Víla Amálka ..... Jak seděla v zelené klícce

zobrazeno 10×

Vložil(a): vendy.z, 4. 7. 2016 19.50

Jednou šla víla Amálka po mezi kolem šípkového keře. V tom slyší, jak někdo volá hláskem tenčím než nitka:  
„Tak bude to, nebo nebude?“ 
Amálka se podívala lépe a vidí, jak se na keři mezi zelenými větvemi houpá poupě. Byla v něm zavřená maličká Růženka a pořád volala: 
„Tak bude to, nebo nebude?“ 
„Já vím, už bys chtěla ven,“ řekla víla Amálka a zaťukala na poupě kotníkem: 
„Pusť tu Růženku!“ 
Jenže poupě ne a ne rozkvést. 
A tak si Amálka vzdychla: 
„To je těžká věc, Růženko. U nás v lese bych poupě snadno dokázala rozkvést v květ, ale na mezi to neumím.“ 
„Tak bude to, nebo nebude?“ volala Růženka v poupěti. 
„Leda že bych došla pro vodu a zalila ten líný šípek, aby si pospíšil,“ řekla Amálka. 
„Jsi hodná, jenže moc mluvíš,“ zavolala z poupěte Růženka. „Běž radši pro vodu.“ 
Cestou k rybníku potkala Amálka raka. Byl to veliký černý rak a říkalo se o něm, že je pěkný jak rytíř. Teď seděl za kamenem a byl nešťastný, že mu každé tykadlo ukazuje jinam. 
„Pročpak nosíš tak nepořádně tykadla?“ zeptala se Amálka. 
„To je tím,“ zabručel rak, „že mi ráno upadlo křemínkové zrcátko, a nemám se do čeho podívat.“ 
„Vždyť tamhle leží, tak si ho zvedni.“ Řekla Amálka. 
„To se lehko řekne,“ zabručel rak. „Jen se podívej.“ 
Namířil si k zrcátku nosem a leze. Ale čím víc leze tím je od zrcátka dál. 
„Takhle by ses k zrcátku nedostal nikdy,“ řekla Amálka. „Musíš pozadu, vždyť jsi rak!“ 
Rak bezradně složil klepeta do trávy. 
„Když si k zrcátku namířím ocasem, tak ho zas nevidím.“ 
Amálka mu říkala čihy a hatou a rak podle toho rejdoval rovnou k zrcátku. Podíval se do něho, srovnal si tykadla a zas byl pěkný jak rytíř. 
Potom povídá Amálce po račím: 
„Ža šedub tavobeřtop, užůmop it ykat.“ 
Amálka se zasmála, že rozumět rakům dá takovou práci. Řekla: 
„To bych ráda věděla, čím by rak mohl pomoct víle.“ A šla dál k rybníku. 
Na břehu si podkasala šaty, našla prázdnou škebli, a že do ní nabere vodu pro šípkový keř. 
Když nabírala vodu, vyjel z rybníka vodník. Byl to vodník Kebule, ta zlá žabí hubička. Co v něm bylo dobrého, vešlo by se do loužičky. Zato zlé by přeteklo přes hráz. Popadl vílu Amálku za ruku a zakvákal: 
„Stáhnu Tě dolů a budeš mi tam dělat hospodyni.“ 
Amálka se vylekala. 
„Jenže,“ povídá vodníkovi, „já jsem víla lesní a ve vodě být nemůžu. Ke všemu jsi, Kebule, veliký ošklivec.“ 
Vodníka Kebuli to dopálilo, až se od něho ohřála voda v rybníce. Udělal vlny od břehu k břehu a řekl: 
„Tak já si Tě Amálko, dolů nepovedu. Budeš mi hospodařit při břehu v puškvorcích a míchat mlhu.“ 
Mezi řečí sáhl Kebule tlapkou sem, sáhl tam, natrhal sítí a upletl z něho zelenou klícku. 
„V téhle klícce si Tě budu chovat, abych Tě měl bezpečnou.“ 
Poklopil klícku na Amálku a sám sjel do hlubiny. 
Víla Amálka tam sedí v zelené klícce, překládá škebli z ruky do ruky a trápí se. Vodník Kebule jí vzkazuje po rybách, aby mu šla hospodařit. Ale Amálka že ne a ne. 
Když už klícka začala vadnout a Amálka byla málem utrápená, zvedla se vlna. Když odplynula zpátky, stál tam rak. 
„Uondej alív ivokar, éhurdop kar elív,“ povídá Amálce. 
A potom se dal klepety do klícky. Uštípl u klícky petlici. 
Amálka vyběhla ven, nabrala do škeble vodu a zalila šípkový keř. Poupě se otevřelo, vykoukla Růženka a řekla: 
„Jé, to je na světě bíle! V poupěti bylo jen růžově.“ 
„Panenko,“ povídá nakonec víla Amálka, „to já nevěděla, že se toho tolik stane, když jen přejdu kolem šípkového keře.“

Máte i Vy oblíbenou pohádku, o kterou se chcete podělit? Přidejte ji.

Sdílejte:   | 
0

Diskuze k této stránce (0 příspěvků)

Pro přidání příspěvku je nutné se přihlásit nebo zaregistrovat.

Zatím zde není žádný příspěvek.

Naši partneři

© 2013 - 2016 ProMaminky.cz | design and code by Werner Dweight