Velká kočičí pohádka

1 ) Kterak král kočku kupoval

V zemi Taškářů panoval král, a můžeme říci, že panoval šťastně, protože když to muselo být, všichni poddaní ho poslouchali ochotně a s láskou. Jen někdo ho občas neposlechl, a to byla jeho dceruška, malá princezna.
Dobře jí král poručil, aby si nehrála s míčem na zámeckém schodišti; ale kdežpak! Sotva si jednou její chůva chvilinku zdřímla, princezna už byla na schodech se svým míčem, a tu, jestli ji snad pánbůh potrestal nebo jí čert nastavil nohu, upadla a rozbila si koleno. Seděla na schodech a plakala, ..... kdyby to nebyla princezna, řekli bychom, že křičela na celé kolo. To se rozumí, hned se seběhly dvorní dámy s křišťálovými umyvadly a hedvábnými obvazy, deset královských lékařů a tři dvorní kaplani, ale princezně bolest vzít nemohl žádný z nich.
Tu se šourala cestou nějaká babička, a když viděla princeznu na schodech plakat, klekla si k ní a povídá pěkně:
„Ale neplačte, princezno. Kdybych Vám přinesla zvíře, které má oči smaragdové, a přece mu je nikdo neukradne, vousy takovéhle, a přece to není mužský, kožich jiskrný, a přece mu neshoří, nožičky hedvábné, a přece si je nikdy neprochodí, a v kapsičkách šestnáct nožů, a přece si masa nenakrájí, že byste už ani nezaplakala?“
Princezna se podívala na babičku, z jednoho modrého oka ještě jí tekly slzy, ale druhé se už smálo radostí.
„Vždyť, babičko,“ povídá, „takové zvíře na světě není.“
„Ale je,“ pravila babička, „kdyby mně pan král dal, oč bych si řekla, hned bych Vám je donesla.“ To řekla a belhala se pomalu pryč.
Princezna zůstala sedět na schodech, ale už neplakala; jen přemýšlela, jaké to může být zvíře. A tu jí přišlo líto, že ho nemá, že jí babička nic nepřinese, a začala znovu tiše plakat. Stalo se, že se pan král zrovna díval z okna, protože chtěl vědět, proč princezna tolik křičela, a tak všechno viděl a slyšel. Když viděl, že babička princeznu tak hezky utišila, sedl si zase na trůn doprostřed svých ministrů a rádců, ale to zvíře mu nešlo z hlavy.
„Má oči smaragdové,“ opakoval si pořád, „a přece mu je nikdo neukradne, vousy má takovéhle, a přece to není mužský, má kožich jiskrný, a přece mu neshoří, nožičky má hedvábné, a přece si je neprochodí, a v kapsičkách má šestnáct nožů, a přece si masa nenakrájí; co to je?“ Když ministři viděli, že pan král si pořád něco šeptá, vrtí hlavou a ukazuje si rukama pod nosem velikánské vousy, nemohli pochopit, co se to s ním děje, až konečně se starý kancléř krále přímo zeptal.
„Přemýšlím,“ řekl král, „jaké to je zvíře: má oči smaragdové, a přece mu je nikdo neukradne; vousy má takovéhle, a přece to není mužský; má kožich jiskrný, a přece mu neshoří; nožičky má hedvábné, a přece si je nikdy neprochodí, a v kapsičkách má šestnáct nožů, a přece si masa nenakrájí; co to je?“
Teď zase ministři a rádcové seděli, vrtěli hlavou a ukazovali si rukama pod nosem velikánské vousy, ale nikdo nemohl uhodnout, jaké to je zvíře. Konečně starý kancléř za všechny povídá, jako to řekla princezna babičce:
„Vždyť, pane králi, takové zvíře na světě není.“
Ale král si nedal říci a poslal za babičkou nejrychlejšího kurýra. Kurýr letí na koni, letí, až jiskry pod kopyty tryskají, a tu, hle, sedí babička před svou chalupou. „Babičko,“ křikl kurýr z koně, „pan král musí mít to zvíře.“
„Bude mít,“ povídá babička, „co chce, dá-li mně tolik tolarů, co se vejde nejlepšího stříbra pod čepec královy maminky.“
Letí kurýr zpátky k paláci, až se prach k obloze zvedá.
„Pane králi,“ hlásí, „babička to zvíře přivede, dáte-li jí tolik tolarů, co se vejde nejlepšího stříbra pod čepec Vaší maminky.“
To nebude mnoho, myslel si král a zapřisáhl se velikou přísahou, že dá babičce zrovna tolik tolarů; ale hned šel k své mamince.
„Maminko,“ povídá, „dostaneme návštěvu. Vezměte si ten malinký hezký čepeček, ten nejmenší ze všech, co Vám pokrývá jen drdůlek vlasů.“ A stará maminka mu to udělala po vůli.
Babička tedy přišla do paláce a nesla na zádech nůši pěkně zavázanou šátkem. Ve velikém sále už čekal král, jeho maminka i malá princezna; ale i všichni ministři, tajní radové, vojevůdci a předsedové čekali, ani nedýchali zvědavostí. Babička pomalu, pomalu rozvazovala šátek; sám král sestoupil z trůnu, aby to zvíře viděl zblízka. Konečně babička strhla šátek, a z nůše vylítla černá kočka a jedním skokem seděla na trůně.
„Ale babičko,“ zvolal král zklamaně, „Vy nás šidíte; vždyť je to jenom kočka!“
Babička si podepřela ruce v bok:
„Já že Vás šidím? Jen se podívejte,“ řekla a ukazovala na kočku. Jak Vám ta kočka seděla na trůně, svítily jí oči zeleně jako nejkrásnější smaragdy. „Jen se podívejte,“ řekla tedy babička, „nemá-li oči smaragdové. A ty jí, pane králi, neukradne nikdo. A vousy má také, a není mužský.“
„Ale,“ namítal král, „vždyť, babičko, má kožich černý, a ne jiskrný.“
„Jen počkejte,“ bránila se babička a pohladila kočku proti srsti. Opravdu bylo slyšet praskot malých elektrických jisker. „A nožičky,“ řekla dále babička, „má hedvábné. Ani malá princezna, kdyby šla bosa a po špičkách, by neběžela tišeji.“
„Dobrá,“ připouštěl král, „ale zato nemá ani jediné kapsičky, ani šestnáct nožů.“
„Kapsičky,“ povídá babička, „má na tlapkách a v každé ostrý nůž ..... drápek. Jen si je spočítejte, není-li jich šestnáct.“
Král tedy pokynul starému kancléři, aby spočítal kočce drápky. Kancléř se naklonil ke kočce a chytil ji za nohu, aby počítal; ale kočka jen prskla a už ho sekla hned vedle oka.
Kancléř se narovnal, držel se za oko a řekl:
„Já, pane králi, mám už slabé oči, ale myslím, že těch drápků je mnoho. O čtyřech vím jistě.“
Tu pokynul král prvnímu komorníkovi, aby spočítal kočce drápky. Komorník chytil kočku, aby počítal, ale hnedle se zvedl celý rudý, ohmatával si nos a pravil:
„Bude jich, pane králi, dohromady dvanáct. Já jsem jich napočítal osm, čtyři na každé straně.“
Tu pokynul král svému nejvyššímu předsedovi, aby spočítal kočce drápky; ale jenjen že se ten ctihodný pán ke kočce sehnul, už se zas narovnal, hladil si poškrábanou bradu a řekl:
„Je jich opravdu zrovna šestnáct, pane králi. Čtyř posledních jsem se právě dopočítal.“
„Inu, co platno,“ vzdychl král, „to už tu kočku musím koupit. Ale Vy jste, babičko, jářku, taškářka.“
Tak tedy nezbylo králi, než aby vysázel na stůl stříbrné tolary; pak vzal své mamince z hlavy ten malý, ze všech nejmenší čepeček a položil jej na tolary. Čepeček byl tak malý, že se pod něj vešlo zrovna jen pět tolarů.
„Tumáte, babičko, svých pět tolarů a jděte spánembohem,“ řekl král a byl rád, že to pořídil tak lacino.
Ale babička vrtěla hlavou a povídá:
„To jsme si, pane králi, neudělali. Vy mně máte dát tolik tolarů, co se vejde nejlepšího stříbra pod čepec Vaší maminky.“
„Vždyť ale vidíte,“ bránil se král, „že se pod čepec vejde zrovna jen pět tolarů z nejlepšího stříbra.“
Babička vzala čepeček do ruky, hladila jej, točila na dlani a povídá pomalu:
„Myslím, pane králi, že nejlepší stříbro na světě jsou stříbrné vlasy Vaší maminky.“
Král se podíval na babičku, podíval se na maminku a řekl tiše:
„Máte pravdu, babičko.“
Tu babička posadila čepeček pěkně na hlavu královy maminky, pohladila jí bílé vlasy a řekla:
„A teď mi, pane králi, dáte tolik tolarů, co je stříbrných vlásků pod čepcem Vaší maminky.“
Král se podivil, král se zamračil, král se konečně usmál a pravil:
„Vy jste ale, babičko, tuze veliká taškářka.“
Nu ale, děti, přísaha je přísaha, a tak musel král zaplatit babičce, oč žádala. Poprosil tedy svou maminku, aby si sedla, a nařídil svému nejvyššímu účetnímu, aby jí spočítal stříbrné vlasy, které se jí vejdou pod ten čepeček. Účetní počítá, počítá, a králova maminka pěkně drží, ani se nepohne, a vtom, to víte, stáří má rádo spánek a lehko zadřímne ..... zkrátka králova maminka usnula.
Zatímco tak spala, počítal účetní vlásek po vlásku; a když se právě dopočítal jednoho tisíce, snad že silněji zatahal za jeden stříbrný vlas, králova maminka se probudila.
„Au,“ vykřikla, „proč mne budíte? Měla jsem živý sen; zdálo se mi, že právě překročil příští král hranice naší země.“
Babička sebou trhla. „To je divné,“ vyhrkla, „zrovna dnes se má ke mně nastěhovat můj vnouček z přespolní říše.“
Ale král ani neposlouchal a zvolal:
„Odkudpak, maminko, odkudpak přijde příští král naší země? Ze kterého královského dvora?“
„To nevím,“ řekla králova maminka, „protože jste mne zrovna probudili.“
Zatím nejvyšší účetní počítal dál, a králova maminka zase usnula. Účetní počítá, počítá až do dvou tisíc, a tu se mu zase utrhla ruka a on zatahal silně za stříbrný vlas.
„Ale chaso,“ vykřikla králova maminka, „proč jste mne probudili? Právě se mi zdálo, že příštího krále sem nepřivede nikdo jiný než tahle černá kočka.“
„Jděte, maminko,“ divil se král, „kdopak jaktěživ slyšel, že by kočka někoho do domu přivedla?“
„Už to tak bude,“ řekla králova maminka, „ale teď mne nechte spát.“
Znovu usnula králova maminka, a znovu počítal účetní. Když se dopočítal vlasu třítisícího a posledního, zatřásla se mu ruka a on nechtě zase silně zatahal.
„Ach Vy daremní,“ vykřikla králova maminka, „nenecháte starou bábu chvilku spát. Zrovna se mi zdálo, že sem příští král přijede se svým celým domem.“
„No to mně už, maminko, odpusťte,“ řekl na to král, „ale tohle asi nebude pravda. Kdopak by mohl s sebou přivézt celý královský zámek?“
„Nemluv, hochu, nadarmo,“ kárala ho maminka. „Člověk nikdy neví, co se může stát.“
„Baže,“ kývala hlavou babička, „dobře říká panímáma, pane králi. Mému nebožtíku muži, dej mu pánbůh nebe, prorokovala cikánka: Jednou Ti kohout sezobe celý statek. A tu se táta dal, chudák, do smíchu a povídá: No víte, cikánko, tohle asi nebude pravda. Zrovna jako Vy, pane králi.“
„A co,“ ptal se král dychtivě, „že to nebyla pravda?“
Babička si začala utírat slzy. „Inu, jednou pak přiletěl červený kohout, jako požár, a všechno nám sezobal. Táta pak chodil jako bez ducha a říkal pořád: Cikánka měla pravdu! Cikánka měla pravdu! A teď už je, chudák, dvacet let na pravdě boží.“
Tu se babička rozplakala; ale králova maminka ji vzala kolem krku, hladila ji po tváři a povídala:
„Neplačte, babičko, nebo já začnu taky.“ Toho se král lekl, a proto začal honem cinkat penězi. Sázel na stůl tolar po tolaru, až jich vysázel tři tisíce, zrovna tolik, co se vešlo stříbrných vlasů pod čepec královy maminky. „Tak, babičko,“ řekl, „tadyhle máte a pánbůh Vám to požehnej; ale z Vás by člověk nezbohatl.“
Babička se zasmála, a všichni se zasmáli s ní ..... a začala strkat tolary do kapsáře. Ale kdež by kapsář stačil! Musela nahrnout tolary do nůše, a byla jich nůše plná, že ji babička ani neuzvedla. Dva vojevůdcové a sám král jí pomohli vysadit nůši na záda, a tu se babička pěkně všem uklonila, rozloučila se s královou maminkou a jenom se ještě točila, aby se naposledy podívala na svou černou kočku Jůru. Ale Jůra nikde. Babička se točí, volá:
„Na čičičí, na čičičí,“ ..... kočka nic. Ale za trůnem koukají něčí nožičky; babička tam jde po špičkách a vidí ..... princezna usnula v koutku za trůnem a na jejím klíně spí a přede drahocenná Jůra. Tu babička sáhla do kapsy a strčila princezně do dlaně tolar; jestli jí jej chtěla dát na památku, pak se tuze spletla, protože když se princezna probudila a našla na klíně kočku a v dlani tolar, vzala kočku do náručí a šla s ní ten tolar nejkratší cestou promlsat. Ale snad i to babička věděla předem.
