Větřík

zobrazeno 41×

Vložil(a): vequi, 18. 1. 2016 20.53

Někde tam nahoře se narodil větřík Petřík. Už odmala to byl velký neposeda a zlobidlo. Moc rád proháněl mráčky po obloze, rozhoupával větve stromů, rozcuchával trávu, ale úplně nejradši ze všeho vymýšlel lumpárny a zlobil.

A víte jak takový větřík zlobí? Nevíte? Tak poslouchejte.
Třeba nedávno v parku sebral pánovi klobouk. Foukl a do něj a unášel ho daleko, daleko. A ten pán za ním běžel, kopýtal nemohl ho chytit a větřík se smál až se za břicho popadal. Kousek dál copaté holčičce nadzvedl sukýnku, dareba jeden. Holčička se hrozně styděla. Ze všech dětí, které si hrály na pískovišti udělal rozcuchánky: „jéé, vám to teď teda sluší“, chichotal se tomu až slzel.

Rád obracel stránky v knížkách a lidé se na něj zlobili, protože nevěděli, kde přestali číst. Jedné staré paní dokonce odfoukl jízdenku na tramvaj a ona musela jít pěšky domů, protože další už neměla.

S oblibou také sundával prádlo ze šňůry, ponožky, trička, to co nebylo přichycené kolíčkem odnášel povětřím a náramně ho to bavilo.
Když pršelo, víte co prováděl? Převracel lidem deštníky a oni byli potom zmáčení od hlavy až k patě. Takový to byl uličník. Lidé se na něj mračili a neměli ho rádi.

Jednou na podzim se větřík Petřík zaletěl podívat do jedné zahrady, kde si hráli dva kluci. Dva bráškové. Házeli si s papírovou vlaštovkou. To bylo něco pro Petříka. Foukal jim do vlaštovky a chtěl jim ji odnést.

„Ty si chceš hrát s námi, větříku?“ volali na něj kluci, smáli se s běhali za vlaštovkou.
„Moc rád“ smál se větřík a foukal do vlaštovky a moc se mu líbilo, jak si s ním kluci hráli. Najednou ho ale napadla pěkná hloupost. Foukl do vlaštovky tak silně, že přelétla plot.

„Tam se nedostaneme,“ kluci posmutněli, „co teď?“ Bylo jim vlaštovky moc líto, ale Petřík se jim škodolibě smál a foukl jim studeně pod bundu. Brr, otřásli se kluci, „to je zima, nefoukej na nás.“ Ale větřík si nedal říct, znovu jim foukl pod bundu až měli kluci husí kůži. „Hepčík!! kýchli oba, „raději půjdeme domů,“ třásli se zimou a běželi se schovat do tepla.
Větřík Petřík zůstal sám a odlétl také domů.

Druhý den se znovu přilétl podívat na zahradu, ale kluci tam nebyli. Čekal celé dopoledne, ale nikde nikdo. Když se chtěl vrátit domů, nahlédl do okna a co neviděl. Oba kluci leželi v postýlkách se šálou na krku a byli nemocní. „Co se jim stalo?“ podivil se a zaťukal na okno. „Proč nejdou ven a nehrají si se mnou?“

V tom ho někdo pošimral. Bylo to sluníčko. „Petříku, víš, co jsi provedl?“ Ti kluci jsou nemocní, protože jsi jim foukal pod bundu a oni se nachladili. Teď musí ležet v postýlkách a nesmí chodit ven dokud se neuzdraví.“
„Vážně? To jsem nechtěl, moc hezky si se mnou hráli a vůbec se na mě nemračili. Mrzí mě to. Chtěl bych to nějak napravit.“
„Jestli chceš, můžu ti pomoci“, usmálo se sluníčko, „ale musíš mi slíbit, že už přestaneš zlobit.“

„Slibuji, já už budu hodný větřík.“
„Dobrá, když maminka kluků otevře okno, ať tě ani nenapadne nakouknout dovnitř, já se postarám o to, aby se se uzdravili.“
„A co budu dělat já?“

„Ty teď hezky půjdeš shazovat listí ze stromů, tak jako správný vítr na podzim.“
„Dobře“, řekl větřík a odletěl.
Sluníčko svým paprskem pohladilo brášky po čele, vytáhlo jim rýmu a bolení v krku. Kluci vyskočili s postýlek a běželi ven.

A co větřík? Když shodil všechno listí ze stromů. Vrátil se na zahradu a tam ho čekalo překvapení. Kluci už na něj netrpělivě čekali. „Kde jsi se loudal, jdeme pouštět draka a ty nám musíš pořádně foukat.“

A větřík foukal a unášel draka vysoko do mraků. A nejen klukům, ale i všem ostatním dětem a ony se smály a větřík Petřík s nimi kamarádil.

Máte i Vy oblíbenou pohádku, o kterou se chcete podělit? Přidejte ji.

Sdílejte:   | 
0

Diskuze k této stránce (0 příspěvků)

Pro přidání příspěvku je nutné se přihlásit nebo zaregistrovat.

Zatím zde není žádný příspěvek.

Naši partneři

© 2013 - 2016 ProMaminky.cz | design and code by Werner Dweight