Věrný Pavel

zobrazeno 18×

Vložil(a): vendy.z, 3. 7. 2016 20.22

Byl jednou jeden španělský král, který se vydal na lov, ale po nějaké zvěři nebylo vidu ani slechu, načež v lese uslyšel nářek, a když se za tím hlasem vydal, našel malého hošíka, který tam plakal. Zabalil ho do svého pláště a zanesl na zámek, kde ho nechal vychovat se svým synem, princem Ferdinandem, jemu dal jméno Pavel. Když jim bylo oběma osmnáct let a byli z nich statní jinoši, chtěli se porozhlédnout po světě a vydali se na moře. Nedopluli ale daleko, když tu jejich loď napadli piráti a oba upadli do zajetí. To byl krutý zvrat osudu, ale ještě horší bylo, když je prodali jako otroky a oni museli vykonávat ty nejtěžší práce v sultánových zahradách. 
Ten sultán měl ale překrásnou dceru, která se každý den procházela po zahradě, kde ti dva pracovali, neboť ležela pod jejím oknem. Když viděla vznešené a způsobné vystupování těch dvou otroků, zvláště princovo, tu si pomyslela, že tihle dva nemohou být nízkého původu, a jednoho dne se jich zeptala, ze které země pocházejí. Tu jí princ vše vyprávěl, což ji tak dojalo, že k hochům pojala náklonnost a mnohé jim dopřála. Museli jí každý den něco vyprávět, a čím víc jí vyprávěli, tím je měla raději, zvláště prince, dokud nakonec nepochopila, že je jí ten jinoch milejší než otec i matka, milejší než všechno na světě. Také princ se do ní z celého srdce zamiloval, a tak se všichni domluvili, že uprchnou. Pavel vymyslel lest, kterou také použili. 
Princezna ulehla a dělala, že je velmi nemocná. Tak se do hlavního města sjeli lékaři z celého světa, ale žádný nemohl zjistit, co jí chybí. Nakonec řekla: 
„Dovolte mi se nastěhovat do letohrádku u moře, možná se mi tam bude dařit lépe.“ Otec sultán ji tam dal hned odvézt, a když tam pobyla pár dní, řekla: 
„Ty zahrady kolem se mi vůbec nelíbí, neboť tihle zahradníci vzácným květinám, které tu rostou, vůbec nerozumějí, pošlete mi jiné!“ Také tohle přání jí otec vyplnil, ale Ti noví zahradníci se jí také nelíbili a musel poslat jiné, což trvalo tak dlouho, dokud jí neposlal prince a Pavla a ona neřekla: 
„Ti tomu rozumí!“ Nyní nedočkavě čekali na loď, která by je odvezla do otčiny, ale žádná se dlouho neobjevovala. 
Konečně jednoho večera Pavel uviděl v blízkosti projíždět loď, na které vlála španělská vlajka. Ihned přivolal prince a princeznu, nasedli do loďky a veslovali k lodi. Když se přiblížili, Pavel zavolal: 
„Hej krajané, tady je španělský princ, zachraňte nás ze zajetí a budete bohatě odměněni.“ Když kapitán slyšel, že v loďce je španělský princ, ihned zastavil a vzal ty tři na loď a princi projevil velkou úctu. Potom poručil rychle napnout plachty, a protože vál příznivý vítr, byli brzy tak daleko, že by je nikdo nedokázal dohonit. Pavel a princ se domluvili, že každou noc bude jeden z nich v koši na stožáru držet stráž, aby je sultán nepřekvapil. Když toho večera seděl Pavel v koši na stožáru, přiletěly kolem půlnoci dvě bílé holubice, sedly si na stožár a jedna se dala do řeči: 
„Když Ti dole pojedou tak rychle ještě dva dny, budou doma. Sultán je už nedohoní.“ 
„Ale on jim může uškodit i pevnině.“ řekla druhá holubice. 
„A jak?“ 
„Pomocí koně, kterého přičaroval do královského města. Když ho princ uvidí, bude ho chtít, vyskočí do sedla, ale kůň se zvedne a uletí s ním zpět do Turecka.“ 
„Co se s tím dá dělat?“ 
„Někdo by musel toho koně zabít, ale nesměl by říci proč, jinak do půli těla zkamení.“ 
„Co to říkáš?!“ Když domluvily, zamávaly křídly a odletěly pryč. Jinoch ale všemu rozuměl, neboť se narodil v lese, kde pilně naslouchal ptákům, dokud neporozuměl jejich řeči; nyní za ten dar děkoval bohu. Následujícího večera chtěl princ držet stráž, ale Pavel mu řekl: 
„Nechej to na mně, bude to tak lepší.“ Princ souhlasil a on bděl i téhle noci. Okolo půlnoci opět přiletěly ty dvě holubice, sedly si do koše a povídaly si. Jedna řekla: 
„Ještě jeden den a Ti dole jsou doma.“ 
„Ale princ by se měl mít doma na pozoru.“ řekla druhá. 