Zatímco princezna ještě spala, byla už babička dávno doma, ráda, že přinesla tolik peněz, že nechala Jůru v dobrých rukou, a nejraději proto, že zrovna přivezl forman z přespolní říše jejího vnoučka Vaška.

2) Co všechno kočka dovede

Tedy jak víte, ta kočka se jmenovala Jůra, ale princezna jí říkala ještě všelijak: macek a macourek, číča, číčinka a číčánek, míca a mícinka, mourek a kočenka, a z toho už vidíte, že ji měla tuze ráda. Sotva ráno otevřela oči, už našla macka na peřině: Jůra si tam, lenoch, hověla a předla, aby se zdálo, že něco dělá. Obě se pak umyly současně, kočka ovšem o mnoho důkladněji, třebaže jen tlapkou a jazykem; zato zůstala dávno ještě čistá, když už se princezna umazala tak pořádně a všestranně, jak to jen děti dovedou.
Ale přitom byla Jůra kočka jako každá jiná; jenomže ráda seděla a dřímala na královském trůně, což se jiným kočkám obyčejně nestává. Snad si přitom vzpomínala, že její vzdálený strýček, lev, je králem všech zvířat. Nebo to jen tak vypadalo, jako by vzpomínala; stačilo, aby nějaká pošetilá myš vystrčila z díry hlavu, ..... jedním skokem ji Jůra měla a šla ji pyšně položit k nohám trůnu, ať to bylo před sebe větším a slavnějším shromážděním.
Jednou měl král porovnat při dvou velmožných pánů. Oba stáli před stupni trůnu a hádali se náramně, kdo z nich je v právu. Když byli v nejlepším, přišla Jůra, položila na zem chycenou myš a čekala s hrdostí, že bude pochválena. První pán si jí ani nevšimnul, zato druhý se rychle shýbl a Jůru pohladil. Aha, řekl si král hnedle, tohle je člověk spravedlivý, protože má uznání ke každé zásluze. A vida, ukázalo se pak, že měl pravdu.
Tak Vám měl král v paláci dva psy, jeden se jmenoval Buffo a druhý Buffino. Když uviděli poprvé Jůru dřímat na zápraží, koukli se na sebe, jako by si chtěli říci: Poslouchej, kolego, tohleto není našinec. A jako by se smluvili, hnali se na ubohou Jůru. Kočka jen couvla ke zdi a naježila ocas, že byl tlustý jako koštiště. Kdyby byli Buffo a Buffino chytřejší, věděli by, co tím kočka míní, když tak naježí ocas; ale že byli hloupí, chtěli si k ní nejdříve čuchnout. Napřed Buffo, ale jen si čuchnul, už dostal takovou přes nos, že zakviknul, stáhl ocas a dal se na útěk, že se po celou hodinu nemohl zastavit a ještě pak dva dny se třásl leknutím.
Když to Buffino viděl, trochu se zarazil, ale myslel si, že musí dělat hrdinu. „Poslouchej, zmetku,“ povídá Jůře, „se mnou si nezačínej; já dovedu štěkat tak, že se mne i měsíc na nebi bojí.“ A na důkaz toho zaštěkal tak silně, že na míli cesty popraskaly tabulky ve všech oknech.
Ale Jůra ani nemrkla očima, a když Buffino doštěkal, řekla:
„No, křičet trochu dovedeš; ale když já zasyčím, i hadovi stydne strachem v žilách krev.“ A přitom zasyčela tak hrozně, že Buffinovi se strachem zježil každý vlas.
Když se trochu vzpamatoval, začal znovu:
„No co, syčet ještě není hrdinství; ale koukej, jak já dovedu utíkat!“ A než se kočka nadála, oběhl kolem dokola celý palác tak rychle, že se z toho samotnému paláci zatočila hlava.
Jůra se tomu tuze podivila, ale dělala jakoby nic. „No,“ povídá, „aspoň vím, jak budeš přede mnou utíkat; ale kdyby na mne přišel někdo stotisíckrát silnější než ty, já bych mu utekla takhle.“ A třemi skoky byla nahoře v koruně vysokého stromu ..... tak vysoko, že z toho Buffino dostal hroznou závrať.
Když zase přišel k sobě, řekl:
„No víš, pořádný pes po stromech ani neleze; ale chceš-li už vědět, co já dovedu, dej pozor: čichám, čichám, že královna v sousední říši peče k obědu holoubata, a my že budeme mít zítra v poledne pečenou husu.“
Kočka si potajmu čichla také, ale nic necítila; podivila se tedy nesmírně, jaký má pes náramný čich, ale nedala na sobě nic znát. „No,“ řekla, „to nic není proti mému sluchu; já například slyším, že právě teď naší královně spadla na zem jehla a že v sousední říši budou za čtvrt hodiny zvonit poledne.“
Nad tím zase žasl Buffino, ale aby se jen tak nepoddal, řekl:
„No tak víš co? Nebudeme už na sebe štěkat. Neboj se mne a slez dolů.“
„Já,“ povídá na to Jůra, „se Tě ovšem nebojím. Ale víš co? Neboj se mne Ty a vylez sem ke mně na strom.“
„Já,“ povídá Buffino, „bych hnedle vylezl; ale dřív musíš na důkaz přátelství vrtět takhle ocasem, jako to děláme my psi.“ Přitom začal vrtět ocasem tak rychle, že to svištělo.
Jůra to zkouší, zkouší, ale nějak jí to nešlo; no bodejť, když tomu pánbůh naučil jenom psy! Ale přece, aby si nezadala nějakou bázlivostí, slezla ze stromu a šla k Buffinovi. „My kočky,“ povídá, „když nemyslíme na nic zlého, takhle předeme. Mohl bys to maličko zkusit z přátelství ke mně.“
Buffino tedy zkusil trochu příst, ale kdežpak! vyšlo z něho takové zavrčení, že se sám zastyděl. „Pojď,“ řekl honem, „půjdeme raději před vrata štěkat na lidi; to Ti je, člověče, báječná psina!“
„Myslím,“ namítala Jůra skromně, „že bych to hrubě nedovedla; ale nemáš-li nic proti tomu, půjdeme si sednout na kraj střechy a dívat se na všechno hodně zvysoka.“
„Odpusť,“ řekl Buffino rozpačitě, „ale když jsem vysoko, tak Ti mám takovou jakousi závrať. Nejlepší by bylo, kdybychom šli spolu honit zajíce.“
„Zajíce,“ povídá kočka, „bych honit nedovedla; já nemám, hochu, takové nohy. Ale kdybys šel se mnou, ukázala bych Ti strom, kde bychom mohli spolu chytat ptáčky.“
Buffino smutně přemýšlel. „Jářku, Jůro,“ povídá konečně, „takhle by to nešlo dohromady. Víš ty co? Já zůstanu psem v lese a na ulici, a Ty zůstaneš kočkou na stromech a na střeše. Ale tady v paláci a na dvoře a v zahradě nebudeme pes a kočka, ale dva kamarádi.“
To se také stalo, a oba si na sebe zvykli tak, že si odkoukali i své způsoby. Tak Jůra se naučila běhat za princeznou jako pes, a Buffino, když viděl, že kočka nosí králi k nohám ulovené myši, nosil mu před trůn vítězoslavně kosti, které vyhrabal na smetišti či našel na ulici. Za tohle ovšem nebyl tak chválen jako kočka za své myši.
Jednou byla hluboká noc a Buffino spal ve své boudě; to víte, děti, že královský pes má boudu z cedrového dřeva. Zrovna se mu zdálo, že vidí zajíce, a hnal se za ním tak, že se mu i ve spaní pracky škubaly, když tu ucítil na nose lehkou ťafku. „Ha,“ vyletěl ze spaní, „ha, co se děje?“
„Pst,“ zašeptal známý hlas, „buď trochu tiše.“ Buffino poznal Jůru; byla černější než noc, jen její zelené oči chytře a vzrušeně svítily. „Sedím Ti na střeše,“ vypravovala Jůra šeptem, „a myslím na ledacos, jak už mám ve zvyku; a tu, vždyť znáš můj sluch, slyším něčí kroky daleko, daleko odtud v královské zahradě.“
„Ha,“ zvolal Buffino.
„Tiše,“ zasykla Jůra. „Četu, Buffino, že to je zloděj. Víš ty co? půjdeme ho chytit.“
„Ba,“ vyštěkl pes samou horlivostí, „ba, už běžím.“ Sebrali se a šli spolu do zahrady.
Byla černočerná noc. Buffino chtěl běžet napřed, ale tuze se potmě mátl a klopýtal každým krokem. „Jůro,“ šeptal úzkostně. „Jůro, vždyť já nevidím na krok!“
„Já,“ řekla Jůra, „vidím v noci jako ve dne. Půjdu napřed a Ty jdi po čichu za mnou.“ To také udělali.
„Oho,“ vykřikl Buffino najednou, „čichám něčí stopy.“ S nosem až u země hnal se teď po stopě, jako by nejjasněji viděl. Jůra za ním. „Pst,“ zašeptala po chvilce, „už ho vidím. Je zrovna před Tebou.“
„Aha,“ vykřikl Buffino silným hlasem, „hrrrr, hrrrr na něj, vrrrrhněte se na něj! Ha, ha chlape, ha babo, ha padouchu, ha ty halamo! Škrrrrť ho, dav ho, maž ho, mel ho, vyhrrrrň si na něj rrrrukávy a rrrroztrrrrhej ho! Ha, ha, ha!“
Když to zloděj slyšel, lekl se strašně a dal se na útěk. Buffino za ním, pokousal mu lýtka, roztrhal nohavice, skočil mu pod nohy, že ho porazil, a ještě mu nakousl ucho. Zloděj taktak že mohl vyskočit, a vylezl strachem na strom. Ale teď zas přišla řada na Jůru: vylezla za ním, skočila mu do týla a drápala, kousala, škrábala, sekala, jak jen mohla. „Pfff“ prskala přitom a syčela, „zasssolím Ti, usssmrtím Tě, nasssekám Ti, rozsssápu Tě na kusssy.“
„Ha,“ řval dole Buffino, „dav ho, maž ho, mlať ho, vraždi ho, sraz ho, hoď mi ho, zab ho, bouchni ho, spoutej ho, kousni, nepusť ho!“
„Vzdávám se,“ vykřikl zloděj v smrtelné úzkosti a spadl ze stromu jako pytel, klekl na kolena, zvedl ruce k nebi a prosil, „Nezabíjejte mne, prosím Vás, vždyť já se už vzdávám. Veďte mne, proboha, kam chcete.“
Tak tedy se dali na cestu zpátky: napřed Jůra s ocasem vztyčeným jako šavle, pak zloděj s rukama zdviženýma, a naposledy Buffino. Na půl cestě je potkaly stráže s lucernami, protože ten hluk je probudil, a připojily se k průvodu. Tak přivedli Jůra a Buffno zloděje s velikou slávou do zámku. Sám král a králka se vzbudili a dívali se na to oknem, jen princezna spala a zaspala to všechno, a byla by zaspala snad i snídani, kdyby si Jůra, jako každého rána, nebyla přišla pohovět do jejích peřin s tváří tak líbeznou, jako by se docela nic nebylo v noci přihodilo.
