Ukradený pan Berka

zobrazeno 12×

Vložil(a): vendy.z, 3. 7. 2016 20.07

Nedaleko města Skutče stojí hrad Rychmburk, který král Ferdinand prodal panu Zdeňkovi Berkovi z Dubé a Lipého s předhradím i celým panstvím. Jeden z pánů Berků měl prý dceru Markétu, která se zamilovala do chudého zemana. Protože nechtěla od milého upustit a otci se protivila, nevěděl si jiné rady, než ji dát do kláštera. 
„Zůstaneš tam, nehodná dcero, tak dlouho, dokud nezmoudříš a já Ti nenajdu pořádného ženicha,“ řekl pan Berka a pro jistotu ji ještě toho dne odvezl s ozbrojeným průvodem z Rychmburka. 
Ale urozená panna měla tvrdou hlavu a svého milého se nevzdala ani po zlém. Z kláštera se pokusila utéci a pan Berka ji musei odvézt zpátky na Rychmburk, protože matka představená nechtěla mít v klášteře takovou neposlušnou Schovánku. Pán měl dost jiných starostí, a proto si vymyslel na dceru přísný trest. „Dokud se toho zemánka z Nemanic a na Chudobíně nezřekneš, nebudeš mou dcerou. Za svoji neposlušnost se budeš v Janovičkách modlit tak dlouho, dokud Ti síly budou stačit. Až odprosíš, pak uvidíme.“ 
Panna Markéta byla stejně umíněná jako její otec a hrdě ho vyslechla, ale o milost neprosila. Pán se tak rozlítil, že ji sám hned odvezl do kostela v Janovičkách a dal ji zazdít v malém výklenku. Měla tam jen okénko, aby mohla promluvit s lidmi. Když zedníci urozenou pannu zazdívali, všichni ji litovali a naříkali nad ní, jenom vlastní otec neměl pro ni dobrého slova a byl rád, že mu už víc hanby neudělá. Jakmile pán se svou čeledí odjel, sběhli se lidé ke kostelu a všichni pannu Markétu těšili. Okénkem jí podávali jídlo a pití, aby neumřela hlady a žízní. Ona jim za to děkovala a nahlas se s nimi modlila. Jednoho dne, když se zase kolem sešlo mnoho lidu, panna Markéta řekla: 
„Dobří lidé, nikdy na mne nezapomeňte! Co mi patří dědictvím, jedním dílem odkazuji chudým a druhým dílem kostelu v Janovičkách. Vy všichni jste tu jako svědci, že je to má svobodná vůle.“ 
Když se to dověděl farář, hned spěchal na Rychmburk za pánem, aby se hlásil o to, co panna Berkovna přislíbila kostelu. Pan Berka přijal faráře v naději, že ho sama dcera posílá a prosí za odpuštění. Když se ale dověděl, co vyvádí v kostele a jak jmění rozdává, ještě více se rozzlobil. 
„A Ty, faráři, místo abys lidi napomenul a ukázal na moji přísnost, přiběhneš a vykládáš mi tady jako baba na rynku.“
„Milosti!“ omlouval se farář. „Já Ti přišel v dobrém povědět, co si panna Markéta žádala před svědky, a kostelu měl bys dát úpis, že se po její smrti tak stane.“ Pan Berka viděl, že faráři nemůže jeho žádost odmítnout, ale přesto s ním jednal rázně. 
„Dobře tedy. Slíbený díl Tvůj kostel dostane, i když moje dcera rozdává, co jí ještě ani nepatří. Ale Ty se příště starej víc o kostel než o babské řeči.“ Potom vyprovodil faráře ze dveří a rozhodl se, že dceru odveze zpátky na Rychmburk. Za noci tajně pro ni dojel, aby z toho nebylo pobouření, a ráno byla panna v novém vězení. Pan Berka ji dal na Rychmburku zazdít do věže, aby mu už nemohla škodit. Lidé za ni prosili a modlili se, ale nic se nedalo dělat, panna už světlo světa nikdy nespatřila. 
