Uloupená princezna

zobrazeno 83×

Vložil(a): vequi, 11. 1. 2016 23.23

Byl jednou jeden bohatý a mocný král, který měl jedinou dceru, a ta byla tak krásná, že se před její krásou rděly ty nejpůvabnější růže, šednul ten nejbělejší sníh a bledlo to nejmodřejší nebe. Když princezna vyšla ze zámku do zahrady, v ústrety jí přelíbezně zavoněly květiny a ze zlatých ptačích hrdélek vylétla přenádherná píseň. Jednoho dne se však v okamžiku, když seděla u studny v parku a hrála si se zlatým míčem, přiřítil z lesa strašlivý drak, obrovskými pařáty ji popadl a odnesl ji přes moře do své jeskyně. Tam ji držel v zajetí už celých pět let a snad tisíckrát se jí ptal, zda se stane jeho ženou. Ale ji jeho nabídka vždy vylekala a čím více prosil a naléhal, tím více se jí takový ženich protivil. Mezi mnohými drahocennostmi, kterými si chtěl drak získat její srdce a které jí daroval, byly také troje nádherné šaty; nádhernější by člověk na světě sotva pohledal, na těch prvních zářilo zlaté slunce, na těch druhých svítil stříbrný měsíc a na třetích byly jako na obloze rozesety stříbrné hvězdy. Ale ani tyto nepohnuli krásnou princeznu k tomu, aby se stala drakovou ženou.

Jednoho dne, právě uběhnulo sedm let, zabloudil do okolí drakovy jeskyně krejčovský tovaryš, který byl celý u vytržení, když v té ponuré díře našel krásnou pannu. Ptal se jí, zda se také ztratila jako on, ale ona smutně potřásla hlavou a vyprávěla mu, kdo je a jak se sem do té temné pustiny a skalní divočiny dostala. „Ach, kdybych se tak dostala z dračích spárů a byla zase doma na otcovském zámku!“ povzdechla si. „Pojď, utečeme a najdeme tvoji vlast a já tě budu dnem i nocí ochraňovat před vším nebezpečím a nepohodlím, které by tě mohlo na cestě potkat.“ navrhnul jí krejčík. Nad takovým nápadem se princezna zaradovala a slíbila mu, že pokud ji šťastně přivede na zámek jejího otce, stane se jeho ženou. Nyní vyčkávali okamžiku, kdy se drak vydá někam dál do světa, a když se té chvíle dočkali, ve vší tajnosti se vydali na cestu. Krejčík zastrčil do rance ty troje krásné šaty a spěchali odtamtud tak dlouho a daleko, dokud si nebyli jisti, že je drak už nemůže dohonit. Teprve pak si dopřáli odpočinku, položili se v lese a usnuli. Byli tak unavení, že se probudili až ráno přespříštího dne, vydali se ihned na cestu a brzy dorazili na mořský břeh, kde u břehu kotvila menší loď, která byla naložena rozličným zbožím a hodlala vyplout zrovna do té země, kde vládnul princeznin otec.

Byli právě den na cestě, když se na moři zvedla prudká bouře, která plavidlo zahnala na skalní útesy, tam se roztříštilo a jen pár lidí, mezi nimi také krásná princezna, se zachránilo na jednom člunu. Když kolem druhého dne plula cizí loď, vzala ty zachráněné šťastlivce na palubu a bezpečně je odvezla do přístavu. Ale princezna se ze své záchrany radovat nedokázala, byla velmi smutná a bolelo ji srdce, neboť si myslela, že se krejčík utopil v moři. Ale i on na poslední chvíli vyváznul. Zachránil se na lodním trámu; celé dny ho hnaly divoké vlny a nakonec ho zcela vyčerpaného vymrštily na břeh. Jeden starý rybář ho vzal do své chatrče, dal mu jíst a týden o něj pečoval. Potom mu ukázal cestu do velkého města, které leželo den cesty po proudu. Když potom krejčík kráčel ulicemi, uviděl na jednom domě viset štít krejčovského cechu. Tu ho popadla chuť pustit se opět do svého řemesla, a tak se zeptal mistra, zda by ho nevzal na práci a byl přijat rovnou jako tovaryš.

