Uspávač

zobrazeno 19×

Vložil(a): vendy.z, 3. 7. 2016 20.08

Na celém světě nezná nikdo tolik pohádek jako Uspávač. Takhle kvečeru, když děti ještě sedí u stolu nebo na své židličce, přicházívá Uspávač; jde tiše po schodech, jde po špičkách, otevře docela tiše dveře a hop! šup! vstříkne dětem do očí sladkého mléka, docela jemňounkého. Ale děti potom již neudrží oči otevřeny, i nespatří ho. Pak se odplíží za ně, fouká jim za krček a tu jim hlava ztěžkne, 6 jak je pak těžká! Ale nebolí to, neboť Uspávač to míní s dětmi docela dobře; on jenom chce, aby se utišily, a ony bývají nejhodnější, když jsou v postýlce. Musí být tiché, aby on mohl vypravovat své pohádky. ..... 
Když pak děti spí, posadí se Uspávač na postýlku. Je hezky oblečen; má hedvábný kabát, ale není možno říci, jaké je barvy, neboť hraje do zelena, do červena a do modra, podle toho, kam se obrátí. Pod každým ramenem drží deštník, jeden pomalovaný obrázky, a ten rozvírá nad dobrými dětmi, takže se jim zdají celou noc nejkrásnější pohádky. Druhý deštník není pomalovaný, a ten staví nad nezpůsobné děti, takže spí neklidně a ráno, když se probudí, nemohou si vzpomenout ani na jediný sen. 
Nyní poslyšte, jak Uspávač celý týden přicházel každého večera k jednomu chlapečkovi, kterému říkali Jeníček, a co mu vypravoval. Je to sedm pohádek, poněvadž týden má sedm dní.

Pondělí

„Tak se podívej!“ řekl Uspávač večer, když dostal Jeníčka do postýlky. „Teď Ti něco krásného ukáži!“ 
V tom se změnily všechny květiny v květináčích ve velké stromy, které rozpínaly větve podél stropu a stěn, takže celá světnice vypadala jako překrásná besídka. Všechny větve byly plny květů a každý květ krásnější než růže a voněl velmi příjemně, a když jsi jej jedl, byl sladší než zavařenina. Plody se leskly jako zlato, a pak tam byly housky plničké rozinek! Ne, lepší to být již nemohlo! 
Náhle však začalo cosi strašlivě naříkat v zásuvce, kde ležely Jeníkovy školní knihy. 
„Copak je to?“ řekl Uspávač, přistoupil ke stolu a vytáhl zásuvku.
Na tabulce se tu cosi hýbalo a tísnilo, neboť se do početního úkolu dostala špatná číslice, takže se tím měl příklad rozpadnout. Kamínek poskakoval a trhal provázkem, jímž byl přivázán jako psík; byl by rád pomohl při počítání, ale nemohl. 
Potom se ozýval nářek z Jeníčkovy písanky, až bylo ošklivo poslouchat! Na každé stránce byla vždy po celém prvním řádku velká písmena s příslušným písmenem malým vedle. Tento řádek byl předlohou a pod ní bylo několik písmen, která se do myslela, že vypadají právě tak, poněvadž je napsal Jeníček. Ale vypadala skoro, jako by byla přepadla přes řádky, na kterých měla stát. 
„Hleďte, takhle máte stát,“ říkal předpis, „hleďte, takhle nakloněna, ale pěkně okrouhlá!“ 
„Ó, my bychom chtěla,“ pravila Jeníčkova písmenka, „ale nemůžeme, jsme velmi špatná!“ 
„Tak Vám dáme dětský prášek!“ pravil Uspávač. 
„Ó ne!“ volala písmenka, i postavila se přímo, až radost. „Dobrá, dnes nebudu vypravovat pohádky,“ řekl Uspávač. „Já Vás budu cvičit. Ráz, dva! Ráz, dva!“ 
I cvičil písmena, až stála zpříma a hezky, že by tak ani žádný předpis nemohl stát. 
Ale když Uspávač odešel a Jeníček se na ně ráno podíval, byla právě tak ošklivá jako předtím. 

