Velká pohádka pošťácká
Vložil(a): vendy.z, 30. 6. 2016 22.11
To bych rád věděl: kdy mohou být pohádky o velijakých jiných lidských řemeslech a povoláních, jako o králích a princích a loupenících, pastýřích a rytířích a černokněnících a obrech a drvoepech a vodnících, proč by nemohla být také jednou pohádka o poákovi? Vdy takový potovní úřad, to je skoro jako zakleté místo; máte tam samé nápisy, e “kouřiti je zakázáno” a “psy s sebou bráti je zakázáno” a mnoho jiných varovných tabulek - říkám vám, tolik vyhláek a zapovědí nemají ve svých úřadovnách ani čarodějníci, ani draci. U z toho je vidět, e pota je místo tajemné a mocné. A pak, děti, kdopak kdy viděl, co se děje na potě v noci, kdy je zavřená? Jářku, na to bychom se chtěli podívat! Vak jeden pán - abyste věděli, byl to pan Kolbaba, povoláním poák a listono - se na to doopravdy podíval a řekl o tom ostatním listonoům a poákům a ti to zase řekli dál, a se to doneslo ke mně; a já nejsem tak nepřející, abych si to nechal sám pro sebe. Tak jen s tím ven, a u se začíná.
Tedy toho pana Kolbabu, povoláním listonoe a poáka, nějak omrzelo jeho poácké řemeslo: co prý se takový listono nachodí, naběhá, nadrandí, nalítá, nahoní a nalape, e prý den co den musí ujít dvacet devět tisíc sedm set třicet pět kroků, v čem je zahrnuto osm tisíc dvě stě čtyřicet devět schodů nahoru a dolů, a e ty dopisy, co roznáí, jsou beztoho samé tiskopisy a účty a jiné zbytečnosti, které nikomu neudělají ani trochu radosti, a e i ten potovský úřad je takové neveselé a nijaké místo, kde se ani ádné pohádky nedějí. Tak a velijak jinak si naříkal pan Kolbaba na své poácké povolání. A jednou si ze samého smutku sedl na potě u kamen a usnul a ani si neviml, e u je est hodin; a kdy odbila hodina está, odeli ostatní poáci a listonoi a zavřeli potu a pan Kolbaba tam zůstal zamčený a spal.
Mohlo být k půlnoci, kdy ho probudil takový ramot, jako kdy myi ápou po podlaze. Heleme, řekl si pan Kolbaba, máme tu myi; měla by se na ně políčit past. A kdy se tak kouká po těch myích, vidí, e to nejsou ádné myi, ale potovtí skřítkové. To vám jsou takoví malí a fousatí pumprlíci, asi tak velicí jako mení slepice wyandotka nebo jako veverka nebo jako lesní králík, tak asi; a na hlavách mají potovské čepice jako praví poáci a nosí pelerínky jako praví listonoové. Zatrachtile, řekl si pan Kolbaba, ale jinak ani nemukl, ani necekl, ba ani nepitl, aby je nezaplail. A vida, jeden ten potovní skřítek přerovnával dopisy, které měl ráno pan Kolbaba roznést; druhý třídil potu, třetí váil balíčky a lípal na ně cedulky; čtvrtý huboval, e tady ta katule není ovázána podle předpisu, pátý seděl u okénka a přepočítával peníze, jako dělají potovní úředníci. “Vdy jsem si to myslel,” broukal ten skřítek, “tady se ten potovský člověk zase přepočítal o jeden halíř; musím mu to opravit.” estý raráek seděl u telegrafního aparátu a vyklepával na něm depei, asi takhle: taktak tak tak taktaktak tak. Ale pan Kolbaba rozuměl, co telegrafuje; v obyčejné řeči to bylo: “Haló, ministerstvo pot? Tady potovní otek číslo sto jedenatřicet. Hlásím vechno v pořádku stop. Kolega elf Matlafousek má kael, hlásí se marod, nenastoupil slubu stop. Tě péro stop.”
“Tady je dopis do města Bambolimbonandy v Království kanibálském,” ozval se sedmý trpaslík. “Kde to je?”
“To je via Beneov,” řekl osmý pidimuík. “Připi tam, kolego, Království kanibálské, stanice dráhy Dolní Trebizon, poslední pota Kočičí Hrádek. Leteckou potou. Tak a jsme hotovi. Copak, páni, abychom si teď trochu zahráli karty?”