Ledacos ještě Jůra dovedla, ale to by ta pohádka neměla ani konce. Proto jen v rychlosti povím, že někdy chytala tlapkou v potůčku ryby, žrala ráda okurkový salát, chytala ptáčky, třeba to měla zakázáno, a přitom se tvářila nevinně jako anděl a dovedla si hrát tak hezky, že by se člověk na to celý den díval. Kdo by chtěl vědět o Jůře ještě něco víc, ať se jen s láskou dívá na kteroukoliv kočku; každá má v sobě kus Jůry a každá dovede tisíce spanilých a veselých kousků a neskrývá se s nimi před nikym, kdo ji netrápí.

3) Jak detektivové kouzelníka honili

Když už si povídáme o tom, co všechno kočka dovede, musíme vypravovat ještě něco. Princezna kdesi cosi slyšela, že když číča padá z výšky, spadne vždycky na nohy a nic si přitom neudělá. I sebrala jednou Jůru, vylezla s ní na půdu, a aby to zkusila, pustila milou Jůru okýnkem dolů z náramné výšky. Honem pak vykoukla, spadla-li její micka opravdu na nohy; ale Jůra nespadla na nohy, protože spadla na hlavu jednomu pánovi, který šel zrovna dole po ulici. Snad mu Jůra v tom pádu nějak zaťala drápky do hlavy, nebo co se mu na tom jinak nelíbilo ..... zkrátka nenechal si kočku sedět na hlavě, jak snad si princezna myslela, že by měl udělat, nýbrž sundal ji, vstrčil ji pod kabát a rychlým krokem zmizel.
Plačky mračky běžela princezna z půdy a rovnou k panu králi. „Bů, bůů,“ plakala, „šel dole pán a ukradl nám Jůů ..... Jůůru!“
Slyšel to král a lekl se. Kočka sem, kočka tam, myslel si, ale tahle kočka má k nám přivést příštího krále. Tu bych, myslel si, přece jen nerad ztratil.
Honem si dal zavolat policejního prezidenta. „Tak a tak,“ povídá mu, „někdo nám ukradl černou kočku Jůru. Nesl ji pod kabátem a šel prý tudy tam pryč.“
Policejní prezident svraštil obočí, přemýšlel půl hodiny a pak řekl:
„Pane králi, já tu kočku najdu, s pomocí pánaboha, policie veřejné i tajné, všeho vojska, dělostřelectva, loďstva, hasičstva, lodí podmořských i vzducholodí, věštců, kartářek a všeho ostatního obyvatelstva.“
Hned dal prezident svolat své nejlepší detektivy. Detektiv, děti, to je pán, který je ve službách tajné policie a je oblečen jako každý jiný člověk, jenomže je vždycky za něco přestrojen, aby ho nikdo nepoznal. A detektiv na všechno přijde, všechno nalezne, každého dohoní, všechno dovede a nebojí se ničeho. Jak vidíte, není to tak lehké, být detektivem.
Hned tedy svolal prezident své nejlepší detektivy. Byli to tři bratři, Všetečka, Všudybyl a Vševěd; dále lstivý Ital Signor Mazzani, veselý tlustý Holanďan Mynheer Valijse, slovanský obr báťuška Jakolev a zasmušilý, nemluvný Skot Mister Nevrley. Pět slov, a už věděli, oč jde; a kdo prý toho zloděje chytí, dostane velikou odměnu.
„Si,“ zvolal Mazzani.
„Jaa,“ řekl vesele Valijse.
„Mm,“ zamručel Jakolev.
„Well,“ dodal Nevrley stručně.
Všetečka, Všudybyl a Vševěd na sebe prostě mrkli.
Za čtvrt hodiny zvěděl Všetečka, že pán s černou kočkou pod kabátem šel Spálenou ulicí.
Za půl hodiny přinesl Všudybyl, že pán s černou kočkou pod kabátem zahnul nahoru na Vinohrady.
Za hodinu přihnal se Vševěd, že pán s černou kočkou pod kabátem sedí ve strašnické hospodě u sklenice piva.
Mazzani, Valijse, Jakolev a Nevrley vskočili do připraveného automobilu a hnali se letem do Strašnic.
„Hoši,“ řekl Mazzani, když tam dojeli, „zločince tak prohnaného se musíme zmocnit lstí. Nechte mne jednat.“ Přitom, chytrák, myslel jen na to, aby slíbenou odměnu dostal sám.
Převlékl se tedy rychle za provazníka, který prodává provazy, a pustil se do hostince. Vidí tam sedět cizince v černých šatech, černovlasého, černovousého, bledých tváří a překrásných, třebaže tesklivých očí. To je on, pochopil detektiv ihned.
„Pane siňore kavaljéro,“ začal na něj švadronit lámanou češtinou, „prodávám provazy, krásné, pevné provazy, nejsou k přetržení, nejsou k rozvázání, provazy jako ze železa.“ Přitom ukazoval své provazy, všelijak je rozkládal, natahoval, roztahoval, rozvíjel, přehazoval z ruky do ruky, ale přitom mu oči jenjen jely po tom, aby honem hodil kličku z provazů cizinci na ruce, zadrhl rychle a svázal.
„Nepotřebuji,“ řekl cizinec a něco si psal prstem na stole.
„Jen se podívejte, pane,“ drmolil Mazzani ještě horlivěji a přehazoval, natahoval, rozvíjel provazy ještě rychleji, „jen se podívejte, jak jsou dlouhé, jak jsou pevné, jak jsou tenké, jak jsou silné, jak jsou bílé, jak jsou dobré, jak jsou ..... jak jsou ..... Diavolo,“ vykřikl najednou úzkostí, „co to je?“ Jak ty provazy přehazoval a roztahoval, rozkládal a převracel, začaly se mu tak nějak divně do nich zaplétat ruce; a provazy se mu samy od sebe zadrhovaly, zakličkovaly, zaplétaly, zauzlovaly, svazovaly, stahovaly, a najednou (koukal jako blázen) má jimi sám ruce nadobro a pevně spoutány.
Mazzani se až zapotil úzkostí, ale myslel si, že se ještě vyplete. Začal sebou kroutit a svíjet, házet a zmítat, skákal, shýbal se a točil se, aby se nějak z těch provazů vymotal, a přitom mlel pořád rychleji:
„Podívejte se, podívejte se, jaká to je práce, jaká síla, jaká pevnost, jaká tuhost, jaká délka, jaká pružnost, jaká krása, jaké, panebože, provazy!“ A jak se tak kroutil a skákal, pořád pevněji a rychleji se kolem něho provazy otáčely a zavíjely, zadrhovaly a utahovaly, až bez dechu, spoután na rukou a na nohou, křížem krážem převázán a sešněrován, svalil se Signor Mazzani na zem.
Cizinec seděl, ani brvou nepohnul, ani smutné oči nezvedl, jen jako by si prstem něco kreslil na stole.
Zatím už detektivům venku bylo divné, že se Mazzani nevrací. „Mm,“ zvolal Jakolev odhodlaně a hnal se do hospody. Kouká ..... Mazzani leží svázán na zemi a za stolem cizinec, s hlavou svěšenou, si něco kreslí prstem na ubruse.
„Mm,“ zabručel obr Jakolev.
„Co tím,“ ptal se cizinec, „chcete říci?“
„Že Vás zatýkám,“ řekl Jakolev drsně.
Cizinec jenom pozvedl své čarokrásné oči.
Jakolev už napřahoval svou ohromnou pěst, ale před těma očima se mu dělalo nějak nevolno. I zastrčil obě ruce do kapes a povídá:
„Já, tento, abyste šel raději dobrovolně. Koho já chytnu, tomu nezůstane celá kostička v těle.“
„Tak,“ řekl cizinec.
„Baže,“ pokračoval detektiv. „A komu poklepám na rameno, ten už je navěky chromý. Mně říkají Silný Jakolev.“
„Milý báťuško,“ povídá cizinec, „to je sic pěkné, ale síla není všechno. A když se mnou mluvíte, mohl byste laskavě vytáhnout své ploutve z kapsy.“
Jakolev se trochu zastyděl a hned chtěl vytáhnout ruce z kapes. Ale co to? Nemůže a nemůže je dostat ven. Zkouší to s pravou ..... drží v kapse jako přirostlá. Zkouší to s levou ..... jako by ji centy v kapse držely. A i kdyby to centy byly, vytáhl by je, ale ruku z kapsy vytáhnout nemůže a nemůže, ať tahá a trhá a škubá sebevíc.
„To jsou špatné žerty,“ mručel Jakolev bezmocně.
„Ani ne tak špatné, jak si myslíte,“ řekl cizinec tiše a kreslil si dál prstem po stole.
Zatímco Jakolev se namáhal a potil a svíjel, aby dostal ruce z kapes, bylo detektivům venku divné, že se nevrací. „Půjdu tam,“ řekl Valijse krátce, a jak byl široky, valil se do hospody. Kouká ..... Mazzani leží spoután na zemi, Jakolev s rukama v kapsách tancuje po sednici jako medvěd a za stolem cizinec, s hlavou svěšenou, si čmárá prstem po stole.
„Jdete mne zatknout?“ ozval se cizinec, dříve než Valijse mohl něco říci.
„K službám,“ zvolal ochotně Valijse a vytáhl z kapsy železná pouta. „Račte jen, vašnosti, ručičky nastavit; dáme na ně pouta, prosím, hezká chladná pouta, docela nová poutička, vašnosti, z nejjemnější ocele, s krásným pancéřovým řetízkem, všechno nejlepší jakosti.“ Přitom žertovný Valijse řinčel pouty a přehazoval je z ruky do ruky, jako by zboží ukazoval. „Račte si vybrat,“ mlel vesele dál, „nikoho nenutíme, jen tak trochu toho, kdo sám nechce; velejemné brazolety, vašnosti, s patentním zámkem, dobře přiléhající, nikde netlačí a nikde neškrtí,“
tu počal Valijse rudnout a potit se a přehazovat pouta rychleji a rychleji z ruky do ruky .....
„překrásná poupouta, dělaná zrovna pro pána, au, jemine, jemine! z dělové oce ..... oce ..... ocele, pane, tužená v oh ..... oh ..... oh ..... oh jemine! v ohni, v nejžha ..... ha ..... haha ..... au nejžhavější vý ..... výýý ..... výíííhni a ..... saakra!“ zařval náhle Valijse a praštil pouty o zem. Jak by, chudák, nepraštil! a jak by je v rukou nepřehazoval! vždyť pouta byla do běla rozžhavena, a sotva dopadla na zem, propálila podlahu, div ji plamenem nezapálila.
Zatím se venku Nevrley už divil, že se nikdo nevrací. „Well,“ zvolal odhodlaně, vytáhl revolver a vnikl do hospody. Kouká ..... všude plno čoudu, Valijse skáče bolestí po sednici a fouká si do dlaní, Jakolev se svíjí s rukama v kapsách, Mazzani leží spoután na zemi a za stolem cizinec, s hlavou svěšenou, si čmárá něco na ubruse.
„Well,“ pronesl Nevrley a šel s revolverem rovnou na cizince. Cizinec zvedl na něho svůj sladký, zamyšlený pohled. Nevrley pocítil, že se mu zatřásla ruka před těma očima, ale přemohl se a vypálil z největší blízkosti cizinci všech šest ran z revolveru do čela mezi oči.
„Jste už hotov?“ tázal se cizinec.
„Ještě ne,“ odtušil Nevrley, vytáhl druhý revolver a vypálil dalších šest ran cizinci do čela.
„Hotovo?“ zeptal se cizinec.
„Ano,“ řekl Nevrley, otočil se na patě a založiv ruce sedl si v koutě na lavici.
„Tedy zaplatím,“ zvolal cizinec a zacinkal šestákem o sklenici. Nikdo z domácích lidí nepřišel. Všichni se schovali strachem na půdě, když slyšeli střelbu. I nechal cizinec šesták na stole, pozdravil detektivy a klidně odešel.
V téže chvíli se objevila v jednom okně hlava Všetečkova, v druhém Všudybylova a ve třetím Vševědova. První skočil Všetečka oknem do světnice. „Hoši,“ povídá, „kde ho máte?“ A dal se do smíchu.
