Vřeténko, člunek a jehla

zobrazeno 14×

Vložil(a): vendy.z, 3. 7. 2016 20.35

Bylo jednou jedno děvčátko a tomu umřel otec i matka, když bylo ještě maličké. V celé vsi nemělo už nikoho než starou kmotru. Ta bydlila samotinká v chaloupce na konci vesnice a živila se prací svých rukou: předla, tkala a šila. Stařenka vzala opuštěné děcko k sobě, přidržovala je k práci a vychovávala ke všemu dobrému. 
Když bylo dívčině patnáct let, kmotra se těžce roznemohla a cítila, že už nevstane. Zavolala si kmotřenku k posteli a řekla: 
„Milá dceruško, má hodinka se blíží, zůstaneš tu sama. Ale odkazuju Ti chaloupku, tak budeš mít svou střechu nad hlavou, a k tomu vřetánko, tkalcovský člunek a jehlu, těmi si vždycky vyděláš na živobytí.“ Položila jí ruce na hlavu, požehnala jí a dodala „Jen zůstaň vždycky hodná, nezapomínej na Pánaboha, a dobře se Ti povede.“ To byla její poslední slova, do rána zemřela. Třetího dne ji pochovali a dívčina se smutně vrátila ze hřbitova domů. 
Žila teď v chaloupce samotinká jako kdysi její kmotra a byla stejně pilná: předla, tkala, šila, a na všem, co dělala, spočívalo požehnání dobré kmotřičky. Lnu na předení měla pořád plnou komoru, zrovna jako by ho samo přibývalo, a když utkala kus sukna nebo koberec nebo když ušila košili, hned se naskytl kupec, který za to dobře zaplatil. Tak nikdy neměla nouzi a ještě mohla sem tam dávat potřebnějším. 
V té době jezdil po celé zemi syn tamějšího krále a hledal si nevěstu. 
Chudou si vybrat neměl a bohatou on nechtěl. A tak si řekl: 
„Mou ženou bude ta, která je zároveň nejchudší i nejbohatší.“ Když přijel do vsi, kde žila ta osiřelá dívčina, vyptával se jako všude, která je tam nejbohatší a která nejchudší. O nejbohatší mu pověděli nejdřív. A nejchudší je prý ta dívčina, co bydlí v chaloupce až na samém konci vesnice. 
Ta bohatá seděla v plné parádě na zápraží, a když se králevic blížil, vstala, vyšla mu vstříc a poklonila se mu. Pohlédl na ni, neřekl ani slovo a jel dál. 
Když dojížděl k chaloupce té chudé, nestála dívčina u dveří, seděla ve světničce. Zastavil koně, a protože do světničky jasně svítilo slunce, uviděl oknem dívčinu, jak sedí u kolovrátku a pilně přede. Vzhlédla od práce, a když viděla, že se na ni králevic dívá, zapálila se až po kořínky vlasů, sklopila oči a předla dál. Jestli byla nit i tentokrát pěkně rovná, to se neví, ale jisté je, že předla a předla, dokud králevic zase neodjel. Potom si vzdychla: 
„To je tu najednou horko!“ a šla otevřít okno, ale dívala se za jezdcem, dokud ještě rozeznala bílá péra na jeho klobouku. 
Mladá přadlena se opět usadila k práci a předla dál. A jak kolovrátek vrčel, připomněla si popěvek, který si kmotřička někdy broukala, když sedávala u kolovratu, a také si hned začala prozpěvovat: 
„Předu, předu tenkou nit, už by tu měl ženich být. Běž, vřetánko, hupy hupy, přiveď mi ho do chalupy.“ 
A co se nestalo! Vřetánko jí mžikem vyskočilo z ruky a hup ze dveří. A když údivem vstala a dívala se za ním, viděla, že vesele hopkuje do polí, točí se a táhne za sebou lesklou zlatou nit. Za chvilku jí zmizelo z očí. Když teď už neměla vřetánko, vzala tkalcovský člunek, sedla ke stavu a dala se do tkaní. 
Vřetánko zatím hopkovalo pořád dál a dál a pořád odvíjelo nit, a a zrovna když byla u konce, dohonilo králevice. 
„Co to vidím?“ zvolal, „že by mi vřetánko ukazovalo cestu?“ Na místě obrátil koně a rozjel se po té zlaté niti zpátky. Vřetánko pospíchalo za ním a pořád se točilo a svou nit zase navíjelo. 
Jenže mladá tkadlena za stavem si začala prozpěvovat: 
„Běhej, člunku, osnovou jako rybka pod vodou. Hebký koberec mi tkej, Ženicha jím uvítej. '' 
A člunek jí rovnou vyskočil z ruky a hup ze dveří. A hned na zápraží začal tkát překrásný koberec, že takový ještě svět neviděl. Po stranách na něm kvetly růže a lilie a uprostřed na zlaté půdě vyrážely zelené šlahouny, mezi nimi skákali zajíci a králíci, výše vystrkovali hlavy jeleni a srnky, a nahoře ve větvích seděli pestří ptáci docela jako živí, div že nezpívali. Člunek poskakoval sem—tam a na koberci jako by to všechno rostlo samo od sebe. 
Protože člunek utekl, usadila se dívčina k šití. A jak měla v ruce jehlu, zazpívala: 
„Šiju, šiju, došiju, zelený věnec uviju. Jehlo, ušij, co tu není, Ženich přijde do stavení.“ 
A jehla jí vyskočila z prstů a začala po světnici poletovat jako blesk a zastala práce za celý houf neviditelných duchů: stůl a lavičky se potáhly zeleným suknem, židle aksamitem a podél oken splývaly hedvábné záclony. Sotva jehla dokončila poslední steh, už bylo oknem vidět bílá péra na klobouku králevice, kterého sem přivedlo vřetánko po zlaté niti. 
Dojel, seskočil s koně, po koberci vešel do chalupy. A když vstoupil do světnice, stála tam dívčina v svých chudobných šatech, ale rděla se v nich jako šípková růžička na keři. 
„Ty jsi ta nejchudší a zároveň i nejbohatší,“ promluvil k ní, „pojď se mnou, Tys moje vyvolená nevěsta.“ 
Mlčela, ale podala mu ruku. Králevic jí dal hubičku, vysadil ji na koně a odvezl si ji do královského zámku. Brzo s upřímnou radostí slavili svatbu, a žili spolu šťastně a spokojeně. Vřetánko, člunek i jehlu vděčně uložili do královské pokladnice a chovali ten odkaz dobré kmotřičky v převeliké úctě a vážnosti.

Máte i Vy oblíbenou pohádku, o kterou se chcete podělit? Přidejte ji.

Sdílejte:   | 
0

Diskuze k této stránce (0 příspěvků)

Pro přidání příspěvku je nutné se přihlásit nebo zaregistrovat.

Zatím zde není žádný příspěvek.

Naši partneři

© 2013 - 2016 ProMaminky.cz | design and code by Werner Dweight