Vodní paní

zobrazeno 23×

Vložil(a): jitkamety, 14. 3. 2016 11.31

V jedné zemi panoval král, který byl nesmírně bohatý. Zlatem a stříbrem byly stěny a podlahy v královských komnatách vykládány, po hedvábí a damašku se chodilo, a když se král se svou krásnou manželkou po zahradě procházel, nemohl nikdo pro lesk drahých kamenů, jimiž byla jejich roucha ozdobena, oči k nim povznést. Již několik let žil se svou manželkou velmi spokojeně, jen jediné srdce jeho trápilo, že žádných dětí neměl.
Jednoho dne seděli spolu v zahradě, tu přijde služebník ke králi a oznamuje, že připlul koráb z cizích zemí, jehož velitel žádá s králem mluvit. I odešel hned král do zámku a cizince zavolat dal; tento přišel, poklonil se, políbil zlatem protkané roucho a pak vyřídil prosbu svého pána, kterýž byl králův nejmilejší přítel a snažně prosil, aby mu přijel ku pomoci proti nepřátelům, kteří ho ze všech stran obkličují a jimž se ubránit nelze. Nemoha král tu prosbu nevyslyšet, řekl veliteli, aby u dvora počkal, až svůj lid sebere a koráby spořádá. Nato mu byla vykázána skvostná komnata k pohovění a dáno jídla a pití veliká hojnost.
Král rozeslal posly po celé zemi, aby svolali všecky mladé a silné muže k jeho dvoru. Královna však, když o tom uslyšela, plakala a naříkala hořce, přehořce. Za několik dní, když se lid shromáždil a všecko k odplutí přichystáno bylo, dal král pro všechen lid velkou hostinu přistrojit. Nejdříve obětovalo se bohům, pak se jedlo, pilo a zpívalo. Když bylo po hodování, vybral si král ty nejstatnější, ostatní ale obdarované poslal domů. Nato odevzdal řízení země své manželce, a rozloučiv se s ní, odplul se vším zástupem.
Královně bylo ouzko samotné v těch nádherných komnatách. Dala si tedy vystavět malé obydlí nedaleko břehu, kde manžela očekávat chtěla. Několik dní po jeho odchodu procházela se po zahradě, až se unavila, sedla pod košatý strom a usnula. Tu se jí zdálo, že stojí před ní paní vysoké postavy, smutné, bledé, ale nadmíru sličné tváře. Tělo přikrýval zelenavě průhledný šat, od hlavy až k patě vlál bílý závoj, celý perlami posetý. Ulekla se královna této nadpozemské bytosti. Ta se ale k ní sklonila a hlasem jemným promluvila:
„Nelekej se mne, královno, já přicházím, abych Tě potěšila. Jsem vodní paní a příbuzná Tvého rodu. Vím, že si přeješ, abys jen jedinké dítě měla; protož poslyš, co pravím. Až se probudíš, spatříš nad sebou na stromě jablko; to vezmi a sněz, a Tvé přání se vyplní. Až budeš mít syna, pak mě opět uhlídáš.“
Zmizela a královna se probudila. Rychle si mnula oči a koukala na strom, zdali tam osudné jablko uvidí. Viselo jí zrovna nad hlavou, a nad ním ptáček, ten sletěl na větvičku, a jablko upadlo královně na klín. Bylo tak krásné, že by ho malíř pěkněji nebyl vymaloval.
„Věru, tak dobrého a lahodného ovoce jsem jaktěživa neokusila,“ řekla, když jablko snědla.
Nato šla do zámku, ale žádnému ani slova neřekla, neboť si nedůvěřovala,
zdali to přece jaké následky mít bude. Již brzy cítila, že vodní paní mluvila pravdu, a v srdci jí za to děkovala. Když vypršel určitý čas, porodila syna. Tu bylo radování po celé zemi; dvořané její chtěli králi o tom zprávu dát, ale královna nechtěla, aby manžela překvapit mohla.
Zatím očekávala královna s toužebností návštěvu víly. Večer, když královna usnula, otevřely se dveře a do ložnice vstoupila vodní paní, rozhrnula těžké opony, jimiž královské lože zakryto bylo, a přistoupila k mladé matce.
„Díky Tobě!“ zvolala královna, z rukou jí děťátko podávajíc. „Pohleď, jak krásného syna mám.“
Víla vzala ho do náručí, a dlouho truchlivě v tvář mu hledíc, opět ho matce podala a pravila:
„Tvoje přání se vyplnilo; nebudeš se však dlouho s děckem těšit.“
„Cože pravíš?“ ptala se ulekaná královna. „Co se stane s mým dítětem, mám je zase ztratit?“
„Nezoufej a doufej,“ řekla mírně víla. „Osud Ti syna časem svým z náručí vyrve. Mnoho neštěstí na něho čeká, ale jedna věc ho ode všeho zlého zachrání a šťastně vrátí se opět k Tobě. Na vodě nemá se ničeho bát, tam já budu jeho ochránkyní. Tento prsten,“ přitom sňala s ruky zlatý kroužek s rubínem jako kapka krve a dala ho matce, „zavěs synu na krk, on jej od mnohého zlého rovněž uchrání. Dá-li ho ale kdy komu z lásky, stane se on na místo mne jeho ochráncem. Věz, že ho již jeden z Tvého rodu nosil.“
„A kdo?“ ptala se zvědavě královna.