Druhým oknem skočil Všudybyl. „Mně se zdá,“ smál se, „že Mazzani tuhle válí se po zemi.“
Třetím oknem skočil Vševěd. „A mně,“ povídá, „že Valijse je teď nějak nevrlej.“
„Já myslím,“ přidal polínko Všetečka, „že Nevrley teď nekouká jako lev.“
„A já zas,“ dopověděl Všudybyl, „že Jakolev není zrovna mazaný.“
Mazzani si sedl na podlaze. „Hoši,“ bránil se, „to není jen tak. Mne ten zloděj spoutal a přitom na mne prstem nesáhl.“
„A mně,“ mručel Jakolev, „přimrazil ruce do kapes.“
„A mně,“ naříkal Valijse, „rozžhavil pouta v rukou.“
„Well,“ dodal Nevrley, „to všechno nic není. Ale já jsem mu vpálil dvanáct kulí do čela, a nezůstalo po nich ani škrábnutí.“
Všetečka, Všudybyl a Vševěd se na sebe podívali.
„Mně se zdá,“ začal Všetečka .....
„že ten zloděj ..... ,“ pokračoval Všudybyl.
„je vlastně kouzelník,“ dokončil Vševěd.
„Ale co, hoši,“ řekl zase Všetečka, „v pasti ho máme. My jsme s sebou přivedli tisíc vojáků ..... “
„a dali jsme obklíčit tuhle hospodu,“ pokračoval Všudybyl.
„že ani myš odtud neuteče,“ dodal Vševěd.
V tom okamžiku zazněla venku rána z tisíce pušek, jako by hrom udeřil.
„Už je po něm,“ zvolali všichni detektivové jako jedněmi ústy.
Rozlétly se dvéře a do sednice skočil velitel těch vojáků.
„Poslušně hlásím,“ spustil, „že jsme hospodu obklíčili. Dal jsem rozkaz, že ani myš nesmí z hospody ven. A tu Vám, hoši, vylítla ze dveří bílá holubička s něžnýma očima a kroužila mně kolem hlavy.“
„Ach,“ zvolali všichni; jen Nevrley řekl:
„Well.“
„Rozsekl jsem šavlí tu holubičku,“ pokračoval velitel, „a zároveň všech tisíc vojáků do ní střelilo. Holubička se rozletěla na tisíc kousků, ale z každého kousku se Vám udělal bílý motýl a třepetal se pryč. Poslušně hlásím, co teď.“
Všetečka zajiskřil očima. „Dobrá,“ rozkázal, „povoláte všechno vojsko, zálohy i domobranu, a pošlete je po všech zemích, aby pochytali ty motýle.“
To se také stalo, a můžeme říci předem, že z toho pak povstala tuze pěkná sbírka motýlů, kterou ještě dnes ukazují v Zemském muzeu. Kdo je v Praze, musí se na ni jít podívat.
Zatím však řekl Všudybyl těm ostatním:
„Hoši, Vy tu teď nejste nic platni, my už se nějak uradíme i bez Vás.“
I šli smutně a s prázdnýma rukama zpátky: Mazzani, Valij se, Nevrley, Jakolev.
Dlouho se radili Všetečka, Všudybyl a Vševěd, jak na kouzelníka. Při tom vykouřili cent tabáku, snědli a vypili všechno, co bylo ve Strašnicích k dostání, ale na nic nepřišli. Konečně řekl Vševěd:
„Kluci, takhle to nepůjde. Musíme se trochu provětrat.“
Šli tedy ven, a sotva přišli před hospodu, koho tam nevidí než sama kouzelníka. Seděl tam a díval se náramně zvědavě, co budou dělat.
„Tady je,“ vykřikl Všetečka radostně a jedním skokem chytil kouzelníka za rameno. Ale v ten ráz se kouzelník změnil v stříbrolesklého hada, a Všetečka jím leknutím praštil o zem.
Byl tu hned Všudybyl a hodil na toho hada svůj kabát. Ale z hada se udělala zlatá muška a vyklouzla knoflíkovou dírkou na boží vzduch.
Vyskočil Vševěd a chytil tu zlatou mouchu do čepice. Ale z mouchy se udělal stříbrný potůček a běžel, běžel pryč i s čepicí.
Skočili všichni do hospody pro sklenice, aby chytili potůček do sklenic. Ale už jim stříbrný potůček uběhl a vtekl do Vltavy. Proto je i dnes Vltava, když je v dobré náladě, tak krásně stříbrná: to vzpomíná na kouzelníka, šumí zamyšlená a třpytí se, že se člověku až hlava zatočí.
Ale zatím stáli Všudybyl, Vševěd a Všetečka na břehu Vltavy a přemýšleli co teď. Tu vystrčila z vody hlavu stříbrná ryba a dívala se na ně zářnýma černýma očima, vpravdě očima kouzelníkovýma. I koupili si všichni tři detektivové rybářské pruty a začali chytat ve Vltavě ryby. Ještě dnes je tam můžete vidět, jak po celé dny sedí s prutem na loďkách, chytají ryby a nemluví ani slova, a nedojdou klidu, dokud nechytí stříbrnou černookou rybu.
Ještě mnoho jiných detektivů hledělo chytit kouzelníka, ale marně. Stávalo se jim, když uháněli automobilem, aby ho chytli, že najednou vystrčila srna hlavu z mlází a dívala se na ně černýma, něžnýma, zvědavýma očima; a když letěli aeroplánem, letěl za nimi orel a nespouštěl z nich své pyšné, planoucí oči; a když pluli lodí, vyšvihl se z moře delfín a upíral na ně svůj rozumný, pokojný pohled; a i když seděli ve svých pracovnách a přemýšleli, stávalo se, že květiny na stole začaly zářit a hleděly na ně zvědavě a sličně, nebo že jejich policejní pes zvedl náhle hlavu a obrátil k nim oči tak lidské a krásné, jakých jindy nemíval. Odevšad, zdálo se jim, hledí na ně kouzelník, hledí a zase zaniká: jak by ho pak mohli chytit?

4) Kterak slavný Sidney Hall kouzelníka chytil

To všechno četl v novinách slavný Sidney Hall, americky detektiv, zamyslel se hluboce a rozhodl se, že zkusí sám, chytí-li kouzelníka. Přestrojil se tedy za milionáře, vzal do kapsy revolver a jel do Evropy.
Když sem přijel, představil se hned policejnímu prezidentovi. Ten mu tedy všechno vyložil, jak honili kouzelníka, a skončil:
„Podle toho všeho je už docela nemožné dostat toho zlosyna před soudnou stolici.“
Sidney Hall se usmál:
„Do čtyřiceti dnů Vám ho přivedu zatčeného.“
„Nemožno,“ zvolal prezident.
„Vsaďme se o mísu hrušek,“ řekl Sidney Hall. Sidney Hall totiž tuze rád jedl hrušky a stejně rád se vsázel.
„Platí,“ zvolal prezident. „A jak to, prosím Vás, uděláte?“
„Především tak,“ povídá Sidney Hall, „že budu muset dělat cestu kolem celého světa. Ale na to bych potřeboval hromadu peněz.“
Dal mu tedy prezident hromadu peněz, a aby se zdál chytrý, povídá:
„Aha, už tuším Váš plán. Ale musíme věc udržet v tajnosti, aby se kouzelník nedověděl, že ho honíme.“
„Naopak,“ řekl detektiv, „hned zítra dáte do všech novin na světě, že slavný Sidney Hall se zavázal chytit kouzelníka do čtyřiceti dnů. Zatím mám tu čest se Vám poroučet.“
Rovnou pak šel pan Sidney Hall k jednomu proslulému cestovateli, který už dělal cestu kolem světa za padesát dní, a povídá:
„Vsaďme se, že udělám cestu kolem světa za čtyřicet dní.“
„Nemožno,“ řekl cestovatel. „Pan Fogg udělal cestu kolem světa za osmdesát dní, já sám za padesát dní, a rychleji to už ani nejde.“
„Vsaďme se,“ na to Sidney Hall, „o tisíc dolarů, že to udělám.“
Tak se tedy vsadili.
Ještě té noci Sidney Hall odjel. Za týden přišel od něho telegram z Alexandrie v Egyptě:
„Jsem na stopě. Sidney Hall.“
Po sedmi dnech zase přiletěl telegram z Bombaje v Indii:
„Kličky se stahují. Vše jde výborně. Dopis následuje. Sidney Hall.“
O něco později došel dopis z Bombaje, ale byl psán tajným písmem, kterému nikdo nerozuměl.
Po dalších osmi dnech přiletěl z Nagasaki v Japonsku poštovní holub s lístkem na hrdélku, kde stálo:
„Blížím se k cíli. Očekávejte mne. Sidney Hall.“
Pak přišla depeše ze San Franciska v Americe:
„Mám rýmu. Jinak vše v pořádku. Uchystejte hrušky. Sidney Hall.“
Třicátého devátého dne po odjezdu došel konečně telegram z Amsterodamu v Holandsku:
„Přijedu zítra večer v 7 hodin 15 minut. Uchystejte hrušky. Nejraději máslovky. Sidney Hall.“
Čtyřicátého dne v 7 hodin 15 minut večer přirachotil vlak na nádraží. Z vlaku vyskočil pan Sidney Hall a za ním sestoupil kouzelník, vážný, bledý a s očima sklopenýma. Všichni detektivové čekali na nádraží a divili se tuze, že kouzelník není ani spoután. Než Sidney Hall jim jen pokynul rukou a řekl:
„Čekejte mne, hoši, dnes večer v hospodě U modrého psa. Musím jen toho pána dovézt do vězení.“ Vstoupil pak i s kouzelníkem do drožky, ale ještě si vzpomněl a volal z vozu:
„A ty hrušky mně tam přineste!“
Večer tedy čekala mísa překrásných hrušek, obklopená všemi detektivy, na pana Sidney Halla. Užuž si všichni mysleli, že ani nepřijde, když tu se otevřely dvéře do hospody a vešel prastarý, vetchý dědeček, co prodává po hospodách rybičky a okurky.
„Dědečku,“ řekli mu detektivové, „my asi nic nekoupíme.“
„To je škoda,“ řekl dědeček, a najednou se začal celý třást a klepat, chrčel, kuckal, dusil se a klesl bez dechu na židli.
„Proboha,“ vykřikl jeden detektiv, „snad nám tu neumře!“
„Ne,“ kuckal dědeček a svíjel se, „já to už nevydržím!“ A tu všichni viděli, že se vlastně dědeček tak hrozně směje a nemůže ani přestat. Slzy mu tekly, hlas přeskakoval, tváře modraly a jen už sténal:
„Děti, děti, já to nevydržím!“
„Dědečku,“ řekli detektivové, „co tu chcete?“
Tu dědeček vstal, potácel se ke stolu, vybral si z mísy nejkrásnější hrušku, oloupal ji a jedním rázem snědl. Teprve pak si strhl falešnou bradu, falešný nos, falešné šediny a modré brýle a ukázal hladce oholenou, usměvavou tvář Sidney Halla.
„Hoši,“ řekl Sidney Hall omluvně, „nezlobte se na mě; ale já jsem musel po celých čtyřicet dní přemáhat smích.“
„Kdy jste kouzelníka chytil?“ ptali se detektivové jedním hlasem.
„Teprve včera,“ pravil slavný Sidney Hall; „ale už hned od začátku mně bylo do smíchu, jak ho napálím.“
„A jak jste ho,“ naléhali detektivové, „prosím Vás, dostal?“
„Inu,“ povídá Sidney Hall, „to je Vám celá historie. Já Vám to, hoši, povím, jen co si sním ještě tuhletu hrušku.“
Když ji snědl, začal asi takhle:
„Poslouchejte, kolegové, především a hlavně Vám povím to, že pořádný detektiv nesmí být osel.“ Přitom se rozhlédl dokola, jako by snad mohl nalézti nějakého osla mezi přítomnými.
„A co dál?“ ptali se detektivové.
„Co dál?“ řekl Sidney Hall. „Za druhé musí být drbaný. A za třetí,“ pokračoval loupaje si novou hrušku, „musí mít trochu za ušima. Víte snad, jak se chytá myš?“
„Na špek,“ řekli detektivové.