„Jak to myslíš?“ 
„Sultán poslal jedovatého pavouka, který vyleze na svatební stůl a nakape do princova poháru jed. Jakmile se princ napije, padne mrtev k zemi.“ 
„Co se s tím dá dělat?“ 
„Někdo by mohl pohár převrhnout a tím zabít toho pavouka, ale pokud řekne, proč to udělal, tak se promění v solný sloup.“ 
„Co to říkáš?“ Pak se opět holubice zvedly a odletěly. 
Následujícího dne přistála loď u španělských břehů a v královském městě zavládla radost. Sotva vešlo ve známost, že je princ opět tu, vytáhl všechen lid a s jásotem ho zdravil. Když nyní jel ve slavnostním průvodu, musela jet sultánova dcera po jeho pravé a Pavel po levé straně, neboť řekl: 
„Těmto dvěma děkuji za svobodu a život a budu je vysoce ctít až do smrti.“ Stará královna matka musela jet v kočáře za ním. Když jeli přes trh, stál tu muž s krásným koněm, který se princi tak líbil, že ho ihned koupil a chtěl se na něj vyšvihnout. Tu k němu přiskočil Pavel, vytasil meč, koně probodl a ten se svalil mrtvý k zemi. Princ se na přítele překvapeně díval a řekl: 
„Co jsi to udělal? Proč jsi mi zkazil radost?“ 
„To je čistá závist, synku.“ řekla stará královna, která Pavla nemohla snést. On nemohl říct než: 
„Muselo to tak být, pane, neptejte se proč.“ 
Druhého dne byla svatba, a když seděli u tabule, Pavel nic nejedl a nepil a jen stále pozoroval ubrus. 
„Vidíš, jak je rozzlobený, můj synu, to je čistá závist.“ řekla stará královna. Najednou Pavel uviděl, jak z jednoho záhybu ubrusu vylezl pavouk a svým černým jedovatým tělem se zavěsil na princův pohár, jak do něj skapává jedna kapku jedu za druhou. Tu princ po poháru sáhl, ale Pavel do něj v tom samém okamžiku vrazil, takže se víno rozlilo po stole. 
„Tady vidíš, synku, zcela jasně, že on samou závistí už neví, co dělá!“ zvolala královna: 
„Na Tvém místě ho ihned vrhnu do vězení.“ Po hostině si princ zavolal Pavla k sobě, šel s ním do zahrady a řekl: 
„Nyní mi, Pavle, řekni, proč jsi probodl toho krásného koně a převrhnul můj pohár.“ 
„To Vám nesmím říci, proto mě k tomu nenuťte, bylo by to moje neštěstí a Vám by to nepřineslo žádné štěstí.“ řekl Pavel, ale princ na něj naléhal, musí mu to říci, aby o něm stará královna nadále nesmýšlela tak špatně. Nakonec nemohl Pavel více odmítat a řekl mu, proč zabil koně, v tom okamžiku zkameněl do půli těla. 
„Když už jsem napůl kámen, mohu být i celý.“ řekl a vyprávěl, proč převrhl pohár, v mžiku z něj byl solný sloup. Tu byl princ nešťastný a hlasitě naříkal, že takovou věrnost tak zle odměnil. Nechal solný sloup zanést do zámku a každý den k němu chodil a smutně ho pozoroval. 
Uplynul rok a žena mu darovala dítě, když tu se mu jedné noci zdálo, že kámen promluvil: 
„Můžeš mě vysvobodit, když zabiješ své dítě a potřeš mne jeho krví.“ To přišlo otcovskému srdci, které zrovna tak vroucně na svoje dítě myslelo, opravdu kruté, takže se lehce přemluvilo, že sen může být jen sen jako ty jiné. Druhou noc se mu ale zdálo totéž, a tak posmutněl, a když se sen opakoval i třetí noci a solný k tomu ještě řekl: 
„Když mě nevysvobodíš dnes, tak zůstanu navěky solným sloupem.“, princ si pomyslel, že se nesmí více zdráhat, věrnost musí oplatit věrností. S rozbřeskem vstal, vzal z kolébky dítě, ze stěny svoji dýku a šel do komnaty, kde stál solný sloup. Ubohé dítě ještě jednou políbil a zvedl vražedný nůž, aby ho zabil, když tu kámen ožil a Pavel mu zadržel ruku dříve, než dítě došlo k újmě. 
Teď teprve zavládla na zámku opravdová radost! Nastal tam úplně jiný život, neboť všichni lidé teď měli věrného Pavla rádi dvojnásob. Princ mu věnoval v blízkosti hlavního města jedno hrabství a neuběhl žádný den, ve kterém by se ti dva neviděli.

Máte i Vy oblíbenou pohádku, o kterou se chcete podělit? Přidejte ji.

Sdílejte:   | 
0

Diskuze k této stránce (0 příspěvků)

Pro přidání příspěvku je nutné se přihlásit nebo zaregistrovat.

Zatím zde není žádný příspěvek.

Naši partneři

© 2013 - 2016 ProMaminky.cz | design and code by Werner Dweight