„Neslyšela jsi nikdy o nešťastném strýci svého manžela?“
„Ach ano, ano; ubožák prý se zamiloval do víly, jíž potom byl nevěrný; z bázně před ní odplul před dvěma léty do cizích zemí, ale ona prý ho přece ze msty kdesi pod vodou uškrtila.“
„Tomu není tak,“ pravila třesoucím se hlasem vodní paní, „věz, že já jsem ta víla. Jedno dítě bylo plod naší lásky; můj nemilosrdný osud však mi zabraňuje mít je u sebe, a proto jsem hned po porodu dítě s velkou bolestí otci odevzdat musela. Ale ani on nesměl tu s ním zůstat; a proto odplul do cizí země, aby je svobodně vychovat mohl. Tu se jedné noci strhla bouře a koráb rozbila. Milenec můj utonul, aniž jsem mu život zachránit mohla. Dítě ale zůstalo naživu, vlny je vyhodily na ostrov, kde je lidé našli a k sobě vzali. Já k němu nyní žádné moci nemám. Tělo mého miláčka leží v mém podzemním paláci mezi samým kvítím. Tak mě láska k Tvému rodu váže, a pokoje nemám, když někomu z Vás neštěstí hrozí. Spojí-li se ale Tvá krev s mou, bude Tvůj rod navždy šťasten a zůstane dlouho při slavném panování. Potom i já pokoj najdu. Pamatuj si moje slova, ale nikomu je neprozrazuj. Mne více neuvidíš.“
Dvě slzy jako perly padly na tvář dítěte, když je víla posledně na čelo políbila. Na mnohé věci chtěla se jí královna ještě ptát, ona však již zmizela. Nevěděla královna, má-li se nad děckem radovat nebo plakat. Již za několik dní se mysl její tak dalece usadila, že se sama těšit a poněkud i obveselit mohla.
„Však ona dobrá bytost,“ pravila sama k sobě, „jistě nad ním bdít bude; vždyť sama řekla, že její pokoj v jeho štěstí záleží.“
Bydlíc s dítětem nedaleko vody, bála se jen dost málo kam od něho odejít. Chlapeček sotvaže běhat začal, již se ve vodě šplíchal, ba i do řeky, na jejímž břehu rád si hrával, častěji padal, ale vlny jej tak lehounce na břeh položily, jako kdyby ho matka na lože kladla.
Již bylo sem a tam od pocestných slyšet, že se král zase navrátí, neb prý válka je skončena. S radostí očekávala královna zprávu o jeho příjezdu. Jenže ubohému králi vedlo se zatím dosti zle. Když příteli svému pomohl a domů se vracel, dal mu tento ještě jeden lehký koráb, na který mnoho darů a kořisti naložil. Čím více se k domovu blížil, tím více jeho srdce domů toužilo, tak, že se již ani dočkat nemohl. Dal tedy z lehkého korábu zboží na velký přenést a sám do něj s několika lidmi sedl, by rychleji plout mohl. Druhou noc strhla se bouře a koráb se o skálu rozbil, král ve smrtelné úzkosti chopil se prkna, s nímž ho vlny na ostrov vyhodily. Již svítalo, když se ze mdlob probudil.
„Ach, že jsem raději neutonul v moři, než abych se zde hladem umořil; nikdy více nespatřím drahou choť ani svou milou vlast.“
„Proč bys ji opět nespatřil?“ ozval se za ním hlas.
S podivením ohlídnuv se král, spatřil za sebou člověka v mysliveckém oděvu.
„Když by to bylo možno,“ pravil, „tedy pověz, člověče, jak se to stát může, a žádáš-li odměnu, dám Ti zlata a stříbra, co se Ti líbit bude.“
„Já nežádám zlata ani stříbra; mám-li Ti odtud pomoci, musíš mi něco jiného dát,“ odpověděl myslivec.
„Všecko, co jen chceš.“
„Tedy mi dej, o čem doma nevíš.“
„Copak by to tak znamenitého mohlo být, o čem bych nevěděl?“ odpověděl král a přeběhl v mysli celý svůj dům a všecko, co znamenitého měl. „Musí to být nějaká maličkost, a nežádáš-li nic více, rád Tvou žádost vyplním.“
„Tedy se mně svou krví na tento lístek zapiš.“ Přitom vytáhl myslivec pergamenový lístek a králi ho podal. Král se píchl do malíčku a vlastní krví zapsal.
„Za jedenáct let si pro to přijdu.“ Nato podal králi lahvičku s jakousi vodou, po níž král, když se jí napil, tvrdě usnul. Ale jak se podivil, když procitnuv, ležel na vršku nedaleko svého hlavního města! myslel, že to všecko je pouhý sen, a běžel s radostí k domovu. Dvořané ho hned jej poznali, a bylo křiku a plesání tolik, že to královna až do svých komnat slyšela. Nevěděla, co se to stalo, a v úzkosti popadla Milostína (tak se chlapec jmenoval) a vyběhla ven; ale jaké to bylo překvapení pro ni, když krále spatřila!
„Čí to máš dítě?“ ptal se král vida, že královna chlapečka z rukou nedává.