Úterý

Jakmile byl Jeníček v posteli, dotkl se Uspávač svou kouzelnou hůlkou všech kusů nábytku v pokoji a ty hned začaly povídat. 
Povídaly všechny jen o sobě, jenom plivátko stálo mlčky a hněvalo se, že mohou být tak ješitné a hovořit jenom samy o sobě, myslit samy na sebe a nevšímat si ani jeho, ač stálo tak skromně v koutě a nechávalo se poplivat. 
Nad pohovkou visel velký obraz v pozlaceném rámu. Byla na něm krajina s vysokými starými stromy, květinami v trávě a velikou řekou, tekoucí lesem a okolo mnoha zámků, daleko do širého moře. 
Uspávač se dotkl svou čarovnou hůlkou toho obrazu, i začali v něm ptáci zpívat, větve stromů se pohybovaly a mraky rychle letěly, zahalujíce pokaždé svým stínem krajinu. 
Potom zvedl Uspávač Jeníčka na rám a Jeníček strčil nohy do obrazu, přímo do vysoké trávy, a tam se postavil. Slunce na něj svítilo skrze větve stromů. Běžel k vodě a posadil se do lodičky, která se tu kolébala. Byla červeně a bíle natřena, vesla u ní se leskla jako stříbro a šest labutí, všechny se zlatým okružím kolem krku a se zářivou modrou hvězdou na hlavě, táhlo lodičku okolo zelených lesů, kde stromy vypravovaly o loupežnících a čarodějnicích a květiny o rozkošných skřítcích a o tom, co jim ptáci v létě pověděli. 
Překrásné ryby se šupinami jako ze zlata a stříbra pluly za loďkou; občas se Vy mrštily, až to na vodě plesklo. A ptáci, červení a modří, malí a velcí, letěli ve dvou řadách za nimi. Lnáři tančili a chrousti bzučeli „bzz, bzz„. Všichni chtěli letět s Jeníčkem a každý dovedl vypravovat pohádku. 
To byla jízda! Hned tu byly lesy, velmi husté a temné, hned zase nejkrásnější zahrada se sluneční září a s květinami a uprostřed s velikými zámky ze skla a mramoru. Na besídkách stály princezny, a to všechno byla ona děvčátka, která Jeníček dobře znal a s nimiž si dříve hrával. Děvčátka vztahovala ruce a každé mělo v ruce nejchutnější cukrovinku, jakou bys ani u cukráře nekoupil. Jeníček se chytil jednoho konce cukrovinky, když plul kolem, ale dívka držela pevně, takže každý dostal svůj kousek, ona menší, on mnohem větší! U každého zámku stáli na stráži malí princové; byli ozbrojeni zlatými šavlemi a rozhazovali rozinky a cínové vojáčky; byli to opravdoví princové. 
Brzy plul Jeníček velkými lesy, brzy jakoby skrze veliké skály nebo středem města. Také plul tudy, kde bydlela jeho chůva, ta, která jej chovala, když byl ještě docela malým děťátkem, a měla jej velmi ráda. I kývala na něj a zpívala krásnou píseň, kterou sama složila a Jeníčkovi poslala: 
„Já vzpomínám na Tebe zhusta, Ty Jeníčku můj maličký. Tvá líbala jsem drobná ústa, Tvé čílko a Tvé tvářičky. Já slyšela Tvá první slova, když volával jsi maminku. Ta léta chtěla bych žít znova s Tebou, můj malý andílku!“ 
A všichni ptáci zpívali s ní, květiny tančily na stoncích a staré stromy kývaly, jako by Uspávač také jim vypravoval pohádky. 

