Vavřinec toulavec

zobrazeno 16×

Vložil(a): vendy.z, 3. 7. 2016 20.14

Kterak se mezi povedené přátele dostal a při nich se naučil, jak lehce k penězům přijít, a pak bohatým pánem se stal

Když se na tvrzi v Třemošné narodil syn, nikdo netušil, co svému rodnému hnízdu a kraji přinese. Vyrostl rychle jako z vody, kterou v pivovárku brali na vaření piva. Ale tvrzka byla malá a chudá. Mladému Vavřinci se brzy přestalo doma líbit a utíkal rodičům do světa. Když už neplatil na něho karabáč, otec s matkou nad ním udělali kříž a řekli mu, ať se živí sám, jak umí. 
Tehdy se Vavřinec dostal mezi povedené přátele, kteří měli víc zkušeností než chuti do práce. Věděli, jak to kde ve světě chodí a jak se mohou nejsnáze domoci peněz a majetku. Z Vavřince se stal sprostý lapka, přepadal po cestách kupce a bohaté lidi. Co lapkové z lupu dovezli, to mezi sebe rozdělili stejným dílem, jejich hejtman však dostal vždycky o jeden díl víc. 
„Jakápak je tohle spravedlnost?“ zlobil se Vavřinec. „Každý z nás dává svou kůži stejně v sázku, proto nám patří stejná odměna.“ Ale hejtman ho odbyl. „Když se Ti mezi námi nelíbí, seber se a jdi, odkud jsi přišel. Jen nám nikdy nechoď do cesty, když víš, kam my jezdíme.“
„A taky že půjdu, hejtmane! Dost už jsem se u Tebe naučil a nyní budu sám sobě hejtmanit,“ řekl Vavřinec. Rázně se s kamarády rozešel, vzal svého koně a jel domů. Na rodné tvrzi ho nikdo ale necekal. Rodiče už dávno svého syna v duchu pochovali. Když zatloukl na vrata, stará služka vyšla se podívat, kdo je venku. „Héj, Ty tam! Co chceš?“
„Pusť mne dovnitř, stará, nebo ta vrata vyvrátím!“ křičel na ni Vavřinec a hned s koněm najížděl do vrat, aby je rozbil. 
„Propánaboha, vždyť je to náš chlapec!“ poznala ho služka a honem sundávala závoru. 
Vavřinec jí nedal ani pozdravení, vjel do dvora a skočil s koně. Když ho uvázal u sloupu, vešel do světnice jako velká voda. 
Při čadivé louči seděla u pece matka a předla. Otec popíjel za stolem ze starého polorozbitého džbánu domácí pivo. Bída tu byla cítit na každém kroku. Vavřinec zavřel za sebou dveře a hodil na stůl plný měšec peněz. 
„Tu máte něco na přilepšenou, abyste věděli, že máte doma syna.“ 
Potom čekal, že ho rodiče budou vítat, ale nic takového se nestalo. Matka jenom sepjala ruce a sklonila hlavu. Otec stiskl džbán a chvíli trvalo, než. promluvil těžkým stařeckým hlasem: 
„My už žádného syna nemáme. Dávno jsme ho oplakali. Jsme chudáci, ale do smrti na Třemošné vydržíme v poctivosti. Kradených peněz nám není třeba. Jen si je vezmi zpátky.“ 
Matka zavzlykala a začala se modlit. Když se Vavřinec podíval z jednoho na druhého, nevěděl, co by odpověděl. Nakonec se zmohl jen na pár slov. „Snad byste mne nevyhnali do noci, otče?“
„Pod touhle střechou žili vždycky jenom lidé poctiví,“ řekl starý zeman. „Svého syna jsme také chtěli vychovat v poctivosti, pokoře a bázni boží. On se nám ale nevyvedl a chytil se loupežného řemesla. Kde se dalo, vraždil a okrádal lidi. Proto jsme se ho s matkou zřekli. Co tedy ještě tady chceš? U nás už nemůžeš nic vzít, není z čeho.“ 
Vavřinec se začal zalykat vztekem. Přišel domů a přinesl jim tolik peněz, že by se z nich měli dobře až do smrti. Ale otcova pýcha byla tak veliká, že se nedala překonat. Věděl, že chybil, když se otci nepodrobil. Ale nechtěl tu skončit jako žebrák. 
„Tak já tedy jdu, když mne vyháníte. Však já se ve světě neztratím, ale tu bídu zde s vámi dřít nebudu. Sbohem, matko! Sbohem, otče! Zapomeňte na svého nehodného syna a modlete se!“ 
