VERŠOVANÁ POHÁDKA O DVANÁCTI MĚSÍČKÁCH

S Holenou a macechou

v domku žije pod střechou

Maruška - ta dívka pilná,

hodná, milá, neomylná.

Matka ji však ráda nemá,

jenom chyby na ní hledá.

Nemožnosti na ní chce,

jen aby jí bylo zle.

Tak ji pošle pro fialku,

vždyť je zima nyní venku!

Kdopak si to vymyslel,

asi horkou nemoc měl.

Macecha a Holena

přivonět si chuť teď má

k fialové kytičce.

Tak poroučí Marušce:

"Neotálej a už běž!

A když brzy nepřijdeš,

tak se hodně rozzlobíme

a domů tě nepustíme."

Tak Maruška vyrazí,

sníh a mráz ji nemrazí.

Kudy ale dát se má?

Dlouhou chvíli přemítá.

Pak vyrazí cestou k lesu.

Jejda! Už se zimou třesu.

V dálce oheň zasvítí,

jé - už běží pro kvítí.

Když dorazí k ohníčku,

je tam dvanáct měsíčků.

Tak jim svoji prosbu řekne

a měsíčkům srdce změkne.

Její prosbu vyplní,

rozloučí se potom s ní.

Fialky jí natrhají,

na rozlučku zamávají.

Macecha i Holena

srdce z ledu ale má.

Další úkol vymyslí si.

Musí znovu za měsíci.

Jahody prý nyní chtějí,

tak Marušku vyhánějí.

Maruška už ví, kam jít,

k měsíčkům se běží skrýt.

Ti jí zase pomohou

s touhle těžkou úlohou.

Už jahody domů nese,

sestro, matko, radujte se!

Zase nejsou spokojeny.

Dobrého jim zas nic není.

Teď vymyslí jablíčka,

znovu jde ven Maruška.

Měsíčkové už se mračí

na sestru a matku dračí.

Jablíčka jí ještě dají,

na matku už nadávají.

Když se Maruš domů vrátí,

matce, sestře plány zhatí.

Už se z domu nechce hnout,

máti se má rozhodnout.

Když si další jabka dát,

musí si je natrhat.

Sněhem, větrem ty dvě jdou...

v kruté zimě umrznou.

Autor: Dagmar Vysoká