„Raduj se, manželi můj, bohové přání naše vyslyšeli, je to naše dítě.“
Ale král byl v tu chvíli jako hromem omráčený. Vzpomněl si, nač se krví zapsal, a počal hořce plakat. Královně, která příhodu jeho neznala, bylo divné, že si král tak počíná, a proto se ostýchavě ptala, proč pláče. Ale k jeho štěstí počal se najednou od přístavu rozléhat hluk a křik a sloužící přiběhli a povídali, že válečný koráb králův připlul. Král byl rád, že se tak nemilé odpovědi zprostil, pobízel královnu, aby s ním šla k břehu. Nechtěl ubohou matku zarmoutit, a raději sám tu bolest nést. Všemožně se snažill, aby královně to první setkání vymluvil, což se mu podařilo. S jásáním vítal lid krále. Nato se rozdávaly dary, hodovalo se a na poděkování také bohům obětovalo.
Od té chvíle ale nespatřil nikdo u krále veselého oka. Jediný pohled na milované dítě již ho k slzám donutil.
Královnu to velice trápilo, že jí manžel svůj bol svěřit nechce, i snažila se všelijak, aby se příčiny dopátrala. A kdo by mohl milované ženě čeho odepřít? Konečně i náš milý král hrozné tajemství ženě svěřil. Byla to rána pro matku, když se o neštěstí, jaké dítěti hrozilo, dověděla. Ale v tu chvíli vzpomněla si na slova vodní paní, aby se totiž s dítětem u vody držela, tam že je od pádu zachrání. Víme sice, že se neměla žádnému s tím svěřit; ale jak se mohla zdržet, když věděla, že těmi několika slovy na smrt zarmouceného manžela potěší? A proto mu jen tolik sdělila, co mu k útěše stran dítěte sloužit mohlo. Nato umínili sobě manželé, že budou dítě co nejbedlivěji střežit, a zvláště v osudném roce že se s ním nikdy od vody nebudou vzdalovat. Ale kdo osudu ujde!
Chlapec rostl, léta ubíhala, a tak nastal i onen od rodičů teskně očekávaný rok. Jednoho dne náhodou, nevědouce jeden o druhém, oba se od prince vzdálili, a Milostín pustil se do zahrady a do zámku, kam jen málokdy přicházel. Ale sotva do zahrady vběhl, spustil se z oblak velký orel, a popadnuv chlapce do svých drápů, v povětří s ním zmizel. Tu nastal pláč a nářek ubohých rodičů, když dítě nenašli; posléze se domnívali, že je snad vodní paní uschovala, aby je ochránila. A to je potěšilo.
Orel zatím unášel prince přes hory a doly, až s ním přiletěl k vysoké skále, na které stál hrad a pod níž byla nízká chaloupka. U té nechal Milostína stát a sám k hradu odletěl.
Princ nevěděl, co se s ním stalo, ani co se dále s ním dít bude. Počal bolestně plakat. Tu vyšla z chýše stará babička, v jedné ruce mléko, v druhé ovoce nesouc.
„Neplač, hochu, neplač, a raději jez, co Ti zde přináším. Až se občerstvíš, pak Ti něco povím.“
Přívětivá řeč babičky a zlý hlad donutily Milostína k jídlu. Když se nasytil, sedla si stařena vedle něho na lavičku a důvěrně k němu promluvila:
„Poslechni, můj holoubku; tam na té skále stojí hrad a v tom hradu zůstává moje dcera, která Tě unést dala; orel ten byl její manžel. Ona má tři dcery. Nejstarší jmenuje se Drčna, protože jí celý den huba jede jako mlýnské kolo; druhá se jmenuje Treperenda, ta sklepá a protřese celý hrad a nadělá samých mrzutostí. Ta třetí, můj miláček, jmenuje se Kráska, protože je nejkrásnější na světě, a k tomu rozumná a dobrá. Matka je tuze zlá, a chceš-li aby se Ti dobře vedlo, musíš se k ní, jakož i k starším dvěma dcerám velmi lichotit; ale Kráska Ti neuškodí. V tuto hodinu chodí se vnučky koupat, jdi jen za mou chaloupku, tam uhlídáš povzdálí rybník; nedaleko břehu se v houští skryj a očekávej, až děvčátka přijdou. Dej si pozor, kam Kráska šaty položí, a až bude v rybníku, zlehka se přikraď a rychle je odnes. Až se bude po nich shánět, nedávej jí je bez výměny. Nyní víš, co máš dělat, a tedy jdi.“
Milostín uposlechl rady dobré babičky a šel. Skutečně spatřil, když přišel za chaloupku, široký rybník kolem dokola hustým vrbovím obrostlý, i došel až k břehu a tam se v houští skryl. Netrvalo to dlouho, tu slyšel šepot a hovor děvčat. Vystrčil tedy hlavu, by viděl, kam ta nejkrásnější z nich šaty klade; a když to věděl, zase honem se schoval, aby ho neviděly. Děvčata se vykoupala a šla se strojit. Drčna i Treperenda našly své šaty, ale Kráska hledala nadarmo, i divily se tomu, kdo by je byl odnesl.
„To s Tebou někdo žerty tropí, a naposled Ti je vodník přeschoval. Nu, my na Tě čekat nebudeme, hledej šije sama.“ To řekly a odešly.
