Velká pohádka doktorská
Vložil(a): vendy.z, 30. 6. 2016 22.12
Velká pohádka doktorská
To u je tuze dávno, co vedl na hoře Hejovině kouzelnickou ivnost kouzelník Magiá. Jak víte, bývají kouzelníci dobří, kterým se říká čarodějové neboli divotvorci, a kouzelníci zlí, kterým se říká černokněníci. Magiá byl takový prostřední; někdy byl tak hodný, e vůbec nečaroval, a jindy čaroval tak mocně, e hřmělo a blýskalo; někdy ho napadlo, aby prelo kamení, a jednou dokonce udělal, e naprely takové malé abičky. Zkrátka, říkejte si co chcete, takový kouzelník není ádné příjemné sousedství, a i kdy se lidé duovali, e na kouzelníky nevěří, přece se Hejovině raději vyhýbali; to se jen tak vymlouvali, kdy říkali, e je to moc do kopečka - bodej by se přiznali, e mají strach z Magiáe!
Tak ten Magiá jednou seděl před svou slují a jedl vestky, takové ty velké modročerné a krásně ojíněné slívy, zatímco v jeskyni jeho pomocník, pihovatý Vincek, pravým jménem Vincenc Nyklíček ze Zlička, míchal nad ohněm kouzelnické lektvary ze smůly, síry, baldriánu, mandragory, hadího kořene, zeměluče, babíhněvu a čertova koření, z kolomazi a pekelného kamínku a z trenděmendě a alvostru a kozích bobků, z vosích ihadel, krysích fousů, můřích noiček a zanzibarského semínka, to z takových těch čarodějských koření, přísad, dryáků a černobejlí. A Magiá se jen koukal, jak to pihovatý Vincek míchá, a jedl vestky. Ale chudák Vincek zapomněl míchat či co, zkrátka ty lektvary se mu v kotli přismahly, připálily, připekly, přikvařily nebo nějak přičmoudly a vyvalil se z nich hrozný smrad.
“Ty neiko nemotorná,” chtěl se na něho rozkřiknout Magiá, ale v tom spěchu si snad spletl tu pravou trubičku v krku, nebo si to spletla ta vestka, co měl v ústech, zkrátka spolkl vestku i s peckou a ta pecka mu zaskočila a vzpříčila se mu v krku a nemohla ani dovnitř, ani ven; a tak měl Magiá pokdy zařvat jenom: “Ty ne -” a dál to u nelo, nemohl ze sebe vydat ani hlásku. Jen chrčel a sípěl, jako kdy syčí pára v hrnku, a rudl v obličeji a mával rukama a kuckal, ale pecka se ne a ne hnout; tak pevně a důkladně se mu zapříčila v hrtanu.
Kdy to Vincek viděl, hrozně se polekal, e se snad pantáta Magiá udusí, a řekl oučinlivě: “Paneef, počkejte tady, já letím do Hronova pro doktora.” A u si to mazal z Hejoviny dolů - koda e tam nikdo nebyl, aby změřil jeho rychlost; byl by to jistě světový rekord v běhu na dlouhé trati.
Kdy doběhl do Hronova k doktorovi, nemohl ani dechu popadnout; ale pak jej přece jen popadl za ten pravý konec a honem ze sebe vysypal: “Pane doktore, máte hned, ale hned a honem přijít k panu kouzelníkovi Magiáovi, nebo se udusí. Krucikluci, to jsem se uhnal!”
“K Magiáovi na Hejovinu?” bručel hronovský doktor. “Safra, to se mně třikrát nechce, ale kdy mne mermo potřebuje, tak co dělat.” A el. To víte, doktor nemůe nikomu odepřít svou pomoc, i kdyby ho volali k loupeníkovi Lotrandovi nebo k samotnému (pámbu nás netrestej) Luciperovi. To u je takové povolání, ta doktořina.
Tak hronovský doktor vzal doktorský tlumok, co v něm jsou doktorské noe a kletě na zuby a obvazy a práky a masti a dýhy na zlomeniny a jiné takové doktorské nástroje, a el za Vinckem na Hejovinu. “Jen abychom nepřili pozdě,” staral se pořád pihovatý Vincek, a tak li raz dva raz dva přes hory a bory, raz dva raz dva přes mokřiny, raz dva raz dva kopec nekopec, a pihovatý Vincek pověděl: “Tak, pane doktore, u jsme jako tady.”
“Sluebník, pane Magiá,” řekl hronovský doktor, “tak kdepak nás co bolí?”
Kouzelník Magiá místo odpovědi jenom zachrčel, zasípal a zafuněl a ukazoval si na krk, tam e to vězí.
“Aha, krček bolí,” řekl hronovský doktor. “No, podíváme se na to bebíčko. Otevřte pěkně pusu, pane Magiá, a řekněte ááá.”
Kouzelník Magiá si rozhrnul černé fousy a otevřel dokořán ústa, ale ááá říci nemohl, protoe z něho neel ádný hlas.
“No tak ááá,” pobízel ho doktor. “Copak to nejde?”
Magiá vrtěl hlavou, e to jako nejde.
