Vodník v pivovaře

zobrazeno 56×

Vložil(a): jitkamety, 23. 2. 2016 20.53

Býval v lesích za Rukapání takový malý rybníček jménem Kaňka. Ať jej tak okřtil, kdo chtěl, to jméno bylo dobře vymyšleno. V zeleném rouně lesů a luk se musel jevit luňákům, jestřábům, ale i kukačkám a jiné havěti, přeletující tiše nebo s křikem ze smrčí nad Černými blaty do dubiny nad Květnou, jako malá modrá kaňka, porušující nekonečnou zelenou plochu. Dnes už na tom místě sejí žito a sázejí brambory, ale jméno se udrželo, a dodnes se tam říká Na kaňce.
V těch dobách, kdy Kaňka byla rybníkem a ne brambořištěm, tehdy, když v Rukapáni drahná léta po zlopověstném Pandrholovi sládkoval nebožtík Karas, byl jednou o masopustním úterku ve vsi Kardavci slaďácký bál. Kardavecký pivovar byl takový krcálek, všehovšudy tři slaďáci tam mlátili kopistěmi do kádě, míchajíce sladovou tluč, ale na čest si tuze potrpěli. Pozvali proto na svůj bál a na pohřbívání Bakusa, které se v ten den odedávna konávalo, i přespolního pana starého, rukapáňského sládka Karase. Zpívalo se tam zvesela, jak se o masopustním úterku na slaďáky patří:
„Neviděli jste toho pána, děravého džbána? Je tlustý jako žebřinový vůz, chybí mu nosu kus a říkají mu pan Ba kus!“
Pak toho nejtlustšího sladovníka pošili hrachovinou, aby představoval Bakusa, naložili ho na hnojná nosítka, opletená papírovými fábory, a co sil v hrdle měli, zazpívali nad ním smuteční. Kardavecký podstarší měl hlas jako z nejhlubšího sklepa, hvozda hučel jako varhana, sladomel naopak měl mlaďounký tenorek, a pan otec Karas si jen lahodil, jaká je to rozkoš, když sladovnická chasa je tak pěkně sladěná. I řval sám jako tur nebo aspoň jako Turek nad umírajícím Bakusem:
„Rozlučme se s tímto tělem!“ a slaďáci mu trojhlasně odpovídali:
„Dejme mu jednu korbelem!“ A už to šlo ráz na ráz:
„Dona nobis pacem!“
„Kampak my s ním plácnem?“
„Ať odpočívá v pokoji!“
„Dejme mu místo na hnoji!“
Když se jim drahně po půlnoci podařilo Bakusa zahrabat do hromady sněhu na pivovarském dvoře, vypil rukapáňský pan otec na rozloučenou ještě čtyři holby, skočil si šotyš, třasáka, sladovnickou a cibulku, a pak, odmítnuv bryčku, kterou mu nabízeli, pustil se pěkně rozehřátý přes Haramici, Černá blata, Sedm zabitých a Květnou do Rukapáně. Noc byla jiskrná, hvězdy se třepetaly jako živé, ale jinak bylo pokojno a ticho, jen snížek pod nohama vrzal jako cín.
Když scházel příkrou, umrzlou a posněženou cestičkou od Černých blat dolů ke Kaňce, popadla pana otce žízeň. Strašná žízeň, která stáhne hrdlo jako šňůrkou a přilepí jazyk na patro, že sotva můžeš promluvit, žízeň, při níž houstnou sliny tak, že jich už nepolkneš. Samou žízní se musel u té Kaňky zastavit, aby alespoň trochu svlažil čípek. A protože byl ve stavu, kdy chmelka rozvazuje jazyk, začal zplna proklínat ten osud, který ho nutí pít bahnitou vodu. Proklínal tak mužně, že probudil líny, dřímající v houfech pod ledem blízko orobincových stébel, jimiž vstupuje pod led vzduchové perlení, rouhal se tak kurážně, až rozehnal hvězdice zkoprnělých kaprů, shromážděných v bahně čumáky k sobě, sakroval tak hromobitně, že probudil i sojky ve smrčí. Najednou, když byl uprostřed toho láteření na vodu, ozval se za ním hlas:
„Co mi plašíš ryby, zrzoune?“
Byltě Alois Karas zrzavý jako liška, i když měl přitom srdce ze zlata. I obrátil se, nemile dotčen, a spatřil na kraji díry, prosekané v ledu, sedět zeleného ohyzdu. Holínkami šplouchal ve vodě, hubu měl holou jako žabí koleno, zato za ušima vlasy dlouhatánské, zknocené a zaneřáděné bahnem. V levém koutku křivých úst mu visela stará fajfka, celá žabincem polepená.