Zemanka se dala do usedavého pláče, ale zeman mu neodpověděl ani slovem. Jen za ním vynesl ještě na dvůr ten váček peněz, co nechal ležet na stole. Od té doby neměl Vavřinec Toulovec žádného domova. Potloukal se po krčmách a vyspával po různých domech. Když mu peníze došly, věděl, kde si má opatřit nové. Ale z mysli mu nešlo, že by se také jednou mohl dostat do takové bídy jako jeho rodiče. Od jisté doby začal šetřit a co naloupil, to ukládal do kožených vaků a schovával po lesích. 
„Jen až toho bude víc, koupím si ves a usadím se,“ sliboval si, ale tohle nepokojné řemeslo se mu líbilo a vynášelo mu víc než celé hospodářství. 
Našel si dobrou chasu, která ho poslouchala na slovo, a on jí za to dobře platil. Proto byla spokojenost na obou stranách. V té době bylo více takových potulných hejtmanů a lapků. Když jeden dvůr odrali, jeli dál a hejtman Toulovec zajížděl až na Moravu. Odtud jezdil vždycky s několika plně naloženými vozy, ale nebylo je kam schovat. 
„Než se někde zakoupím, poslouží nám sluje ve skalách,“ řekl své chase. „Jeďme, já Vás povedu. Dáme se kolem Vranického potoka, tam nás nikdo hledat nebude.“ Ve skalách od Budislavi k Proséci bylo všelijakých roklí, slují a děr tak velikých, že se tam vešli koně i s vozy. Toulovec uložil na různých místech mnoho peněz a zboží. Jeho lidé si tu mohli v klidu a bezpečí odpočinout. Byl tam kamenný stůl se sedátky, zřídili si tu i kuchyni a od té doby to byly Toulovcovy maštale. Ale Vavřinec nezapomněl a všude se poptával, kdo by prodal ves. Chtěl zůstat někde poblíž v okolí, protože si už zvykl na pískovcové skály a bylo tu bezpečno. Málokdo sem zašel. Nakonec se mu přece jen podařilo zakoupit ves Děsnou a Jarošov. Obě měly tvrze, které dal ještě opravit, aby byly bezpečnější a měly pořádné sklepy. Tak se stal rytíř Toulovec pánem mnoha duší, polí, luk a lesů. Později si přikoupil ještě Budislav, Trusnov a Mladočov a stal se bohatým pánem. Okolní rytíři, páni a zemani rádi zapomněli na jeho mladické hříchy a stáli o jeho přízeň. Všelicos se o Toulovci povídalo, že prý je lapka a liška podšitá, ale nikdo by mu to byl neřekl do očí. Každého si koupil svými penězi. Svého loupežného řemesla však nezanechal, protože snadno vždycky přišel k tomu, co potřeboval. A když se chtěl mezi pány ukázat, v neděli poclarovai chudáky u kostela a rozhazoval mezi ně peníze jako král. 
„Nač by mi byly všechny peníze?“ smával se. „Ať jiní mají také něco.“ Chudáci mu děkovali a chválili ho, jaký to je dobrý pán, který bohatým bere a chudým dává. Rytíř Vavřinec Toulovec si nejvíce liboval v bohatých hostinách, kde mohl přátelům ukázat svoje veliké bohatství. Páni se vždycky divili, kde se u něho bere tolik jídla a pití, všechno bylo na zlatých a stříbrných mísách a v křišťálových pohárech. Toulovec se nad tím vším spokojeně usmíval. Těšilo ho, že není v okolí bohatšího pána nad něho. Jeden zeman ho ale chtěl jednou poškádlit. 
„Vystrojil jsi skvostnou hostinu, milý rytíři, a přece se s Tebou vsadím, že kdybys místo pánů pozval na hostinu staré baby, jistě by si stěžovaly, žes něco opomenul. Ať babám dáš cokoliv, nikdy se jim nezavděčíš.“ 
Ostatní páni ho okřikovali, aby pana rytíře nezlobil, ale on se nedal zastavit, dokud se nevypovídal. 
„Tos neměl říkat, pane!“ rozmrzele řekl na to pan Vavřinec. „Nyní tu posedíš s pány tak dlouho, dokud neseženu ze vsi všechny baby na hostinu. Potom si povíme, jestli máš pravdu.“ < 
A pán hned poslal svoje lidi do vsi, aby všechny ženské z Děsné přišly k němu na tvrz, že je tam hodně jídla a pití. Páni zatím museli sedět o hladu a žízni, protože jim rytíř nic nedal. 