„A víte, nač se chytá ryba?“
„Na červa či žížalu.“
„A víte, nač se chytá kouzelník?“
„Nevíme.“
„Kouzelník,“ řekl poučně Sidney Hall, „se chytá jako každý jiný člověk: totiž na vlastní slabost. Nejdřív se musí nalézt, jakou má slabost. A víte, hoši, jakou měl slabost kouzelník?“
„Nevíme.“
„Zvědavost,“ prohlásil pan Sidney Hall. „Všechno dovedl kouzelník, ale byl zvědavý. Ukrutně zvědavý. Ale teď si musím sníst tuhle hrušku.“
Když ji snědl, pokračoval: „Vy jste si všichni mysleli, že stíháte kouzelníka. Ale zatím kouzelník stíhal Vás. Šel za Vámi a nespouštěl Vás z očí. Byl strašně zvědavý a chtěl všechno vidět, co proti němu podnikáte. Pořád se točil za Vámi, když jste ho honili. A na jeho zvědavosti jsem postavil svůj plán.“
„Jaký plán?“ křičeli detektivové dychtivě.
„Inu, takovýhle. Ta cesta kolem světa, to byl, hoši, jen výlet pro zábavu. Já už jsem chtěl dávno dělat cestu kolem světa. Jenom jsem neměl jaksi příležitost. Ale když jsem přišel sem, věděl jsem hned, že kouzelník půjde pořád za mnou, aby viděl, jak ho budu chytat. Taková už je jeho zvědavost. Nu což, řekl jsem si, potáhnu ho za sebou kolem světa; sám přitom něco uvidím a jeho neztratím z očí. Totiž on mne neztratí z očí. A aby byla jeho zvědavost ještě větší, vsadil jsem se, že to pořídím za čtyřicet dní. Ale teď si sním tuhle krásnou hrušku.“
Když ji dojedl, řekl: „Není nad hrušky. Tedy vzal jsem si revolver a peníze, přestrojil jsem se za švédského obchodníka a jel jsem. Nejdřív do Janova; víte, hoši, to je v Itálii, a když tam člověk jede, vidí celé Alpy. Je Vám to výška náramná, ty Alpy; když se na vrcholu Alp utrhne kámen, padá dolů tak dlouho, že zatím docela obroste mechem, než dopadne. A z Janova jsem pak chtěl jet s lodí do Alexandrie v Egyptě.
Janov je tuze krásný přístav, tak krásný, že tam každá loď běží už zdaleka sama. Na sto mil od Janova přestanou v parnících topit, kola se netočí a plachty se stáhnou, ale loď se už tak těší do Janova, že tam dopluje sama od sebe.
Má loď měla vyjet ve čtyři hodiny odpoledne punkto. Ve tři hodiny padesát minut běžím do přístavu, ale cestou vidím plakat malou holčičku.
„Bobečku,“ povídám jí, „co pláčeš?“
„Béé,“ naříká bobeček, „já jsem se ztjatila!“
„Když ses ztratila,“ povídám, „tak se hledej.“
„Ale já jsem ztjatila maminku,“ bečí bobeček, „a nevím, kde je.“
„To je jiná,“ povídám, vezmu holčičku za ruku a hledám její maminku. Kluci, hodinu jsem běhal po Janově, než jsem tu maminku našel. Ale co teď? Bylo čtyři hodiny padesát minut. Má loď musela už dávno odjet. Kvůli bobečkovi, myslel jsem si, jsem propásl celý den. S neveselou šel jsem do přístavu, a tu, koukám, ta loď tam ještě stojí. Já honem do ní. „Nu, švejdo,“ povídá mně kapitán lodi, „dal jste si na čase. Byli bychom Vám už dávno ujeli, kdyby se nám tak nějak divně nebyla zapletla kotva na dně, že jsme ji po celou hodinu nemohli vytáhnout.“ Já, to se ví, jsem byl tomu rád. Ale teď bych si snad mohl sníst hrušku.“
Když ji dojedl, řekl: „Ta byla, panečku, tuze dobrá. Tak tedy jsme vyjeli na Středozemní moře. To je Vám tak krásně modré, že člověk neví, kde je obloha a kde je moře. Proto jsou všude na lodích i na břehu tabulky a na těch je napsáno, kde je nahoře a kde je dole. Jinak by si to člověk spletl. Však tuhle, povídal nám kapitán, si to jedna loď spletla a místo po moři se pustila po nebi; a protože je nebe nekonečné, dosud se nevrátila a nikdo neví, kde je. A po tom moři jsme dopluli do Alexandrie. Alexandrie je město veliké, protože bylo založeno od Alexandra Velikého.
Z Alexandrie jsem poslal ten telegram, aby si kouzelník myslel, že se o něho starám. Ale já se o něho pranic nestaral, jen jsem ho všude tušil. Když rackové nebo kormoráni obletovali loď nebo albatros v dáli brázdil svým rychlým křídlem oblohu, věděl jsem, že snad mezi nimi je kouzelník a doprovází mne. Když rybička vypoulila na mne oči z hlubiny mořské, cítil jsem, že snad on na mne pohlíží jejíma očima. A když vlaštovky ve svém letu přes moře se snesly na ráhna naší lodi, byl jsem si skoro jist, že ta bílá mezi nimi, ta nejkrásnější ze všech, je on.
Ale když už jsem byl v Alexandrii, zajel jsem si po posvátné řece Nilu dolů do Káhiry. To je Vám město tak veliké, že by se samo v sobě nevyznalo, kdyby tam nebyli postavili vysokánské mešity a minarety. Ty je vidět z takové dálky, že i nejvzdálenější domky se podle nich vyznají, kde jsou. Blízko Káhiry jsou, hoši, pyramidy. Ty se tak jmenují proto, že jsou opravdu pyramidálně veliké. A pak tam jsou Memnónovy kolosy. To jsou sochy tak ohromné, že jim to je samotným trapné. Proto si sedly a zahrabaly si nohy do písku, aby vypadaly menší. Vůbec Egypt je země zvláštní a veliká.
U Káhiry jsem se šel vykoupat do Nilu, protože tam je tuze horko. Měl jsem na sobě jen plavky a revolver a ostatní šaty jsem nechal na břehu. Tu Vám vyleze na břeh obrovský krokodýl a sežral mně ty šaty se vším všudy, i s hodinkami a penězi. Jdu tedy na něj a vypálím šest ran z revolveru. Ale kulky se odrazily od jeho krunýře, jako by byl z ocele. A krokodýl se mně hlasitě vysmál. Ale teď si sním hrušku.“
Když byl hotov s hruškou, pokračoval pan Sidney Hall ve svém vypravování:
„To víte, bando, že každý krokodýl umí plakat a křičet jako malé dítě. Tím láká lidi do vody. Člověk si myslí, že se tam topí dítě, a běží mu na pomoc, a tu ho krokodýl chytne a sežere. Ale tenhle krokodýl byl tak starý a moudrý, že se naučil nejen plakat jako dítě, nýbrž i nadávat jako námořník, zpívat jako operní zpěvačka a vůbec mluvit jako člověk. Vždyť prý přijal i tureckou víru.
Ale mně bylo trochu ouzko. Co si počnu bez šatů a peněz? Tu, kde se vzal tu se vzal, stál vedle mne černý Arab a povídá té obludě:
„Ty, krokodýle, Ty jsi sežral šaty i s hodinkami?“
„Sežral,“ řekl krokodýl.
„Hloupej,“ povídá Arab, „vždyť ty hodinky nebyly nataženy. K čemu Ti budou hodinky, když nejdou?“
Krokodýl chvilku uvažoval a pak mi povídá:
„Ty, já bych trochu otevřel pusu; sáhni mně do žaludku, vyndej ty hodinky, natáhni je a dej je zas na místo.“
„I což,“ jářku, „udělal bych to, ale Ty bys mi ukousl ruku. Víš ty co? Já Ti strčím kolmo mezi Tvé čelisti tuhle hůl, abys nemohl svou šerednou tlamu zavřít.“
„Já nemám šerednou tlamu,“ řekl krokodýl. „Ale když jinak nedáš, strč tu hůl mezi mé ctihodné čelisti a dělej honem.“
Já, to se ví, jsem to udělal, vytáhl jsem mu ze žaludku nejen hodinky, nýbrž i své šaty, boty a klobouk a povídám:
„Tu hůl, starý, Ti teď nechám v hubě na památku.“ Krokodýl chtěl nadávat, ale nemohl, protože měl tlamu dokořán a v ní vzepřenou hůl; chtěl mne sežrat, a nemohl; chtěl prosit, a nemohl. Já jsem se klidně ustrojil a řekl jsem mu:
„A abys to věděl, máš šerednou, protivnou, hloupou tlamu,“ a naplil jsem mu do ní. Tu vyhrkly krokodýlovi vztekem slzy.
Když jsem se ohlédl po Arabovi, který mně tak chytře pomohl, byl tentam. A ten krokodýl podnes plave po Nilu s tlamou dokořán.
Z Alexandrie jsem zase vyplul do Bombaje, přestrojen za indického rádžu čili knížete. Hoši, to mi to slušelo! Nejdříve jsme pluli po Rudém moři. To se tak jmenuje, protože se pořád stydí, že není větší. Když byla všechna moře ještě mladá a maličká a měla teprve vyrůst, hrálo si Rudé moře na břehu s arabskými dětmi a přitom mu tak uběhl čas, že zapomnělo růst, třebaže mu pánbůh uchystal kolem dokola na pouštích pěkný písek, aby si z něho udělalo dno. Teprve v poslední chvíli si na to vzpomnělo, ale už mohlo vyrůst jen do délky, a ještě nechalo pruh suché země mezi sebou a Středozemním mořem, se kterým se mělo spojit. Nad tím se trápilo tak, že tuhle se lidé nad ním slitovali a spojili obě moře průplavem. Od té doby se Rudé moře už tak nečervená.
Když jsme už byli za ním, spal jsem jednou ve své kajutě. Najednou někdo zaťuká na mé dvéře. Jdu otevřít ..... na chodbě nikdo. Chvíli čekám, a tu slyším, že se k mé kajutě blíží dva plavci. „Zabijeme toho rádžu,“ šeptá jeden, „a sebereme mu perly a diamanty, co nosí na šatech.“ Namouduši, hoši, všechny mé perly a diamanty byly skleněné. „Počkej tady,“ šeptá druhý plavec, „zapomněl jsem nahoře nůž.“ Zatímco běžel pro nůž, chytil jsem druhého plavce za krk, zacpal jsem mu ústa, oblékl jsem ho za rádžu a svázaného položil na svou postel. Pak jsem si vzal jeho šaty a postavil jsem se na jeho místo přede dvéře. Když přišel ten druhý s nožem, povídám mu:
„Už rádžu nezabíjej, já jsem ho zardousil; ale jdi a seber mu perly a diamanty, zatímco já budu tady dávat pozor.“ Jen vlezl ten druhý do mé kajuty, hned jsem ho zamkl na klíč a jdu ke kapitánovi. „Kapitáne,“ jářku, „dostal jsem divnou návštěvu.“ Když kapitán viděl, co se stalo, dal vymrskat oběma plavcům; ale já jsem svolal všechny ostatní, ukazuju jim své perly a diamanty a povídám:
„Abyste viděli, děti a lotři, jak málo záleží moudrému na perlách a diamantech, tak flink!“ A hodil jsem všechny své skleněné klenoty do moře. Tu se mi všichni začali klanět a volali:
„Ó moudrý je rádža a vznešený!“ ..... Ale kdo to zaklepal na mou kajutu a zachránil mi život, to podnes nevím. A teď si sním tuhle pěknou, velikou hrušku.“
Ještě s ní nebyl hotov, a už mluvil dál plnými ústy:
„Tak jsme šťastně dopluli do Bombaje v Indii. Indie, hoši, je země veliká a zvláštní. Když na to přijde, je tam tak horko, že je tam i voda načisto suchá a musí se polévat, aby se nevypařila. Lesy jsou tam tak husté, že v nich není místa ani pro stromy, a tomu se pak říká prales. Když zaprší, roste všechno náramně; i celé kostely vyrostou ze země jako u nás houby, a proto je například v Benaresu tolik kostelů. A opic je tam jako u nás vrabců, a jsou tak krotké, že Vám vlezou i do sednice. Někdy se člověk ráno probudí a najde ve své posteli místo sebe sama opici. Tak jsou ty potvory krotké. A hadi jsou tam tak dlouzí, že když se takový had ohlídne na svůj ocas, nepozná ani, že je to jeho vlastní ocas, a myslí si, že ho to honí nějaký had ještě větší, než je on sám; tu se dá před ním na útěk a bídně zahyne uštváním. A to Vám ještě nic nepovídám o slonech, kteří tam jsou doma. Vůbec, hoši, Indie je země veliká.