„Co je Ti do toho, zeleňoure,“ nevrle se utrhl pan starý na hastrmana, „já si můžu proklínat, já mám mordyjánskou žízeň!“
To byl i pro vodníka dobrý důvod. Poskočil z ledu na zmrzlou trávu na hrázce, přiblížil se ke Karasovi a zaskřehotal žabím hlasem:
„Ty jsi sládek z Rukapáně, Tebe já znám! To Tvý pivo, s tím aby lumpy trestal, šelmo zrzavá! Jednou jsem ho vyzunk bandičku ženskejm, když tu na louce sušily seno. Fujtabl! Hotový patoky, vařený ze starých březových košťat!“
Alois Karas hned věděl, že má co dělat s hastrmanem Matálou, o kterém na pivovarské šalandě vypravovávali všichni hajní vůkol. Sem tam, pravda, vymáchal nějakou tu babku, když mu přišla krást puškvorec na kořalku, nebo vylekal kluky, kteří se z holého nerozumu zapletli do vodních šlahounů, ale ani Ti nejvousatější fořti nepamatovali, že by byl Matála někoho doopravdy utopil. Šla o něm pověst, že je to hastrman celkem dobrosrdečný, žádný nelida. Proto nebral Alois Karas jeho urážky vážně. Řekl mu jenom:
„Ty můžeš se svými moudrostmi do Paďous, Matálo, abys věděl! Ty dřizno jedna hastrmanská, nečesaná, Ty rozumíš té své rybniční špíně, žabinci a bahenním bublinám, ale ne pivu!“
Matála zaskřehotal tence jako rosnička, nejspíš to byl ten jeho hastrmanský smích, a povídá:
„Tak pojď ke mně domů na skleničku, ty rozumbrado sladovnická, já Ti ukážu, jaký já si vařím pivo, když na to přijde!“
„To jako myslíš ..... tam dolů?“ ukázal Alois Karas na černou díru v ledě.
„I to se ví, že tam, kampak jinam? Jen se neboj, drčko sladovnická, já to mám dole útulné!“
Kdyby byl býval Alois Karas při chladném rozumu, tak by byl nešel. Ale protože měl v hlavě a protivilo se mu hastrmanovo troštování, beze všeho hupnul dírou v ledu rovnou do hastrmanova království. Ale jaképak ostatně království! Matála tam měl při hrázi starou barabiznu, okna zasklená rybími měchýři, místo záclon potrhané rybářské sítě. Zato kamna měl pěkná, kachlová, a hučelo to v nich jedna radost! Před kamny stál starý dubový stůl s dlouhou lavicí, a na té se rozvaloval velikánský vousatý sumec. To byl Matálův nejlepší kamarád a vyhříval si u hastrmanových kamen revma.
Sotva se Alois Karas za stolem uvelebil, Matála zatleskal, a tu máš čerte kropáč! dvě štiky jako polena přikutálely zubatými hubami soudeček čtvrtňáček, jakému se v pivovarech říká štěně. A jedna kapří jikrnačka, už postarší a přitloustlejší, honem pospíchala na stůl s třemi uchatými sklenicemi. To jste měli vidět toho sumčího dědka, jak celý obživl, sotva uviděl pípu. Matála narazil štěně, natočil do tří sklenic, tu jednu strčil sumci do širokánské tlamy, aby si ji podržel pyskem, tu druhou přitočil uchem ke Karasovi, a teď pěkně: Vivat! crnkli si všichni tři, až pěna vystříkla. A sotva vytáhli jednu, Matála honem natočil druhou, zas ji přistrčil sumci pod vousy, zase si crnkli s Karasem, a tak to šlo pěkně dokolečka dokola, až se z toho Aloisů Karasovi hlava drobátínko motala.
„Tak co tomu říkáš, mudruňko?“ zeptal se Matála potměšile, když udělali asi osmou holbu. Alois Karas však seděl jako pěna, a jen sem tam v zamyšlení přeložil jazyk v ústech ze strany na stranu a maličko si srkl a mlaskl, jak roztíral tu chuť po patře.