Ve vsi bylo z toho veliké pozdvižení. Když se ženské dozvěděly, že je pán zve k sobě, honem se strojily a česaly, zatímco mužští vedli dlouhé řeči, co jsou to za nové panské moresy. Protože se ale pana Toulovce báli, všichni své ženy pustili. Na tvrzi otevřeli vrata dokořán a ženské tam chodily jako o procesí do kostela. Mladé i staré, každá v nejlepší suknici a šátku. Rytíř Vavřinec je vítal a sám usazoval kolem stolu. Páni se na to všechno museli dívat & čekali, co bude. „Pozval jsem si vás, abyste se jednou také dobře poměly,“ řekl jim rytíř na uvítanou. „Jezte a pijte, kolik zmůžete. Ale než půjdete domů, každá z Vás mi musí povědět, co Vám na hostině chybělo.“ 
Potom dal nosit z kuchyně jídla na stůl a ze sklepa pití plné džbány. Ženské dělaly pánům veliké laskominy, ale oni si nesměli vzít z toho všeho ani kousek. Byl to trest za to, že jeden z nich pochyboval o rytířově štědrosti. Pan Vavřinec chodil kolem stolů a dbal, aby bylo všeho dost. Ženské se brzy rozjařily a začaly si rozepínat kabátky, sundávat šátky. Když je ty dobroty začaly v břichu tlačit, povolovaly také suknice a zástěry. 
Páni kolem nich přešlapovali a nemohli se už dočkat, až na ně také dojde řada. Když se báby a mladice najedly a napily dosyta, že víc už nemohly, pán se ptal jedné po druhé, jak se poměly. 
„Jako v nebi,“ povídala první a druhá hned za ní pěla jinou chválu. „Bylo to jako u císařského dvora, milý náš pane!“
„V nebi ani v pekle se tak lidé nepomějí jako u Tebe na Děsné!“ tvrdlila třetí a dívala se panu rytíři zamilovaně do očí. Jedna vedle druhé pána chválila, ale on pořád nebyl s odpovědí spokojen. Až se k němu přitočila jedna stará bába a rozchechtala se na celé kolo. 
„Nikdy jsem se tak v živote nepoměla jako dnes, urozený pane! Ale jestli chceš vědět, co na hostině scházelo, tak to byly oříšky. Mám je hrozně ráda a ty mně tady chyběly.“ 
V tu chvíli se ozval kolem veliký smích, až se okna třásla. Páni smíchem až řičeli, jenom pan rytíř Toulovec se zamračil. 
„Tobě tedy chyběly u mne oříšky. Já Vám dám, Vy mlsné huby! Z kopce dolů se pokutálíte jako jedlové šišky, abyste na mou hostinu nikdy nezapomněly.“ Potom poručil všechny ženské vsadit do vinných sudů a zatlouci je tam hřebíky. Chasa je musela valit dolů za stráně do údolí. Páni za ně prosili, ale rytíř neměl s nimi žádné slitování. Hrozně ho mrzelo, že kvůli těm mlsným babám prohrál sázku, a pil s pány dlouho do noci. 
Když ale druhý den vystřízlivěl a všechno uvážil, poslal těm babám každé po zlaťáku, aby dřív zapomněly na bolest, kterou jim způsobil. 
Potom znovu jezdil s chasou na Moravu, až se jednou na něho moravští páni smluvili a postavili proti němu vojáky. Sotva se Toulovec objevil v kraji, vyjeli proti němu a strhla se zlá bitka. Rytíř viděl, že je vojáků přesila, zavolal na chasu a ujížděl zpátky na českou stranu. Ale moravští páni se za ním hnali až k Proseči, kde se jim ztratil z dohledu a nemohli ho nalézt. Když jim prosečtí měšťané nechtěli o Toulovci nic povědět, vypálili jim za to město a s nepořízenou odtáhli. Rytíř se ale měšťanům odměnil a oni od něho dostali les Chlum. Mezi lidem se povídalo, že rytíř Toulovec bohatým bral a chudým dával, ale kdo ví, jak to vlastně bylo doopravdy. Na stará kolena si rytíř zakoupil v Litomyšli dům a něco peněz nechal špitálu a chudině. Tak si před bohem i před lidmi chtěl svoje hříchy odčinit. Nakonec byl řádně pochován jako počestný měšťan ve špitálském kostele, kde donedávna visel jeho obraz, na kterém byl rytíř vymalován jako lovec s toulcem a šípy. Po něm prý na jeho tvrzích zůstalo ještě mnoho peněz a lidé je čas od času hledají.

Máte i Vy oblíbenou pohádku, o kterou se chcete podělit? Přidejte ji.

Sdílejte:   | 
0

Diskuze k této stránce (0 příspěvků)

Pro přidání příspěvku je nutné se přihlásit nebo zaregistrovat.

Zatím zde není žádný příspěvek.

Naši partneři

© 2013 - 2016 ProMaminky.cz | design and code by Werner Dweight