Kráska chodila křoví od křoví, pořád šaty hledajíc; najednou zaslechla šustot, a jako střela byla ve vodě. Tu vystoupil Milostín z houští a šel přímo k místu, kde Kráska stála. Podivilať se, odkud ten švarný mládenec přichází a kde vzal její šaty, které v ruce nesl. „Poslyš, mládenečku, to jsou moje šaty, prosím Tě, dej mi je nazpět!“ volala Kráska na Milostína.
„S radostí,“ odpověděl, „ale co mi za ně dáš? Zadarmo je nedostaneš.“
„Nemám nic jiného nežli tuto šňůrku perel,“ řekla Kráska, a ukázala na krk, který nad perly byl bělejší. „Ty bych ale nerada opustila, protože jsou mi nejdražší památkou.“
„Od kohopak je máš, že Ti jsou tak drahé?“
„Je tomu patnáct let, co mě našli nynější rodiče po jedné bouřlivé noci mezi všelijakým nářadím, jež vlny z rozbitého korábu na břeh vyhodily; byla jsem děcko asi rok staré, v tenkých plenkách zaobalené, a měla jsem tyto perly na krku, a proto musejí mi být nejmilejší památkou.“
„A nedáš mi je, ani když Ti řeknu, že mě sem Tvá babička poslala?“
„Má dobrá babička? A kdo jsi Ty?“
Nato, když jí Milostín všecko pověděl, sňala perly s krku a podala mu je. On pak nato svlékl na zlaté šňůrce na prsou zavěšený prsten a dal ho Krásce, která ho na to místo pověsila, kde dříve perly měla. Pak se s ní laskavě rozloučiv, odešel do chaloupky.
Co Krásku spatřil, nestýskalo se mu již ani polovic tak jako dříve. S veselou tváří vešel k babičce do chaloupky.
„Nu, jak jsi pořídil?“ ptala se ho.
„Dobře, babičko, dobře,“ odpověděl Milostín, perly ji ukazuje.
„Ty jsi šťastný hoch; nyní můžeš směle do zámku jít, neboť Kráska bude Tvou ochránkyní. Budete-li v něčem mé pomoci potřebovat, víte, kde jsem.“
Sotva to dořekla, přišly pro Milostína starší dvě dcery a odvedly ho k čarodějnici. Ani zlata, ani stříbra tolik nikdy ještě nespatřil ani v otcovském zámku; černým mramorem bylo všecko vykládáno a místo četného služebnictva stálo tam porůznu jen několik velkohlavých trpaslíků. Uvnitř přišla jim naproti stará, sehnutá, škaredá žena.
„Ach, jakpak mám tu babu milovat!“ pomyslel si Milostín. Tu se přitočila Kráska a očkem mu pokynula, aby se nemračil. Rychle tvář vyjasniv, přistoupil k babě a vlídně ji pozdravil.
Ona měříc ho od hlavy až dolů, pravila:
„Jen hezky poslouchej, a nebudeš se tu zle mít. Až si odpočineš, dám Ti práci.“
Po takovém laskavém přivítání odešla zase baba, provázena velkým černým kocourem. Bylo našemu Milostínovi ouzko v tom tmavém zámku; i vzpomněl si na svou dobrou matku i na svého laskavého otce, a slzy mu po tvářích padaly jako zrna hrachu.
Kráska myslíc si proč asi teskní, nechala ho plakat a po chvíli teprve k němu přistoupila, pravíc:
„Vidíš, drahý Milostíne, když budeš plakat a stýskat si, bude tu pro Tě mnohem hůře; buď vesel, zapomeň na všecko, já budu s Tebou spokojena a budu se Ti věnovat, jak jen možná.“
Milostín si dal říci, a již za několik dní miloval každý v zámku dobrého, veselého a přívětivého mládence. Kráska mu pomáhala pracovat, ona jej bavila, aby se nenudil, takže ani nepozoroval, jak dni, měsíce, ba i léta utíkaly. Jsouc v umění černokněžnickém od babičky dobře vycvičena, nikdy se z toho tak netěšila jako nyní, neb tím princovi mnohé blahé chvíle způsobit mohla. Věděla dobře, že stará nic dobrého s Milostínem nezamýšlí, ale posud se ještě její tajemství nedopídila. Jednoho dne šla k babičce a ptala sejí mezi jiným také, co se s princem stát má.
„Inu, zlatá děvečko,“ odpověděla, „osud jeho je smutný, povím Ti to, ale nesmíš nic vyzradit. Znáš dobře svou pěstounku, jak je zlá, skoupá a zlata chtivá. Dlouhý čas zkoumala, jak by bylo možné, aby smrti ušla. Konečně vyzkoumala pomocí duchů, že musí dobrovolně dostat nevinného dvacetiletého mládence, a ten že musí být z královského rodu. Tomu musí po tři dny práci ukládat. Když ji vykoná, ztratí ona všecku moc a právo k němu; pakli ale ne, má ona třetí den o půlnoci devatero kvítí nasbírat a uvařit, mládence zabít a jeho teplou krev a srdce s kořením smíchat a z toho nápoj nesmrtelnosti uvařit. Aby ale jista byla, že má nevinného mládence, hleděla prince v něžném stáří se zmocnit, což se jí u otce Milostína, lstí podařilo. Dala tedy prince mocí unést, aby ho zde dochovala. To jí však nic nebude platno, my se musíme všemožně přičinit, aby ho ze světa nesprovodila. Ty jediná můžeš ho vysvobodit.“
„Ach, já bych to ráda učinila, jen kdybych věděla jak.“
„Počkej jen, až bude čas.“
Milostín neměl ani nejmenšího zdání, co s ním stará baba zabmýšlí, a vždy se vlídně k ní choval, jakož i ke všem ostatním. Čím více však přicházel do let, tím více Kráska ho tam poutala, kterou více a více miloval. Navzdor jeho nechuti plynula léta tak rychle, že mu do dvaceti jen tři dni scházely. Již nastala ta doba, kterou Kráska s hrůzou očekávala. Šla tedy k babičce, aby se s ní poradila, co má dělat.