“Pročpak ne,” řekl první skřítek a odpočítal dvaatřicet dopisů. “Tak tady jsou kartičky a můeme začít.”
Druhý skřet vzal ty dopisy a zamíchal je.
“Snímám,” řekl první rarach.
“Tak rozdávej,” pravil druhý.
“Ale, ale,” bručel třetí, “to jsem dostal patný list!”
“Nesu,” řekl čtvrtý a pleskl dopisem na stůl.
“To ti přebiju,” děl pátý a poloil svůj list na tamten.
“Holenku, to je na mne slabé,” pravil estý a přihodil svůj list.
“Oho,” řekl sedmý, “to já mám jetě vyí kartu.”
“A já mám trumfové eso,” zvolal osmý a hodil svůj list na ty ostatní.
Tohle, děti, u pan Kolbaba nemohl vydret a vyhrkl: “Neračte se, páni vylata, vyruovat, ale jaképak to máte karty?”
“Á, pan Kolbaba,” řekl první skřítek. “My jsme vás, pane Kolbaba, nechtěli budit, ale kdy u jste se probudil, pojďte si zahrát s námi. My toti hrajeme jenom obyčejný mariá.”
Pan Kolbaba si to nenechal dvakrát říkat a sedl si mezi skřítky.
“Tak tady máte karty,” pravil druhý skřet a podal mu několik dopisů, “a můete začít.”
Pan Kolbaba se podíval na ty dopisy, co mu dali do ruky, a řekl: “Neračte mně to mít za zlé, páni pumprlíci, ale já nemám v ruce ádné karty, já mám jenom nedoručené dopisy.”
“No právě,” odpověděl třetí pidimuík, “to jsou nae hrací karty.”
“Hm,” pravil pan Kolbaba, “neračte se hněvat, páni, ale karty na hraní mají mít nejnií sedmičku, pak osmičku, potom devítku a desítku, spodka a svrka, krále a nejvyí eso. Ale tady v těch dopisech nic takového není.”
“A to si moc pletete, pane Kolbaba,” řekl čtvrtý muíček. “Abyste věděl, kadý ten dopis platí víc nebo míň, podle toho, co je v něm uvnitř napsáno.”
“Nejnií karta,” vykládal první raráek, “takzvaná sedmička neboli minelka, to jsou takové ty dopisy, ve kterých si lidi něco nalhávají a předstírají.”
“Druhá nejnií karta je osmička,” pokračoval druhý tajtrlík, “a to jsou takové dopisy, co lidi píí jenom z musu a povinnosti.”
“Třetí nízká karta je devítka,” děl nato třetí mrňavec, “a to jsou dopisy, co si lidé píí jenom ze zdvořilosti.”
“První vysoká karta je desítka,” řekl čtvrtý. “To jsou takové dopisy, ve kterých si lidé píí něco zajímavého a nového.”
“Druhá vysoká karta je spodek,” pravil pátý. “To jsou psaníčka, co si lidé posílají, kdy chtějí tomu druhému udělat potěení.”
“Třetí vysoká karta je svrek neboli kluk,” povídal estý. “A to jsou dopisy mezi dobrými přáteli.”
“Čtvrtá vysoká karta se jmenuje král nebo té dáma,” dodával sedmý. “A to je takový dopis, který je napsán z lásky.”
“A ta nejvyí karta neboli eso,” doloil osmý stařík, “to je takové psaníčko, kterým dává člověk tomu druhému své celé srdce. To je karta, která přebije čili přetrumfne vechny ostatní. Abyste věděl, pane Kolbaba, takové psaní se najde, kdy píe maminka svému dítěti nebo člověk člověku, kterého má raději ne sebe sama.”
“Aha,” řekl pan Kolbaba. “Ale teď bych rád věděl, jak médie poznáte, co stojí uvnitř v těch dopisech napsáno. To bych, páni, moc nerad slyel, e je snad otvíráte a čtete. To se nesmí, lidičky, to byste poruili listovní tajemství a já bych vás, holoto, musil udat na policii. Propánakrále, to by byl velikánský hřích, kdyby někdo otevřel dopis, který mu nepatří!”
“To my, pane Kolbaba, taky víme,” řekl první raráek. “Ale my, holenku, my cítíme hmatem skrze zavřenou obálku, co v tom dopise je. Ta lhostejná psaní jsou na omak studená, ale čím víc lásky je v dopise, tím je to psaníčko teplejí.”
