Vřeteno, člunek a jehla

zobrazeno 56×

Vložil(a): vequi, 11. 1. 2016 23.28

Bylo jednou jedna dívka, které zemřeli otec i matka, když byla ještě úplně malé dítě. Na konci vsi žila v malé chaloupce její osamělá kmotra, která se živila předením, tkaním a šitím. Stařena vzala opuštěné dítě k sobě, vedla ho k práci a vychovávala ke zbožnosti. Když bylo dívce patnáct let, kmotřička onemocněla, zavolala ji k posteli a pravila: „Milá dcerko, cítím, že se blíží můj konec; zanechávám ti tuhle chaloupku, která tě ochrání před větrem a nepohodou, a k tomu toto vřeteno, tkalcovský člunek a jehlu, s jejich pomocí si zaopatříš svůj chléb vezdejší.“ Pak jí položila ruce na hlavu, požehnala jí a řekla: „Uchovávej ve svém srdci Pána a dobře se ti povede.“ Potom kmotřička zavřela navěky oči, a když ji pohřbívali, šla uplakaná dívka za rakví, aby své milé dobrodince prokázala poslední poctu.

Od toho času žila v chaloupce docela sama, pilně předla, tkala a šila; a na všem, co učinila, leželo požehnání předobré kmotřičky. Bylo to tenkrát, jako by lnu v komoře samo od sebe přibývalo, a když utkala ubrus či koberec nebo ušila košili, našel se ihned kupec, který zaplatil tak dobře, že nepociťovala žádnou nouzi a ještě se mohla rozdělit s chudšími.

Toho času putoval zemí králův syn a hledal nevěstu. Nechtěl ani chudou, ani bohatou, a tak si řekl: „Mojí ženou bude ta, která je na světě zároveň nejchudší i nejbohatší!“ Když přijel do vesnice, kde žila dívka, zeptal se, jak to činil vždy, kdo je v tomhle místě nejchudší a kdo nejbohatší. Nejdříve mu pověděli o té nejbohatší a ta nejchudší, řekli, to by mohla být ta dívka, co žije v malé chaloupce na samém konci vsi. Ta bohatá seděla před domovními dveřmi vyšnořená v plné parádě, a když se princ blížil, povstala, vyšla mu vstříc a poklonila se. Princ se na ní podíval, neřekl ani slovo a jel dál. Když přijel k chaloupce té chudé, nestála dívka přede dveřmi, nýbrž seděla ve světnici. Princ zadržel koně a oknem se podíval dovnitř, kde seděla u kolovrátku a pilně předla. Zvedla hlavu, a když viděla, že se na ni dívá sám princ, celá zrůžověla, sklopila oči a předla dál. Zda vlákno bylo i tentokráte rovné, to vám nepovím, však předla tak dlouho, dokud princ zase neodjel. Pak šla k oknu, otevřela ho a řekla: „Je tu nějaké horko ve světnici!“ a dívala se za princem tak dlouho, dokud rozeznala jeho bílé pírko za kloboukem.

Tak se znova posadila a dala se do předení. Tu ji přišla na mysl veselá průpovídka, kterou si kmotřička mnohokrát notovala, když spolu seděly u práce, a tak si sama pro sebe zazpívala: „Vřetánko, vřetánko, vyjdi ven! Ženicha milého přiveď mi sem!“ Co se vám nestalo! Vřeteno ji v tom okamžení vyskočilo z ruky a vyběhlo dveřmi pryč, a když v úžasu vstala, aby se za ním podívala, uviděla, jak si zvesela tančí do lesa a za ním se vine zářivá zlatá nit. Za nedlouho jí zmizelo z očí.

 Teď neměla žádné vřeteno, proto si vzala k ruce tkalcovský člunek, usedla ke stavu a začala tkát. Vřetánko zatím tancovalo cestou necestou, a když bylo vlákno u konce, dorazilo k princi. „Copak to vidím?“ řekl princ: „Vřetánko mi ukazuje správnou cestu?“ Obrátil koně a jel podle toho zlatého vlákna zpět. Dívka zatím seděla u své práce a takto si zanotovala: „Člunku, člunku, umně tkej! Pro ženicha milého mi utíkej!“ Tu jí i člunek vyskočil z ruky a vydal se dveřmi pryč. Před domovním prahem začal tkát koberec, krásnější než jste kdy viděli. Po stranách na něm kvetly lilie a růže, ve středu na zlatém podkladě rostly zelené šlahouny, ve kterých poskakovali zajíčkové a králíčkové, vystrkovali hlavu jeleni a srnci, nahoře ve větvích seděli pestrobarevní ptáci, nic tu nechybělo, jen kdyby začali zpívat. Člunek poskakoval sem a tam a koberec sám od sebe rostl.

Když byl člunek pryč, posadila se k šití. Vzala do rukou jehlu a zazpívala: „Jehličko, jehličko, do prstu nepíchej! Poklidit chaloupku raději pospíchej!“ Tu ji jehla vyskočila z prstů a začala poletovat sem a tam po světnici, rychle jako blesk. Vypadalo to nejinak, že neviditelní duchové přiložili ruce k dílu, brzy se pokryl stůl i lavice zeleným ubrusem, stoličky sametem, na oknech visely hedvábné závěsy. Sotva jehlička učinila poslední steh, dívka uviděla oknem bílé pírko na princově klobouku, vřetánko ho přivedlo zpět po zlatém vláknu. Princ sestoupil z koně, po zlatém koberci vešel do chaloupky, a když stanul ve světnici, stála tam dívka, která v chudičkém oděvu zářila jako růže v trní. „Ty jsi nejchudší a zároveň nejbohatší!“ řekl: „Pojď se mnou, ty budeš moje nevěsta!“

Dívka mlčela, ale podala mu ruku. Princ ji políbil, vyvedl ven, posadil na koně a odvezl ji na královský zámek, kde pak ve veliké nádheře slavili svatbu. Vřeteno, tkalcovský člunek i jehlu pak uložili do královské pokladnice a drželi je ve velké úctě.

Máte i Vy oblíbenou pohádku, o kterou se chcete podělit? Přidejte ji.

Sdílejte:   | 
0

Diskuze k této stránce (0 příspěvků)

Pro přidání příspěvku je nutné se přihlásit nebo zaregistrovat.

Zatím zde není žádný příspěvek.

Naši partneři

© 2013 - 2016 ProMaminky.cz | design and code by Werner Dweight