Z Bombaje jsem zase poslal telegram a pak ten dopis tajným písmem, aby si kouzelník myslel, že mám bůhvíco za lubem.“
„Co bylo psáno v tom dopise?“ ptali se detektivové.
„Já,“ chlubil se honem jeden detektiv, „jsem ten Váš dopis napolovic rozluštil.“
„To jste chytřejší než já,“ děl na to slavný Sidney Hall, „protože já bych ho sám rozluštit nemohl. Byly to jen čiryčáry, které měly vypadat jako tajné písmo. Ale z Bombaje jsem pak jel vlakem do Kalkaty. V Indii jsou Vám ve vlacích místo sedadel koupací vany, aby člověku nebylo tak horko. Jeli jsme pouštěmi a pralesy. V houštinách viděl jsem svítit strašné oči tygří a na říčních brodech jsem se potkával s moudrým pohledem vznešených očí bílého slona. Skalní orel předháněl náš vlak a duhový motýl se zatřepetal u oken vlaku. Ve všem tom, hoši, jsem cítil blízkost kouzelníkovu.
Blízko Kalkaty jsme se přiblížili k posvátnému Gangu. To jest Vám řeka tak široká, že když hodíte kamenem na druhý břeh, letí ten kámen půldruhé hodiny. Když jsme zrovna jeli po břehu, prala tam nějaká ženská prádlo. Tu se příliš nahnula nebo co, zkrátka spadla do vody a tonula. Já hned skočím z rozjetého vlaku a vytáhnu tu indickou nešiku na břeh. Myslím, hoši, že by to udělal každý z Vás.“
Detektivové souhlasně zabručeli.
„No ale,“ pokračoval Sidney Hall, „abych nelhal, tohleto jsem tak lacino nepořídil. Když jsem se s tou ženskou ve vodě tahal, přišel na mne neřád aligátor a šeredně mi pokousal ruku. Ženskou jsem na břeh dostal, ale sám jsem se poroučel na zem. Čtyři dny mne pak ošetřovaly indické báby, a ..... slovem ..... tuhle mám na památku zlatý prsten. Zkrátka, kluci, lidé dovedou být všude na světě vděčni, i když jsou to černí pohani, a takový naháč v Indii není o nic horší člověk nežli někdo z nás, a basta — fidli.
Ale co platno, pět dní jsem ztratil. A s nimi jsem ztratil i svou sázku. Seděl jsem na břehu a myslel jsem si: Teď už to nepořídím do čtyřiceti dnů. Tisíc dolarů sázky v pekle. A mísa hrušek také v pekle. A co tak myslím, připlula tam taková, no, džunka se tomu říká, taková hloupá lodička s plachtami z lýkových rohoží. A na ní tři hnědí tatrmani, Malajci, a zubí se na mne, jako bych byl k jídlu.
„Nia nania pche hem Nagasaki,“ drmolí na mne jeden z nich.
„Ach ty kašpare,“ povídám, „copak Ti rozumím?“
„Nia nania pche hem Nagasaki,“ mele zase a směje se na mne způsobem, o kterém si snad myslel, že je líbezný. Ale Nagasaki jsem rozuměl. To je přístav v Japonsku, kam jsem zrovna chtěl plout.
„Do Nagasaki,“ povídám, „v takovéhle bečce? Ani za nic.“
„Nai,“ na to on, a brebentí ještě něco, ukazuje na svou džunku, na nebe, na své srdce, a zkrátka jako abych jel s ním. „Ani za mísu hrušek,“ povídám.
A tu ti tři hnědí satani Vám na mne skočili, porazili mne na zem, zabalili do rohoží a hodili do své džunky jako balík. Co jsem si při tom myslel, nebylo tuze hezké, ale nakonec jsem v těch rohožích usnul. Když jsem se probudil, nebyl jsem v džunce, ale na mořském břehu, nad hlavou místo slunce velikou chryzantému a stromy kolem byly pěkně olakované, každé zrníčko písku na břehu čistě umyté a ohlazené, a podle té čistoty jsem poznal, že jsem v Japonsku. A když jsem potkal prvního copatého, žlutého jelimánka, ptám se ho:
„Kde bych, medle, občane, asi byl?“ A on se směje a povídá:
„Nagasaki.“
„Hoši,“ pokračoval pan Sidney Hall zamyšleně, „říká se, že nejsem hloupý. Ale abych pochopil, jak jsem se v mizerné džunce dostal přes noc z Kalkaty do Nagasaki, když nejrychlejší loď to udělá za deset dní, ..... na to jsem, odpusťte, trochu hloupý. Ale teď si sním tuhle hrušku.“
Když ji pečlivě oloupal a snědl, mluvil dále:
„Japonsko je země veliká a zvláštní a lid je tam veselý a dovedný. Umějí dělat tak tenké čajové číšky z porculánu, že už na ně není ani žádného porculánu potřeba; vezme se jenom palec, zakrouží se jím ve vzduchu, pak se to navrchu pěkně omaluje, a číška je hotova. A kdybych Vám řekl, jak Japonci dovedou malovat, ani byste mi to nevěřili. Viděl jsem jednoho malíře, kterému vypadl štětec z ruky na bílý papír; a jak se ten štětec po papíře kutálel, vymaloval Vám krajinu s domky a stromy, lidi na ulici a na nebi divoké husy. Když jsem se tomu divil, povídá mi ten malíř:
„To nic není proti tomu, co dovedl můj nebožtík učitel. Jednou si za deště zablátil své ctihodné papuče. Když bláto trochu oschlo, ukázal nám je: na jedné papuči bylo blátem vymalováno, jak psi a myslivci honí zajíce, a na druhé, jak si hrají děti na školu a učitele.“
Z Nagasaki jsem pak jel parníkem do San Franciska v Americe. Na té cestě se nestalo nic zvláštního, ledaže náš parník v bouři ztroskotal a potápěl se. Všichni jsme honem naskákali do záchranných člunů, ale když už byly načisto plné, volají dva plavci v potápějící se lodi:
„Tady je ještě nějaká panička. Nemáte tam na člunu pro ni trochu místa?“
„Nemáme,“ křičeli někteří; ale já jsem zavolal:
„I máme, jen ji sem dejte!“ Tu oni mne hodili do vody, aby tedy pro ni udělali ve člunu místo. No, hoši, tuze jsem se tomu ani nebránil; panička, myslel jsem si, má vždycky přednost. Když se loď potopila a čluny odpluly, byl jsem sám a sám na širém moři. Sedl jsem si na nějaké prkno a houpal jsem se na vlnách; bylo by to jinak docela hezké, až na to veliké mokro. Plul jsem tak den a noc a už se mně jaksi zdálo, že to všechno vezme špatný konec. Ale tu Vám ke mně připluje plechová krabice a v ní jsou rakety.
Co s raketami? myslel jsem si nejdřív, hrušky by mně byly milejší. Ale pak jsem se dovtípil lepšího. Když přišla černočerná noc, zapálil jsem první raketu. Letěla Vám převysoko a zářila jako meteor. Druhá raketa byla hvězdicová a třetí sluncová; čtvrtá raketa byla zpívající a pátá vyletěla tak vysoko, že uvázla mezi hvězdami a svítí tam podnes. Co jsem se takhle bavil, připlula veliká loď a vzala mne na palubu.
„Človíčku,“ povídá mně kapitán, „nebýt těch raket, byl byste se tu utopil. Ale že jsme z dálky deseti mil viděli zářit rakety, mysleli jsme si, že nás tu někdo volá na pomoc.“ A na památku toho hodného kapitána sním tady tu hrušku.“
Když ji snědl, mluvil vesele dále:
„V San Francisku jsem tedy vystoupil na americkou půdu. Amerika, hoši, je má vlast a ..... zkrátka ..... Amerika je Amerika. Kdybych Vám něco o ní vypravoval, stejně byste mi to nevěřili; tak veliká a zvláštní země to je. Povím jen, že jsem vstoupil na Velikou pacifickou dráhu a jel do Nového Yorku. Tam Vám jsou domy tak vysoké, že už je ani dostavět nemohou. Než vylezou zedníci a pokrývači po žebříku zdola nahoru, je už poledne; i snědí nahoře oběd, který s sebou přinesli, a lezou zase dolů, aby se dostali večer do postele, a tak to jde den za dnem. Vůbec, není nad Ameriku; a komu se nelíbí jeho vlast tak jako mně Amerika, ten je starý osel.
A z Ameriky jsem jel pak lodí do Amsterodamu v Holandsku. Cestou ..... cestou ..... inu cestou se mně přihodilo to nejpěknější a nejzábavnější. Safra, hoši, to je ten hlavní špás z mé celé výpravy.“
„Copak?“ křičeli detektivové dychtivě.
„Inu to,“ řekl pan Sidney Hall a začervenal se, „že jsem se zasnoubil. Jela Vám po té lodi taková panenka, no, pěkná dost, zkrátka, jmenuje se Alice, a nikdo na světě, ani nikdo z Vás, není hezčí než ona. ..... Ne, jistě není,“ dodal pan Sidney Hall po hlubokém přemýšlení. „Ale nemyslete si, že jsem jí řekl, jak moc by se mně líbila. Byl už poslední den naší plavby a ještě jsem jí nic neřekl. A teď si sním tady tu hrušku.“
Když si na ní patřičně pochutnal, pokračoval pan Sidney Hall, jak následuje:
„Tedy toho posledního večera jsem chodil po palubě, a najednou Vám slečna Alice přišla ke mně sama. „Pane Sidney Halle,“ povídá mi, „nebyl jste někdy v Janově?“ ,Byl, slečno,“ já na to. „A neviděl jste tam nějakou holčičku, co ztratila maminku?“ ptá se Alice. „Inu, slečno,“ jářku, „viděl; vodil Vám ji tam takový jakýsi starý bloud.“
Alice chvilku mlčela a pak povídá:
„A byl jste, pane Sidney Halle, také v Indii?“ ,Byl slečno,“ já na to. „A neviděl jste,“ povídá ona, „jak jeden statečný hoch skočil z rozjetého vlaku do řeky Gangu, aby zachránil tonoucí pradlenu?“ ,Koukal jsem na to,“ povídám jaksi v rozpacích, „byl to nějaký starý blázen, slečno; rozumný člověk by to snad neudělal.“
Alice chvilku mlčela a tak nějak divně, nějak líbezně se mně dívala do očí. „A co, pane Sidney Halle,“ povídá zase, „je to pravda, že jeden šlechetný člověk se na moři obětoval, aby se tonoucí paní dostala do člunu?“ Mně, hoši, už bylo z toho horko. „Inu, slečno,“ povídám, „jestli se tuze nemýlím, tak se takový starý osel onehdy v moři vykoupal.“
Alice mně podala obě ruce, začervenala se a pravila:
„Víte, pane Sidney Halle, že Vy jste z míry hodný člověk? A že za to, co jste udělal pro tu janovskou holčičku, indickou pradlenu a neznámou paní, Vás musí mít každý rád?“
Tu mne, hoši, sám pánbůh šťouchl do zad, abych vzal Alici do náručí. A když jsme se takhle zasnoubili, povídám:
„Poslechni, Alice, kdopak Ti ty všechny hlouposti o mně povídal? Já jsem se, ví bůh, s tím nikomu nechlubil.“
„Víš,“ řekla mně Alice, „dnes večer jsem se dívala na širé moře a tak trošku jsem myslela na Tebe. Tu ku mně přišla taková maličká černá paní a to všechno mně o Tobě vypravovala.“ Hledali jsme pak tu černou paní, abychom jí poděkovali, ale nemohli jsme jí nalézt. A tak, hoši, jsem se na lodi zasnoubil,“ končil pan Sidney Hall a utíral si své zářící oči.
„A co kouzelník?“ volali detektivové.
„Co kouzelník?“ opáčil slavný Sidney Hall. „Ten se stal obětí vlastní zvědavosti, jak jsem předvídal. Když jsem v Amsterodamu přenocoval, najednou někdo zaklepe na můj pokoj a vstoupí. Byl to sám kouzelník, bledý a neklidný. „Pane Sidney Halle,“ povídá mi, „já už to déle nevydržím; povězte mi, prosím Vás, jak mne chcete chytit.“
„Pane kouzelníku,“ já na to vážně, „to Vám nepovím. Kdybych Vám to řekl, prozradil bych svůj plán, a Vy byste mi unikl.“
„Ach,“ naříkal kouzelník, „slitujte se už! Vždyť já nemohu spát samou zvědavostí, jaký je vlastně Váš plán.“
„Víte co?“ povídám mu, „já Vám to tedy povím; ale dříve mi musíte přísahat, že od této chvíle jste můj zajatec a že se nepokusíte mně uniknout.“
„Přísahám,“ zvolal kouzelník.