“A kdy my skřítkové si zavřený dopis poloíme na čelo,” dodal druhý, “můeme vám říci slovo za slovem, co tam stojí psáno.”
“To teda je jiná,” pravil pan Kolbaba. “Ale kdy u jsme tady tak pohromadě, tak bych se vás rád na něco zeptal. Snad vás to, páni, neurazí.”
“e jste to vy, pane Kolbaba,” odpověděl třetí skřet, “tak se můete zeptat, nač chcete.”
“Já bych rád věděl,” řekl pan Kolbaba, “co vlastně skřítkové jedí.”
“To je velijaké,” děl čtvrtý pumprlík. “My skřítkové, co ijeme v různých ouřadech, se ivíme jako vábi, tím, co vy lidé utrousíte: takhle drobeček chleba nebo dibec houstičky. - To víte, pane Kolbaba, moc toho není, co vám lidem od huby upadne.”
“Ale my skřítkové od poly,” řekl pátý trpaslík, “to nemáme tak zlé. My si vaříme ty telegrafní pásky jako nudle a mastíme si je potovním lepidlem; ale to musí být lepidlo z dextrinu.”
“Nebo můeme olizovat známky,” podotkl estý. “To je dobré, ale moc se nám tím zalepí fousy.”
“Ale nejvíc papáme drobečky,” vykládal sedmý maňásek. “Víte, pane Kolbaba, proto se v úředních místnostech tak málokdy zametá, aby na nás zbyly nějaké ty drobty.”
“A e jsem tak smělý,” ptal se dále pan Kolbaba, “kdepak vy tu vlastně přespáváte?”
“To vám, pane Kolbaba, neřekneme,” pravil osmý dědeček. “Kdyby lidé věděli, kde my skřítkové bydlíme, tak by nás odtamtud vymetli. Kdepak, to nesmíte vědět.”
Inu, kdy mně to neřeknete, tak si to nechtě, myslel si pan Kolbaba. Vak já dám pozor, kam půjdete spal. - A sedl si zase u kamen, aby dával pozor. Ale jen se lam ulebedil, u se mu začala tak nějak klíit na očičkách víčka, a ne by se řeklo pěl, pan Kolbaba usnul a spal jako dudek a do boího rána.
Tedy tohle, co viděl, pan poák Kolbaba nikomu neřekl, protoe, to víte, na potě se vlastně nesmí přespávat. Jenom od té doby ho u nemrzelo roznáet dopisy lidem. Tenhle dopis, říkal si, je takový vlaňoučký, ale tady ten zrovna hřeje, jak je teplý; to asi je psaní od nějaké maminky.
A jednou na potě třídil dopisy, co vybral z potovní schránky, aby je roznesl lidem. “Heleme,” řekl najednou, “tady je dopis v zalepené obálce, ale na té obálce není ani adresa, ani známka.”
“Aha,” pravil pan potmistr, “to zas někdo vhodil do schránky dopis bez adresy.”
Byl tam zrovna na potě jeden pán, aby poslal své mamince doporučené psaní; ten pán to slyel a povídá: “No, to musí být ulpas, potrhlo, čápek, pytlík, dromedár, budikničemu a boídřevo, kdo posílá dopis a nenapíe na něj ani adresu.”
“Ba ne,” řekl pan potmistr, “takových dopisů, pane, se za rok najde celá hromada. To byste nevěřil, pane, jak jsou lidé roztrití. Napíí dopis, pane, a pak s ním horempádem běí na potu a zapomenou se, pane, podívat, e jetě nenapsali adresu. Jejej, pane, to se stává častěji, ne si myslíte.”
“Ale ale,” divil se ten pán, “a co vy s takovými dopisy bez adresy děláte?”
“Necháme je leet na potě, pane,” řekl potmistr, “protoe je nemůeme, pane, doručit.”
Pan Kolbaba zatím obracel v ruce ten dopis bez adresy a bručel: “Pane potmistr, tohle psaní je takové teplé, v tom je jistě psáno něco upřímného. Já myslím, e by se ten dopis měl přece jen doručit tomu, komu patří.”
“Kdy tam není napsaná adresa, tak to nejde a bata,” namítal pan potmistr.
