Vrchní Ben

zobrazeno 15×

Vložil(a): vendy.z, 3. 7. 2016 20.35

Kterak poddané robotou sužoval a jak cizí peníze do vlastního měšce střádal, až ho loupežníci spravedlivě potrestali

Za dob roboty byl na zámku Úsově vrchním jeden Talián. Nikdy se česky pořádně nenaučil, ale poroučet lidem uměl. Kdo ho na slovo neposlechl, každému hned hrozil šatlavou a lískovkou. Vrchní Beno Minkvic byl malý a kulaťoučký, jen se na svých tenkých nožkách batolil. Když chtěl dát někomu záhlavec, musel si na něho vyskočit. Na úsovském panství ale vládl rukou železnou. Páni byli daleko a pánbůh vysoko, tak tu měl hlavní slovo vrchní Beno. 
Od rána do večera proháněl dráby a oni zase robotníky, aby nezaháleli. Vrchní byl všude a všechno viděl. Na dvoře, ve stodole, na poli, nikdy nikdo nevěděl, kde se náhle objeví. Lidé se ho báli víc než čerta a všichni si na něho naříkali. Na panském museli dřít do úpadu a na svá pole už mnoho sil neměli. Někteří proto raději ze statků a chalup utíkali. Když je panští chytili, bývalo zle a panskému karabáči se nikdo z nich nevyhnul. 
Vrchní Beno hospodařil dobře, ale především střádal peníze do vlastní kapsy a potom teprve co zbylo, přišlo do panské pokladnice. Nikomu zadarmo nic neudělal, za všechno museli lidé platit. Když neměli peníze, donesli husu nebo slepici, košík vajec nebo cokoliv jiného. Vrchní vzal všechno a ještě se ohlížel, že je toho málo. Jednou robotníci mlátili v panské stodole slámu. Cepy klapaly a prach vířil na všechny strany. Vtom přijel k vratům vrchní Beno a začal na ně křičet písklavým hlasem. 
„Lenoši! Lenoši! Pracovat! Pracovat!“ 
Dráb hned skočil k nejbližší ženské a přetáhl ji lískovkou, aby vrchní viděl, jak rázně na lidi dohlíží. Tomu se to ale nezdálo, sám skočil s koně a hnal se do stodoly. Lidé zrychlili údery a cepy se jen míhaly. Jen jedna stařenka za nimi zaostávala. Už tak rychle nemohla cepem vládnout, a proto si na ni vrchní zasedl. „Dělej, babo! Dělej!“ stál s bičíkem v ruce a křičel. 
Když stařena přidat nemohla, švihl ji několikrát po zádech a tu se kdosi vzadu ozval: 
„Kdyby Tě tak čert mohl vzít i s Tvými pohůnky, ty chlape taliánská!“
„Kdo to řekl? Kdo to řekl?“ volal dráb, ale nikdo mu neodpověděl. Lidé si hleděli práce, nikdo ani hlavu nepozvedl. Vrchní se ulekl. 
„Já Vás dám všechny pozavírat! Rebelie! Rebelie!“ pištěl a potom honem vyskočil na koně a uháněl do zámku. 
Toho dne ztloukli pacholci v lese jednoho drába. Pořád na ně křičel, že se s koňmi loudají, a tak mu někdo hodil přes hlavu koňskou houni. Potom ho chytili, položili na veliký placatý kámen a pořádně mu natloukli. Kdo mu to udělal, dráb nevěděl. Než se vzpamatoval, všichni pacholci se rozutekli a on stěží došel domů. Když se to vrchní Beno dověděl, poslal pro drába, aby k němu hned přišel na zámek. Dráb se sotva dostal z postele, dál ale nedošel. Žena ho musela naložit na trakař a dovézt až na Úsov. S hekáním se potom dobelhal do zámecké kanceláře. „Tak to Ty jsi ten hlupák, co ho pacholci ztloukli? Dobře udělali. Já bych Ti nejraději ještě přidal něco karabáčem. Vždyť děláš zámeckým jen ostudu!“ zlobil se vrchní Beno a běhal po kanceláři sem a tam. 
„Milostpane, já za to nemohu!“ omlouval se dráb. „Já ty chlapy honil, aby se neloudali, ale jak to na mne padlo, už jsem nemohl nic dělat.“ 
