Vrba

zobrazeno 18×

Vložil(a): vendy.z, 3. 7. 2016 20.33

„Byl by z Tebe docela dobrý chlapec, kdybys nebyl tak zapomnětlivý,“ říkával hospodář, k němuž mě dala matka za pasáčka. 
Tak tomu opravdu bylo. Někdy jsem se až příliš dlouho díval na bílá oblaka podobná pohádkovým zámkům, jež vyplouvala a zase se ztrácela za březovými háji, a často jsem kvůli nim zapomínal na svůj pastýřský prut. 
Jednou odpoledne jsem vyhnal dobytek na pastvu a vůbec jsem nezpozoroval, že mi něco chybí. Zažloutlé podzimní slunce pražilo do žitných strnišť a mně bylo tak dobře! Seděl jsem v babiččině teplé zelené kacabajce a vyřezával jsem hůlku. Najednou slyším, jak se přes kopec žene ke mně s křikem a nářkem hospodyně. Vlasy jí vlají ve větru jako pometlo. Žene sem stádo ovcí a před ní se zvedá celý oblak prachu. 
„Cos mi to zas provedl, cos mi to zas provedl!“ křičí, sotva dech popadajíc. „Ovce jsi zapomněl doma!“ 
Bylo mi, jako kdyby se blížil konec světa. Plačky jsem odehnal krávy, které využily mých rozpaků k tomu, aby začaly cuchat len. „Co jsem to provedl, co jsem to provedl! Zapomněl jsem otevřít dveře ovčína a vypustit ovce. A tolik jsem si přál, abych na nic nezapomněl!“ 
S brekotem jsem hnal krávy po mírném svahu k řece. Byl jsem zoufalý a nevěděl jsem, ke komu se přitisknout a kde najít útěchu. 
Dole u řeky se táhla suchá zelená louka. Z jedné strany byla řeka, z druhé svah. Krávy se tu klidně pásly a já jsem byl mimo nebezpečí. Opět jsem pozoroval, jak svítí slunce, a u staré vrby na břehu řeky, kde naše pastviny hraničí se sousedními, jsem viděl, že tam sedí kmotřička. Je to drobná stařenka v obnošeném kožíšku, který nosí v zimě v létě. S každým pohovoří a na každého se podívá zvláštním hřejivým pohledem, jako by v každém člověku hledala přítele. Když pase, povídá si s kravami i berany. Zpod jejího kožíšku ..... jako ze záňadří ..... vystrkuje hlavu bílý beránek, kterého kmotra krmí chlebem. 
„Nožky se mu spařily, rošťáčkovi! Nemůže chodit, tak ho musím nosit v náručí,“ říká mi. Sedl jsem si vedle ní, opřel jsem hlavu o vrásčitou kůru vrby a najednou jsem se cítil jak v zázračném závětří. Obklopoval mě klid a srdečnost. Díval jsem se do větví, skloněných k vodě jako zelené pramínky, a měl jsem chuť si s někým pohovořit. 
„Co myslíš, kmotřičko, je tenhle strom starý?“ ptám se. 
„Ovšemže je starý, synáčku. To je přece vílina vrba. V dávných dobách se tu ukazovala jedna ze tří sudiček ..... víla Mára. Ráno, když se na louce ještě převalovala mlha, tloukla tu Mára máslo a utírala si ruce do vrbových listů. Jen to zkus, ohni větvičku a podívej se, jak jsou hebké! To je od Mářiných něžných rukou. Jednou sem přišlo osiřelé děvče, přitisklo se ke stromu a plakalo: ,Kdo si mne vezme? Nemám v truhličce žádné věno ani rukavičky, ani ponožtičky, ani košilenku. ' Přistoupila k ní tenkrát Mára a dala jí šátek, který utkali mravenečkové. 
„Tu máš, utři si slzy a až Ti bude těžko, přitiskni své čelo k vrbě! A třikrát tleskni. Já Ti pomohu. ' 
Po nějakém čase sirota opět stála pod vrbou a plakala. Mára se k ní přiblížila a zeptala se: ,Pročpak pláčeš, děvenko?' 
„Lhala jsem,' odpovědělo děvče. 
Jednou na pastvě prý vstala z kamene a šla pro krávy. Když se vrátila, uviděla na kameni sedět hezkého lovce s pérem za kloboukem. V ruce držel šátek, který jí Mára darovala. Odkud prý vzala tak jemný šátek? ..... Sama jsem ho utkala. ..... Tak prý ať mu utkám právě takovou košili a donesu ji do královského zámku. Ale šátek mi nevrátil. Až přinesu košili, dostanu prý ho zpět. 
Mára děvče uklidnila a dala mu košili, kterou také utkali mravenci. Byla prý tak tenká a jemná, že ji bylo možné ovinout kolem prstu a zasunout do ucha. Sirota ji přinesla princovi, a ten se s ní oženil a byli prý spolu šťastni.“ 
„A kam se ztratila Mára?“ zeptal jsem se. 
„Kdoví kam, synku. Už dávno ji nikdo neviděl.“ 
„Možná že se skryla ve vrbě. Jen se podívej, jen konečky vlasů vykukují ven,“ říkám. 
„Ale ne, synáčku. To se tam jen krávy drbají. Jaképak konečky vlasů!“ Kmotřička vstala, vzala jehňátko na ruce a šla ke svému stádu. 
Ale já jsem ohnul vrbovou větvičku a přiložil ke tváři její hebké hladké lístky. Zdálo se mi, že v té vrbě je skryta laskavá Mára. Proč bych tu jinak našel takovou blaženou úlevu? Nebo možná sousedovic kmotřička sama je Mára. 
A když je mi někdy těžko, zvedám ruce, jako bych hledal zázračnou vrbovou větvičku, a tisknu dlaně ke svým tvářím.

Máte i Vy oblíbenou pohádku, o kterou se chcete podělit? Přidejte ji.

Sdílejte:   | 
0

Diskuze k této stránce (0 příspěvků)

Pro přidání příspěvku je nutné se přihlásit nebo zaregistrovat.

Zatím zde není žádný příspěvek.

Naši partneři

© 2013 - 2016 ProMaminky.cz | design and code by Werner Dweight