Pan Berka z Dubé nebyl nejmladší. Dvě ženy pochoval brzy po sobě a dcery se zbavil, protože myslel vždy jenom na sebe. Často zajížděl do Prahy nebo na Moravu, kde páni Berkové měli mnoho statků a vysoké úřady. Jednou se přijel podívat na syna, který byl ustanoven kanovníkem při kapitule u chrámu svatého Václava v Olomouci. Pan Berka si u něho víc popil, než mu bylo zdrávo, a druhého dne byl nebožtíkem. Byl z toho veliký poprask a křik v kanovnickém domě. Protože byl Rychmburk daleko, za veliké slávy pohřbili urozeného pana Berku v prosté dubové rakvi s černým křížem a růžemi v kryptě kostela u svatého Mořice. „Budiž mu země lehkou a všechny hříchy odpuštěny,“ povzdechl si mladý kanovník nad otcovskou rakví s erbem, když ji postavili do řady vedle jiných rakví olomouckých pánů měšťanů. Potom poděkoval mořickému faráři za pěkný pohřeb a řekl mu, aby účet poslal na Rychmburk, že dostane za vše řádně zaplaceno. O víc už se urozený pan Berka nestaral, protože se stal teprve nedávno kanovníkem a peněz neměl nazbyt. 
Když ta zlá zpráva o pánově smrti došla na Rychmburk, bylo z toho veliké pobouření. Pan Berka z Dubé a Lipé dal totiž vystavět rodinnou hrobku v Lažanech, kam měli být podle jeho vůle pohřbeni všichni jeho rodu. Za to měli Lažanští mnohé výsady, když pánovi slíbili, že se budou o kostel svatého Václava dobře starat. Rychmburský vrchní velice pána litoval, ale když dostal z Olomouce list, že má faráři u svatého Mořice zaplatit za pohřeb, truhlu a svíčky, které se při pohřbu vysvítily, hrozně se rozzlobil: 
„Tohle nám ještě scházelo! Já abych platil svíčky a všelijaké zbytečnosti cizímu faráři, když máme vlastního? Kdyby si byl pan Berka dal říci, nemusel jezdit bůhvíkam. Dávno už nebyl žádný mladík, záducha ho trápila jako zlá můra. Mohl klidně umřít doma a nebyly s tím žádné trampoty.“ 
Nakonec poslal do Lažan pro bratry Moučkový, kteří měli na starost kostel. Ti přišli rádi, protože se o pánově smrti všelicos mezi lidmi povídalo a měli strach, aby jim vrchní nedal místo hlídání kostela novou robotu. Na Rychmburku šli rovnou do kanceláře k vrchnímu, který už na ně netrpělivě čekal. „Milostpane, uctivě prosíme za odpuštění. Běželi jsme co nejrychleji, naše máma ale sháněla ještě nějaká vajíčka a vybírala pár kuřat milostpánovi do kuchyně. Tak jsme se zdrželi.“
„Dobře, dobře,“ utrousil milostivě vrchní, když uviděl koš vajec a dva páry kuřat. „Dejte je potom kuchařce! Teď mne ale dobře poslouchejte. Jistě jste už slyšeli, co se našemu urozenému pánovi přihodilo. Už je v pánu a ještě tak daleko od Rychmburka. Musíte ho dovézt zpátky a řádně uložit v Lažanech, jak si sám kdysi přál. Jestli se Vám to nepovede, dám Vám takovou robotu, až se budete samou tíhou po kolenou plazit.“ 
Bratři nejdříve mlčeli, a když viděli, jak vrchnímu na tom záleží, aby měl pána v lažanské hrobce, začali se všelijak vytáčet. 
„Milostpane, to je ale dálka. Když pojedeme na Moravu, to není jako támhle do Skutče.“
„Podívejte se, chlapi!“ začal vrchní z jiného konce. „Vám se nic zlého stát nemůže, když si vyjedete s vozem třeba až do Olomouce, jako byste tam chtěli něco prodávat. Opatrně se poptáte, co a jak, jestli je pan Berka dobře pochován, že máte o tom na Rychmburk podat zprávu. Jak to všechno uděláte, to je už Vaše věc. Ale pana Berku přivezete zpátky s truhlou nebo třeba bez ní. Já zbůhdarma nebudu platit mořickému faráři ani groš. Když se moravští páni Berkové dohodli, že tam našeho pána pohřbí, měli si za pohřeb také zaplatit. Ale dejte si pozor na mladého Berku, co je tam kanovníkem. Kdo ví, jak to s ním vlastně je a jestli by Vám nedělal nějaké potíže. 