Matičko sedmiranná, to bylo pivo, že před ním musel každý sládek smeknout! V celém kraji bys mu rovna nenašel! Napohled to sic vypadalo jako černá břečka, žádné zlátnutí a světélkování, na kterém si Alois Karas doma zakládal, ale mělo to říz i sladkou lahodu, byla to hořkost kořenná a zároveň voňavoučký med, chuť tak podivně krásná, že se jí pan otec ani nabažit nemohl.
„Poslouchej, Matálo, ty kolčavo, z čeho to vaříš?“ něžně vzal hastrmana okolo krku a div mu nedal za ucho hubičku.
„Tak teda začnu u ječmene. Ten kradu, abys věděl, na pivovarských polích!“ zakřenil se Matála.
„No dobře, kraď si, dokud Ti hlídač hnáty nepřerazí ..... A co dál?“ nedočkavě naléhal na hastrmana pan otec Karas. „Ta voňavá hořkost, co tak pěkně sládne, víš?“
„Jo, milý Karasi, to je právě to tajemství!“ rozchechtal se Matála, až měl tu žabí hubu od ucha k uchu, a samou rozpustilostí tahal sumce za vousy.
Na Popeleční středu se po celé Rukapáni trousilo, že prý se sládek Karas ještě nevrátil z Kardavce, ačkoliv odtamtud odešel o třetí po půlnoci, a že nejspíš v podroušenosti někde v lese zmrzl, anebo že na Kaňce zapadl pod led .....
Ale ve čtvrtek po poledni se pan otec objevil v Rukapáni živ a zdráv, jen ve vlasech měl nějaký ten lísteček zeleného okřehku, co se prostírává po rybníce jako hastrmanské sukno. Tím okřehkem měl Matála nadité své hastrmanské peřiny .....
Od té doby se začaly dít v rukapáňském pivovaře divné věci. Do jednoho sklepa natahali bednáři deset velikých kádí, napustili je vodou, a potom přišel takový podivný slaďák v zeleném fráčku, věčně urousaný a drobátko i usmrkaný, který se ze začátku hodně stranil lidí. Zato u těch kádí, odkud se měla brát voda na várku, seděl věčně, od rána do večera a snad taky od večera do rána, a do vody pořád něco přisypával, něco v ní louhoval a něco máčel. Co, to nikdo v celém pivovaře nevěděl, protože ty tajemné specie mu přinášíval sám pan sládek Karas ve velikých kornoutech z přespolních apatyk, aby se to tajemství neprožbleptlo, a snad taky od babek kořenářek.
Rukapáňský pivovar přestal vařit světlé, které stejně ničím nevynikalo, a dal se do vaření černého. Ale to bylo pivečko, že jeho sláva šla za sedmerý hory! Kdo k němu sedl, nemohl odtrhnout sklenici od pysku, a na šalandě to večer co večer hřmělo zpěvem a výskáním, jako kdyby tam dennodenně byla nějaká vydařená svatba. Kdo vypil jednu, dobrá nálada ho popadla, kdo dvě, od srdce se rozveselil. Po třetí se chtělo do zpěvu a po čtvrté se rozum každému tak osvítil, že si připadal stokrát chytřejší než rukapáňský purkmistr. I bylo na šalandě pořád plno řečí, valnou většinou hlučných, ale vtipných, a humoru se smíchem, že okna drnčela!