“A jejej,” řekl doktor, který byl filuta, lika poditá, liák drbaný, kostelník pálený, kos vykutálený a ibal mazaný, nebo měl za uima i za lubem, “jejej, pane Magiá, to je s vámi tuze zlé, kdy nemůete udělat ááá. Nevím, nevím,” povídal a začal Magiáe prohlíet a proklepávat, tep mu zkouel, na jazyk se mu díval, pod oční víčka mu nakukoval, do uí a do nosu mu zrcátkem svítil a přitom bručel latinská slova, A kdy byl hotov s tím celým vyetřením, začal se tvářit náramně poválivě a řekl: “Pane Magiá, to je váná věc, tady nic nepomůe neli bezodkladná a nejrychlejí operace. Ale tu já nemůu a nesmím dělat sám, na to bych musel mít asistenci. Chcete-li operaci podstoupit, tak nic naplat, musíte poslat pro mé kolegy doktory do Úpice, do Kostelce a na Hořičky, a a tu budou, uspořádám s nimi doktorskou poradu neboli konzilium a teprve po nejzralejí úvaze bychom podnikli ádoucí lékařský zákrok čili operaci operandi. Rozmyslete si to, pane Magiá, a přijímáte-li můj návrh, polete rychlého posla pro mé vysoce váené a učené pány kolegy.”
Co měl Magiá dělat? Kývnul na pihovatého Vincka a Vincek třikrát zadupal, aby se mu dobře běelo, a u peláil dolů z Hejoviny. To do Hořiček. A do Úpice. A do Kostelce. Nechme ho zatím běet.
O princezně solimánské
Zatímco si to pihovatý Vincek drandil do Hořiček a do Úpice a do Kostelce pro doktory, seděl hronovský doktor u kouzelníka Magiáe a dával pozor, aby se mu neudusil. Aby jim líp uběhlo čekání, zapálil si virinku a mlčky pokuřoval.
Kdy u mu to bylo dlouhé, odkalal a hulil dál. Potom, aby si ukrátil dlouhou chvíli, třikrát zívl a zamrkal. Po nějakém čase prohodil: “Ach jo.” Asi za půl hodiny se protáhl v kříi a řekl: “Inu énu.” Po nějaké hodince k tomu doloil: “Snad bychom si zatím mohli zahrát v karty. Pane Magiá, máte tady nějaké karty?”
Kouzelník Magiá nemohl mluvit, a to jen zavrtěl hlavou, e ne.
“Nemáte?” bručel hronovský doktor. “To je koda. A to jste pěkný kouzelník, kdy ani nemáte karty! To u nás v hospodě dával představení jeden kouzelník, počkejte, jakpak on se jmenoval, nějak jako Navrátil nebo Don Bosko nebo Magorello, tak nějak, a ten vám dělal takové čarodějné kousky s kartami, e byste mrkal. Inu, čarovat se musí umět.”
Potom si zapálil novou virinku a řekl: “Tak kdy tu nemáte karty, budu vám povídat pohádku o princezně solimánské, aby nám líp utekl čas. Kdybyste tu pohádku náhodou znal, jen řekněte a já hned přestanu. Cililink, začíná se.
Jak známo, za Kavčími horami a Sargasovým mořem jsou Dalamánské ostrovy a za nimi je pou arivari, porostlá hustým lesem, s hlavním cikánským městem Eldorádem; pak se iroko daleko prostírá jeden poledník a jedna rovnoběka a tam hned za řekou, jak se jde přes tu lávku a pak tou pěinou vlevo, za keřem vrbovým a příkopem lopuchovým se rozkládá velké a mocné sultánství Solimánské. Tak u jste jako doma, e?
V sultánství Solimánském, jak u jméno ukazuje, panoval sultán Solimán. Ten sultán měl jedinou dceru, Zubejda se jmenovala; a ta princezna Zubejda vám z ničeho nic začala marodit a postonávat a pokalávala, chřadla a hynula a hubla a bledla, truchlila a vzdychala, e bylo alno se na to podívat. To se rozumí, sultán k ní honem povolal své dvorní čaroděje, zaříkávače, kouzelníky, báby, vědmy, mágy a astrology, mastičkáře a dryáčníky, lazebníky a felčary a kurmídy, ale ádný z nich nemohl princeznu uzdravit. Kdyby to bylo u nás, řekl bych, e ta holka trpěla anémií, pleuritidou a bronchiálním katarem; ale v zemi Solimánské není taková vzdělanost a medicína tam není tak pokročilá, aby se tam mohly vyskytovat nemoci s latinskými jmény. To si můete myslet, jak byl starý sultán zoufalý. Můj ty Monte Kristo, říkal si, tak jsem se těil, e holka po mně převezme kvetoucí ivnost sultánskou, a zatím, chuděra, mně tuhle hasne a skomírá před očima a já jí nemohu pomoci! - A tak zavládl u dvora i v celé zemi Solimánské smutek veliký.
V tu dobu tam přiel jeden obchodní cestující z Jablonce, nějaký pan Lustig, a kdy slyel o té nemocné princezně, povídá: “Měl by k ní pan sultán zavolat doktora od nás, jako z Evropy, protoe u nás je medicína pokročilejí; tady máte jenom zaříkávače, kořenáře a kouzelníky, ale u nás, holenku, jsou praví a tudovaní doktoři.”