Bratři Moučkové vyjeveně hleděli na vrchního a pomalu jim docházelo, proč je honí až na moravskou stranu. Protože šlo ale také o ně a jejich robotu, nezbylo jim než poslechnout. Nakonec si vyprosili několik párů koní a ty vedli potom za vozem, jako by je chtěli prodat na trhu. Cestou se však rozhodli jinak a pro jistotu je nechávali po hospodách, vždy po jednom páru, aby měli na zpáteční cestě na přepřáhnutí čerstvé koně. Vzali s sebou také něco peněz, kdyby potřebovali někoho podplatit. 
Do starobylého města Olomouce uprostřed hanácké roviny dojeli oba sedláci bez nehody. Sotva projeli městskou branou, začali se ohlížet po nějaké levné hospodě, kde by neutratili mnoho za nocleh. Když se smluvili s jedním hospodským a vůz s koňmi postavili pod přístřešek, vydali se do města hledat kostel u svatého Mořice. Každý jim ho ukázal, protože všichni měšťané byli na něj pyšní. Kolem kostela byl hřbitov a na něm zrovna hrobník kopal nějakému nebožtíkovi hrob. Bratři smekli beranice, vešli hřbitovní branou a zamířili rovnou k hrobníkovi. „Dobrý muži, rádi bychom věděli, kde je pohřben urozený pan Berka z Dubé, bývalý pán na Rychmburce. Nedávno přijel do města a náhle si pro něho přišla zubatá s kosou. Ty budeš jistě vědět, kde bychom se mohli u jeho hrobu pomodlit.“ Když hrobník viděl urostlé a pěkně oblečené sedláky, podle mluvy hned poznal, že jsou z české strany. Vylezl z hrobu a opřel se o rýč. 
„Poslechněte, Vy jste jistě pánovi poddaní! Málokdy se ale sedláci starají, kde jejich páni hnijí v zemi. Rád Vám to místo ukážu. Kdyby něco káplo na pivo, moc bych se nezlobil,“ povídal hrobník a natahoval ruku, jestli něco nedostane. Starší sedlák opatrně vytáhl z opasku váček, a když ho rozvázal, vytáhl dva groše a dal je hrobníkovi. Ten se moc divil, že jsou k němu tak štědří, a mohl se samou ochotou přetrhnout. Honem zapíchl rýč do země a vedl sedláky ke kostelu. Cestou se chlubil, jaký pěkný a bohatý kostel mají měšťané. 
Když je zavedl dovnitř, ukázal jim na jeden náhrobní kámen. „Tuhle pod tím kamenem máte svého pána. Sám jsem byl při tom, když ho tu pochovávali. Byla to veliká sláva. Bohatí páni nikdy nechtějí být zahrabáni do země, a tak tady odpočívají pěkně dole mezi svými.“ 
Oba sedláci poklekli a chvíli se modlili za zemřelého pána. Přitom si všechno kolem dokola prohlédli a uvažovali, jak by se sem v noci dostali. Hrobník si je také prohlížel a nešlo mu do hlavy, že přijeli z takové dálky jen proto. Když sedláci povstali, tiše je vyvedl z kostela zase na hřbitov. 
„Špatně jsme se o Vašeho pána nepostarali, naříkat si nemusíte,“ začal hrobník zeširoka rozprávět. „Ale divím se, že jste sami vážili takovou dálku. Vždyť to musí být od Vás z Rychmburka sem do města kus světa, když se páni dohadovali, kam pana Berku mají pochovat.“ 
Bratři Moučkové viděli, že je hrobník zvědavý, a starší mu odpověděl: 
„My jsme přijeli něco koupit pro našeho vrchního a taky prodat pár koní. Tak jsme si řekli, že se podíváme, kde náš pán odpočívá. Pobudeme zde asi tři dny. Jestli chceš s námi večer posedět někde v šenku, rádi té za Tvoji ochotu pozveme.“ 
Jak hrobník uslyšel, že se může zadarmo napít, hned slíbil, že přijde k Bílé růži. 
Tam prý mají nejlepší víno a není to od kostela daleko. Bratři se vyptali, kde ho mají čekat, a šli se podívat po městě. 
