Věrný Jan

zobrazeno 16×

Vložil(a): vendy.z, 3. 7. 2016 20.22

Byl jednou jeden starý král a ten ležel na smrt nemocen. Sám věděl, že už z lože nevstane, proto si dal zavolat svého věrného Jana. Byl to jeho nejmilejší služebník, který mu po celý život věrně sloužil. Když Jan přišel, povídá mu král: 
„Můj nejvěrnější Jene, cítím, že se má hodinka blíží, a mám už jen starost o syna. Takový mladíček si často ještě neví rady. Slib mi, že ho budeš všemu potřebnému učit a budeš o něho pečovat místo mne. Jinak bych nemohl klidně oči zavřít.“ 
Věrný Jan odpověděl: 
„Neopustím ho a budu mu věrně sloužit, i kdyby mě to život stálo.“ 
Starý král si oddechl: 
„Teď mohu pokojně umřít,“ a pokračoval: 
„Po mé smrti ho provedeš po celém zámku, ukážeš mu všechny komnaty, síně, komory a sklepení i všechny poklady, které jsou tam uloženy. Jenom tu poslední komnatu na konci dlouhé chodby mu neotvírej. Je v ní uschována podobizna princezny ze Zlaté Ulity. Kdyby tu sochu spatřil, naráz se do ní tak zamiluje, že padne do mdlob a potom se pro ni dostane do velkých nebezpečenství. Před tím ho uchraň.“ 
Věrný Jan mu to rukoudáním znova slíbil, král tiše složil hlavu na podušku a skonal. 
Když ho pochovali, pověděl věrný Jan mladému králi, co slíbil jeho otci na smrtelné posteli, a že to do písmene splní. 
„Budu Ti věrný, jako jsem byl jemu, i kdyby mě to život stálo.“ 
Doba smutku minula a věrný Jan řekl králi: 
„Už je načase, aby sis prohlédl své dědictví. Pojď, ukážu Ti celý zámek.“ A prováděl ho po celém zámku kolem dokola, od sklepů až po střechu, a ukazoval mu všechny poklady a nádherné komnaty, jenom jednu komnatu neotevřel, pokaždé ty dveře minul. Jenže mladý král si toho všiml a zeptal se: 
„Pročpak mi tyhle dveře neotevřeš?“ 
„Nesmím, polekal by ses,“ odpověděl Jan. 
Ale král stál na svém: 
„Viděl jsem celý zámek, chci také vědět, co je tady,“ a chtěl dveře vylomit. Věrný Jan ho zadržel a řekl: 
„Nech toho. Slíbil jsem Tvému otci v poslední hodince, že Ti neukážu, co je v té komnatě. Mohlo by z toho vzejít Tobě i mně velké neštěstí.“ 
„Ach ne,“ odpověděl mladý král, „když mě do té komnaty nepustíš, umoří mě to: ve dne v noci mi to nedá pokoje, dokud se tam nepodívám. Nehnu se Ti z místa, dokud neodemkneš.“ 
Věrný Jan viděl, že nic nezmůže, povzdechl si a s těžkým srdcem vybral z velkého svazku klíčů ten od komnaty. Když dveře otevřel, vstoupil tam první. Doufal, že podobiznu zakryje, dřív než ji král uvidí. Ale co platno, král si stoupl na špičky a podíval se Janovi přes rameno, a socha stála přímo proti dveřím. Zlatem a drahokamy celá jen hořela, až oči přecházely. Byla tak mistrovsky udělaná, že vypadala jako živá, jen promluvit, a kdo na ni pohlédl, každému se zdálo, že pannu tak líbeznou a krásnou nenajde, kdyby přešel celý svět. A když teď mladý král spatřil tu spanilou tvář, padl ve mdlobách k zemi. Věrný Jan ho zvedl, odnesl ho na lůžko a byl všecek ustaraný: 
„Už se stalo, neštěstí je hotovo. Bůh suď, k čemu to povede!“ Potom ho křísil vínem a král přišel k sobě a promluvil: 
„Ach, kdo je ta krásná panna?“ 
„To je princezna ze Zlaté Ulity,“ odpověděl věrný Jan. 
A král pokračoval: 
„Od této chvíle mi nikdy nesejde z mysli. Toužím po ní tolik, že se to nedá vypovědět, i kdyby o tom promlouvalo všechno, co na světě jazyk má, a ještě listí na stromech a tráva na lukách. Tak nevýslovná je má láska k ní. Život nasadím, abych ji získal, a Ty mi pomůžeš, jsi přece můj nejvěrnější.“ 