Pivovarská chasa věděla, že ten zázrak má na svědomí ten urousaný slaďák v zeleném fráčku, co připravuje vodu na várky. Mezi slaďáky se začalo šuškat, že to není samo sebou, ten třasonožka že je vlastně hastrman Matála z rybníčka Kaňky. Sám pan podstarší ho jednou navečer tajně pozoroval, jak žbluňkl ve sklepě do veliké kádě s březňákem a hodnou chvíli se tam převaloval nic jinak než jako kapr v rákosí. Potom vyplul na povrch s očima vyvalenýma jako skokan a blahem kuňkal, až panu podstaršímu sluch přecházel. I vyprávěl to podstarší jako tajemství pod hromem zabití hvozdovi a od hvozdy už to šlo, jak praví staré přísloví:
„Pověz svini, svině kanci a kanec celé obci!“
Ale že hastrman nikomu nic zlého nedělal a pivovaru prospíval, zvykli si na něj všichni slaďáci od pana podstaršího až po toho kluka sladomela, co rozmílal slad na tluč, a po nějakém čásku se s ním skamarádili. Sobotu co sobotu, jak jen se trochu smrklo, obul si Matála hastrmanské faldovačky, strčil do kapsy krajíc chleba a uháněl domů na Kaňku, podívat se, jak tam hospodaří ten starý vousatý sumec, kterého udělal na Kaňce svým zástupcem. I bývalo prý ho tu noc ze soboty na neděli vidět, jak sedí na stavidle a spravuje při měsíčku to, nač neměl mezi týdnem čas, košile, kabátek nebo ty měkké, ze žabí kůže šité hastrmanské boty. V pondělí ráno, kdyby trakaře padaly, byl Matála zpátky v pivovaře a ještě vždycky přinesl slaďákům nějakou výslužku, okouny, raky, mřínky, líny nebo jinou rybí žoužel. K smrti rád smažil ryby, a v pondělí večer jimi šalanda jen voněla! A k těm chroustavým, praženým mřínkám, k těm okounkům na sádle a kmíně pivo zas docela jinak bralo!
Když byli slaďáci sami mezi sebou, pokoušeli Matálu, ať jim zazpívá nějakou hastrmanskou. Ze začátku se styděl, ale potom přece spustil skřehotavým hastrmanským hláskem a zpíval s takovým citem, že všem tekly od smíchu slzy z očí:
„Pod hrází rak, na hrázi pták, ve vodě rybička, za vodou děvečka, tu já bych rád!“
A tak to nějaký čas v rukapáňském pivovaře klapalo jedna radost a pan otec vesele hromadil zlatníčky za to své proslulé černé pivo. Ale že nikdy není dobře, aby zas nemohlo být zle, stala se taková věc, která ten klid a pokoj docela rozmetala. Pan otec Alois Karas měl dceru Julinku, a ta byla jako tatínek ..... tuze zrzavá, a ještě navíc, chudák, strašně pihovatá, takže se jí kluci darebáci ve škole smávali, že se opalovala skrze maminčin cedník. A ta Julinka přišla zrovna do těch kvetoucích let, kdy děvčata začínají myslit na lásku a jejich panímámy na vdávání. Paní stará začala Julinku vozit po bálech v širém vůkolí, ale tanečníků pro ni bylo všude málo a nápadníků ještě míň.
Julinka byla nešťastná, a třebaže za dětských let to bylo veselé, ba někdy až divoké děvče, stala se z ní smutná a unylá panna, která jen vzdychala a často pro nic za nic měla plné oči slzí.
Chodívala za teplých letních večerů sedat na pivovarskou zahrádku, čučela do hvězdiček nebo na měsíc a snila s otevřenýma očima o tom, kdyby nějaký ten upřímný milý přece jenom přišel, jak by ho vroucně milovala až do hrobu tmavého.
A tu Julinku, zrovna když byla jednou v takovém sladkobolném rozpoložení, uviděl na zahrádce při měsíčku hastrman Matála, který se tam tajně chodil brouzdat do večerní rosy. Suď—bůh, jak k tomu došlo, snad že se takové osamělé duše navzájem přitahují, ale Matála se do Julinky zamiloval, až mu z toho v uších zvonilo! A jak se rázem tou láskou proměnil! To už nebyl ten urousaný krajánek s okřehkem ve vlasech a žabincem za ušima! Dal si u holiče zastřihnout své dlouhé hastrmanské vlasy, koupil si hřeben a každý den se česal, a dokonce tu svou prozelenalou koudel nějakou pomádou přimašťoval, aby mu držela za ušima. U krejčího Vondry si dal ušít nový kabát, takový trošinku myslivecký, trošinku hastrmanský, a koupil si na jarmarce i nový klobouk s brčkem. Pak chodil za Julinkou večer co večer, jakmile se jen na zahrádce objevila, vzdychal a zamilovaně kroutil očima.