Kdy se o tom dozvěděl sultán Solimán, povolal k sobě toho pana Lustiga, koupil od něho ňůru skleněných perel pro princeznu Zubejdu a pak se ho zeptal: Pane Lustig, podle čeho se u vás pozná pravý a tudovaný doktor?’
To je docela lehké,’ řekl pan Lustig. Pozná se podle toho, e má před jménem Dr. Například Dr Mann, Dr Pelnář a podobně. A kdy nemá ádné Dr, tak to není tudovaný doktor, víme?’
Aha,’ řekl sultán a bohatě obdaroval pana Lustiga sultánkami; víte, to jsou takové dobré hrozinky. A potom poslal do Evropy posly pro doktora. Ale to si pamatujte,’ kázal jim při loučení, e pravý a vyučený doktor je jenom ten, který se začíná slabikou Dr. Jiného mi sem nevoďte, nebo vám uříznu ui i s hlavou. Tak alou!’
Kdybych měl povídat, co vecko ti vyslanci tou dlouhánskou cestou do Evropy zkusili a zaili, to by byla, pane Magiá, moc dlouhá pohádka. Ale po mnoha a mnoha útrapách se přece jen ti poslové do Evropy dostali a začali hledat doktora pro princeznu Zubejdu.
Tak ten průvod solimánských poslů, takových hromských mameluků s turbany na hlavách a pod nosem s frňousy tlustými a dlouhými jako koňské ocasy, se dal na cestu černým lesem. li a li, a potkali strejdu se sekerou a pilou na rameně.
Pámbu zdravíčko,’ pozdravil je ten strejda.
Dej to pámbu,’ řekli poslové. Copak vy, strejčku, jste?’
Ale,’ povídá ten člověk. Děkuju za optání. Já jsem jenom drvotěp.’
Ti pohani zastříhali uima a pravili: Vanosti, to je jiná. Kdy vy ráčíte být Dr Votěp, tak vás máme poprosit, abyste tandopede, upito a presto el s námi do země Solimánské. Pan sultán Solimán se nechá pěkně poroučet a uctivě vás zve na svůj dvůr; ale kdybyste se zdráhal nebo se případně zpěčoval, tak vás tam dopravíme násilím, a to vám, blahorodí, říkáme, nepřejte si nás.’
Ale ale,’ divil se ten drvotěp, a co se mnou pan sultán chce?’
Má pro vás nějakou práci,’ řekli poslové.
Tak to bych el,’ svolil drvotěp. Já toti, páni, zrovna hledám práci. Abyste věděli, já jsem do práce jako drak.’
Poslové na sebe mrkli a povídali: To se nám, vae slovutnosti, právě hodí.’
Počkat,’ řekl drvotěp. Nejdřív bych chtěl vědět, kolik mně pan sultán za mou práci zaplatí. Já sic nejsem drahorád, ale snad pan sultán není drgrele.’
Poslové sultána solimánského na to zdvořile odpověděli: To nevadí, vanosti, e neračte být Dr Ahorád - nám je Dr Votěp stejně vítán; ale co se týče naeho pana sultána Solimána, můete nám věřit, e on není Dr grele, nýbr jenom obyčejný panovník a tyran.’
Tak je dobře,’ pravil drvotěp. A co se týče stravy, tak já při práci jím jako dravec a piju jako dromedár, víme?’
Učiníme ve, vzácný pane,’ ujiovali ti Solimánci, abyste i v tom ohledu byl u nás zcela spokojen.’
Nato dovedli s velkou slávou a úctou drvotěpa na loď a pluli s ním a do země Solimánské. Kdy dopluli, vylezl sultán Solimán honem na trůn a kázal je přivést k sobě. Poslové před ním poklekli a ten nejstarí a nejfousatějí z nich začal:
Ná nejmilostivějí pane a vládce, kníe vech věřících, pane sultáne Solimáne! Na tvůj vzneený rozkaz jsme se odebrali a na ostrov zvaný Evropa, abychom vyhledali toho nejučenějího, nejvěhlasnějího a nejslavnějího doktora pro princeznu Zubejdu. Tak tady ho máme, pane sultáne. Je to slovutný a světoznámý lékař Dr Votěp; abyste věděl, jaký je to doktor, tedy do práce je jako Dr Ak, je placen jako Dr Ahorád, jí jako Dr Avec a pije jako Dr Omedár. To jsou toti, pane sultáne, samí slavní a učení doktoři, z čeho je patrno, e jsme kápli na toho pravého. Hm, hm. Tak to je celkem vecko.’
Vítám vás, Dr Votěpe,’ řekl sultán Solimán. Prosím vás, abyste se el podívat na mou dceru, princeznu Zubejdu.’
Inu, proč bych neel, řekl si drvotěp; sám sultán ho vedl do takové eré, zastíněné komnaty, vystlané těmi nejkrásnějími koberci a poltáři a podukami, a na nich odpočívala princezna Zubejda, bledá jako z vosku, a dřímala.
A jejej,’ povídá drvotěp soucitně, pane sultán, ta vae holka je nějaká zelinka.’
To je,’ vzdychl sultán.
Taková nedomrlá,’ pravil drvotěp. Drobet jako nanicovatá, e?’
Ba právě,’ přitakal sultán smutně. Nic nám nechce jíst.’