“Tak snad byste mohli ten dopis otevřít,” radil ten cizí pán, “a podívat se, kdo jej posílá.”
“To nejde, pane,” řekl pan potmistr přísně, “protoe to by,
pane, bylo poruení listovního tajemství, a to se nesmí.” A tím byla ta věc pro něj vyřízena.
Ale kdy ten cizí pán odeel, obrátil se pan Kolbaba k panu potmistrovi: “e jsem tak smělý, pane potmistr, ale stran toho dopisu by nám snad mohl poradit některý pan potovní skřítek.” A pak vypravoval, jak jednou v noci viděl úřadovat potovské raráky a kterak ti skřítkové dovedou číst dopisy, ani by je otevřeli.
Pan potmistr se zamyslil a pak řekl: “Safra, to by lo. Tak to zkuste, pane Kolbaba; kdy nám ten pan skřítek řekne, co v tom zavřeném dopise stojí psáno, poznáme třeba, komu to psaníčko patří.”
Tak té noci se dal pan Kolbaba zavřít na potě a čekal. Mohla být půlnoc, kdy slyel takové apity ap po podlaze, jako kdy myi běhají; a pak zase viděl skřítky, jak třídí dopisy a váí zásilky a počítají peníze a odklepávají depee. A kdy byli se vím hotovi, sesedli se na zemi a hráli s dopisy mariá.
V tu chvíli se pan Kolbaba ozval: “Brejvečír, páni pumprlíci.”
“Á, to je pan Kolbaba,” řekl ten nejstarí pumprlík. “Tak pojďte si s námi zahrát v karty.”
Pan Kolbaba si to nenechal dvakrát říci a sedl si s nimi na podlahu.
“Nesu,” řekl první skřítek a poloil svou kartu na zem.
“Přebíjím,” děl druhý.
“Dávám fleká,” povídá třetí.
Teď přila řada na pana Kolbabu, a on poloil ten zavřený dopis bez adresy na ty tři ostatní.
“Tak jste vyhrál, pane Kolbaba,” řekl první diblík, “protoe jste nesl tu nejvyí kartu neboli srdcové eso.”
“e jsem tak smělý,” odpověděl pan Kolbaba, “ale víte to jistě, e to je tak vysoká karta?”
“Abych to nepoznal,” pravil raráek. “To přece je psaníčko, co píe mládenec dívce, kterou má víc rád ne sebe sama.”
“To se mně nezdá,” řekl naschvál pan Kolbaba.
“A just je to tak,” odpověděl trpaslík. “Kdy tomu nechcete věřit, já vám to psaníčko přečtu.” A vzal ten dopis, poloil si jej na čelo, zavřel oči a takto četl:
“Má znejmilejí Mařenko, tak ti pýu (tady je pravopisná chyba, řekl ten skřítek, správně má být měkké í) esem dostal místo za oféra tak esli bys chtěla mohli bychom mít veselku napy mně esli mně má etě ráda py mně brzo tvůj věrný Frantík.”
“Tak vám děkuju, pane skřítek,” řekl pan Kolbaba, “to jsem potřeboval vědět. Mockrát vám děkuju.”
“Není zač,” pravil muíček. “Ale abyste věděl, je tam osm pravopisných chyb. Moc se toho ten Frantík ve kole nenaučil.”
“Jen bych se rád dověděl, která je to Mařenka nebo který Frantík,” bručel pan Kolbaba.
“Nemůu slouit, pane Kolbabo,” řekl ten mrňavý panáček. “To tam u není psáno.”
Ráno nato hlásil pan Kolbaba panu potmistrovi, e ten dopis bez adresy psal nějaký ofér Frantík nějaké slečně Mařence a e si ten pan Frantík chce tu slečnu vzít za enu.
“I prokryndapána,” zvolal pan potmistr, “to je náramně důleité psaní, to by ta slečna měla dostat!”
“Já bych jí to psaníčko nasup donesl,” řekl pan Kolbaba, “kdybych jenom znal, jak se ta slečna Mařenka jmenuje vlastním jménem a ve kterém městě, které ulici a kterém popisném čísle bydlí.”
“To by, pane Kolbaba, dovedl kadý,” povídá pan potmistr. “Na to by ani nemusil být poák. Ale já bych moc rád viděl, aby ta slečna to psaní dostala.”