Julinka, jak se říká, nezůstala k tomu jeho vzdychání lhostejná. Když tak jednou vedle sebe seděli na lavičce, stiskla Julinka Matálovi jeho hastrmanskou ruku a pranic jí nevadilo, že je taková rybí, studená:
„Pane Matála, já jsem strašně nešťastná,“ šeptala přitom, „ale Vy jediný mne chápete, viďte? Vám jistě nejsem protivná, viďte, že ne?“
„Slečno Julinko,“ vzdechl na to Matála, „kdybyste věděla, jak já jsem nejčkon šťastný, že můžu takhle pěkně sedět vedle Vás, že si mě neošklivíte pro mou škaredost!“
„Já?“ zapípala Julinka tichounce, „co Vás vede, pane Matála, mně se líbíte takový, jaký jste, hlavně že máte takové zlaté srdce! Vy vůbec nevíte, co to je světská faleš. A ta zelená, kdybyste věděl, jak Vám sluší! Mně byla vždycky zelená ze všech barev nejmilejší!“
Matála byl od těch čas jako vyměněný. Už nenosil z Kaňky okouny a mřenky, ale toulával se po nocích bůhvíkde a ráno před slunce východem dával Julince pod okno krásné běloskvoucí lekníny a takové malinkaté, jasně zelené rosničky, které típaly vysokým hláskem, jako by to byli spíš ptáčkové než žáby. A netrvalo to dlouho, Julinka s Matálou si při úplňku slíbili věčnou lásku a odpřisáhli si, že je žádná zloba od sebe neodtrhne .....
Zatím si však u sládků podávaly dveře dohazovačky. Bylať Julinka jediná dcera, a tedy i jediná dědička toho velkého karasovského majetku, a tak se po Julince, nebo spíš po rukapáňském pivovaru, začali ohlížet všelijací Ti zkrachovaní a zadlužení kavalíři, kteří mysleli jen na to, jak by si Julinčiným věnem osladili život. Jeden takový statkář nedostatkář, nějaký Pucherna z Dušník, oblomil srdce pivovarské paňmaminky, která už by byla ráda viděla svou dceru pod čepcem, a tomu tedy Karasovi Julinčinu ruku slíbili.
„Děvečko, buď s ním šťastná!“ chtěla paní sládková Julince pohladit zrzavou hlavičku, když jí tu novinu zvěstovala. Ale Julinka se jí vytrhla jako uštknutá:
„A já ho nechci, ne a ne a ne! Ohyzdu plešatého, ničemného! Stejně se chce oženit jenom s mými penězi, příživník jeden!“
„Ale holčičko, někoho si přece vzít musíš, abys měla nějakou mužskou ochranu, až my tu s maminkou nebudeme!“ začal Julinku chlácholit pan otec Karas, kterého celý život pálilo, že Julinka zdědila po něm tu zrzavost.
„Já už mám ženicha ..... “ zavzlykala Julinka dojatě, „ten není jako ostatní, má mě upřímně rád ..... “
Pan otec i panímáma spráskli ruce jednak překvapením, jednak strachem, jestli ta holka nešťastná nefantazíruje.
„A koho, proboha Tě prosím?“ ptal se vyjeveně pan otec.
„Zdejšího ..... z pivovaru ..... “ zacvrlikala Julinka a zaruměnila se jak růže.
„Zdejšího? Snad ne mládka?“ vybuchl pan otec, který si o šibalu mládkovi myslel vždycky jen to nejhorší.
„Pana Matálu!“
Kdyby byl doprostřed rukapáňského pivovaru uhodil sedmeronásobný hrom, nebylo by to sládkem Karasem tak zatřáslo jako tato dvě slovíčka.
„Dítě nešťastný,“ zalkal zdrceně, „co Tě to jenom napadlo?“
„Proč? Pan Matála je přece pořádný člověk!“ hájila se rozhodně Julinka.
„Ale vždyť on vůbec není ..... člověk!“
„Ať! Mně je to jedno! Ale pořádný je!“
Paní sládkovou zachvacovaly střídavě mdloby a srdeční křeče, když pochopila, že její dcera si vybrala ..... hastrmana.
„Co jsme si to v Tobě vychovali?“ bědovala, že by se byl kámen ustrnul. Ale Julinčino srdce zůstalo pevné. Matála ji má rád, ona jeho taky. On jí nikdy nebude vyčítat zrzavost, a ona Matálovi také ne tu ..... hastrmanštinu.