Hubená jako indel,’ řekl drvotěp. Jako věchejtek. A ádnou barvu nemá, pane sultán. Já bych řek, e to ďouče marodí.’
Ba e marodí,’ děl sultán sklíčeně. Proto jsem vás povolal, abyste ji uzdravil, kdy jste Dr Votěp.’
Já?’ podivil se drvotěp. Propána, jak ji mám uzdravit?’
To u je vae věc,’ řekl sultán Solimán temným hlasem. Proto jste tady a bata fidli. Ale to vám říkám, jestli ji nevyhojíte, dám vám setnout hlavu a bude s vámi amen.’
Ale to přece nejde,’ chtěl se bránit polekaný drvotěp, jene pan Solimán ho ani nenechal domluvit.
ádné výmluvy,’ děl přísně, na to já nemám pokdy, já musím jít vládnout. Jenom se dejte do práce a ukate, co umíte.’ A el si sednout na trůn a vládl.
Zatrápená věc, řekl si drvotěp, kdy osaměl, to jsem se dostal do pěkné bryndy! Jak já k tomu přijdu, abych uzdravoval nějakou princeznu? Vím já, jak se to dělá? Tohle mně je nadělení! Pro pět ran do pařezu, co si mám počít? Kdy tu holku nevyhojím, useknou mi hlavu. Kdyby to nebylo v pohádce, tak bych řek, e to ani nejde pro nic za nic někomu setnout makovici! Čert mi byl dluen, e jsem se dostal do pohádky! V obyčejnském ivotě by se mi něco takového stát nemohlo! Na mou dui, to jsem sám zvědav, jak se z toho vyvlíknu!
V takových a jetě těích mylenkách si chudák*drvotěp sedl na zápraí sultánova zámku a vzdychal. Krucifagot, řekl sám k sobě, co je to napadlo, e tu mám dělat doktora? Kdyby mně poručili, poraz tenhleten nebo tamhleten strom, já bych jim ukázal, co dovedu! To bych se do toho dal, a by třísky lítaly! Vak to tu, koukám, mají kolem stavení zarostlé jako v pralese, ani sluníčko jim do sednice nezasvítí; dy se jim v baráku musí dret vlhkota a houba a plíseň a kvoři! Počkat, já jim ukáu, jakou dovedu dělat práci!
Jen si to řekl, u shodil kabát, plivl si do dlaní, popadl svou sekeru a pilu a začal kácet stromy, co rostly kolem sultánova zámku. Kdepak, to nebyly hruně ani jabloně, ani ořeí jako u nás, ale samé palmy a oleandry a kokosovníky, dracény, latanie a fíkusy a stromy mahagonové a stromy, co rostou do nebe, a jiná exotická zeleň. To byste koukal, pane Magiá, jak se do toho ten ná drvotěp pustil! Kdy zvonilo poledne, byla u kolem zámku notná paseka; tu si drvotěp utřel rukávem pot, vytáhl z kapsy kus černého chleba s tvarohem, co si přinesl z domova, a dal se do jídla.
Do té doby princezna Zubejda spala ve své eré komnatě; při tom rámusu, co dělal dole před zámkem drvotěp se svou sekerou a pilou, se jí spalo jako nikdy dosud. Probudila se teprve tím tichem, kdy drvotěp přestal kácet stromy, uvelebil se na hromadě dříví a ukusoval chleba s tvarohem.
Tu princezna otevřela oči a podivila se: jaké to je v té komnatě nebývalé světlo? Poprvé v ivotě vpadlo tam slunce plným proudem a naplnilo tu erou komnatu září nebeskou. Princeznu ta záplava světla a oslnila; přitom tam oknem zavonělo čerstvě natípané dříví tak silně a krásně, e princezna vdechla hluboce a s rozkoí. A do té smolné vůně tam zavonělo jetě něco, co princezna dosud neznala - co je to? Vstala a la se podívat oknem: místo vlhkého stínu paseka planoucí v slunci poledním a tam sedí veliký strejda a s náramnou chutí jí něco černého a něco bílého; a to bylo právě to, co tak dobře princezně zavonělo. To víte, vdycky nám nejlákavěji voní to, co má k obědu někdo jiný.
Princezna to u nemohla vydret; ta vůně ji táhla dolů, před zámek, blí a blí k tomu obědvajícímu strejdovi, aby se podívala, co to má dobrého k snědku.
Á, princezna,’ ozval se drvotěp plnou hubou. Nechtěla byste kousek chleba s tvarohem?’
Princezna se začervenala a zavrtěla sebou; styděla se říci, e by to straně chtěla ochutnat.
Tak nate,’ zabručel drvotěp a ukrojil jí křivákem pořádný kus krajíce. Tumáte.’
Princezna mrkla kolem, nedívá-li se někdo. Děkan,’ vyhrkla na poděkování, zakousla se do krajíce a řekla: Hmm, to je dobrota!’ Prosím vás, chleba s tvarohem, to taková princezna jakiva ani neviděla.
V tu chvíli se podíval oknem sám pan sultán Solimán. Ani nevěřil svým očím: místo vlhkého stínu světlá paseka planoucí v slunci poledním, a tam na hromadě dříví sedí princezna s plnou papulou, má od tvarohu vousy od ucha k uchu a krmí se s takovou chutí jako nikdy dosud.