„S tím hrobníkem to uděláme krátce,“ povídal starší Moučka bratrovi. „Když se dobře napije, snad nám poví, kde vezmeme klíče od kostela. Za noci potom odneseme rakev s panem Berkou.“
„To se Ti lehko řekne,“ staral se bratr, „ale čím ten kámen zvedneme? Sami dva s ním nic nezmůžeme.“
„Musíme si tedy někoho najmout na pomoc,“ mínil druhý, ale mladší bratr pořád nebyl spokojen. 
„A do čeho dáme tu rakev? Přece nemůžeme jezdit s nebožtíkem jako kramáři. Až na Rychmburk bychom nikdy nedojdi, protože by nás brzy chytili.“ Dlouho se bratři mezi sebou dohadovali a nakonec si zamluvili u bednáře dvě pěkné moučnice a u koželuha zase několik hovězích kůží. Rozhodli se, že když to všechno naloží na vůz, pod takovým nákladem nikdo ukradeného pana Berku hledat nebude. 
Potom obcházeli na rynku kolem orloje a divili se, když na něm v poledne kohout opravdu zakokrhal a mával křídly jako živý. Než přešly všechny figury, co jich tam bylo, bolelo je za krkem a byli rádi, že mohou jít do hospody na oběd. Ještě toho dne sedláci nakoupili potřebné a odvezli do hospody, kde nocovali. Hospodská se jich vyptávala, co všechno už koupili, ale protože svou útratu hned platili, měla je za dobré hosty. 
Večer se sešli bratři s hrobníkem U bílé růže a poroučeli jeden džbán piva za druhým. Brzy se dověděli, že klíč od kostela má farář, oba kostelníci a jeden sám hrobař v kapse. Všichni tři hulákali a dělali takový kravál, že je hospodský musel brzy vyhodit. Bratři nebyli tak opilí, jak ze sebe dělali. Ale hrobník měl už pořádně nakoupeno a jednoho i druhého objímal. 
„Kamarádi moji, pojďte se mnou domů, ať moje stará vidí, jaké mám kamarády. Žádné šelmy a lotry, ale opravdové pány sedláky!“ 
Bratři vůbec nestáli o to, aby poznali hrobníkovu ženu. Odtáhli hrobníka ke kostelu u svatého Mořice a tam ho uložili za kapličku. Hrobník všelicos blekotal, ale jak si polehl, brzo usnul. Bratři mu hbitě vzali klíč od kostela a pospíchali k vratům. Tam už na ně čekali dva pomocníci, které našli v šenku a za peníze jim byli schopni udělat ledacos. 
Noc jim přála, byla temná a nikde ani světélka. Opatrně obešli hrobníkův domek a jak se dostali ke kostelním vratům, rychle je odemkli. V kostele rozsvítili lucernu, která stála za vraty, a brzy našli ten kámen, který jim hrobník ukázal. Byl těžký, a když ho chtěli zvednout, měli všichni čtyři co dělat. Pomalu ho odsunuli stranou a potom sestoupili po schodech dolů. Dubová rakev s berkovským erbem stála nejblíže. Když ji vynesli nahoru, dali kámen na své místo a spěchali z kostela. Vrata za sebou zase zavřeli, aby nikdo nic nepoznal, a klíč hodili do vykopaného hrobu. Potom se rozloučili se svými pomocníky, pro jistotu počkali, až odejdou ze hřbitova. 
Městské stráže chodily s halapartnami a lucernami po rynku i v uličkách, ale kolem svatého Mořice byl klid. Bratři přehodili přes rakev oba kabáty a donesli ji do hospody na dvůr. V moučnici bylo místa dost, hodili na ni ještě něco kůží, nikdo by tam rakev nehledal. Jeden sedlák přespal na voze a druhý u koní, aby jim náhodou někdo pana Berku neukradl. 
Druhý den ani nečekali, až jim dá hospodská snídani, a vyjeli ze dvora rovnou k městské bráně. Když měli město za zády, oba bratři si zhluboka oddechli. „Já už jsem strachem polomrtvý,“ naříkal si mladší Moučka. „Čert toho Berku vezmi! Takových starostí jsem se věru nenadál, když tu hrobku v Lažanech stavěli.“