„Ty jsi tím vším vinen!“ vrhla se paní stará na svého muže, „ty ohavo, ty darmošlape, ty pivní žoku! Tys nám tu příšeru zavlekl do stavení!“
Pan otec Karas byl dobrák od kosti. Ale to lermo paní sládkové mu nějak hnulo osrdím. Popadl hůl břinkovici a běžel ke kádím, že si to s tím lumpem hastrmanským na místě setsakramentsky vyřídí!
„Já Ti dám, odloudit mi dítě!“
Matála zrovna namáčel ty své specie, když pan starý na něj tak zhurta vpadl. Leknutím pustil ty plátěné pytlíčky do kádě, ale než stačil ruce na obranu zvednout, pan starý lup! a lup! už mu je nemilosrdně sázel na úzká záda, až se Matálovi z fráčku kouřilo.
„Pane starý, pamatujte se!“ vykřikl úpěnlivě, ale když sládek nepřestával, proměnil se Matála ze zoufalství ve velikého kapra, mrskl sebou do kádě a bleskem sjel až někam dolů ke dnu.
„Tak, potvoro hastrmanská!“ odlevil si pan otec, „a ještě jednou se mi opovaž přijít na oči!“ V tom rozkurážení pak zaběhl domů a křikl na pobledlou Julinku:
„Máš po ženichovi! Plácá se tam v kádi, dočista zkaprovatěl, sotva jsem mu jednu holí šoupnul! A Ty nebreč, nebo ..... !“
Julinka němě zalomila rukama a pak se jako podťatý kvítek sesula na zem .....
Od té chvíle nebylo po Matálovi v rukapáňském pivovaře ani ponětí. Jen za Julinčiným oknem ..... byltě právě měsíc červenec ..... ráno co ráno ležela veliká kytka bělostných leknínů, kterým se u nás říká nekřtěňátka a které musel Matála shánět bůhvíkde po dalekých tůních.
Pan otec Karas Matálova zmizení neželel. Věděl už dávno, v čem byl hlavní vtip toho znamenitého hastrmanského piva. Ve vodě Kaňky se máčel po dlouhá léta puškvorec a voda z něho vytáhla hořce kořennou chuť a vůni. Však se po Matálově příchodu do pivovaru pan otec toho puškvorce něco nasháněl po všech apatykách v širém vůkolí! I domníval se pan otec, že to s tím puškvorcem trefí sám bez hastrmana.
Ale běda! Sotva Matála zmizel, voda v kádích se začala kalit až do běla, a třebaže kádě vypařovali vratičem, libečkem, chebdím, tolitou, laskavcem i devětsilem, s vodou nemohli spravit nic.
Až nakonec poručil pan otec kádě rozsekat, i když si byl vědom, že bude rázem po rukapáňské chloubě.
„Ať to přivedu třeba na žebráckou hůl, ale hastrmana do rodiny nechci!“
Zatím Julinka každé ráno zdvíhala ty leknínové kytice a ukládala je na tajná místa, aby jí tatínek na tohle tajemství nepřišel. Celé dni do ní maminka se šesti tetami hučela, aby si vzala pana Puchernu, ten že ji bude na rukou nosit. Ale ty lekníny, které ráno co ráno nacházela, dávaly Julince sílu vzdorovat.
Leč přestal čas leknínů, na lukách byly už jen fialové naháče. Věrný Matála však nosil alespoň ty ocúny. Jedenkrát za měsíční noci ho však sladovničtí zhlédli, jak s nimi šplhá po okapu k Julinčinu oknu ..... Když se to dověděl Alois Karas, bez ohledu na své dobré srdce slíbil Matálovi strašnou pomstu. Příští noc nalíčil na to místo, kudy šplhával, veliké oko z lýčeného provazu a ne bohému Matálovi je zadrhli kolem krku. Ocúnová kytka mu vypadla z rukou a rozsypala se na zem ..... Příštího jitra nenašla Julinka za svým oknem nic a trošínku ji bodlo u srdce, že snad na ni pan Matála zapomíná. A tak čas utíkal a listí padalo ze stromů, a Julinčina rozhodnost se pod tou palbou ženských jazyků viklala a viklala, až se jednoho dne sesula jako ten poslední lísteček z javora. Příštího dne se rozkřiklo po celém městečku, že Julinka sládkovic slíbila ruku panu Puchernovi a příští neděli že budou najednou všechny tři ohlášky.