Pámbiček zapla,’ oddechl si sultán Solimán, tak mně k té holce přece jen přivedli toho pravého a tudovaného doktora!’
A od té doby, pane Magiá, začala princezna doopravdy sílit, i tváře jí zčervenaly a jedla jako vlčinka. To je oučinek světla a vzduchu a sluníčka, abyste věděl. A já vám to povídám proto, e vy tady taky ijete v takové sluji, kam slunce nesvítí a vítr nezavane; a to, pane Magiá, není zdravé. Tak to jsem vám chtěl jako říct.”
Kdy hronovský doktor dopověděl pohádku o princezně solimánské, přihnal se pihovatý Vincek a vedl s sebou doktora z Hořiček, doktora z Úpice a doktora z Kostelce. “Tak tady je vedu,” křičel u z dálky. “Lidičky, to jsem se uhnal!”
“Vítám vás, páni kolegové,” pravil hronovský doktor. “Tady je ná pacient, pan černokněník Magiá. Jak vidíte na první pohled, jeho stav je velmi váný. Pacient naznačuje, e spolkl vestku nebo slívu nebo pecku. Podle mého skromného názoru jeho choroba je prudká vestkitida.”
“Hm, hm,” řekl doktor z Hořiček. “Spíe bych soudil, e je to dusivá slivitida.”
“Nerad bych odporoval váeným kolegům,” děl kostelecký doktor. “Ale řekl bych, e v tomto případě jde o hrtanovou peckitidu.”
“Pánové,” ozval se úpický doktor, “navrhuji, abychom se shodli na rozpoznání, e u pana Magiáe se dostavila prudká vestkohrtanová peckoslivitida.” “Tak to vám gratuluju, pane Magiá,” řekl doktor z Hořiček.
“To je moc vzácná a těká choroba.”
“Zajímavý případ,” dodával doktor z Úpice.
“Pane kolego,” ozval se kostelecký doktor, “to já jsem u míval pěknějí a zajímavějí medicínské případy. Slyel jste u, jak jsem vyhojil Hejkala z Krákorky? Kdy ne, tak vám to povím.”
Případ s Hejkalem
“Tomu u je taky hezkých pár let, co v lese na Krákorce se zdroval Hejkal. To víte, to je jedno z nejprotivnějích straidel, co vůbec kdy bývaly. Jde člověk v noci lesem a najednou to za ním zahejká, zařičí, zaúpí, zakvílí, zavyje nebo se tak hrozně zachechtá. To se rozumí, člověk se vyděsí na smrt, taková hrůza na něj padne, a on běí, pádí, utíká, div dui strachem nevytrousí.
To teda dělá Hejkal a tuhle neplechu tropil na Krákorce léta letoucí, e u se lidé báli tam za tmy jít.
A jednou vám ke mně přijde do ordinace takový divný človíček, samá huba, papuli to má od ucha k uchu a krk ovázaný nějakým hadrem, a sípe, chrchlá, chrčí, skřehotá, chrochtá a chraptí, e mu není slova rozumět.
Tak co vám je?’ povídám.
Pane doktore,’ sípal ten chlapík, já jsem, prosím pěkně, ňáko ochraptěl.’
To vidím,’ jářku, a kterýpak vy jste?’
Pacient se drobet oíval a pak vyhrkl: Já jsem, prosím, ten jistý Hejkal z hory Krákorky.’
Aha,’ povídám, tak vy jste ten kujón, ten sakrament jeden, co straí v lese lidi? A holenku, to vám patří, e jste ztratil hlas!
Bodej, já vám budu léčit vai láry a fáryngitidu neboli hatar krtanu, chci říci katar hrtanu, abyste zase mohl po lese hejkat a nahánět lidem psotník! Ne ne, jen si spánembohem chraptěte a sípejte, aspoň bude od vás pokoj!’
A tu vám ten Hejkal začal s prosíkem: Proboha vás prosím, pane doktore, vyhojte mě z toho chrapotu, já u budu dělat dobrotu, nebudu lidi strait - ‘
To vám taky radím,’ řekl jsem. Vy jste se při tom straení překřikl, a proto jste ztratil hlas, víme? Milá brachu, strait v lese, to pro vás není; v lese je chladno a vlhko a vy máte drobet choulostivé dýchací cesty. Nevím, nevím; snad by se ten vá katar dal vyhojit, ale to byste musel nadobro nechat straení a odstěhovat se někam daleko od lesů; jinač vás neuzdraví nikdo.’
Ten Hejkal se zasmuil a drbal se za uchem: To je těká věc, milostpane, čím já se budu ivit, kdy nechám straení? Dy já nic jiného neumím ne hejkat a řvát, toti dokud jsem při hlase.’
Ale človíčku,’ povídám mu, s takovým vzácným hlasovým orgánem, jako máte vy, bych el k opeře za zpěváka, za trhovníka nebo za vyvolavače k cirkusu; vdy s tím nádherným a mohutným hlasem je vás na venkov koda, nemyslíte? V městě byste se moná uplatnil líp.’
Taky si to někdy říkám,’ přiznal se Hejkal. No, já to zkusím se uchytit jinde, jen co zas budu při hlase.’
