ženou a mou snachou.“ 
To se stalo v úterý takhle po svačině. Ještě před večeří zašla císařovna k Ilenušce. 
„Pojď se podívat, mé dítě, co jsem Ti připravila na noc k předení.“ 
Ilenuška zbělela jako to nejlepší císařské plátýnko a s hlavou sklopenou šla za císařovnou do veliké komory, kde ukládali císařský len a konopí. Matka císařovna odpočítala deset vrchovatých pytlů, pět s pletenci lnu, pět s pletenci konopí. 
„Zítra před polednem s tím ke mně přijď. A hleď, ať je příze pevná jako drát, budeme z ní tkát plátno pro vojáky.“ 
Deset sloužících mělo co dělat, aby dovlekli pytle k Ilenušce do světničky. Když naše děvenka osaměla, trpce zaplakala a zahořekovala: 
„Že já nešťastná jsem se vůbec narodila! Že jsem poznala mladého císaře a překročila práh jeho zámku. Proč jen jsem neměla odvahu přiznat se hned na začátku, jaká jsem nanicovatá pradlena! Že mě matička odmala dost nelískala, když jsem u vřetánka nedovedla posedět! Lež má krátké nohy a lhář se zaplete do vlastních sítí! Dvakrát jsem měla štěstí, že mně babička Starucha pomohla, ale potřetí mně už nikdo nepomůže. Zítra se císařovna doví, jak to se mnou je, a když mě k smrti nepotrestá, sama umřu hanbou. A než bych umírala hanbou, radši skočím do císařské studny, ta je ze všech studní nejhlubší ..... “ 
Až do půlnoci Ilenuška bědovala. Ale sotva odbila dvanáctá, dveře její světničky se otevřely a tiše vstoupila bába Starucha. Jak ta dobrá duše vypadala, to už tady všichni víme, tak nač bychom se tím zdržovali. Ovšem co Ilenušce pověděla, to vím jenom já, a to Vám zopakuju. 
„Upokoj se, děvenko,“ zaskřípala svým sípavým hlasem. „Dvakrát jsem Ti pomohla, pomůžu i potřetí, na mě se můžeš spolehnout. Jen jedno od Tebe chci: že mě za mou námahu pozveš na svatbu, ať si vezmeš boháče, či chuďasa.“ 
„Ráda Vás pozvu,“ slíbila Ilenuška a utřela si slzičky, „moc ráda, babičko. Jenže jakápak svatba, když nemám ženicha!“ 
Bába Starucha se pousmála: 
„Svatba se někdy uvrtí dřív než jedno vřetánko příze. Ale Ty na svůj slib nesmíš zapomenout. Bude Ti to k prospěchu, uvidíš!“ 
„Už jsem slíbila, babičko, a věřte mi, že slovo dodržím. Jenže kdepak Vás potom najdu?“ 
„Ať bude svatba kdekoli, jakmile se sejdou hosté, budu obcházet kolem domu. Ty vyjdeš na dvůr ke špalku na dříví a řekneš: Bábo Starucho, pojď se mnou ke stolu, začíná svatební hostina a ta se bez Tebe neobejde. Budeš si to pamatovat, děvenko?“ 
„Budu, babičko, budu.“ 
„Tak dobrá. A teď si jdi lehnout a předení pusť z hlavy.“ 
Ilenuška, děvenka naše pěkná, usnula bezstarostně a spala dlouho a dlouho, spala a spala, ačkoli byl dávno bílý den. 
Císařovna hned po ránu zvědavě nahlídla do její světničky, pytle spatřila plné a vyrovnané jako vojáky podle zdi a Ilenušku na posteli, jak tvrdě spí. Chudinka moje, pomyslela si císařská paní, ta musí být unavená po té práci, byl by to hřích budit ji z nejsladšího spánku ..... A po špičkách tichounce odešla. 
Teprve před polednem probudil Ilenušku hlad. Protřela si oči, vyskočila z lůžka a hajdy k pytlům, aby se přesvědčila, jak se babička Starucha za ni v noci činila. Než rozvázala první pytel, srdce se jí sevřelo úzkostí, ale jakmile se dotkla prvního přadena, velkého a tuhého jako meloun, zavýskla radostí. Pak na ten pytel plný melounů nejpevnější hlaďoulinké příze složila hlavu a úlevou se rozplakala. 
Císařovna zrovna zase stála za dveřmi, aby se poohlédla, jestli ta její přadlenka ještě spí, a sotva zaslechla vzlykot, vstoupila dovnitř, objala Ilenušku a konejšivě řekla: 
„Neplač, dítě, neplač, byla to moje poslední zkouška. Jsi tak pilná a dovedná, že jsi mně přirostla k srdci. Už ráno jsem se rozhodla: dám Ti za muže svého syna. A pospěš, svatba bude ještě dnes!“ 