Středa

Ne, to Vám pršelo! Jeníček to slyšel ve spaní, a když Uspávač otevřel okno, sahala voda až k okenní římse. Venku bylo jediné jezero a překrásná loď stála u samého domku. 
„Chceš plout se mnou, Jeníčku?“ pravil Uspávač. „Mohl by ses ještě dnes v noci dostat do cizích zemí a ráno se opět vrátit!“ 
A potom stál Jeníček náhle ve svých svátečních šatech na nádherné lodi. Ihned zadul příznivý vítr a oni pluli ulicemi a napříč, okolo kostela, a pak bylo všechno jediným, divokým mořem. 
Pluli tak dlouho, že již nebylo vidět žádnou zem, a spatřili hejno čápů, kteří letěli také z domova do teplých krajin. Čápi letěli za sebou v řadě již velmi dlouho. Jeden z nich byl tak unaven, že se již sotva držel na křídlech a byl poslední v řadě. Záhy zůstal velký kus cesty za nimi a potom klesal s roztaženými křídly níž a níž, ještě několikrát zamával perutěmi, ale nic to nepomáhalo. Tu se dotkl nohama lodního lanoví, již se smekl po plachtě a bum! stál tu na palubě. 
I vzal jej plavčík a dal do kurníku k drůbeži, ke kachnám a krocanům. Ubohý čáp stál mezi nimi náramně schlíple. 
„Kdo, kdo to, kdák?“ ptaly se slepice. 
A krocan se nafoukl, jak mohl, i tázal se: 
„Hudry, hudry, kdo jde tudy?“ 
A kachny ustupovaly a šeptaly si: 
„Tak, tak, tak, jak sem pad!“ 
A čáp jim vypravoval o teplé Africe, o pyramidách a o pštrosu, který utíká pouští jako divoký kůň! Ale kachny nerozuměly, co povídá, i pošťuchovaly se navzájem a říkaly: 
„Což můžeme pochybovat, že je hloupý?“ 
„Ano, opravdu je hloupý,“ pravil krocan a zahudroval. 
Čáp se tedy odmlčel a přemýšlel o své Africe. 
„Vy máte ale krásné, tenké nohy!“ pravil krocan. „Co Vás stál loket?“ 
„Tak, tak, tak!“ pošklebovaly se kachny, ale čáp dělal, jako by to byl nezaslechl. 
„To se opravdu můžete zasmát!“ řekl jim krocan, „poněvadž jsem to řekl vtipně! Ale,“ dodal, „snad se mu to zdálo příliš sprosté! Ach, ach, hudry, hudry, vždyť on nemá vzdělání, nechrne jej tedy a hleďme si sami sebe!“ 
I zakdákaly slepice a kachny žvatlaly: 
„Tak, tak, tak, tak.“ 
Náramně se jim to všem líbilo. 
Ale Jeníček šel do kurníku, otevřel dvířka, zavolal čápa a ten vyskočil k němu na palubu. Odpočinul si i kýval na Jeníčka, jako by mu děkoval. Potom rozpřáhl křídla a letěl k teplým zemím, zatímco slepice kdákaly, kachny žvatlaly a krocan docela zčervenal po celé hlavě. 
„Zítra si z Vás uvaříme polévku!“ řekl Jeníček. 
V tom se probudil a ležel na své postýlce. Byla to podivná cesta, na kterou jej Uspávač pozval na tuto noc. 