„Proměň se dnes večer v myšku a zalez pod postel pěstounky, tam uslyšíš, co bude dělat.“ To také večer Kráska učinila.
„Copak jen zítra Milostínu dám za práci, kterou by nevykonal?“ ptala se stará svého muže a doložila po krátkém rozmýšlení:
„Pošlu ho na dříví.“
Myška, ráda, že ví, co na miláčka čeká, vykradla se zase pryč a pospíšila k němu.
„Až Tě zítra stará pošle do lesa, nedělej si z toho nic, já Ti přijdu na pomoc.“
Když ráno Milostín vstal, vešla k němu čarodějnice a řekla:
„Teď půjdeš se mnou do lesa a tam Ti práci vykážu.“ Nato mu kázala vzít dřevěnou sekeru, pilu a motyku a aby šel za ní. Když přišli hezký kus cesty za zámek, baba se zastavila a pravila:
„Jak daleko zde ten kus lesa vidíš, tak daleko jej do večera musíš porazit, dřeva rozštípat a do sáhů urovnat; jestli to nebude hotovo, zle bude s Tebou.“ Zkamenělý zůstal stát, když ta slova od čarodějnice slyšel; ona se však po něm ani neohlídla a rychle odešla. Co měl s dřevěným nářadím dělat? Sedl si tedy na trávník a očekával Krásku.
Když slunce nejvýše stálo, přilétla bílá holubička a posadila se vedle něho. On ji chtěl vzít do ruky, ale vtom objímal Krásku.
„Teď mě pusť,“ pravila, „zůstaň sedět, dokud za Tebe tu práci neudělám.“
Asi za minutu začaly se stoleté stromy kácet, neviditelné ruce dřeva řezaly, štípaly a v sáhy rovnaly, a dříve než Milostín poobědval, bylo všecko vykonáno. Kráska zapověděvši milenci, aby o tom nikomu ani slova neříkal, v podobě holubičky zase uletěla. I podivila se stará velice, když večer pro prince přišla a viděla, že s prací je hotov. Neřekla ale nic. Doma se vyptávala, kdo u Milostína byl, žádný ale o ničem nevěděl. Musila mlčet.
Večer letěla od chaloupky k zámku malá muška a zrovna do komůrky, kde stará spala.
„Kampak zítra toho kluka pošlu?“ řekla muži čarodějnice.
„To já Ti nepovím,“ odpověděl.
„Půjde na lov,“ pravila po chvíli stará.
Muška nato  odlétla  k Milostínu, by ho připravila a na druhý den potěšila.
Ráno přišla zase baba k Milostínovi a poručila mu, aby šel s ní; dala mu dřevěnou motyku, rýč a lopatu. Přišli až k jednomu rybníku, u něhož se zastavili. „Zde,“ řekla stará a ukázala na velkou louku vedle rybníka, „vykopáš jámu a rybník do ní stáhneš, v němž pak zlatou a stříbrnou rybu ulovit musíš.“
Milostín se ale, jak baba zašla, bez starosti na zem posadil a myslel na Krásku. Byl by bláznil, kdyby se s dřevěným nářadím do čeho pouštěl. V poledne přilétla zase holubička a princ se potěšil.
„Nic se neboj, všecko za Tebe udělám.“ Nato své čáry prováděla. Jako by tisíc krtků v zemi rylo, počaly se kolem dokola na louce jamky dělat, tak dlouho, až na místě louky hluboká jáma byla, ještě průtok k rybníku, a jedním návalem tekla voda do jámy; netrvalo to dlouho a byla plná. Nato roztáhla Kráska síť, a v tu chvíli se v ní jedna zlatá a druhá stříbrná ryba házela. Dala je princovi a přikázala zase, by ji neprozrazoval.
Divila-li se první večer baba, podivila se druhý ještě více, když se doma poptávala, nevěděl žádný, kdo by byl princovi pomáhal.
V noci nato muška opět poslouchala.
„Buďto rozumí čárům, co však ani možné není, anebo má šotka, který mu pomáhá,“ pravila stará; „ale zítra musí jezdit, a to sotva vyhraje.“
Jakmile Kráska řeč její vyslechla, pospíchala k babičce na radu a od ní k svému miláčku.
„Zítra musíš jezdit,“ řekla mu, „ale nestrachuj se, první kůň bude Drčna, druhý Treperenda. Aby se s Tebou vysoko vznést nemohli, otoč okolo sebe tenhle červený šátek, a budeš jako olovo těžký. Až z nich slezeš, odskoč najednou, a když na Tebe budou oheň házeti, máchni tímto bílým šátkem třikráte po sobě, a nic Ti neuškodí. Ten třetí kůň budu já; tu odhoď šátky za sebe, protože já Ti neuškodím.“ Nato odešla.