Sotva tu byl pár týdnů, uslyšel jednoho pátečního večera na ulicích vyvolávat herolda, že král zaplatí deset tisíc guldenů tomu, kdo jeho dceři do tří měsíců opatří troje šaty, na kterých budou zářit slunce, měsíc a hvězdy. Tu mu přišlo na mysl, že má přece v ranci ty troje princezniny šaty a že by si jimi mohl vysloužit plno zlata. „Alespoň,“ pomyslel si: „bude ty přenádherné šaty nosit nějaká kráska a bude to rovněž také princezna, i když tak krásná a milá jako ta moje, která leží na studeném mořském dně, už na světě není.“ Šel ke svému mistru a řekl mu, že by mohl ty troje šaty pro královskou dceru ušít. Mistr se velmi potěšil a ohlásil královu kancléři, že se svým tovaryšem ty šaty ušijí, a dostal ihned zálohu tisíc guldenů. Peníze dal svému tovaryši, aby za ně nakoupil vše, co bude k šití potřebovat. „Ano,“ řekl: „peněz je k tomu třeba a ne málo.“ a s poděkováním si těch tisíc guldenů vzal. Protože však ty šaty byly již hotové, mohl nechat ty zlaté ptáčky rozkutálet, jak mu bylo libo, a tak šel do hostince, s přáteli tam pak jedl a pil, co hrdlo ráčilo, ve dne i v noci jezdil po okolí v nádherném kočáře; prostě si to všelijak užíval. Když byl první měsíc u konce a po těch šatech nebylo ani vidu ani slechu, přišla na mistra úzkost a obava. Vzal si tovaryše k řeči a pravil: „Pozítří mají být hotovy první šaty a tys ještě ani nenavlékl do jehly nit! Víš, že nás to bude stát hlavu, když v určeném čase králi ty šaty nepředložíme?“ Ale tento mu odvětil: „Já mohu na těch šatech pracovat jen v noci, když se posilním vínem, a proto přes den musím chodit do hospody a ten kočár mě tam vozí ne pro zábavu, ale abych při té cestě pozoroval slunce, měsíc a hvězdy, teprve potom je mohu věrně a přirozeně spodobnit. Tak je to mistře, a mluvit si do toho nenechám!“

Druhého dne tovaryš předal mistrovi ty první šaty, na kterých bylo vyobrazeno slunce. Ten se velmi podivil a tu krásnou práci vychvaloval do nebes a bez meškání utíkal na zámek, aby je předal králi. Když krásná princezna ty šaty, které ji daroval drak, uviděla, ihned je poznala a prosila mistra, aby jí brzy obstaral i ty druhé šaty. Mistr krejčí opět obdržel od správce královské pokladnice tisíc guldenů jako zálohu. Peníze dal svému tovaryši a on s nimi udělal navlas to stejné jako prve; prohýřil je do posledního groše. Měsíc byl zrovna u konce, když svému mistrovi předal druhé šaty, na kterých zářil měsíc. Tentokrát se princezna zaradovala ještě více, vzala mistra na stranu a zeptala se: „Vy sám jste ty šaty šil?“ Tu mistr znejistěl, uhnul pohledem na stranu, dal se do řeči, avšak nemohl najít ta správná slova. „Řekněte mi pravdu, mistře! Neboť mě, královské dceři, nesmíte nic zatajovat!“ A tak ji mistr prozradil, že před čtvrt rokem přijal jednoho vandrovního tovaryše, který oboje ty šaty ušil docela sám a bez toho, že by ho při práci někdo viděl. Tu mu princezna poručila vyplatit dva tisíce guldenů, tisíc pro něj a tisíc pro tovaryše, a přála si, aby ty poslední šaty přinesl na zámek sám tovaryš.

Opět uplynul měsíc a s ním se rozplynul v oslavách a projížďkách i ten závdavek. Posledního dne lhůty se krejčík vydal na zámek, aby princezně předal hvězdné šaty. Sotva však překročil práh komnaty, ona ho poznala, padla mu kolem krku, políbila ho a plakala štěstím a radostí nad opětovným shledáním. Zavedla ho ke svému stařičkému otci a vyprávěla mu, jak ji tenkrát vysvobodil z dračí jeskyně a jak se jeden ztratili druhému na moři a dlouho se měli navzájem za mrtvé. Nyní se opět nalezli a měli svatbu a stali se po smrti starého krále králem a královnou v celé říši

Máte i Vy oblíbenou pohádku, o kterou se chcete podělit? Přidejte ji.

Sdílejte:   | 
0

Diskuze k této stránce (0 příspěvků)

Pro přidání příspěvku je nutné se přihlásit nebo zaregistrovat.

Zatím zde není žádný příspěvek.

Naši partneři

© 2013 - 2016 ProMaminky.cz | design and code by Werner Dweight