Čtvrtek

„Víš co?“ řekl Uspávač. „Nyní se neboj! Uvidíš malou myšku!“ Ukázal mu svou ruku, v níž držel drobné, roztomilé zvířátko. 
„Přišla, aby Tě pozvala na svatbu. Jsou zde dvě myšky, které dnes v noci chtějí vstoupit ve stav manželský. Bydlí dole pod podlahou špižírny Tvé matky. To bude opravdu pěkné!“ 
„Ale jak se dostanu skrze malý otvor v podlaze?“ tázal se Jeníček. 
„O to se již postarám,“ řekl Uspávač. „Však já Tě udělám maličkým!“ 
Dotkl se kouzelnou hůlkou Jeníčka a ten se stále zmenšoval a zmenšoval, až nebyl větší než prst. 
„Nyní si můžeš vypůjčit šaty cínového vojáčka. Myslím, že Ti padnou, a vypadá to pěkně, jsme-li ve společnosti ve stejnokroji!“ 
„Tak dobrá!“ řekl Jeníček a za okamžik byl oblečen jako roztomilý cínový vojáček. 
„Nebyl byste tak laskav a neposadil se do náprstku Vaší matinky?“ ptala se myška. „Já bych si pak pokládala za čest táhnout Vás!“ 
„Oh, panebože! Což se slečna sama bude obtěžovat!“ řekl Jeník, a potom jeli na myší svatbu. 
Nejprve se dostali pod podlahu do dlouhé chodby, která nebyla vyšší, nežli že se právě tak s náprstkem protáhli, a celá byla osvětlena shnilým dřevem. 
„Nevoní to zde krásně?“ pravila myš, která jej táhla. „Celou chodbu jsme natře ly kůží ze slaniny. Ani by to nemohlo být krásnější!“ 
I vešli do svatební síně. Tam stály vpravo všechny malé myšky a šeptaly si a šuškaly, jako by si ze sebe navzájem dělaly blázny. Vlevo stáli všichni myšáčkové a hladili si tlapkami knírky. Uprostřed síně byli snoubenci; stáli ve vyhloubené kůrce sýra a líbali se velmi mnoho před očima všech, neboť byli již zasnoubeni a nyní měli hned mít svatbu. 
Stále víc a více návštěv přicházelo, až by se byly myšky málem k smrti ušlapaly, a snoubenci se postavili doprostřed dveří, takže se nemohlo ani ven, ani dovnitř. 
Celá místnost byla právě tak jako chodba natřena kůží ze slaniny; to bylo celé pohoštění. Jakožto zákusek po jídle bylo podáno zrnko hrachu, do něhož vykousala jedna myška z rodiny jméno snoubenců, vlastně začáteční písmena. Bylo to něco náramně neobyčejného. 
Všechny myši říkaly, že to byla krásná svatba a že hovor byl velmi příjemný. 
A potom jel Jeníček opět domů. Byl ovšem ve vznešené společnosti, ale musel se také hodně scvrknout, udělat se malým a vzít si stejnokroj cínového vojáčka. 

Pátek

„To je až k nevíře, jak mnoho starších lidí by mě rádo chytilo!“ pravil Uspávač. „Jsou to zvláště Ti, kteří udělali něco zlého. ,Dobrý Uspávači,' říkají mně, ,nemůžeme ani oka zamhouřit, a tak ležíme celou noc a vidíme všechny své zlé skutky, které jako oškliví malí skřítci sedí na okraji postele a postřikují nás horkou vodou. Nechtěl bys přijít a odehnat je, abychom mohli dobře spát?' A potom vzdychají zhluboka: ,My bychom to velmi rádi zaplatili; dobrou noc, Uspávači, peníze leží na okně!' Ale já to nedělám za peníze,“ řekl Uspávač. 
„Co budeme dělat dnes v noci?“ ptal se Jeníček. 
„Já nevím ovšem, máš-li chuť jít dnes v noci opět na svatbu, ale na jinou než včera. Tvá sestra má velkou pannu, která vypadá jako mužský a nazývá se Heřman, a ta se má provdat za pannu Bertičku; má kromě toho dnes narozeniny, a proto se asi sejde hodně darů.“ 
„Však i to znám!“ řekl Jeníček. „Pokaždé, když panny potřebují nové šaty, nechá je sestra slavit narozeniny nebo svatbu. Stalo se to jistě již stokrát!“ 
„Ano, ale dnes v noci bude svatba číslo sté a prvé, a až bude po sté a prvé, bude po všem! Proto to bude také tak krásné. Jen pohleď!“ 
A Jeníček se podíval na stůl. Tam stál domek z lepenky s osvětlenými okny a všichni cínoví vojáčci stáli před ním a vzdávali zbraní čest. Snoubenci seděli u stolu a opírali se o trnož, náramně zamyšlení, k čemuž měli ostatně dost důvodů. 
Uspávač, oblečen v černou babiččinu zástěru, je oddával. Když bylo po oddavkách, zanotovaly všechny kusy nábytku v pokoji tuto krásnou píseň, kterou složila tužka. Její nápěv zněl jako při čepobití:

„Nechť naše píseň, sladce zníc, 
snoubenců rozesměje líc, 
již v pokoji dlí ponejvíc 
a sešiti jsou z rukavic. 
[:Hurrá! Nechť rozesmějeme jejich líc! 
A proto pějme, pějme stále víc!:]“

A pak dostávali dary, ale odmítali všechny potraviny, neboť se najedli své lásky. 
„Máme zde nyní zůstat, nebo cestovat do cizích zemí?“ ptal se ženich. 
I žádali o radu vlaštovku, která mnoho cestovala, a starou slepici, která již čtyřikrát vyseděla kuřátka. A vlaštovka vypravovala o krásných, teplých zemích, kde vinné hrozny jsou tak veliké a těžké, kde vzduch je tak příjemný a hory mají barvy, jaké u nás nikdy nevidíme. 
„Ale naše zelí tam nemají!“ řekla slepice. „Byla jsem jednou se všemi svými kuřátky na venkově. Tam byla jáma v písku, v které jsme se směly hrabat, a také do zahrady se zelím jsme měly přístup. Ó, tam bylo zeleno, že si ani nedovedu něco krásnějšího představit.“ 
„Zelí přece vypadá všude stejně,“ řekla vlaštovka. „A pak tady máme ošklivé počasí!“ 
„Na to jsme však zvyklí,“ poznamenala slepice. 
„Ale tady je zima, mrzne!“ 
„To dělá zelí dobře!“ řekla slepice. „Kromě toho můžeme i zde mít teplo! Což jsme neměli před čtyřmi roky léto trvající pět týdnů, že bylo horko, až jsme nemohli dýchat? A potom tu nemáme ona jedovatá zvířata, která mají tam, a jsme bezpečni před lupiči! Jenom zlosyn může říci, že naše země není nejkrásnější, a zasloužil by, aby tu ani nebyl!“ Slepice se dala do pláče: 
„Já jsem také byla na cestách! Jela jsem v koši přes dvanáct mil! Ale není žádná rozkoš cestovat!“ 
„Ano, slepice je rozumná žena,“ pravila loutka Bertička. „Já nijak netoužím cestovat po horách, neboť to chodíš stále jenom nahoru a pak zase dolů! Ne, my si uděláme výlet do pískové jámy a projdeme se po zelné zahradě.“ 
A při tom zůstalo.

Sobota

„Uslyším nyní pohádky?“ ptal se Jeníček, když jej dostal Uspávač do postýlky. 
„Dnes večer na to nemáme kdy,“ řekl Uspávač a rozevřel nad ním svůj nejkrásnější slunečník. „Jenom se podívej na tyhle Číňany!“ 
A veliký slunečník vypadal jako čínská miska s namalovanými modrými stromy a špičatými mosty a malými Číňany, kteří tu stáli, pokyvujíce hlavami. 
„Musíme do rána celý svět trochu vyčistit,“ řekl Uspávač, „vždyť je zítra posvátný den, je neděle. Půjdu na kostelní věž podívat se, zdali maličcí kostelní skřítkové leští zvony, aby pěkně zněly; půjdu se podívat na pole, zda větry odfukují prach z trávy a lupenů, a což je největší práce, sundám všechny hvězdy a vyleštím je. Vezmu je do zástěry, ale dříve je musím očíslovat, aby se opět dostaly na pravé místo, sice by netkvěly pevně a my bychom měli příliš mnoho létavic, až by se řítila jedna za druhou.“ 
„Poslyšte, víte co, pane Uspávači?“ začala stará podobizna, která visela na zdi, kde Jeníček spal. „Já jsem Jeníčkův pradědeček. Děkuji Vám, že vypravujete chlapci pohádky, ale jenom aby mu nemátly jeho představy. Hvězdy se přece nedají vzít a vyleštit! Hvězdy jsou tělesa jako naše Země, a to je právě tak dobře!“ 
„Děkuji Ti, starý pradědečku,“ řekl Uspávač, „děkuji ti! Ty jsi ovšem hlava rodu, Ty jsi prahlava! Ale já jsem starší nežli ty! Já jsem starý pohan; Římané a Rekové mne nazývali bohem spánku! Byl jsem již v nejvznešenějších domech a chodím tam dosud. Umím jednat jak s malými, tak s velkými. Tak, a teď si vypravuj sám!“ 
A potom Uspávač odešel a vzal si slunečník s sebou. 
„Teď už člověk ani nesmí říci své mínění!“ řekla stará podobizna. 
A potom se Jeníček probudil. 