A kdeže byl chudák Matála po celou tu dobu? Inu, seděl přivázán lýčeným provazem v zadním koutě pivovarské bednárny blízko pece, kde se rozehřívala smola na požahování sudů. Aby ho tu nikdo nespatřil, poklopili na něj starý rozeschlý sud. Tam jej hlídal starý bednář Měchura, který si Matálu vždycky ošklivil a na kterého se mohl Alois Karas spolehnout. Ten trápil Matálu suchem. Ani kapička vody se tu nikde nesměla objevit, protože voda vrací vodníkovi sílu. Tak chudák Matála seděl celý suchý u pece a chrastil už jako svlečená užovčí kůže. Svůj hastrmanský šos měl suchý jako troud a života v něm bylo pramalounko, jen tak v něm blikal jako bludička nad bažinou.
Ach, kdyby tohle všechno věděla Julinka, když si oblékala bílý nevěstí závoj a když jí do zrzavých vlásků kladli věneček z rozmarýnky! Ale o tom, že Matála je uvězněn v pivovaře, nevěděla krom Měchury a pana starého ani živá duše.
„Usuším ho jako makovici a pak ho roztluču v moždíři!“ dušoval se pan starý Měchurovi a obyčejně mu přitom podstrčil za mlčenou nějaký ten šesták. A Měchura mlčel jako hrob .....
Julinčina svatba byla slavná. Pan starý dal zvonit všemi zvony, kolik jich Rukapáň měla, a družiček v bílém vyrukovalo půltřetího tuctu. Do kostela jela svatba na valnících, tažených pivovarskými voly, a Ti měli kolem nabronzovaných rohů věnce z ječmene a chmelu. Jen nevěsta a ženich jeli v zavřených kočárech ..... ženich prý proto, aby ho povětří neofouklo, protože byl jako pára nad hrncem a nevěsta zas, aby nebylo vidět, jak je uplakaná. Po celou cestu z kostela do pivovaru rozhazovali svatebča né dětem cukroví a krejcary a pivo teklo v pivovaře i všude kolem proudem .....
A tak se stalo, že jeden rozpustilý mládek navečer za tmy, když už měl sám pěkně pod čepicí, načepoval na spilce velikou konev březňáku a přiběhl s ní do bednárny k starému Měchurovi, který tam věrně hlídal hastrmana pod sudem, aby v poslední chvíli ještě nějakou nekalostí svatbu nepřekazil.
„Pijte, otče! Pročpak tu sedíte tak na suchu? To jste kostelník, a ne mistr bednářský! Pijte, sakra! Ejchuchů!“ spustil mládek na Měchuru a břinkl těžkou cínovou konví zrovna na ten starý rozeschlý sud, co pod ním usýchal Matála. Tím nárazem vypadlo horní dno, a konev s chmelovinou, jako by ji šotek stáhl, se propadla dovnitř sudu .....
„Pomóc,“ vykřikl Měchura zoufale a chtěl ještě konev zachytit. Ale vtom Vám to proti němu vyšplíchlo, jako když čep vyrazí, dužiny sudu se rozskočily na vše strany, a hastrman, který tou vodou nabyl sílu, s příšerným chechtotem vyrazil z bednárny jako bílý kůň. Vřítil se na pivovarský dvůr, zařehtal, až se okna zatřásla, a všichni hosti od svatebního stolu vyskočili.
Tma byla, že ji mohl na černidlo prodávat, jenom ta bílá skvrna, ten hastrmanský kůň se v ní míhal kol dokola dvora. Rozehnal všechny báby, které tu stály na čumendě pod okny, prošlápl buben muzikantům, co přišli zahrát nevěstě do ouška, nakonec s hrozným zařehtáním přeskočil zeď a byl ten—tam .....
Od těch dob je rukapáňské pivo zase takové, jako bývalo dřív: aby s ním lumpy trestal!

Máte i Vy oblíbenou pohádku, o kterou se chcete podělit? Přidejte ji.

Sdílejte:   | 
0

Diskuze k této stránce (0 příspěvků)

Pro přidání příspěvku je nutné se přihlásit nebo zaregistrovat.

Zatím zde není žádný příspěvek.

Naši partneři

© 2013 - 2016 ProMaminky.cz | design and code by Werner Dweight