Dráb byl bolestí a strachem celý pokroucený, třásl se, aby ho vrchní nevyhodil z panské služby. 
„Jestli si ještě jednou necháš natlouci, půjdeš ze služby!“ řekl mu vrchní milostivě. „Takového drába nepotřebuji, ten je lidem jenom pro smích.“ 
Když se dráb dostal s uctivým a poníženým poděkováním za dveře, praštil vrchní pěstí do stolu a zasípal. 
„Rebelie! Bude tady rebelie! Ale já dám ty psy všechny zavřít!“ 
Z Čech přicházely zprávy, že se tam poddaní bouří proti vrchnosti, a dalo se čekat, že i na Moravě nebude lépe. Páni si s poddanými nevěděli rady. Když do jedné dědiny pozvali vojáky, bouřili se lidé na opačném konci panství. „Musím tu vydržet,“ řekl si vrchní Beno, když uvažoval o dobrém bydle a úřadu na úsovském panství. „Ještě nemám dost peněz. Až budu mít tolik, kolik potřebuji, zakoupím si pěkný statek a budu sám pro sebe hospodařit. Jen aby to bylo brzy a já už byl pryč od těch buřičů a rebelantů.“ 
Mnohokrát již o tom všem přemýšlel, ale dobré bydlo ho tu drželo. Páni přijeli jednou nebo dvakrát do roka, jinak tu vrchní Beno vládl sám a špatně by mu nebylo, kdyby nepřibývalo starostí s rebelií. 
Na sousedním panství se na hradu Rabštejně usadili loupežníci. Byli to většinou poddaní, kteří zběhli a dali se dohromady proti pánům a za hejtmana si zvolili janovického Jiřího Mathera. Ti přepadali pány a bohaté kupce, brali jim peníze i zboží. Za loupeží zajížděli z hradu daleko do okolí, ani panských dvorů nešetřili. Několikrát se také objevili na úsovském panství. Vrchní Beno se radil s pány, aby loupežníky na Rabštejně vypálili ohněm. Když se o tom jejich hejtman dověděl, svolal svoje lidi a řekl jim: 
„Ten cizák na úsovském zámku, ten Talián, se tu moc roztahuje a poroučí. Svoje lidi dře a s nikým nemá žádné slitování a nás nenechává na pokoji. Vzkážu mu, aby si dal dobrý pozor, jinak že přijedeme na Usov a vyřídíme si s ním účty!“ Loupežníci souhlasně pokřikovali. Leckterý měl s vrchním svoje zkušenosti a byl by ho rád viděl trochu skřípnutého. V nejbližších dnech pak chytili jednoho drába a poslali po něm vrchnímu vzkaz. Aby na něj nezapomněl, dali mu řádně na pamětnou, že si dráb celou cestu hladil zadek Když došel na zámek, hned se hlásil v kanceláři. 
„Tak mluv, co mi neseš?“ ptal se ho vrchní. 
„Milostpane! Cestou mne chytili nějací chlapi, abych Vám řekl, že jestli nepřestanete lidi bít a do šatlavy zavírat, že Vám přijedou vybrat zámek!“ 
Jak to vrchní uslyšel, začal křičet na drába jako pominutý. ,A. co to byli zač? To ses jich nezeptal? Hlavo pitomá, nezasloužíš si nic jiného, než abych Tě vstrčil také do šatlavy.“ 
A hned rozkázal, aby drába zavřeli. Nic nedbal, že ten za nic nemůže. Panská šatlava byla dost veliká. 
Na úsovském panství se ale nic nezměnilo. Vrchní Beno byl na lidi pořád jako pes a každého, kdo mu byl nějak podezřelý, dal pro jistotu zavřít dříve, než něco provedl. 
Na Rabštejně věděli o všem, co se dole děje. Mezi lidmi měli svoje špehy a ti jim ledacos pověděli a donesli. Když hejtman viděl, že vrchní Beno na jejich výstrahu nedbá, znovu svolal lidi. 
„Jak bude čas, vyneseme nad úsovským vrchním spravedlivý soud! Ostatní páni se potom budou mít na pozoru, a tak lidem v dědinách alespoň trochu pomůžeme. Dejte mi vědět, až vrchní ze zámku někam pojede!“ 