Druhý den časně ráno zavolala stará Milostína do dvora a kázala vyvěsti bílého koně.
„Na tom koni musíš v povětří můj zámek sedmkrát objeti,“ pravila k princovi.
„Milerád,“ odpověděl tento, „jen jestli to vydrží.“
Maje šátek kolem sebe ovinutý, chutě na bělouše vyskočil; ale ten se sotva z místa hnout mohl, a když kousek zaklusal, padl k zemi. Milostín odskočí, a když kůň počne zlostí po něm kopat a ohněm plivat, máchne třikráte bílým šátkem a oheň zhasne.
„To je špatný kůň,“ řekl, „jestli nemáte rychlejšího, bude to s jízdou špatně dopadat.“
Tu přivedli hnědého. Ale bylo to jako s prvním; čarodějnice byla již celá rozvzteklena, a dala konečně vraníka přivést. Princ zatím hodil šátky za sebe, vymrštil se na koně, a ten s ním do povětří vznesl jako pták. Když sedmkrát zámek objel, spustil se zas do dvora.
„To je koníček,“ pravil, s něho se shoupnuv, „na tom je jízda jako na perutích.“ Baba běhala po dvoře jako zlá saň; když viděla, že její naděje zmařena, zavřela Milostína do sklepa a dala mu za stráž Drčnu a Treperendu. Kráska byla by ho ráda vyvobodila, ale bála se prozrazení, neb nebyla dosti mocna, se starou babou zápasit. Šla se tedy s babičkou poradit; ale v myšlenkách přišla místo k chaloupce k rybníku. Tu ale chtělo se jí najednou spát, i sedla pod stromek a usnula. Sotva oči zavřela, viděla před sebou paní v zelenavě průhledném závoji.
„Já jsem Tvá matka,“ řekla tato jemným hlasem a k ní se sklonila; chci Tebe a Milostína odtud vysvobodit. Přičiň se, abys jej před půlnocí ze zámku sem přivedla; tu potom smočte prsten a perly ve vodě, a ukáže se Vám loďka, do níž skočíte. Ať se kolem Vás děje cokoliv, nebojte se ničeho; jak přirazí loď ke břehu, pak vyskočte a jděte pokojně svou cestou, neboť čarodějnice nebude již žádné moci k Vám míti.“ Nato jí vdechla políbení na tvář a zmizela.
Kráska se probudila. Nevěděla, byl-li to sen čili pravda, šla ale k babičce a prosila ji, aby jí poradila, co má dělat.
„Jdi jen domů,“ radila jí, „a nějak ošiď Drčnu a Treperendu, aby se vzdálily; co dále dělat máš, to už víš.“
Tu teprve uvěřila Kráska, že to byl opravdový sen. Plačíc, těžce se s babičkou rozloučila, kteráž jí vlastní matkou byla, a odešla navždycky z chaloupky. Na cestě, když tak přemýšlela, jak by strážné od Milostína odvrátila, napadlo jí, že jsou tuze mlsné, a to také hned využila.
„Ach holčičky,“ řekla, když k nim vešla, „teď jsem byla u babičky a strojila večeři; tak dobré jídélko jste opravdu ještě nejedly.“
„Což nám to pravíš, když z toho nic neužijem?“
„Proč ne, babička Vám oběma nejlepší kousek schovala, můžete si pro něj jít.“
„Co Tě napadá? Vždyť víš, kdo je tady zavřen a koho hlídáme.“
„Však on Vám neuteče, a pro tu chvilku nebude tak zle, já Vám ho ohlídám.“
Měly ovšem strach před matkou, ale mlsnost zvítězila; odevzdaly vězně Krásce a rychle odběhly. Jakmile si jista byla, že se nevrátí, otevřela Milostínovi dveře, a ani mu na jeho otázky neodpovídajíc, pospíchala s ním k rybníku. Když přišli k břehu, smočila prsten a on perly, a v okamžení houpala se před nimi ozdobná loďka. Oba rychle do ní skočili a pod vodou zmizeli. Tu bylo ryb a vodních zvířátek kolem loďky, jen se to hemžilo, ale žádné jim neuškodilo. Kolik hodin tak pod vodou pluli, než loďka opět na povrch vyšla, to se neví. Najednou viděli se na moři; ale hrůza Krásku obešla, když se ohlídla a druhou loďku za sebou spatřila, v níž jeduplná čarodějnice seděla. Jako šíp letěli po hladině mořské, ale babice jim už byla v patách. Tu se strhl náramný vítr, moře burácelo a vlny jako domy přes loďky se válely. Najednou bylo vše ticho, oni přistáli k břehu, hbitě vyskočili a loďka v okamžení zmizela. Koukali se po moři, kam se stará poděla, ale neviděli jiného nic nežli třísky rozbité loďky. Nepochybně že ji víly roztrhaly. Milostín a Kráska děkovali bohům, že z takového neštěstí vyvázli, a putovali dále.
Dlouho a dlouho museli chodit, než město našli, kde byl princ domovem; konečně se tam ale dostali. Mezi královským městem a zámkem byla řeka, přes ni most, několik set kroků od mostu stál mlýn, a u toho mlýna zůstala Kráska s princem stát.
„Ty mi dej nyní,“ pravila k němu, „perly a já Tobě dám prsten; musíš ho mít, aby Tě rodiče poznali.“
„A Ty se mnou nepůjdeš, Krásko?“ ptal se princ zarmouceně.