„Kouzelníku,“ pravil jsem povstávaje, „v tomto okamžiku se můj plán splnil. Věz tedy, starý ušatý bloude, že jsem počítal jen na Tvou zvědavost. Věděl jsem, že jsi za mnou na moři i na souši, abys viděl, co proti Tobě podniknu. Věděl jsem, že konečně přijdeš ke mně, jako jsi právě přišel, a ztratíš raději svou svobodu, jen abys ukojil svou zvědavost. A to se teď splnilo!“
Kouzelník zbledl, zasmušil se a řekl:
„Vy jste, pane Sidney Halle, veliký taškář; i kouzelníka jste obelstil.“
„A to je, hoši, má celá historie.“
Když takto Sidney Hall domluvil, pustili se všichni detektivové do náramného smíchu a blahopřáli šťastnému Amerikánovi k jeho úspěchu. Pan Sidney Hall se spokojeně usmíval a vybíral si v míse nějakou pěknou hrušku. Najednou padl na jednu zabalenou v papíře. I rozbalil papír a našel na něm napsáno:
„Upomínka panu Hallovi od janovského bobečka.“
Pan Sidney Hall sáhl honem do mísy, našel druhou zabalenou hrušku, rozbalil papír a našel na něm napsáno:
„Dobrého chutnání přeje pradlena od řeky Gangu.“
Ještě třetí hrušku rozbalil pan Sidney Hall a četl:
„Svému šlechetnému záchranci děkuje paní z moře.“
Počtvrté sáhl Sidney Hall do mísy, rozbalil čtvrtou hrušku a četl:
„Vzpomínám na Tebe. Alice.“
V míse zbývala pátá, nejkrásnější hruška. Pan Sidney Hall ji rozkrojil a našel uvnitř složené psaní. Na obálce stálo: Panu Sidney Hallovi. Rychle otevřel Hall psaní a četl:
„Člověk, který má tajemství, má se střežiti horečky. Poraněný detektiv na břehu Gangu vyžvatlal v horečném spánku svůj tajný plán. Byl to plán starého ušatého blouda. Váš přítel nechtěl Vás připravit o odměnu, která je vypsána na jeho hlavu, a proto dobrovolně se nechal zatknout. Odměna, kterou za to dostanete, je jeho svatebním darem pro Vás.“
Pan Sidney Hall užasl nesmírně a řekl:
„Hoši, teď už rozumím všemu. Jsem starý osel. Byl to sám kouzelník, který držel na dně kotvu lodi, zatímco jsem běhal po Janově s tou ztracenou holčičkou. Byl to kouzelník, který v podobě Araba mi pomohl od toho krokodýla. Byl to kouzelník, který mne probudil, když mne dva plavci chtěli zavraždit. Kouzelník vyslechl můj plán, když jsem po svém ourazu blouznil u Gangu. Kouzelník poslal mi tajemnou džunku, aby mne včas dovezla do Nagasaki. Kouzelník nastrčil mi krabici raket, která mi zachránila život na moři. Kouzelník v podobě maličké černé paní mi naklonil srdce Alicino. A konečně kouzelník se dobrovolně stavěl hloupým a zvědavým, aby mi dopomohl k ceně, vypsané na jeho hlavu. Chtěl jsem být chytřejší než kouzelník, ale kouzelník je chytřejší než já, a krom toho šlechetnější. Není nad kouzelníka! Hoši, zvolejte se mnou: Ať žije kouzelník!“
„Sláva kouzelníkovi,“ zvolali detektivové tak silně, že v celém městě zadrnčela okna.

5) Jak kouzelník ve vězení seděl

Když tedy, jak už víte, přivedl Sidney Hall kouzelníka zatčeného, bylo zahájeno soudní řízení pro ukradenou kočku.
Za vysokým stolem trůnil soudce doktor Korpus, stejně tlustý, jako přísný. Na lavici obžalovaných seděl kouzelník s rukama spoutanýma.
„Vstaň, padouchu,“ zahřímal na něj doktor Korpus. „Jsi obviněn, že jsi ukradl královu kočku Jůru, rozenou zde v zemi, rok starou. Přiznáváš se, ničemo?“
„Ano,“ řekl kouzelník tiše.
„Lžeš, lotře,“ hřímal soudce, „nevěřím Ti ani slovo. To se musí dokázat. Hej, přiveďte sem svědkyni, naši nejjasnější princeznu.“
Přivedli malou princeznu, aby svědčila.
„Princezničko,“ švitořil Korpus líbezně, „ukradl tady ten podle Vaši ušlechtilou kočku Jůru?“
„Ano,“ řekla princezna.
„Vidíš, lumpe,“ zahromoval soudce na kouzelníka, „jsi usvědčen! A co, pověz, jak jsi ji ukradl?“
„Inu tak,“ řekl kouzelník, „že mi spadla sama na hlavu.“
„Bídáku, lžeš,“ rozkřikl se na něj soudce a obrátil se k princezně nejtenčím hláskem, „Princezničko, jak ten zlosyn ukradl Vaši nejjasnější kočku?“
„Zrovna tak,“ řekla princezna, „jak povídá.“
„Tak vidíš, ty loupežníku,“ křikl soudce na kouzelníka, „teď už víme, jak jsi ji ukradl! A proč jsi ji, darebáku, ukradl?“
„Protože si tím pádem zlomila nožičku. Vzal jsem ji pod kabát, abych jí tu nožičku napravil a zavázal.“
„I ty vyvrheli,“ spustil doktor Korpus, „všechno je lež, co říkáš! Přiveďte sem svědka, hostinského ze Strašnic.“
Přivedli tedy toho svědka.
„Hej, hospodo,“ křikl soudce, „co víš tady o tom zločinci?“
„Jen to,“ povídal hostinský bázlivě, „že přišel, slavný soude, do mého hostince, vytáhl zpod kabátu ňákou černou kočku a zavázal jí nožičku.“
„Hm,“ zabručel doktor Korpus, „snad lžeš. A co dělal s tím vznešeným zvířátkem potom?“
„Potom,“ řekl hostinský, „ji pustil a kočka běžela pryč.“
„Ha, ty trapiči zvířat,“ uhodil soudce na kouzelníka, „pustils ji, aby utekla! Kde je teď králova kočka?“
„Snad běžela,“ pravil kouzelník, „v ta místa, kde se narodila. To kočky, vímeť, dělávají.“
„Ha, ty hanebníku,“ burácel soudce, „ty mne chceš poučovat? Princezničko,“ obrátil se zase k princezně tenounkým hlasem, „zač si ceníte svou vysoce ctěnou kočku Jůru?“
„Za půl království bych ji nedala,“ prohlásila princezna.
„Vidíš, ničemo,“ zahřímal soudce na kouzelníka, „ukradl jsi půl království! Na to je, bídníku, trest smrti!“
Tu bylo princezně líto kouzelníka. „Snad bych,“ řekla honem, „dala Jůru za kousíček dortu.“
„A zač je, princezno, kousíček dortu?“
„Inu,“ povídá princezna, „oříškový je za pětník, jahodový za dva a smetanový za tři pěťáky.“
„A za jaký dort byste, princezničko, Jůru dala?“
„Třeba za smetanový,“ řekla princezna.
„Ha, ty vrahu,“ křičel soudce na kouzelníka, „tož jako bys tři pěťáky ukradl. Za to dostaneš, padouchu, podle zákona tři dny šatlavy! Marš do šatlavy, prašivko, na tři dny, holomku, zloději, loupežníku! Drahá princezničko,“ obrátil se zas k princezně, „mám tu čest Vám poděkovat za Vaše moudré a veledůmyslné svědectví. Vyřiďte, prosím, panu tatínkovi nejoddanější pozdrav jeho nejposlušnějšího, nejvěrnějšího a nejspravedlivějšího soudce doktora Korpusa.“
Když kouzelníka odvedli do šatlavy, dali mu kus plesnivého chleba a ve džbánku smrduté vody. Než kouzelník jen seděl a usmíval se a jeho oči zářily víc a více. O půlnoci se zvedl a mávl rukou. Tu zazněla sladká hudba a vzduch zavoněl jakoby tisícem květů. A skutečně, hle, na pustém žalářním dvoře rázem vyrostly houštiny kvetoucích růží, trsy lilií zvedly své kalichy k spanilému měsíci, rozkvetly záhony macešek a konvalinek, kvetoucí kalina a pivoňka houpaly těžkými květy, hloh rozvil se bíle a rudě a v jeho koruně se rozezpíval slavík.
Tu procitl ve své kobce odsouzený vrah a žhář na svém tvrdém loži si vytíral spánek z očí; trestaný rváč se udiven zvedal, zloděj vykřikl úžasem a podvodník, který tu odpykával svou vinu, sepjal ruce nechápaje, co se to stalo. Neboť chladné a vlhké stěny žalářní se rozevřely a rozklenuly v podobě štíhlého, půvabného sloupoví; nečistá lože trestanců pokryla se bělostným lnem, nebylo tu již závor a mříží, nýbrž několik kamenných schodů vedlo přímo do kvetoucí zahrady.
„Franto,“ zabručel vrah na žháře, „spíš?“
„Nespím, člověče,“ řekl žhář, „ale mám fantas; zdá se mně, že už nejsem v kriminále.“
„Hoši,“ zvolal rváč, „myslím, že jsem zrovna zemřel a dostal se do nebe!“
„Do nebe,“ vykřikl podvodník, „je nějaké nebe pro mne? Ale i já mám krásný sen, jako bych snad v ráji byl.“
„To není sen,“ povídá zloděj; „hoši, to se dá všechno hmatat; hmatám zrovna na liliový květ. Ach, kdybych si jen směl utrhnout!“
„Jen si utrhni,“ zazněl mocný a vlídný hlas, a u trestanců stál kouzelník v bílé říze. „Je pro Tebe, příteli!“
„Pane,“ ptal se žhář ostýchavě, „vy jste tady jako žalářníkem?“
„Jsem trestanec jako Vy, kamarádi,“ odpověděl kouzelník. „Odsouzen jako Vy. Ta zahrada je pro nás. Pro nás jsou pod stromy prostřeny tabule. Pro nás zpívá slavík a kvetou růže. Pojďte večeřet!“
Všichni zasedli k bohatému stolu a počali hodovat. Kouzelník obsluhoval je vzácnými jídly a vínem. Když naléval vína podvodníkovi, sklopil tento oči a řekl tiše:
„Ne, pane, mně ne!“
„Proč nechceš vína?“ tázal se kouzelník.
„Protože si ho, pane, nezasloužím. Ochudil jsem mnoho, mnoho lidí. Ach, pane, jak bych se mohl radovat z vína?“
Tu zazářily oči kouzelníkovy, ale on sám neřekl ničeho a obsluhoval ostatní. Když naléval pohár vrahovi, zachvěla se vrahova ruka a několik krůpějí rudého vína skanulo na ubrus.
„Pane,“ zvolal vrah zoufale, „proč mi to víno připomíná krev? Ach, že jsem prolil krev nevinnou! Běda mně nejbídnějšímu!“
Kouzelník neřekl ničeho, ale jeho oči zaplály ještě jasněji. Když naléval víno rváčovi, vykřikl tento:
„Pane, co já mám s vínem? Ubíjel jsem lidi z bujnosti a zchromil jsem je ze svévole; uhodil jsem ruku, která mi nabízela přátelství, a týral jsem ty, kteří mne milovali nejvíce!“
Světlo rozestřelo se po tváři kouzelníkově, ale on sám neřekl ani slova, obrátil se k zloději a podával mu mísu nejkrásnějšího ovoce. „Ber si, příteli,“ řekl srdečně, „je Tvoje.“
„Pane,“ zvolal zloděj, „bral jsem, co mi nenáleželo; dovolte, abych si nevzal, co mi snad náleží!“
Kouzelník se jasně usmál a přistoupil ke žhářovi:
„Vezmi si ty, prosím Tě,“ řekl mu, „osvěží Tě to.“
„Pane můj,“ bránil se žhář, „zapálil jsem krov nad hlavou těm, kteří mi prokázali dobrodiní; jsou teď žebráky a prosí o skývu chleba. Ach, kdybych mohl raději osvěžit ty, kterým jsem ublížil!“
Tu rozzářily se oči kouzelníkovy jako hvězdy a on sám se vysoko vztyčil a řekl:
„Hoši, po léta jste hladověli a žíznili; po léta jste nepocítili sladkosti na jazyku a radosti v srdci. Proč byste neměli teď jísti a píti, hodovati a užívati radosti? Vezměte si ze všeho, je to Vaše!“
Ale v té chvíli bylo slyšet v zahradě jakoby šum mnoha kroků a k hodujícím blížil se zástup chudáků, chromců a žebráků.
