Víla Amálka ..... Jak nechala stát myslivce mušku v lese

To jednou byla na lesním paloučku mlha, zasvitlo do ní slunce a maličko zafoukal vítr. V mlze se hnulo a vzdychlo. A stojí tu jemná panenka. 
Stojí na paloučku v šatech lehkých jako pára a diví se, kde se tu vlastně vzala. 
A zamyšlená je. 
„Vždyť ani nevím,jak se jmenuju,“ špitá si.“ A co,“ povídá nakonec, „budu si říkat víla Amálka.“ 
Bylo odtamtud jen dvanáct kroků ke studánce. Amálka k ní dotančila po špičičkách trávy a sklonila se nad vodou. Voda je věrné zrcátko. Amálka se rozhlídla jestli ji někdo neuslyší, a tiše vykřikla: 
„Jé, to jsem hezká!“ 
V tom padla rána. Bylo to někde hloub v lese. A za chvilku běží kolem srnka, kopýtka má mokrá od slziček, které jí padají z očí. 
„Co to děláš?“ povídá Amálka srnce. 
„Pláču,“ řekla srnka. 
„A proč pláčeš?“ ptá se Amálka. 
„Protože myslivec Muška mi postřelil srnečka a teď se za ním honí někde po lese,“ řekla srnka. 
Víc se Amálka neptala. Rozběhla se hloub do lesa cestičkou, kudy by nikdo neprošel. 
A už je vidí, ty dva. Vpředu kulhá srneček a za ním se žene myslivec Muška. Na hlavě má klobouk s kančím zubem, zelená kamizola, kalhoty s lampáskem, červené botičky. Je to sama myslivecká pýcha. Puškou odhazuje větve, co překážejí. 
„A já Tě dostanu,“ směje se Muška sám sobě do kroku a běží za srnečkem. 
Amálka zkusila prstem, kam vítr vane, a předběhla myslivce Mušku. Postavila se mu do cesty a řekla: 
„Z té pušky už nesmíš vystřelit. A najdi hojíčkový list a polož ho srnečkovi na ránu, aby mohl zas běhat po všech čtyřech.“ 
Myslivec Muška se před pěknou panenkou nejdřív zarazil. Ale pak se opřel o svou pýchu a povídá: 
„To by tak hrálo, abych místo střílení dělal srncům doktora!“ 
A už je zas na skoku za srnečkem. Jenže když běžel kolem Amálky, ona se bystře rozhlídla, utrhla list trávy zívalky a šlehla s ním Mušku přes čelo. Muška ani nedokročil krok. Zívl si, ospalost ho povalila do mechu a usnul tak hluboce, že les nemůže být hlubší. 
Amálka se k Muškovi shýbla a otevřela mu torbu. Byly v ní už jen tři patrony. Amálka nad každou udělala vílí znamení. Potom řekla srnečkovi, co stál opodál na třech kopýtkách: 
„Už se nic neboj! I kdyby na Tebe Muška namířil a vystřelil, ničeho se neboj.“ 
Když dořekla, schovala se víla Amálka do stínu pod jedlemi. 
A myslivci Muškovi už se kazí sen. Vzdychl, posadil se, rozpomněl se a sáhl po pušce. Nabil první patronu, namířil na srnečka a povídá: 
„Teď se dočkáš.“ A stiskl. 
Jenže s pušky vyšel jen bílý kouř a zahrálo to jako flétna. Srneček pokojně stojí. 
Myslivec Muška profoukl pušku a láduje druhou patronu. A míří a střelí. 
Z pušky vyletěl roj motýlů a roztočil se Muškovi klem očí. Srneček dál pokojně stojí. 
„To jako by mi někdo začaroval patrony!“ křikl Muška a nabil do třetice. Stiskl tak jemně, jak ještě nikdy nestiskl. 
Z pušky se vyhrnulo sedm sršáňů. Sedmý, ten hlavní, se usadil ve vzduchu na nitku od Muškova nosu a bzučí: 
„Jestli se v tu chvíli nerozběhneš pro hojíčkový list, pustíme do Tebe sedm žihadel!“ 
Tohle vyhnalo z myslivce Mušky pýchu. Pušku pověsil na rozsochu a rozběhl se pro hojíček. Ulomil z něho list a přiložil ho srnečkovi na ránu. Rána jako by tam nikdy nebyla. Srneček se zas postavil na všechna čtyři kopýtka a odběhl k srnce. 
Myslivec Muška se na to chvíli díval a potom ze zbytku své pýchy spustil na Amálku: 
„Srnečka jsem ztratil, ale zato mám Tebe, pěkná panenko.“ 
Jenže to už víla Amálka odcházela po špičičkách trávy do hlubokého lesa. 
„Kdepak, Muško. Srneček odešel k srnce. Já jdu do hlubokého lesa. Ty tu zůstaneš sám s vystřílenou puškou.“ 
A myslivec Muška tam zůstal sám s vystřílenou puškou.