Loupežníci na Rabštejně byli postrachem pánů široko daleko. Na koho si zamanuli, tomu pobrali, co chtěli. Několikrát se už páni mezi sebou domluvili a hradu se pokusili dobýt, ale vždycky museli s prázdnou odtáhnout. Loupežníci seděli tam jako orli ve skalách, zásob a vody měli dost, vždycky se ubránili. Když vyjeli na koních z hradu, byli jako vlci. Na kořist se vrhali v houfu a vraceli se s plnými vozy. 
Páni často navštěvovali jeden druhého a snažili se držet pospolu. Jednou je pozval farář z Hradečné k sobě na hostinu. Všem rozeslal pozvání i vrchnímu Benovi. Když posel přijel na Usov s pozdravením, že se páni sjedou v neděli na Hradečné a budou spolu hrát karty, ani chvíli se vrchní nerozmýšlel. 
„Rád přijedu se s pány pobavit. Hej, písaři! Napiš škartici a pošli ji po poslovi, aby mne v neděli čekali!“ 
Písař napsal, co mu vrchní poručil. Pacholek vzal škartici a jel. Cestou lesem ho zastavili nějací cizí chlapi a chtěli vědět, odkud a kam jede. Protože měl plné kalhoty strachu, dlouho se nevytáčel a všechno pověděl. Chlapi ho vyzpovídali, pak zmizeli v lese a pacholek jel na faru. Ze strachu ale faráři nic nepověděl. Když bylo svatého Jana Křtitele, sjeli se na Hradečné pozvaní hosté a zasedli k hostině, přitom se povídalo, co se komu přihodilo. Vrchní Beno byl v dobré náladě a první se hlásil ke slovu. 
„Představte si, moji milí páni, že mi nějací chlapi vzkazovali, abych byl na poddané mírnější. Jestli prý se nepolepším, že si to se mnou vyřídí. Mně, úsovskému vrchnímu, by chtěl poroučet kdejaký holomek! Tak daleko jsme už došli s těmi rebeliemi.“
„To je hrozné, co si ti sprostí lidé dovolují!“ hrozili se páni a každý vzpomínal na svoje starosti s poddanými, které se v poslední době množily. 
„Všichni musíme dávat dobrý pozor na ty rebely!“ napomínal je vrchní Beno. „A hned je zavírat do vězení, aby se od nich nenakazili i ostatní.“ Nikde nebylo mnoho klidu a také na ostatních panstvích se lidé bouřili. Když páni pojedli, zasedli ke kartám a hráli dlouho do noci. Vrchnímu padala pořád dobrá karta, a tak se jí držel. Toho večera shrábl do měšce pěkné peníze a nijak se tím netajil. Když se s farářem loučil, bylo už kolem půlnoci a farář mu upřímně radil. 
„Měl byste tu raději zůstat, pane Beno! Teď se krajem potlouká všelijaká čeládka a bůh ví, co by se mohlo přihodit.“
„Nemějte o mne obav, ctihodnosti! Vzal jsem s sebou statného drába, a kdyby na nás někdo z křoví vyskočil, pořádně ho přetáhne přes záda holí. Koně máme taky dobré, tak se nám za měsíční noci dobře pojede.“ Když vrchní jinak nedal, už ho farář nezdržoval a dal otevřít vrata u dvora. 
Cesta pěkně ubíhala. Měsíc svítil jako rozžatá lucerna a bylo vidět jako ve dne. Když vrchní s drábem jeli kolem bradelského chlumu, kdesi zahoukala sova a po ní druhá a třetí. Jinak byl všude klid a vrchní v sedle pomalu usínal. Věděl, že dráb zná dobře cestu a bezpečně s ním dojede až na Úsov. 
Sotva přijeli k potoku, z olšin vyskočili tři chlapi a strhli vrchního s koně. Potom se sápali na drába, ale ten byl rychlejší. V poslední chvíli sklouzl na druhou stranu k potoku a dal se na útěk. Kdosi se za ním rozběhl, ale potom ho nechal na pokoji a vrátil se. Zato s vrchním bylo hůře. 