Ilenuška, děvenka šťastná, překvapením ani promluvit nemohla. Ne že by, šibalka, tušení neměla, že ji mladý císař očima hladívá, ne že by se jí nezamlouval, byl to taky junák, ale považte samy, mé pilné přadlenky, být císařovnou, to není malá věc! Že se Vám prstíčky rozechvěly? Že se Vám přetrhla nitka? Mně taky ..... A tak teď kousek přeskočíme a poběžíme rovnou k svatebnímu stolu. 
To Vám byla hostina, jídla a pití tolik, že by to bylo vystačilo nejmíň na tři svatby. A hudba a zpěv se ozývaly po celém císařském zámku i jeho okolí. Hosté už se scházeli, ale než se stačili posadit ke stolům, vyběhla Ilenuška, ta neposedka, šibalka naše pěkná, na císařský dvůr, postavila se ke špalku na dříví a tiše zavolala: 
„Babičko Starucho, pojď se mnou ke stolu, právě začíná svatební hostina ..... “ 
Ještě nedořekla a bába Starucha stála vedle ní: tělo kost a kůže, zuby jako hrábě, pysk převislý ..... no však víte! 
„Až spolu vejdeme do hodovní síně,“ přikázala Ilenušce, „takhle mě představíš: Vážení a ctění bojaři a bojarky, nemějte mi za zlé, že si vedu na svatbu svou tetičku. Je tuze stará a tuze ošklivá, ale srdce má zlaté a ke mně byla vždycky laskavá. Ctím ji jako matku, ba ještě víc. Moje matička je daleko, kdežto tetička je tady zblízka, a proto bude sedět vedle mě.“ 
Ilenuška provedla všechno přesně tak, jak si to Starucha přála. Hosté až zatajili dech, když spatřili to ohyzdné stvoření, a paní císařovna se nemohla opanovat a zeptala se: 
„Dušičko moje drahá, od čehopak máte tak veliké zuby a ten převislý ret?“ 
„Od předení, moje milá, od předení. Ani císařský počtář by do konce života nespočítal, kolik nitek já musela naslinit,“ usmála se bába Starucha. „Je vidět, císařská matičko, že jste toho sama moc neupředla, když se takhle ptáte.“ 
Císařovna sklopila hlavu a Starucha hovořila dál: 
„V mládí jsem bývala děvče jako lusk. Ráda jsem předla a tak jsem se do toho předení vložila, že se mi brzy daleko široko nikdo nevyrovnal. Na všechno ostatní jsem zapomněla a předla jsem a předla. Ani umřít v klidu nemůžu, pořád bych jen předla a předla. Však jako já umí dneska příst jen moje Ilenuška. Věřte, že jsem se dost a dost nastrachovala, aby jednou neskončila stejně, ale teď už se nebojím. Ilenuška dnes dostala muže, který nedopustí, aby se z ní ze samého předení stala taková ohyzda šeredná, jako jsem já.“ 
Císařská paní se zděsila, ale sotva se stačila vzpamatovat, už vroucně babičce děkovala za její upřímnost a přede všemi hosty slavnostně prohlásila: 
„Ilenuško, dcero moje, přikazuji Ti, abys už nikdy nevzala vřetánko do ruky! A všechna císařská vřetena i kolovrátky se ještě dnes večer vystěhují z mého zámku. Taková je má vůle!“ 
„Děkuju, malinko,“ šeptla Ilenuška, vděčně pohlédla na bábu Staruchu a šťastně na svého mužíčka. 
Copak, milé přadlenky, vřetánka se Vám nevrtí? Jen přeďte, přeďte, to jenom já mám dneska dopředeno! 
Ledaže bych Vám pověděl, co jsem Vám ještě nepověděl, že jsem si všecičko vymyslel a jenom jediné je pravda pravdoucí: po bábě Staruše se slehla země a žádné z Vás už nikdy nepomůže. 
A proto, mé pilné přadlenky, ať kolovrátky vrčí, ať se vřetánka vrtí, ať se Vám prstíčky kmitají! Já Vám k tomu upředu zítra zas jinou pohádku.

Máte i Vy oblíbenou pohádku, o kterou se chcete podělit? Přidejte ji.

Sdílejte:   | 
0

Diskuze k této stránce (0 příspěvků)

Pro přidání příspěvku je nutné se přihlásit nebo zaregistrovat.

Zatím zde není žádný příspěvek.

Naši partneři

© 2013 - 2016 ProMaminky.cz | design and code by Werner Dweight