Tak jsem mu, páni, vymazal chřtán jódem, předepsal mu chlorkali a hypermangan na kloktání a uívat anginol a na krk si dávat obklady. Od té doby toho Hejkala nebylo na Krákorce slyet; opravdu se odstěhoval a přestal strait. A po letech jsem se o něm doslechl znovu, a sice z velkého města Hurdyburdy. Prý se tam ten dotyčný Hejkal chytil politiky a řečnil na schůzích tak silným hlasem a s takovým úspěchem, e se stal poslancem a dobře se mu do nynějka vede.
A já to tady vypravuju proto, aby pan Magiá viděl, jak změna vzduchu dělá někdy při různých chorobách zázraky.”
Případ s havlovickým vodníkem
“To já jsem měl taky zajímavý lékařský případ,” ozval se úpický doktor. “U nás v Úpě za havlovickou lávkou, v kořání vrb a olí il starý vodník, Joudal se jmenoval; byl to takový mrzout, nerudá, kakabus a bručoun, někdy dělal povodně a občas i topil děti, kdy se koupaly; zkrátka, lidé ho v té řece neradi viděli.
Jednou na podzim ke mně do ordinace přijde děda, fracek má zelený a na krku červený átek, a heká, kale, kýchá, frká, vzdychá, potahuje a huhlá: Pane dochtor, já jsem chyt ňákou náchladu nebo nádchu; mně tuhle pká a tadyhle píchá, v kříi mě bolí, v kloubech mne loupe, kael mám, div se neztrhám, a rýmu jako trám; tak bych prosil o nějaké uívání.’
Já ho vyetřím a povídám: Dědečku, to je revma; já vám dám tadyhle to mazání, je to linimentum, abyste věděl, ale to jetě není vecko. Vy se musíte dret hodně v teple a v suchu, rozumíte?’
Rozumím,’ bručel stařík. Ale s tím suchem a teplem to, mladý pane, asi nepude.’
Proč by to nelo?’ ptám se ho.
Inu,’ povídá děda, protoe já jsem havlovický vodník, pane dochtor. Jakpak si mám udělat ve vodě sucho a teplo? Dy já si i nos musím utírat hladinou vodní, ve vodě spím a vodou se přikrejvám; a teď k stáru jsem si dal do postele měkkou vodu místo tvrdé, aby se mi měkčeji leelo. Ale s tím suchem a teplem, to bude těká věc, e jo.’
Nic naplat, dědečku,’ povídám, v té studené vodě se vám to revma jen pohorí. To víte, staré kosti chtějí teplo. Jak vy jste vlastně stár, pane hastrmane?’
A jej,’ brumlal vodník, pane dochtor, já jsem tady jetě z pohanských dob - to bude ňákých tisíc let a moná jetě víc. Jo, to jsou léta!’
Tak vidíte,’ řekl jsem mu, v tom věku, dědo, se musíte dret u kamen. Počkat, já mám nápad! Slyel jste někdy o horkých pramenech?’
Slyel, to jsem slyel,’ brblal starý vodník. Ale tady ádné nejsou.’
Tady ne,’ povídám, ale jsou v Teplicích a v Píanech a ledaskde jinde, jene jsou hluboko pod zemí. A ty horké prameny, abyste věděl, jsou stvořeny právě pro staré a revmatické vodníky. Vy se jednodue v takovém horkém zřídle usadíte jakoto hastrman horkovodní a budete si při tom kurýrovat revma.’
Hm, hm,’ rozpakoval se dědek, a co vlastně takový horkovodní hastrman má na práci?’
Moc ne,’ jářku, jen musí pořád z nitra země táhnout tu horkou vodu nahoru, aby nevychladla. A přebytek té teplé vody poutí na povrch země. To je vecko.’
To by lo,’ bručel havlovický vodník. Tak to já se po nějakém takovém horkém prameni poohlídnu. Mockrát děkuju, pane dochtor.’ A belhal se z ordinace - jen louička na podlaze po něm zbyla.
A vidíte, pane kolego, havlovický hastrman měl ten rozum a poslechl; usadil se na Slovensku v horkém zřídle a vytahuje z hlubin erně tolik vroucí vody, e na tom místě je teď věčný teplý pramínek. A v tom horkém zdroji se koupají lidé a taky jim to dělá dobře na revma; z celého světa se tam jezdí kurýrovat. Vemte si z toho příklad, pane Magiá, a poslechněte ve vem, co vám my doktoři poradíme.”
Případ s rusalkami
“To já měl taky jeden zvlátní případ,” promluvil doktor z Hořiček. “Jednou vám v noci spím jako dudek, kdy tu někdo uká na okno a volá: Doktore! Doktore!’
Otevřel jsem okno a řekl jsem: No, copak je? Potřebuje mne někdo?’
Ano,’ mluvil ze tmy úzkostný a sladký hlas. Pojď! Pojď a pomoz!’
Kdo je tam?’ ptám se. Kdo mne volá?’
Já, hlas noci,’ mluvilo to ze stínu. Hlas noci měsíční. Pojď!’
U jdu,’ řekl jsem jako ve snách a rychle jsem se oblékl. Kdy jsem vyel před dům, nebyl tam nikdo.
Mně bylo, páni, skoro úzko. Haló,’ zavolal jsem polohlasem, je tu někdo? Kam mám jít?’