Neděle

„Dobrý večer!“ řekl Uspávač a Jeníček pozdravil, skočil a obrátil podobiznu pradědečkovu ke zdi, aby nehovořila jako včera. 
„Nyní mně musíš vypravovat pohádku o pěti zrnečkách hrachových, která bydlila v jednom lusku a o kohoutí noze, která se kořila slepičí noze a o jehle stehovačce, která byla tak tenká, že si namlouvala, že je jehlou k šití!“ 
„Také dobrého je někdy příliš!“ řekl Uspávač. „Já Ti nejraději něco ukazuji, však víš! Ukáži Ti svého bratra, jmenuje se také Uspávač, ale nepřichází k nikomu víckrát než jednou, a když přijde, vezme jej k sobě na koně a vypravuje mu pohádky. Umí jenom dvě; jedna je tak překrásná, že si nikdo na světě ani nedovede krásnější představit; druhá je velmi ošklivá a strašná, že se to nedá ani vypsat!“ 
I zvedl Uspávač Jeníčka k oknu a pravil: 
„Tady vidíš mého bratra, druhého. Nazývají jej také Smrt. Jak vidíš, nevypadá tak zle jako v obrázkových knížkách, kde je samý hnát a kosti! Nikoli, má šat zdobený stříbrným vyšíváním ..... je to nejkrásnější husarský stejnokroj! Plášť z černého sametu poletuje vzduchem vzadu a přes koně! Hleď, jak jede tryskem!“ 
A Jeníček viděl, jak bratr Uspávač jel a bral mladé i staré lidi k sobě na koně. Některé posazoval před sebe, jiné za sebe, ale pokaždé se dříve zeptal: 
„Jakpak se to má s Tvým vysvědčením?“ 
„Dobře,“ říkali všichni. „Nu, podívám se sám,“ říkal, i museli mu všichni ukazovat vysvědčení. Ti, kteří měli „velmi dobře„a „výtečně„, dostali se na koně dopředu a slyšeli tu krásnou pohádku, ale Ti, kteří měli „dobře„a „dostatečně„, museli dozadu a slyšeli tu ošklivou pohádku. Chvěli se a plakali, chtěli seskočit z koně, ale nemohli, neboť s ním hned srostli. 
„Ale smrt je přece nejkrásnější sen,“ řekl Jeníček. „Já se jí nebojím!“ 
„A proč by ses jí bál?“ pravil Uspávač. „Jenom hleď, abys měl pěkné vysvědčení!“. 
„Ano, to je poučné!“ bručela podobizna pradědečkova. „Přece jenom je to něco platno, řekneme-li své mínění!“ 
A pradědeček měl z toho radost. 
Hleďte, to jsou pohádky o Uspávači! A nyní ať Vám sám povídá večer víc!

Máte i Vy oblíbenou pohádku, o kterou se chcete podělit? Přidejte ji.

Sdílejte:   | 
0

Diskuze k této stránce (0 příspěvků)

Pro přidání příspěvku je nutné se přihlásit nebo zaregistrovat.

Zatím zde není žádný příspěvek.

Naši partneři

© 2013 - 2016 ProMaminky.cz | design and code by Werner Dweight