Bránil se a křičel, ale dráb mu na pomoc nepřispěchal a z těch chlapů nikdo nepromluvil. Táhli ho někam přes potok do stráně, až přišli do starého lomu, kde hořel oheň a kolem něho seděl celý houf ozbrojeného lidu s hejtmanem. Když k nim vrchního přivedli, někdo přiložil na oheň, aby bylo lépe vidět. Hejtman byl chlap jako hora, sukovitý a nebojácný. Dobře si vrchního prohlédl, než řekl: „Tak to jsi Ty ten Talián, co řádí na úsovském panství? Co lidi pro nic za nic do šatlavy zavírá a drží je tam jako dobytčata? Už jsem Ti jednou vzkázal, aby sis dal pozor. Ale neposlechl jsi, Tvoje škoda.“ 
Vrchní se začal bránit a vymlouvat, ale hejtman ho okřikl: 
„Teď nelži, stojíš před hejtmanem! Kvůli Tobě jsme se zde sešli, abychom nad Tebou vynesli spravedlivý rozsudek!“
„Já takový soud neuznávám!“ pištěl vrchní. „Já poslouchám jenom svou vrchnost a nikoho jiného.“ A vzpíral se dvěma statným chlapům, kteří ho drželi jako v kleštích. Teprve když hejtman mávl rukou, pustili ho. 
„Nemysli, že nám utečeš! My si s Tebou už poradíme a nikdo Tě prosit nebude, jestli náš soud uznáš nebo ne. Tady jsme pány my!“ 
Chlapi se mezi sebou začali radit. Každý na vrchního něco věděl a on se nestačil divit, jak ho ti lidé znají. On však neznal nikoho. Když se soud poradil, nechal hejtman přiložit znovu na oheň a sám povstal. Všichni kolem utichli a čekali, co řekne. 
„Vrchní Beno Minkvici z Úsova! Protože jsi nedbal našeho napomenutí a s poddanými lidmi jsi jednal jen k jejich škodě, rozhodli jsme se, že pro výstrahu jiným pánům, kteří také tak nelidsky s lidem nakládají, budeš pověšen!“ Jak to vrchní uslyšel, padl před hejtmanem na kolena. Naříkal a prosil, aby mu dali milost, že se polepší. Nikdo s ním ale neměl slitování. Na hejtmanův rozkaz uvázali chlapi na nejbližší větev silný provaz do smyčky a na tom místě vrchního oběsili. Potom rychle uhasili oheň a zmizeli v lese, kde měli ukryty koně. Jezdci se rychle rozjeli každý jiným směrem, aby za sebou zahladili stopy. Dráb se dostal k ránu šťastně na úsovský zámek a tam pověděl, co se cestou přihodilo, jak byli s vrchním přepadeni. 
„Sám jsem s těmi chlapy nic nezmohl,“ vykládal zeširoka. „Musí nás tam jet víc, jinak s nimi nic nespravíme.“ 
Písař se radil se šafářem a nikomu z nich se do toho nechtělo. Nakonec poslali s drábem několik pacholků a sami zůstali doma. Když pacholci přijeli k potoku, kde se v noci strhla šarvátka, nikoho nenašli. Až teprve když prohledali okolí a do lomu zašli, uviděli stopy po ohništi a oběšeného vrchního. Hned ho odřízli, mrtvého odvezli na Úsov, ale nikdo ho nelitoval. Páni si brzy našli nového vrchního, který byl o něco mírnější než Beno, ale lidem se c mnoho lépe nevedlo. Protože loupežníci na Rabštejně byl: pánům stále nebezpečnější, přitrhlo k hradu vojsko a pobilo je. Jen starý lom na Bradle ty doby připomíná dodnes a lidé tam říkají „Pod hejtmanem“ právě těm místům, kde byl souzen úsovský vrchní.

Máte i Vy oblíbenou pohádku, o kterou se chcete podělit? Přidejte ji.

Sdílejte:   | 
0

Diskuze k této stránce (0 příspěvků)

Pro přidání příspěvku je nutné se přihlásit nebo zaregistrovat.

Zatím zde není žádný příspěvek.

Naši partneři

© 2013 - 2016 ProMaminky.cz | design and code by Werner Dweight