Za mnou, za mnou,’ vzlykal jemný a neviditelný hlas; a já el v tu stranu, odkud volal ten hlas, cestou a necestou, přes zrosena luka a černým lesem; svítil měsíc a celý svět trnul v mrazivé kráse. Páni já znám ten ná kraj jako svou dlaň; ale té noci měsíční se zdál být tak neskutečný jako sen. Někdy tak bývá, e najdeme jiný svět v kraji nám nejbliím.
Kdy u jsem dlouho el za tím hlasem, říkám si, namoutě, tohle by mohlo být Ratibořické údolí. Sem, doktore, sem,’ volal mne hlas - znělo to, jako kdy na řece se zatřpytí a zaplouná vlna, a já stojím u břehu řeky Úpy na stříbrném palouku v záři měsíční. Prostřed té lučiny něco se světlá; snad je to tělo, snad je to jenom mlha, snad slyím tichý pláč, snad jenom umění vody.
Nono,’ povídám chlácholivě, kdopak jsme a copak nás bolí?’
Ach doktore,’ ozvalo se třesavým hláskem to světlé na zemi, já jsem jen víla, jen rusalka divoenka. Mé sestry tančily, já tančila s nimi, a pak, já nevím, snad e jsem klopýtla o měsíční paprsek, snad e jsem uklouzla na tom třpytu, co se chvěje na krůpěji rosy, já nevím, co se to se mnou stalo; najednou leím a nemohu vstát a noička bolí, bolí, bolí -‘
Inu, slečno,’ řekl jsem, to asi bude fraktura čili zlomenina. To se dá do pořádku. Tak vy jste jedna z těch rusalek, co tady v údolí tancují? Vida, vida! A kdy se mezi vás dostane mládenec ze ernova nebo ze Slatiny, vy ho utancujete k smrti, e? Hm, hm. Víte, holčičko, e je to neplecha? Tentokrát se vám to vae rejdění patně vyplatilo, co? To máte z těch vaich tancovaček!’
Ach doktore,’ zaúpělo to světloučké na palouku, kdybyste věděl, jak mne ta noička bolí!’
To se ví, e bolí,’ povídám, fraktura musí bolet.’ A klekl jsem vedle té rusalky, abych jí oetřil zlomeninu.
Páni kolegové, já u napravil sta a sta zlomenin, ale s rusalkami je těká práce. Ono to má tělo jen z paprsků a kosti to má z takzvaných tvrdých paprsků - do ruky se to vzít nedá, řídké je to jako vánek, jako světlo, jako mlha, a teď to nějak narovnejte, utáhněte a fáčujte! Říkám vám, byla to páračka safraportská. Zkusil jsem ovázat ji pavučinou, ale rusalka kvílí: Au! to řee jako provazy!’ Chtěl jsem jí upevnit tu zlomenou noičku plátkem jabloňového květu, a ona se rozpláče, ach, vdy to tlačí jako kámen!
Já, co dělat? Tak jsem nakonec sloupnul jenom ten lesk, ten kovový třpyt, co je na křídlech váky čili libely, a udělal z něho dvě destičky; paprsek měsíční jsem v krůpěji rosy rozdělil v sedm duhových barev a tím nejtenčím modrým paprskem jsem přivázal ty desky k zlomené noičce rusálčině. Byla to taková dřina, e jsem se a zapotil - zdálo se mně, e ten měsíční úplněk praí jako srpnové slunce; a kdy jsem byl hotov, sedl jsem si vedle té rusalky a povídám:
Tak, slečno, teď klid a tou noičkou nesmíte hýbat, dokud vám nesroste. Ale poslyte, miláčku, já se vám a vaim slečnám sestrám divím, e jste jetě tady. Vdy přece vechny víly a rusalky, co jich kde bylo, u dávno a dávno si naly lepí místo -‘
Kde?’ vydechla rusalka.
No, v Americe. V Hollywoodu,’ řekl jsem. Tam, co se dělají ty filmy, víte? Hrají a tancují pro film, a za to dostanou peněz jako plev a celý svět se na ně dívá - inu, je to náramná sláva, slečno. Vechny rusalky a víly se u dávno daly k filmu a vichni vilové a rusálkové taky, jakbysmet. Kdybyste viděla ty toalety a perky těch víl - kdepak, ty by na sebe nevzaly takovou jednoduchou řízu, jako máte vy!’
Oho,’ bránila se rusalka. Tyhle atičky jsou tkané ze světla svatojánských muek!’
No právě,’ řekl jsem. To u se teď nenosí a střih je teď docela jiný.’
S vlečkou?’ ptala se rusalka dychtivě.
To vám ani nepovím,’ jářku, já se v tom nevyznám. Měly byste se tam aspoň podívat, do toho Hollywoodu. Jede se tam přes Hamburk nebo přes Havre. Ale abych u el, za chvíli bude svítat; pokud vím, vy rusalky se smíte vyskytovat jenom za tmy, e? Tak sbohem, slečno, a s tím filmem si to jetě rozmyslete.’