Věrný služebník se dlouho rozmýšlel, kudy do toho. Věděl, že je velmi těžké dostat se vůbec až k princezně. Konečně na něco připadl a řekl králi: 
„Princezna má okolo sebe všecko ze zlata, stoly, židle, mísy, poháry, koflíky, prostě všechno, čeho se v domácnosti užívá. Tobě leží v pokladnici pět tun zlata. Vydej jednu našim zlatníkům, ať ze zlata zhotoví rozmanité nádoby a náčiní, rozličné ptáky a nevídaná zvířata, to se jí bude líbit. S tím se pak za ní rozjedeme a zkusíme, bude-li nám štěstí přát.“ 
Král dal povolat všechny zlatníky, poručil jim pracovat ve dne v noci, a oni mu zhotovili věci přeskvostné. Věrný Jan dal všechnu tu nádheru naskládat na loď. Potom se oba, král i Jan, přestrojili za kupce, aby je nikdo nepoznal, a vypluli na moře. Tak pluli a pluli den za cínem, až konečně připluli k městu, v kterém bydlila princezna ze Zlaté Ulity. 
Král měl zůstat na lodi a čekat, až se Jan vrátí z královského zámku. Jan mu řekl: 
„Možná že princeznu přivedu hned s sebou, proto dohlédni, aby bylo všechno v pořádku. Zlaté nádoby a sošky dej pěkně rozestavit a celou loď vyzdobit.“ 
Potom si z toho zlatnického zboží vybral všelicos na ukázku, zavázal to do uzlíku, vystoupil na břeh a zamířil rovnou na zámek. 
Na nádvoří tam stála u studny pěkná dívka a vážila z ní vodu dvěma zlatými vědry. Když chtěla vodu odnést a obrátila se, uviděla cizího muže a zeptala se, kdo je. 
„Jsem kupec,“ odpověděl, „tady je mé zboží.“ A hned rozvázal raneček, aby se podívala. 
„I propána, to jsou pěkné věcičky,“ zvolala dívka, postavila vědra a kousek po kousku si prohlížela. „Tohle musí vidět naše princezna. Věci ze zlata, to je její radost. Jistě Vám to všechno odkoupí.“ Byla to princeznina komorná a hned ho vzala s sebou do zámku. Princezna si jeho zboží s potěšením prohlédla a řekla: 
„Překrásná práce! Všechno to od Tebe koupím.“ 
Ale věrný Jan odpověděl: 
„Já jsem jen služebník bohatého kupce. Co mám s sebou, není nic proti tomu, co má můj pán na lodi. Tam se uvidí to nejumělejší a nejvzácnější, co kdy bylo ze zlata vypracováno.“ 
Princezna chtěla, aby jí to všechno přinesli ukázat, ale Jan zavrtěl hlavou: 
„To by nám trvalo kolik dní, těch věcí je plná loď a zabraly by kolik sálů, na to u Vás v zámku není místo.“ Tak obratně mluvil, a princezna byla čím dál zvědavější a žádostivější, až nakonec řekla: 
„Doveď mě k lodi, půjdu se sama podívat, jaké tam máte poklady.“ 
Věrný Jan ji s radostí doprovodil k lodi a mladému králi se srdce div nerozskočilo, když ji spatřil, protože byla ještě mnohem krásnější než na té podobizně. Král ji pozval na loď a zavedl ji dovnitř. Věrný Jan však zůstal u kormidelníka a poručil odrazit loď od břehu: 
„Napněte všechny plachty, ať letí jako na křídlech.“ 
Král zatím ukazoval princezně své zlaté zboží, každý druh zvlášť, mísy, poháry, okříny, koflíky, ptáky, lesní zvěř i nevídané pohádkové obludy. Při tom míjela hodina za hodinou a princezna v té radosti ani nezpozorovala, že loď pluje. Prohlédla si všechno do posledního kousku, poděkovala kupci a chtěla domů. Ale když přišla k palubnímu zábradlí, viděla, že loď je už daleko od břehu na širém moři a pluje plnými plachtami s větrem o závod. 
„Ach,“ vykřikla zděšeně, „podvedli jste mě, unesli, padla jsem do rukou lstivého kupec! Radši bych umřela.“ 