“Dobrá, pane potmistr,” zvolal pan Kolbaba, “tak já tu slečnu adresátku budu hledat, i kdybych rok měl běhat a prochodit celý svět.”
To řekl, přehodil přes rameno poačkou taku s tím dopisem a s krajícem chleba a vydal se do světa.
Tak pan Kolbaba chodil a chodil a vude se ptal, neije-li v tom kraji nějaká slečna Mařenka, co čeká psaníčko od nějakého pana oféra Frantíka. A tak prochodil celé Litoměřicko a Lounsko a rakovnický okres a Plzeňsko a Domalicko a Písek a Budějovicko a Přeloučsko a Táborsko a Čáslavsko a hejtmanství hradecké a okres jičínský a Boleslavsko; byl v Kutné Hoře, Litomyli, Třeboni, Vodňanech, Suici, Příbrami, Kladně a Mladé Boleslavi a ve Voticích a v Trutnově a v Sobotce a Turnově a ve Slaném a v Pelhřimově, ba i v Dobruce a v Úpici a v Hronově a u Sedmi Chalup, i na Krákorce byl i v Zálesí, no zkrátka vude a vude se přeptával po té slečně Mařence. Ono těch slečen Mařenek, co v Čechách nael, bylo moc, dohromady čtyřicet devět tisíc devět set a osmdesát, ale ádná z nich nečekala psaníčko od pana oféra Frantíka; některé z nich sice čekaly na psaníčko od nějakého pana oféra, ale ten se nejmenoval Frantík, nýbr Toník nebo Ladislav nebo Václav, Josef nebo Jarolím či Lojzík anebo Florián, té Jirka nebo Johan nebo Vavřinec, ba i Dominik a Vendelín a Erazim, jenom Frantík ne; a jiné ty slečny Mařenky zase čekaly na psaníčko od nějakého pana Frantíka, ale ten zase nebyl oférem, nýbr zámečníkem nebo ikovatelem, truhlářem nebo konduktérem, případně té drogistou, čalouníkem, holičem nebo krejčím, ale just ne oférem.
A tak ten pan Kolbaba u prochodil rok a den, ale nemohl to psaní doručit té pravé slečně Mařence. Poznal moc věcí: viděl vesnice i města, pole i lesy, východ i západ slunka, návrat skřivánků a příchod jara, setbu i ně, hříbky v lese a zrající vestky, viděl v atci chmel a na Mělníce vinice a v Třeboni kapry a v Pardubicích perník, ale kdy u mu to marné hledání trvalo rok a den, sedl si sklíčen u cesty a řekl si: Tak to u je marné, to u snad tu slečnu Mařenku ani nenajdu.
Bylo mu skoro do breče lítostí. Litoval slečnu Mařenku, e nedostala psaní od mládence, který ji měl raději ne sebe sama; litoval oféra Frantíka, e to jeho psaní nemůe doručit; a litoval i sebe sama, e si s tím dal takovou práci a tolik se nachodil v deti a horku a psotě a nepohodě, a e to bylo nadarmo.
A jak tak seděl u cesty a litoval, viděl, e po té cestě jede nějaké auto. Jelo pomaličku, tak asi est kilometrů za hodinu, a pan Kolbaba si řekl: No, to musí být nějaká staroitná kára, e si to ine tak pomalu. Ale kdy to auto přijelo blí, viděl, e je to, Kristova noho, krásná osmiválcová bugatka a e za volantem sedí smutný, černě oděný ofér a ve voze smutný, černě oděný pán.
A kdy ten smutný pán uviděl u cesty zarmouceného pana Kolbabu, kázal zastavit a řekl: “Pote, poáku, já vás kousek cesty svezu.”
Pan Kolbaba byl rád, protoe ho po tak dlouhém putování u bolely nohy; sedl si u toho smutného černého pána a vůz se dal pomalu a smutně v pohyb.
Kdy tak ujeli asi tři kilometry, ozval se pan Kolbaba: “e jsem tak smělý, pane, vy asi jedete na pohřeb, e?”
“Nejedeme,” řekl dutým hlasem smutný pán. “Proč myslíte, e jedeme na pohřeb?”
“No,” řekl pan Kolbaba, “protoe vy, pane, ráčíte být tak smutný.”
“Já jsem tak smutný,” povídal hrobovým hlasem ten pán, “protoe mé auto tak pomalu a smutně jede.”