„Nehřeš zbytečně!“ napomenul ho bratr. „Co kdyby se nám pán ještě ztratil? Stejně prý se povídá, že ho pánbůh potrestal za to, že svou dceru přivedl předčasně do hrobu. Práskni raději do koní! Musíme ujíždět, než se ten hrobník vzpamatuje a poví na nás, že jsme ho opili.“ Oba pak pobízeli koně a jeli s větrem o závod. Moučnice s rakví poskakovaly na voze a bylo dobře, že už byl pan Berka po smrti, nebo by byl jistě umřel podruhé. 
Když ráno šel mořický farář na ranní, přišoural se k němu hrobník ještě opilý a žmoulal čepici v ruce. Sotva ho farář uviděl, hned na něho spustil: „Tys zase pil. Tentokrát to na Tebe povím pánům na radnici, jakou tady děláš ostudu. Páni radní Tě za to jistě vyženou ze služby a já budu mít konečně pokoj.“ Hrobník začal plakat a naříkat, že za nic nemůže, že ho včera opili nějací sedláci z Rychmburka, co se byli podívat na pana Berku. 
„Moc byli hodní, ani na peníze nehleděli. Důstojný pane,'já už to víckrát neudělám,“ sliboval hrobník s pláčem. „Já už se opravdu polepším.“
„Cos to povídal?“ zarazil ho farář. „Kdože tady byl? Rychmburští jsou mi dlužni ještě za pohřeb toho Berky. Ti lotři! Jestli nám tu něco provedli, běda jim!“ křičel rozezleně a hned chtěl, aby hrobník sehnal oba kostelníky a ještě nějaké tovaryše, že se musí podívat do krypty. Hrobníkovi se moc nechtělo, ale farář umíněně stál na svém a nechtěl jít dříve ani k oltáři. Chvíli to trvalo, než se dočkal. Když zjistil, že jim ukradli pana Berku, honem běžel za pány na radnici a prosil je, aby poslali vojáky za těmi rychmburskými sedláky. Než se olomoučtí radní sešli a dohodli, než poslali vojáky z města, bylo už pomalu poledne. Vojáci se kvečeru vrátili s nepořízenou, že žádné sedláky s rakví nikde neviděli. 
Bratři Moučkové jeli zatím s panem Berkou jako s císařem pánem. Na každé hospodě přepřahali, nikde si ani neodpočinuli. Jedním tahem dojeli až na Rychmburk a cestou se střídali u opratí. Když je vrchní uviděl, prvně se ptal na pana Berku. 
„Ten se veze celou cestu jako pán, ale my už padáme a jsme k smrti unaveni,“ 
stěžovali si bratři a otevřeli moučnici, kde pod kůžemi ležela truhla. 
„Mám radost, že se Vám to podařilo,“ pochválil je vrchní. „Hned zítra pana Berku potichu pohřbíme v Lažanech do hrobky. Už jsem dal vědět faráři.“
„Milostpane, ale všechny koně jsme cestou ztrhali,“ naříkali bratři a jeden druhého rovnali a natřásali, až jim v kostech praštělo. 
„Nic není zadarmo. Však Vás bohatá odměna nemine. Byl to hrdinský kousek, který Vám Olomoučtí nikdy nezapomenou, a mořický farář bude mít z toho jenom ostudu,“ smál se vrchní a šel jim vyplatit slíbené peníze. 
Tak se přece jenom pan Berka dostal tam, kam patřil, a bratři Moučkové z Lažan nemuseli robotovat. Ale z těch peněz prý brzy zpychli a nakonec je všechny prohýřili. Dodnes vzpomínají v Lažanech na ty dva bratry a každému, kdo zbytečně rozhazuje majetek, říkají, že chce, aby to všechno prasklo jako ta Moučková pretence. Zato Olomoučtí dávno už na ukradeného pana Berku zapomněli a nikdo o něm nic neví.

Máte i Vy oblíbenou pohádku, o kterou se chcete podělit? Přidejte ji.

Sdílejte:   | 
0

Diskuze k této stránce (0 příspěvků)

Pro přidání příspěvku je nutné se přihlásit nebo zaregistrovat.

Zatím zde není žádný příspěvek.

Naši partneři

© 2013 - 2016 ProMaminky.cz | design and code by Werner Dweight