Ale král ji vzal za ruku a promluvil k ní: 
„Nejsem kupec, jsem král a neméně urozený než ty. A že jsem užil té lsti, to mi odpusť, unesl jsem Tě jen z převeliké lásky. Když jsem ponejprv spatřil Tvou podobiznu, padl jsem jako bleskem omráčený.“ 
Princezna ze Zlaté Ulity se upokojila. Brzo si krále oblíbila a nakonec ráda svolila stát se jeho manželkou. 
Tak pluli a pluli, ani dny nepočítali. Věrný Jan sedal na přídi a vyhlížel, kdy už se objeví jejich země. Jednou uslyšel nad hlavou krákání a uviděl, jak k lodi přilétají tři havrani. Spustili se na ráhno, aby si odpočinuli, a Jan poslouchal, co si povídají, protože rozuměl jejich řeči. Jeden zvolal: 
„Krá, krá, tak už si ji veze, tu svou princeznu ze Zlaté ulity.“ 
„Krá, krá,“ odpověděl druhý, „ještě ji nemá.“ 
„Jakpak ji nemá,“ zakrákal třetí, „vždyť sedí u něho v lodi.“ 
Tu se ozval zase první havran: 
„Co mu to pomůže! Až přistanou, přiběhne k němu ryzák. Král se bude chtít na něj vyšvihnout, a jak na něho sedne, kůň vyrazí tryskem, najednou se vznese do povětří a král už se nikdy s nevěstou neshledá.“ 
Druhý havran se zeptal: 
„A zachránit se nemůže?“ 
„Může. Když na ryzáka vsedne někdo jiný, když vytáhne bambitku, která je v pouzdře u sedla, a koně zastřelí, bude král zachráněn. Jenže kdopak tohle ví! A kdo se doví a jemu poví, ten od paty až po kolena zkamení.“ 
Druhý havran povídá: 
„Já vím ještě víc. I když někdo koně zabije, ti dva se přece jen nedostanou. Až spolu přijdou na zámek, bude tam na křišťálové míse nalíčena svatební košile, která vypadá jako utkaná ze zlata a ze stříbra, aleje samá síra a smůla. Jestli ji král oblékne, spálí ho až na kost.“ 
„A zachránit se nemůže?“ povídá třetí. 
„Může,“ odpověděl druhý. „Když někdo rukou v rukavici vezme tu košili a hodí ji do ohně, aby shořela, bude mladý král zachráněn. Ale co je to platné! Kdo se to doví a jemu poví, ten do půl těla zkamení, od kolen až k srdci.“ 
A třetí havran povídá: 
„Já vím ještě víc. I když ta svatební košile shoří, mladý král svou nevěstu přece nedostane. Až se o svatbě začne tančit a mladá královna půjde do kola, najednou zbledne a skácí se jako mrtvá. Aby neumřela, musel by ji někdo zvednout, rozšněrovat a vysát jí z hrudi přímo na srdci tři kapky krve a vyplivnout je. Ale kdo to zví a prozradí, ten zkamení celý, od paty až k hlavě.“ 
Když si to havrani dopověděli, letěli dál. Ale věrný Jan byl od té doby nemluvný a smutný. Když svému pánu zamlčí, co se dověděl, neujde král neštěstí. Když mu o tom poví, přijde sám o život. Nakonec si řekl: 
„Svého pána zachráním stůj co stůj, i kdybych měl přitom zahynout.“ 
Když pak dopluli a přistáli, stalo se, jak havran předpověděl: přiběhl nádherný ryzák a rovnou ke králi. 
jako na zavolanou,“ povídá král, „ten mě ponese do zámku,“ a chtěl na něho vsednout. Ale věrný Jan ho předešel, rychle se vyšvihl dosedla, vytáhl z pouzdra bambitku a ryzáka zastřelil. Ostatní královi sluhové, kteří věrnému Janovi nepřáli, spustili pokřik: 
„Jaká hanebnost, zabít takové krásné zvíře, když mělo nést krále do zámku!“ 
Ale král řekl: 
„Mlčte a nechte ho, Jan je můj nejvěrnější, kdož ví, k čemu je to dobré.“ 
Přišli na zámek. V komnatě tam stála křišťálová mísa, na ní ležela nalíčena svatební košile a vypadala jako utkaná ze zlata a ze stříbra. Mladý král šel k ní a chtěl ji zvednout, ale věrný Jan ho odstrčil, rukou v rukavici ji uchopil, odnesl do ohně a spálil. Ostatní služebníci začali zase reptat: 