Víckrát jsem tu rusalku neviděl; asi se jí ta zlomená bércová kostička dobře zahojila. A co byste tomu řekli, od té doby se rusalky a víly přestaly v Ratibořickém údolí vyskytovat. To teda u tak bude, e odjely do Hollywoodu a daly se k filmu. Vak si toho v kině dobře vimněte: ono to vypadá, jako by se na tom plátně pohybovaly slečny a páni, ale přitom to nemá ádné tělo, máknout se na to nedá, je to udělané jenom z paprsků; z toho je vidět, e to nejsou nic ne rusalky. A proto se musí v kině zhasit světlo a udělat tma, protoe se víly a ta ostatní straidlová havě bojí světla a oívá jenom potmě.
Z toho je taky vidět, e ani straidla ani jiné pohádkové úkazy u nepasují do dneního světa, ledae si najdou jiné a rozumnějí povolání. Příleitosti k tomu mají habaděj.”
Propána, děti, vdy my jsme při tom povídám málem zapomněli na kouzelníka Magiáe! No bodej, nemohl si ani klápnout, ani pitnout, protoe a do této chvíle mu vězí v krku vestka; můe se jen strachem potit, koulet očima a myslit si, ký by u mu ti čtyři doktoři pomohli!
“Tak, pane Magiá,” řekl konečně doktor z Kostelce, “teď teda přikročíme k operaci. Ale nejdřív si musíme umýt ruce, protoe při chirurgii hlavní věc je čistota.”
I začali si čtyři doktoři mýt ruce; nejdřív v teplé vodě, potom v čistém lihu, potom v benzínu, potom v karbolce; pak si oblékli čisté bílé plátě - prokristáčka, děti, teď se začne operace! Kdo se na to nevydrí dívat, a raději zavře oči.
“Vincku,” kázal doktor z Hořiček, “dr pacientovi ruce, aby se ani nehnul!”
“Jste připraven, pane Magiá?” ptal se váně doktor z Úpice.
Magiá jenom kývnul; ale přitom měl strachem tak malou duičku, co by se mu za nehet vela.
“Tak teď!” zvolal hronovský doktor.
V tu chvíli se doktor z Kostelce rozpřáhl a dal kouzelníku Magiáovi do zad takovou herdu neboli bouchanec -
- e to zadunělo, jako kdy hřmí, a lidé a v Náchodě, Starkoči, ba i ve Smiřicích se ohlíeli, jestli snad se nevalí bouřka;
- e se země zatřásla, a se ve Svatoňovicích sesula jedna tola v oputěném dole a v Náchodě se zachvěla kostelní vě;
- e v celém kraji a po Trutnov a Polici a snad i jetě dál se vyplaili vichni holubi, vichni psi lekem zalezli do boudy a vechny kočky skočily z pecí;
- a e ta vestka vylítla Magiáovi z krku s takovou ohromnou silou a rychlostí, e letěla a za Pardubice a teprve u Přelouče dopadla na zem, přičem zabila na poli pár volů a zaryla se na tři sáhy, dva lokte, půldruhé stopy, sedm palců, čtyři pídě a čtvrt čárky do půdy.
Tedy nejdřív vylítla z Magiáova krku ta vestka a hned za ní vyletěla slova: “-iko nemotorná!” To byla toti ta půlka, co zůstala Magiáovi v krku, kdy chtěl říci pihovatému Vinckovi: “Ty neiko nemotorná!” Jene ta slova u neletěla tak daleko, dopadla na zem hned za Josefovem a přerazila přitom starou hrueň.
Potom si Magiá urovnal fousy a řekl: “Děkuju uctivě.”
“Rádo se stalo,” odpověděli čtyři doktoři. “Operace se zdařila.”
“Jene,” řekl hned nato úpický doktor, “abyste se z té choroby načisto uzdravil, musíte se jetě pár set let zotavovat, pane Magiá. Já vám naléhavě doporučuju změnu vzduchu a klimatu, tak jako havlovickému hastrmanovi.”
“Souhlasím s panem kolegou,” prohlásil hronovský doktor. “Vy potřebujete pro své zdraví hodně slunce a vzduchu, tak jako princezna solimánská. Z toho důvodu bych vám vřele radil pobyt na pouti Sahaře.”
“Co mne se týče,” dodával kostelecký doktor, “jsem tého názoru. Pou Sahara bude pro vás, pane Magiá, mimořádně zdravá u proto, e tam nerostou ádné vestky, které by mohl váně ohrozit vae zdraví.”
“Připojuji se k svým váeným kolegům,” doloil doktor z Hořiček. “A kdy u jste čaroděj, pane Magiá, můete aspoň na té pouti bádat a přemýlet, jak tam vyčarovat vláhu a úrodu, aby tam mohli ít a pracovat lidé. To by teda byla moc krásná pohádka.”
Co měl kouzelník Magiá dělat? Poděkoval pěkně čtyřem doktorům, spakoval svá kouzla a odstěhoval se z Hejoviny na pou Saharu. Od té doby u není u nás ádný čarodějník ani černokněník, a to je dobře; ale kouzelník Magiá je iv dosud a přemýlí, jak vyčarovat na pouti pole a lesy a města a vsi - snad vy, děti, se toho dočkáte.
Autor: Karel Čapek
Máte i Vy oblíbenou pohádku, o kterou se chcete podělit? Přidejte ji.
Diskuze k této stránce (0 příspěvků)
Pro přidání příspěvku je nutné se přihlásit nebo zaregistrovat.
Zatím zde není žádný příspěvek.