Vlk a ovečka

zobrazeno 26×

Vložil(a): dáša, 13. 3. 2016 14.18

Žil jednou jeden vlk a jedna ovce. Ovečka se odtrhla od stáda a zabloudila v lese. A vlku, tomu je les jako rodný dům. Náhodou se sešli, slovo dalo slovo a spřátelili se. 
Léto prožili dobře: kolem teplo, všeho dosyta, jaképak taky hádky? Na podzim se ještě protloukli jakžtakž, ale když uhodila zima, začalo být zle. Vlkovi mrzly tlapy a ovci se třásl zimou ocásek. 
Tu ovečka pravila: 
„Víš co, vlku? Postavíme si chaloupku. Budeme si topit v peci a zimu přečkáme v teple.“ 
Ale vlk byl líný. Řekl: 
„Vy ovce jste si zkrátka zvykly žít u lidí pod střechou. Ale mně to vyhovuje třeba i na mraze.“ 
Tak si tedy ovce postavila chaloupku sama. Chaloupku s píckou a u pícky lavici. Teď už se zimy bát nemusela. 0 ta měla teploučko! 
Vlk pobíhal zatím po lese a slídil sem tam, až pak jednou zavyl žalem. Mráz sílil každým dnem a nebylo kam se schovat. Nic naplat, nějakou tu střechu nad hlavou si přece jenom bude muset schystat. 
Shrabal sníh na hromadu, udupal ho tlapami, ometl oháňkou a jakžtakž uplácal ledovou chýši. 
V tom se ale jako naschvál z mraků usmálo slunce, ledová střecha nad vlkem roztála, sněhové stěny se rozvalily. Vlk byl zase bez domova. 
Co teď? Vypravil se k ovci, postavil se před chaloupkou a zaškemral: 
„Ovečko, ovečko, otevři maličko! Venku mrzne, až praští, necítím čenich, necítím slechy! Nech mě, abych si alespoň tlamu u Tebe ohřál.“ 
I zželelo se ho ovci a pootevřela dveře. Vlk vstrčil tlamu do skuliny, chvíli okouněl a začal znova: 
„Ovečko, ovečko, přední tlapy mám celé omrzlé, nech mě stoupnout na práh.“ 
Ovečka otevřela dveře trochu víc a nechala vlka stoupnout na práh. Ale šedivcovi to bylo pořád málo. 
„Slyšíš, ovečko, jak fičí vítr?“ řekl. „Boky mám jako kus ledu. Nech mě, abych si je ohřál.“ 
„Nu což,“ odpověděla, „tepla neubude, ohřej si boky.“ 
Vlk zalezl do chaloupky až po oháňku: 
„Děkuji Ti, ovečko, teď už je mi úplně dobře. Jenom se bojím, aby mi neumrzla oháňka. Bez oháňky by celá moje vlčí krása přišla vniveč.“ 
„Ach vlku,“ řekla ovce, „umíš Ty se ale doprošovat! Ty bys měl chodit po vesnicích s žebradlem. No dobře, tak si ohřej i tu svou oháňku.“ 
To právě vlk potřeboval. Skočil do chaloupky, podíval se kolem a hup na pec! Svinul se do klubka a už se vůbec neměl k odchodu. 
Tak ležel až do večera. Rozehřál se a rozpařil, jak náleží, a dostal chuť na dobré sousto. Povídá ovci: 
„Ovečko, ovečko, není už čas jít na kutě? Polez na pec, já se kousek poposunu, místa budeš mít dost.“ 
Ovce pohlédla na vlka. Hlas měl vlídný, ale oči zlé. Svítily mu hladem. 
„Ne, vlku,“ odpověděla. „Mám zatím práci, ještě jsem neumyla lžíce, a budu také muset prosít mouku. Půjdu spát, až to udělám.“ 
Vlk ležel, čekal a čekal, až usnul. 
V noci se probudil. Uf, to se mu chtělo žrát! Až mu kručelo v břiše. Zašátral tlapou kolem ..... po ovci ani památky. Seskočil na podlahu a dal se do hledání. Jenže ovečka měla za ušima: schovala se před vlkem do bedničky na smetí, a on ji nenašel. 
A ráno si z něho ovečka dělala dobrý den: 
„Pročpak jsi v noci nespal, Šedivče, kohos hledal? Strkals nos do všech koutů, ale ovci jsi nenašel, viď!“ 
Vlk proležel na peci celý den. Kvečeru se mu chuť jak náleží přiostřila, a tak zase začal se zvaním: 
„Polez, ovečko, na pec. Je tu jako v ráji!“ 
„Počkej, vlku,“ odpověděla ovce. „Ještě jsem nedala kynout těsto na chléb a nemám naštípané dříví. Až to udělám, vylezu za Tebou.“ 
Vlk se zase nedočkal a usnul. V noci se probudil zlý a hladový jako ..... inu jako vlk. Byl by možná i zavyl, ale bál se, že ovci vyleká. Zašátral tlapou ..... kolem jako po vymření. Ovce na pec nocovat nešla, znala dobře Šedivcovy spády. 
Vlk seskočil na podlahu, slídil ve tmě sem a tam, ale ovce nikde. 
Zato ráno dostal od ovečky svůj díl: 
„Vlku, vlku, co vrčíš po nocích, koho hledáš po koutech? Já pod díží seděla a na Tebe, na Šedivce, hleděla!“ 
Přišel třetí večer. Vlk, to se ví, znova lákal ovci na pec, ale ovečka se potřetí vymluvila: 
„Kdepak, vlku! Na spaní je ještě brzy. Nezametla jsem podlahu a nevytřepala jsem rohožky.“ 
Vlk usnul. A když se v noci probudil, začal zase hledat ovci. Převrátil bedničku na smetí, zvrhl díži, ale ovce jako by se do země propadla. Dočista vytrávil, až mu zuby cvakaly hladem. 
Ovce viděla, že to dobře neskončí, a tak k ránu vyběhla z chalupy. Chodila po lese a ryla kopýtky ve sněhu, až našla bobule brusinek. Sebrala je na hromadu a začala se po nich převalovat, dokud si celý kožich nepomazala červenou šťávou. Potom vzala dlouhý prut a běžela zpátky k chaloupce. 
Zůstala stát pod okénkem, zabušila prutem na rám a zařvala strašlivým hlasem: 
„Je v téhle chaloupce, je tam na peci Šedivec? Už sedm vlků jsem zadávil a tohohle dostanu taky!“ 
Vlk se podíval okénkem: hu, venku stojí strašné huňaté zvíře, celé pomazané krví ..... vlkodlak! 
Polekal se, zdvihl oháňku a upaloval z chalupy ven. Zalezl do hlubokého lesa a nos už z něho nevystrčil. 
Ovce si sněhem smyla z kožichu červené brusinky a začala spokojeně žít v teplé chaloupce.

Zdroj: www.abatar.cz

Máte i Vy oblíbenou pohádku, o kterou se chcete podělit? Přidejte ji.

Sdílejte:   | 
0

Diskuze k této stránce (0 příspěvků)

Pro přidání příspěvku je nutné se přihlásit nebo zaregistrovat.

Zatím zde není žádný příspěvek.

Naši partneři

© 2013 - 2016 ProMaminky.cz | design and code by Werner Dweight