„Ne, já nepůjdu s Tebou, až pro mě vzkážeš. Jedno mně však slib, že dvakrát dvanácte hodin matku nepolíbíš. Zvládneš-li to, bude s Tebou dobře, a brzo se uvidíme; pak-li ne, budeš nešťastný, a bůhví, kdy se shledáme.“
Těžko sice, ale upřímně to slíbil vysvoboditelkyni své, ačkoliv nevěděl, co matce řekne. Nato se rozloučili. Princ šel k zámku, Kráska ke mlýnu. Právě obcházel mlynář kolem, aby napravil, kde co schází, když k němu Kráska přistoupila.
„Pane otče, nepotřeboval byste děvečku?“
„Proč se ptáte, mladá?“
„Že bych k Vám šla do služby, kdybyste mě chtěl.“
„Vy zajisté nejste odtud, že u mne chcete sloužit?“
„Máte pravdu, já přicházím zdaleka; měla jsem zde tetku; když mně matka a otec umřeli, umínila jsem si, že k ní půjdu, aby mi nějakou službu zaopatřila; ale naneštěstí je i ona mrtva; já se nemohu zpátky vrátit, a musím si tedy sama službu hledat.“
„Je mně Vás líto, panenko, ale abych Vám to upřímně řekl, moje žena je tuze zlá, a málokterá děvečka u ní čtrnáct dní vydrží.“
„Jestli nic jiného v cestě není, tedy se nebojím; já umím všecko dělat, lehkou i těžkou práci, a jistě se paní mlynářce zalíbím.“
„Pojďte tedy se mnou.“
Když přišli do síně, přikolíbala se naproti nim mlynářka.
„Co si to vedeš za fiflenu?“ vítala je tuze líbezným hlasem.
„No, jen zvolna, dokavad nevíš, oč se jedná,“ odsekl mlynář. „To je Tvá nová děvečka; beztoho jsi ráno jednu vyhnala, a tak Ti snad přijde vhod.“
Mlynářka našpoulila hubu, podepřela ruce o masité boky a prohlížela Krásku od hlavy až k patě.
„To bude něco správného, jak vidím.“
„Jen si mně podržte a uvidíte, že toho nebudete litovat,“ odpověděla Kráska. A mlynářka, která v srdci ráda byla, že holku dostala, dlouho se prosit nedala. A vskutku byla spokojena. Sotva něco poručila, již to bylo hotovo; sotva ji kam poslala, již byla opět zpátky. Všecko jí po vůli dělala tak, že se nemohla nikdy na ni rozzlobit. Ale nejen mlynářka, ale každý, kdo ji viděl, musel ji milovat, protože byla vždy veselá a přívětivá ke každému, koho viděla. .....
Už ne tak dobře vedlo se princovi. Když odešel od Krásky, šel do zámku a dal se u svého otce ohlásit. Starý král zůstal radostí celý bez sebe, když mu Milostín prsten ukázal a přesvědčil jej, že je opravdu jeho syn. Oba běželi k matce. Ta jej ovšem chtěla líbat, on se ale odvrátil a prosil, aby mu odpustila, že ji nesmí políbit, až dvakrát dvanáct hodin mine, protože ho slib váže. Zarmoutilo to královnu, že vlastního syna, pro něhož tolik slzí vylila, po tolika letech ani políbit nesmí; ale jeho slib byl jí svatý. Utrmácen po cestě přál si trochu odpočinout, a rodiče jej hned na lože odvedli, aniž se ho mnoho vyptávali. Když usnul, nedalo to královně, aby se nešla na syna podívat, který byl tak krásný, že na něm oči nechat mohla. I nutilo ji to a lákalo tak dlouho, až nemohouc se déle zdržet, zlehka ho políbila. Myslela, že to nebude škodit, jen když on sám o tom nic neví. Avšak i to přece škodilo; když se princ probudil, nevěděl o ničem, co se s ním kdy přihodilo. Tu teprve shledala matka, že zle činila. Milostín chodil po zámku jako tupé mysli, nic jej netěšilo, nic nemrzelo.
Tak to s ním trvalo skoro celý rok. Otec se tím trápil, ptal se, radil se u zkušených lidí, ale žádný nevěděl rady. Konečně mu napadlo, že ho ožení. Sám mu tedy krásnou princeznu vyhlídl a všecko smluvil. Milostína to ale pranic netěšilo, ani když o tom slyšel, ani když princezna přijela. Starý král se skoro obával, že se nevěsta odradí; ale té šlo více o to, aby se královnou stala, a tedy si z toho nic nedělala. Tři dni před svatbou a tři dni po svatbě měly se velké hody a všeliké radovánky slavit.
Den před svatbou byl určen hon, k němuž se hostů sjíždělo, jak máku. Král, Milostín a nevěsta jeli na koních napřed. Museli skrze město, a tedy dříve přes most. Když přijeli doprostřed, nemohli dále; koně zůstali jako přimražení, a kdyby je byli utloukli, nemohli se z místa hnout. Starý král skočil s koně a chtěl pěšky most přejít, ale to také nešlo. I nevěděl, co si má o tom myslit. Nikde nebylo vidět člověka, toliko pod mostem máchala mlynářova děvečka prádlo.