“No jo,” řekl pan Kolbaba, “vak pročpak vám taková krásná bugatka tak pomalu a smutně jede?”
“Protoe ji řídí smutný ofér,” pravil truchlivě černý pán.
“Aha,” děl pan Kolbaba. “Račte dovolit, vanosti, proč vlastně je ten pan ofér tak smutný?”
“Protoe nedostal odpověď na psaníčko, které dal na potu před rokem a dnem,” odpověděl černý pán. “Víte, on psal své znej milejí, ale ona mu neodepsala; tak on si myslí, e ho u nemá ráda.”
Kdy to pan Kolbaba uslyel, vyhrkl: “e jsem tak smělý, nejmenuje se vá pan ofér Frantík?”
“Jmenuje se pan Frantiek Svoboda,” odpověděl smutný pán.
“A ta slečna se jmenuje Mařenka, e?” ptal se dále pan Kolbaba.
Tu se ozval smutný ofér a řekl s alostným vzdechem: “Slečna Marie Nováková se jmenuje ta nevěrnice, co zapomněla na mou lásku.”
“Aha,” vykřikl pan Kolbaba radostně, “člověče drahá, tak to vy jste ten trumbera, ten bloud, to ululum, ten pleticha, ten trumpeta, ten vrták, ten truhlík, ten makovec, to nemehlo, to trdlo, to pometlo, ten tulipán, ten jelimánek, ten salát a ten přetrhdílo, ten splaený, ten střelený, ten trhlý, ten seknutý a ten pytlem pratěný, ten nádiva, ten nekola, ten nekňuba, ten mrafa, ten ňuma, ten slíva a ten bambula, ten kapar, ten janek, ten mátej, ten vánek, ten kuba a ten popleta, co nám hodil do potovní schránky to psaníčko bez známky a bez adresy? Jemine, to jsem rád, e mám tu čest vás poznat! Jakpak vám slečna Mařenka mohla odepsat, kdy dosud to vae psaní ani nedostala?”
“Kde, kde je to mé psaní?” zvolal pan ofér Frantík.
“No,” řekl pan Kolbaba, “a mně povíte, kde slečna Mařenka bydlí, tak to psaní bude, abyste věděl, rovnou na cestě k ní. Můj ty Tondo, u rok a den nosím ten dopis v tace a hledám po celém světě tu pravou slečnu Mařenku! Mládenče zlatá, nyčko honem a upito, bez odkladu a kalupem mně dejte adresu té slečny Mařenky a já půjdu a doručím jí to psaníčko.”
“Nikam, pane poáku, nepůjdete,” řekl pán, “alebr já vás tam dovezu. Tak, Frantíku, teď přidat plynu a jede se k slečně Mařence.”
Jen to dořekl, přidal pan ofér Frantiek plynu, vůz sebou trhl a teď vám to, lidičky, mazal edesáti, sedmdesáti, osmdesáti kilometry, stovkou, stodesítkou, stodvacítkou, stopadesátkou, pořád rychleji, a motor zpíval, vyl, jásal a burácel samou radostí a černý pán si musel oběma rukama dret klobouk, aby mu neulítl, a pan Kolbaba se oběma rukama drel sedadla a pan Frantík křičel: “Paneef, to nám to jede, co? Sto osmdesát kilometrů! Jejdane, vdy my u ani nejedeme, my letíme na přímý záběr ve vzduchu, helejtese, paneef, kde jsme nechali silnici! Paneef, paneef, vdy my jsme dostali křídla!”
A kdy tak nějakou chvíli letěli rychlostí sto osmdesáti sedmi kilometrů, ukázala se taková pěkná bílá vesnice - namoutě, vdy to byl Libnátov - a pan ofér Frantík povídá: “Paneef, tak bysme byli na místě.”
“Tak zastavte,” řekl černý pán, a auto se sneslo na zem na kraji té vesnice. “Ale e ta bugatka dobře jede, co?” liboval si pán. “A teď byste, pane Kolbaba, mohl té slečně Mařence doručit to psaníčko.”
“Snad,” mínil pan Kolbaba, “by jí pan Frantík řekl raději ústně, co v tom psaníčku je psáno. Ono tam je toti osm pravopisných chyb.”
“Co vás nemá,” bránil se pan Frantík, “já se jí stydím přijít na oči, protoe takovou dobu ode mne nedostala ádné psaníčko. A pak,” dodával zarmouceně, “třeba u na mne zapomněla a nemá mne u ani trochu ráda. Helejte, pane Kolbaba, ona bydlí v tamtom domečku, co má okýnka tak čistá jako studánka.”