„Můj bože,“ vykřikl podvodník, „tady jsou Ti, které jsem ochudil!“
„A já,“ zvolal vrah polo zděšen a polo radostně, „vidím tu toho, koho jsem zavraždil!“
„Probůh,“ ozval se rváč, „ti chromí a poranění jsou, pane, Ti, kterým jsem ublížil!“
„A tady jste, Vy všichni,“ zvolal zloděj u vytržení, „které jsem kdy obral!“
„Běda,“ vykřikl žhář, „tady těm žebrákům jsem, pane, kdysi spálil krov nad hlavou!“
Tu vyskočil podvodník a začal nosit jídla a vína těm, které kdysi ochudil; vrah roztrhal ubrus, poklekl k tomu, kterého byl zavraždil, obmyl jeho rány svými slzami a ovazoval je; rváč nalil vína a oleje na rány těch, kterým ublížil; zloděj sebral zlaté a stříbrné stolní náčiní a vnucoval je těm, které byl okradl; a když to viděl žhář, zaplakal a řekl:
„Běda, co já dám Vám, žebráčkové, které jsem připravil o všechno?“ A rázem otrhal všechny květy v zahradě a nasypal je žebrákům do náručí.
Když podvodník nasytil a napojil ty, které ochudil, když vrah zavázal rány zavražděného a rváč ošetřil poraněné, když zloděj obdařil okradené a žhář ověnčil hadry žebráků, sami nepožili ničeho, ale dovedli své hosty do paláce, uložili je k spánku na bíle prostřené lože a sami ulehli vedle nich na tvrdou zem.
Jen kouzelník zůstal v zahradě s rukama sepjatýma a očima zářícíma jako hvězdy. Sladký, pokojný spánek snesl se nad vězením.
Tu zaduněly těžké rány a do dveří šatlavy vkročil žalářník. „Vstávejte, lotři,“ rozkřikl se, „už tři dny spíte a nemůžeme Vás probudit!“
Trestanci rázem procitli. l viděli, že leží na zemi vedle svých tvrdých, nečistých loží; vzdušné sloupy se zase změnily ve vlhké zdi žalářní a z pustého dvora zmizelo vše, co by se podobalo kvítku či rozkvetlému stromu; jen na podlaze leželo ještě něco lupenů růžových a liliových.
„Tři dny že jsme spali?“ divil se vrah.
„Cože,“ zvolal žhář, „byl to jenom sen?“
„Pane žalářníku,“ ptal se zloděj, „nebyl tu snad někdo krom nás?“
„Byl tu ten,“ bručel žalářník, „co ukradl královu kočku. Tři dny stál ve své cele bez hnutí a oči mu zářily jako hvězdy. Dnes ráno zmizel, když si odpykal svůj trest. Byl to nějaký čistý ptáček! Než se ztratil, přikouzlil našemu ctihodnému soudci, doktoru Korpusovi, oslí uši. Ale teď hybaj, lumpové, vstávejte!“
Tak začal zas trestancům bývalý život v šatlavě. Avšak něco se přece změnilo: smrdutá voda ve džbáně chutnala jim navždy nejsladším vínem, plesnivý chléb změnil se v jejich ústech v chuť nejlahodnější, líbezná vůně květů vanula šatlavou a v noci, když uléhali, pokrývalo se jejich lože bělostí nejčistší. Každé noci pak se rozestřel nad šatlavou spánek míru bez výčitek a utrpení.

6) Pohádky konec

Když tedy se princezna u soudu dozvěděla, že snad její kočka Jůra utekla tam, kde se narodila, poslala hned kurýra do babiččiny chaloupky.
Letí kurýr na koni, až jiskry pod kopyty tryskají, a tu, hle, vidí před chalupou babiččina vnoučka Vaška s černou kočkou v náručí.
„Vašku,“ křičel kurýr, „princezna chce nazpátek svou kočku Jůru.“
Zabolelo srdce Vaškovo, že musí Jůru ztratit, ale řekl:
„Já, pane kurýre, ji přinesu princezně sám.“
Běžel tedy Vašek do zámku s Jůrou v pytli a hned k princezně:
„Tuhle, princezno,“ řekl, „nesu naši kočku. Je-li to Vaše Jůra, nechte si ji.“
Otevřel Vašek pytel, ale Jůra už nevyskočila tak bujně, jako tehdy poprvé z babiččiny nůše; kulhala, chudák, na jednu nožičku.
„Já nevím,“ řekla princezna, „je-li tohle naše Jůra. Jůra ani trošku nekulhala. Ale víš co? Zavoláme Buffina.“
Když Buffino uviděl Jůru, začal radostí tak vrtět ocasem, že to svištělo; ale co jí řekl a co odpověděla Jůra, tomu nikdo z přítomných nerozuměl.
„Je to Jůra,“ zvolala princezna. „Buffino ji poznal. Ale, Vašku, co Ti mám za to dát, žes ji přinesl? Chceš peníze?“
Vašek se začervenal a řekl honem:
„Nechci, princezno. Babička jich má tolik, že si neví s nimi rady.“
„Nebo ..... nebo ..... chtěl bys kousek dortu?“ ptala se princezna.
„Ba ne,“ povídá Vašek, „my Ti máme buchet, co chceme.“
„Nebo ..... nebo ..... ,“ přemýšlela princezna, „nechtěl by sis vybrat něco tadyhle z mých hraček?“
„Kdepak,“ mávl Vašek rukou. „Já mám, koukej, takovou kudlu a vyřežu si sám, co chci.“
Princezna už opravdu nevěděla, co má Vaškovi nabídnout. „Ale, Vašku,“ povídá konečně, „řekni si sám, co chceš dostat.“
„Inu, princezno,“ řekl Vašek a začervenal se jako mák.
„Tak řekni, Vašku,“ naléhala princezna.
„To nesmím říci,“ bránil se Vašek rudý až po uši.
Teď se začervenala princezna jako pivoňka. „A proč bys,“ povídá, „to nesměl říci?“
„Protože,“ řekl nešťastný Vašek, „bys mně to stejně nedala.“
Princezna se zarděla jako růže. „A co,“ povídá rozpačitě, „dám-li Ti to?“
Vašek vrtěl hlavou:
„Nedáš.“
„A co když dám?“
„Nesmíš,“ povídá Vašek smutně. „Já nejsem princ.“
„Koukej, Vašku, támhle,“ řekla rychle princezna, a když se Vašek ohlédl, stoupla si na špičky a dala mu honem hubičku na tvář. Než se Vašek vzpamatoval, byla už v koutku, chytla Jůru a skrývala líčka v jejím kožiše.
Vašek planul a zářil.
„Tak pánbůh Vám naděl, princezno,“ řekl, „a já zase půjdu.“
„Vašku,“ zašeptala princezna, „bylo to to, cos chtěl?“
„Bylo, princezno,“ vyhrkl Vašek horlivě. Tu přišly do komnaty dvorní dámy a Vašek se hleděl honem ztratit.
Vesele klusal Vašek domů; jen natolik se zdržel v lese, co vyřezal kudlou z kůry pěknou lodičku a s lodičkou v kapse běžel domů.
Když přišel domů, a Jůra tam sedí na zápraží a myje si chromou nožičkou kožich.
„Babičko,“ spustil křik Vašek, „vždyť jsem zrovna teď donesl Jůru do zámku!“
„Inu, hochu,“ povídá babička, „to už je nátura koček, že se vracejí tam, kde se narodily, i kdyby to bylo na míle mil cesty. Běž a dones ji ráno do zámku znova.“
Ráno běžel Vašek s Jůrou znova do zámku. „Princezno,“ řekl bez dechu, „tady zas nesu Jůru. Utekla Vám, slota, rovnou do naší chalupy.“
„Ty kluku,“ povídá princezna, „umíš Ty utíkat jako vítr!“
„Princezno,“ repetil Vašek, „chtěla bys tuhle lodičku?“
„Dej sem,“ řekla princezna. „A co Ti mám dnes dát za Jůru?“
„Nevím,“ na to Vašek a hned se začervenal až po vlasy.
„Tak pověz,“ šeptala princezna a zarděla se ještě víc.
„Nepovím.“
„Pověz!“
„Nepovím.“
Princezna sklonila hlavu a dloubala prstem do lodičky. „Chtěl bys,“ povídá konečně, „třeba zas to, co včera?“
„No třeba,“ vyhrkl Vašek spěšně; a když to dostal, běžel s veselou domů. Jen u vrbin se trochu zdržel a vyťukal pěknou zpěvnou píšťalku.
Když přišel domů a Jůra tam sedí na zápraží a hladí si tlapkou vousiska. „Babičko,“ spustil Vašek znovu, „Jůra je zas tady!“
„I tak ji popadni,“ povídá babička, „a běž s ní zítra znova do zámku. Snad si tam pak už zvykne.“
Ráno tedy běžel Vašek zase do zámku, Jůru v pytli na zádech:
„Princezno,“ spustil hnedle, „Jůra zas utekla k nám.“
Ale princezna škaredila a neřekla nic.
„Koukej, princezno,“ repetil Vašek, „tuhle píšťalku jsem včera vyťukal.“
„Dej sem,“ řekla princezna a škaredila dál. Vašek přešlapoval a nevěděl, proč se princezna zlobí.
Princezna foukla do píšťalky, a když píšťalka pěkně zazpívala, povídá:
„Ty kluku, já vím, že to děláš s tou kočkou naschvál, abych ..... abys ..... abys dostal od cesty zas to co včera.“
Vašek zesmutněl, sebral čepici a řekl:
„Když si to, princezno, myslíte, tak je dobře; ale já už sem víckrát nepřijdu.“
Se smutnou a pomalu vracel se Vašek domů. Sotva přišel, sedí Vám zas Jůra na zápraží a jen se olizuje, jak se nažrala mléka. I sedl si Vašek k ní, vzal si ji na klín a mlčel.
Tu dupy dup, přihnal se na koni králův kurýr:
„Vašku,“ křikl, „král Ti vzkazuje, abys přinesl Jůru do zámku.“
„K čemupak to,“ řekl Vašek, „kočka se vždycky vrátí tam, kde se narodila.“
„Ale princezna, Vašku,“ káže kurýr, „princezna Ti vzkazuje, abys ji přinesl třeba každý den.“
Vašek zavrtěl hlavou. „Řekl jsem jí, že už nepřijdu.“
Tu vyšla babička na zápraží a povídá:
„Pane kurýre, pes se drží člověka, ale kočka se drží chalupy. Téhle chalupě už zůstane Jůra věrná.“
Kurýr otočil koně a hnal se do zámku. Druhého dne přijel před babiččinu chalupu veliký vůz, tažený stem koní. Kočí slezl a zavolal babičku. „Babičko,“ povídá, „pan král vzkazuje, že když se kočka drží chalupy, mám přivézt kočku i s chalupou a i s Vámi a Vaškem. Však prý se ta chalupa do královské zahrady dobře vejde.“
Přišlo mnoho lidí a pomohli naložit celou chalupu na vůz. Kočí zapráskal bičem a křičel hyjé, sto koní zatáhlo a vůz i s chalupou se hnul k zámku. Na voze na prahu chalupy seděla babička, Vašek a Jůra. Tu si babička vzpomněla, jak králova maminka měla sen, že Jůra přivede do zámku příštího krále a že ten příští král přijede se svým celým domem. Vzpomněla si na to, ale neříkala nic.
Ten vůz s velikou radostí v zámku přivítali, složili chalupu v zahradě, a protože se Jůra držela chalupy, už jí nenapadlo utéci. Žila tam s babičkou i Vaškem jako doma. Když si s ní chtěla princezna pohrát, musela za ní do chalupy; a protože podle všeho měla Jůru tuze ráda, chodila tam denně a spřátelila se s Vaškem převelmi.
Co následovalo potom, to už do naší pohádky nepatří. Ale stal-li se Vašek opravdu králem v té zemi, když dorostl, nebylo to, děti, ani pro tu kočku, ani pro přátelství princeznino, nýbrž pro mocné a statečné skutky, které veliký Vašek pro celou zemi vykonal.