„Hej, děvče,“ křičel na ni král, „copak se stalo, že nemůžeme přes most?“
„Kdybyste mě pozvali dnes ke stolu, pomohla bych Vám.“
„Kdopak jsi?“ ptal se s podivením král.
„Mlynářova děvečka,“ odpověděla Kráska.
„Jestli to dokážeš, máš mé slovo, že dnes s námi hodovat budeš.“
Nato se Kráska dotkla mostu, a koně klusali dále. Královi to ale pořád leželo v hlavě, co to bylo za podivnou holku. Poptával se sem tam, ale každičký ji chválil. Jakmile přišel domů z honu, řekl to královně, a ta byla ještě žádostivější tu neobyčejnou děvečku spatřit. Vzkázali pro ni. Již seděli všichni hosté u stolu, jen vedle Milostína bylo prázdné místo pro mlynářovic děvečku připravené. Tu otevře sloužící dveře, a do nich vkročí paní ve skvostném a nádherném šatě, a tak krásná, že na ní všech zraky jako u vyjevení utkvěly.
„Milostivý králi, já přicházím, abych Vás na dané slovo upamatovala. Já jsem mlynářova děvečka,“ řekla ke králi přistoupivši.
Král jakož i druzí nechtěli ani smyslům věřit, že by to služka byla; ale vstali a ochotně ji na místo jí ponechané dovedli. Ale Milostín si jí ani nevšímal a hleděl si jen dobrého jídla. Když bylo po tabuli, poručil král, aby každý něco povídal aneb zpíval. Nebylo tu, kdo by s ochotností návrh nebyl přijal; všichni se již s tím vypořádali, a přišlo teď na Milostína a na Krásku, aby mysl společnosti obveselili. I učinila jim dle vůle, ale ani písní, ani pohádkou, nýbrž vzala jádro z jablka a vstoupila doprostřed síně. Tam udělala kolo a hodila jádro do něho. Za chvilku vypučela ze země zelená ratolest, rostla vždy výše a výše, až to byl stromek; tu se na něm udělalo poupátko, z něhož, když se rozpuklo, usmívalo se jablko jako krev červené. Kráska jej utrhla, a vzavši nůž, vedví rozřízla; půl si nechala, půl dala Milostínovi. Ten ji lhostejně od ní vzal a snědl. Ale sotva se to stalo, vyskočil princ vzhůru a padl Krásce okolo krku. Hosté mysleli, že je kouzelným jablkem očarován; ale když po prvním výlevu radostného shledání princ s Kráskou k rodičům přistoupil a slovo od slova všecko povídal, co se s ním kdy bylo stalo, tu teprve viděli, že je při úplném rozumu. Rodiče nemohli jinak, učinit než sňatku jejich požehnat.
Když první jeho nevěsta mrzutě domů odjela, nastoupila Kráska na její místo a druhý den slavila se svatba skvostně a hlučné. Mlynář a mlynářka byli také pozváni. ..... Večer šla Kráska do zahrady a došla v myšlenkách až k vodě. myslela na matku; ráda byla by tu milostnou tvář ještě jednou spatřila. I napadlo jí, že by se jí snad zjevit mohla, kdyby perly ve vodě smočila; udělala tak. Tu se voda rozdělila a Kráska spatřila matku, která na ni kývala. I sešla do vody a padla matce do náručí. Ale jak tam v hlubině bylo krásně! Když přišly až dolů, vedla ji vodní paní do svého křišťálového paláce. Stříbrný a zlatý písek pokrýval stezky, po nichž se zelenokadeřavé víly vznášely. Když vstoupila Kráska dovnitř, spatřila uprostřed chladné síně na zeleném koberci, liliemi a růžemi kolem posetém, krásného muže ležeti. Byl mrtev.
„To je Tvůj otec,“ pravila smutným hlasem vodní paní, když k němu Kráska přistoupila, a celý příběh své lásky jí vypravovala. Kráska s pláčem poslouchala.
„Ty jsi šťastná,“ dokončila vodní paní svou řeč, „Rod Tvůj bude dlouho panovat v slávě a štěstí. Já Vám budu vždy nablízku, bych Vás mocí svou od zlého chránila.“
Ještě jednou políbila Kráska matku, pohlédla na bledé tváře otcovy a od vodní paní provázena ubírala se z křišťálového paláce. Zeleným proutkem rozdělila matka opět vody, aby Kráska za sucha nahoru vyšla. Když se vrátila domů, povídala svému manželu, který se již všude po ní ptal, kde byla a všichni dobré paní díky vzdávali. Druhý den trvaly radovánky až do noci, a konečně se také na loďkách po vodě plavalo; tu se přihrnula veliká vlna a položila mladým manželům, kteří na pokraji lodě stáli, skříňku k nohám. S podivením ji otevřeli, i byla plna klenotů. Bylo to věno mladé královny, které za více stálo než celé království. Oba panovali dlouhá léta slavně a šťastně, a po nich děti jejich, tak jak jim to vodní paní předpověděla. 

Máte i Vy oblíbenou pohádku, o kterou se chcete podělit? Přidejte ji.

Sdílejte:   | 
0

Diskuze k této stránce (0 příspěvků)

Pro přidání příspěvku je nutné se přihlásit nebo zaregistrovat.

Zatím zde není žádný příspěvek.

Naši partneři

© 2013 - 2016 ProMaminky.cz | design and code by Werner Dweight