“Tak já jdu,” řekl pan Kolbaba, zatroubil pěkně na hubu “Jede, jede potovský panáček, jede, jede potovský pán” a vykročil pravou nohou k tomu domečku. A tam za tím čistým okénkem seděla bledá dívka a ila si atičky.
“Pozdrav bůh, slečno Mařenko,” zavolal pan Kolbaba. “To si ijete svatební atičky?”
“Ba ne,” pravila smutně slečna Mařenka, “to já si iju rubá do rakvičky.”
“Ale ale,” řekl soucitně pan Kolbaba, “jejej, jejdanečky, jeminkote, jemináčku, jezuskote, snad to nebude tak zlé? Copak vy, slečno, marodíte?”
“Nemarodím,” zavzdychla slečna Mařenka, “ale srdíčko mně puká alem.” A přitom si poloila ruku na srdce.
“Propánakrále,” zvolal pan Kolbaba, “slečno Mařenko, počkejte jetě s tím puknutím! e jsem tak smělý, proč vlastně vás srdce bolí?”
“Protoe u rok a den,” řekla tie slečna Marie, “u den a rok čekám na jedno psaníčko, které nepřichází.”
“Nic si z toho nedělejte,” těil ji pan Kolbaba. “To já zase rok a den nosím tadyhle v tace jedno psaníčko a nemám, komu bych je odevzdal. Víte co, slečno Mařenko, já to psaníčko dám vám.” A přitom jí podával ten dopis.
Slečna Marie zbledla jetě víc. “Pane listonoi,” pravila tichým hlasem, “to psaní snad není pro mne, vdy na něm není adresa!”
“Jen se podívejte dovnitř,” kázal pan Kolbaba, “a kdy to nebude pro vás, tak mně to vrate a je to.”
Slečna Marie otevřela třesoucími se prsty ten dopis, a jak jej začala číst, zrůověly jí tváře.
“Tak co,” ptal se pan Kolbaba, “vrátíte mně ten dopis nebo ne?”
“Nevrátím,” vydechla slečna Marie a oči se jí zalily slzami radosti. “Pane poáku, vdy to je to psaníčko, na které jsem čekala rok a den! Pane listonoi, já ani nevím, co bych vám za to dala!”
“Tak já vám to řeknu,” pravil pan Kolbaba. “Dáte mně dvě koruny pokuty za to, e to psaní nebylo náleitě frankováno, rozumíte? Propánajána, vdy jen proto s tím psaníčkem běhám rok a den, aby pota dostala ty dvě korunky porta! Tak děkuju pěkně,” řekl, kdy dostal ty dvě koruny, “a na vai odpověď, slečno, tadyhle někdo čeká.” A přitom zakýval na pana oféra Frantíka, který u stál za rohem.
A zatímco pan Frantík dostával tu odpověď, sedl si pan Kolbaba s tím černým pánem a povídal mu: “Rok a den, vanosti, jsem s tím psaníčkem běhal, ale stálo to za to: u proto, co vechno jsem viděl. To vám je taková pěkná a krásná země, a je to u Plzně nebo u Hořic nebo u Tábora. - A hele, pan Frantík se u vrací. Ona se halt ústně taková záleitost dá vyřídit rychleji neli dopisem bez adresy.”
Pan Frantík neříkal nic, jenom mu svítily oči. “Tak jede se, paneef?” ptal se.
“Jede se,” řekl ten pán. “Nejdřív dovezeme pana Kolbabu na potu.”
Pan ofér skočil do vozu, zmáčkl startér a přilápl spojku a plyn a vůz se rozjel tak hladce a lehce jako ve snu. Hned vám ručička na tachometru ukazovala sto dvacet kilometrů.
“Ale e ten vůz krásně jede,” liboval si černý pán. “To si to tak hasí proto, e jej řídí astný ofér.”
A vichni astně dojeli, a my také.
Autor: Karel Čapek
Máte i Vy oblíbenou pohádku, o kterou se chcete podělit? Přidejte ji.
Diskuze k této stránce (0 příspěvků)
Pro přidání příspěvku je nutné se přihlásit nebo zaregistrovat.
Zatím zde není žádný příspěvek.