„Vidíte ho, jak si troufá, teď dokonce spálí královu svatební košili!“ 
Ale mladý král zase řekl: 
„Kdo ví, k čemu je to dobré, jen ho nechte, je to můj věrný Jan.“ 
A slavila se svatba. Začalo se tančit, nevěsta šla také do kola a věrný Jan z ní oka nespustil. Najednou zbledla a skácela se jako mrtvá. Jan přichvátal, zvedl ji, odnesl do jiné komnaty na lůžko, rozšněroval ji, přiklekl a vysál jí zpod srdce tři kapky krve a vyplivl je. Královna hned zase vydechla a probrala se. 
Ale mladý král viděl, co věrný Jan udělal, nevěděl proč to, rozhněval se a dal ho uvrhnout do vězení. Druhého dne ráno byl věrný Jan odsouzen a hned ho vedli na popravu. 
Když už stál na žebříku pod šibenicí, s oprátkou na krku, řekl: 
„Každý, kdo má umřít, smí ještě naposledy promluvit. Dostanu také to právo?“ 
„Ano,“ odpověděl král, „budiž Ti přáno.“ 
Věrný Jan řekl: 
„Neprávem jsi mě dal odsoudit, byl jsem Ti věrný, a co jsem udělal, to jsem udělat musel.“ A vyprávěl všechno, co si na moři povídali havrani. Když pověděl o prvním havranovi, nikdo na něm nepoznal, že mu nohy po kolena zkameněly. Když pověděl o druhém, už se zakymácel. Když dopověděl do konce, zvolal král: 
„Ó můj nejvěrnější Jene, můžeš mi odpustit? Pomozte mu dolů!“ Ale věrný Jan při posledním svém slově zkameněl celý a padl bezduchý králi k nohám. 
Král s královnou se nad tím velmi rmoutili. 
„Já nešťastný, špatně jsem se odměnil za takovou věrnost!“ bědoval král a dal tu kamennou sochu odnést a postavit do své komnaty. Kdykoli na ni pohlédl, zaplakal: 
„Ach můj věrný Jene, kéž bych Tě mohl vzkřísit k životu!“ 
Ale míjely dny a měsíce, a Jan byl pořád z kamene. 
Potom se královně narodila dvojčata, dva synáčkové, a rostli a měli se k světu a byli radostí obou rodičů. 
Když jednou královna odešla do kostela a děti si hrály u otce právě 
pod kamennou sochou, král na ni zase pohlédl a smutně vzdychl: 
„Ach, kdybych Tě mohl zase vzkřísit k životu, můj věrný Jene!“ 
A kámen promluvil: 
„Můžeš mě vzkřísit, když na to obětuješ, co máš nejmilejší ho.“ 
„Pro Tebe obětuju všechno na světě,“ zvolal král. „Mluv, co to má být?“ 
A kámen odpověděl: 
„Tvé děti. Obživnu, když mě omyješ jejich krví, kterou vlastní rukou proliješ.“ 
Král se zhrozil takového činu, potom si však připomněl, že věrný Jan za něho dal život, a chopil se meče. Ale ruku měl žalem osláblou, a jak se rozmáchl, meč mu z ní vyletěl jako blesk, zaleskl se, zazvonil o kámen a padal k zemi. Děti zavýskly radostí, nastavily dlaně, a hned vystříkla krev na kamennou sochu. Věrný Jan rázem ožil, shýbl se, zlíbal ty rozříznuté ručky, a hle, po ráně zbyla na každé dlani jen tenká bílá čárka. 
„Věrnost za věrnost,“ řekl Jan a král se radoval, že má zas i děti i věrného Jana. A královna byla teprve ráda, když jí o tom dvojím divu vyprávěl. 
Věrný Jan si teď vzal na starost oba hošíky, opatroval je jako oko v hlavě a tak spolu všichni žili v nezkaleném štěstí až do skonání.

Máte i Vy oblíbenou pohádku, o kterou se chcete podělit? Přidejte ji.

Sdílejte:   | 
0

Diskuze k této stránce (0 příspěvků)

Pro přidání příspěvku je nutné se přihlásit nebo zaregistrovat.

Zatím zde není žádný příspěvek.

Naši partneři

© 2013 - 2016 ProMaminky.cz | design and code by Werner Dweight