Uhlíř, kterého potkalo štěstí

zobrazeno 10×

Vložil(a): vendy.z, 3. 7. 2016 20.06

Kdysi dávno žil jeden chudý hoch. Zdědil po rodičích chaloupku v horách a živil se pálením milířů. Lidé mu říkali Kogoro Uhlíř. Kogoro žil ve své chatrči docela sám, kdopak by dal dceru za ženu takovému chudákovi! Chlapce to trápilo a nejednou se modlil k dobrotivé bohyni Kwannon, aby mu poslala dobrou ženu. A bohyně ho vyslyšela. Jednoho dne se v Kogorově chatrči objevila krásná dívka a zeptala se: 
„Jsi Kogoro Uhlíř?“ 
„Jsem, krásná dívko,“ odpověděl hoch. „Co si přeješ?“ 
„Přeji si stát se Tvou ženou!“ odpověděla krásná dívka. „Dnes v noci se mi zjevila ve snu bohyně Kwannon a řekla mi, že mě u Tebe čeká štěstí!“ 
Chudý uhlíř se polekal: 
„Jaké štěstí, krásná dívko, vždyť já nemám nic než tuhle starou chatrč. A pálením milířů si vydělám sotva na trochu živobytí.“ 
Ale krásná dívka se nedala odradit. Otevřela měšec ze zlatého brokátu, vytáhla z něho dva zlaté peníze a podala je Kogorovi: 
„Neboj se, dobrá Kwannon se o nás postará. Jdi do města a kup pro nás jídlo!“ 
Uhlíř Kogoro vzal zlaté peníze a vydal se do města. Cesta ho vedla kolem řeky. Na jednom jejím rameni pluly dvě kachničky. Uhlíř Kogoro se zaradoval: 
„To by byla dobrá pečínka pro mou vílu i pro mne,“ řekl si a bez dlouhého rozmýšlení po nich hodil zlaťáky. myslel si, chudák, že to jsou oblázky, zlatý peníz jektěživ neviděl. Ač mířil, jak nejlíp dovedl, netrefil. Zlaťáky žbluňkly do vody a kachny uletěly. Kogoro se musel vrátit domů. Se slzami v očích pověděl krásné dívce, co se stalo s jejími oblázky. Dívka se podivila: 
„Ale vždyť to nebyly oblázky, to bylo zlato, nejdražší věc na světě. Za ty dva zlaté peníze bys měl masa, rýže, kachen a všeho, kolik bys chtěl.“ 
A tu se zase podivil uhlíř Kogoro: 
„Co to říkáš, krásná dívko! Ty žluté oblázky že jsou nejdražší věc na světě? To jsem věru nevěděl. Ale vždyť tady v té hoře za mou chatrčí jich jsou celé hromady.“ A zavedl dívku do jeskyně za chatrčí. Ve světle loučí se tam všecko lesklo jako v císařské pokladnici. Jeskyně byla plná zlata. 
Od toho dne byl uhlíř Kogoro největším boháčem v kraji. Skoupil všecku zem kolem své chatrče. postavil si místo ní nádherný palác, dal zřídit krásný chrám bohyni Kwannoně a žil si jako kníže. Však mu také lidé od té chvíle říkali kníže Uhlíř. Kníže Uhlíř a jeho krásná paní žili spokojeně, jen jedno jim chybělo: neměli děti. I rozhodli se tedy, že o ně poprosí dobrotivou Kwannon. Bohyně jejich prosbu vyslyšela: do roka a do dne se Kogorově ženě narodila dcerka, krásná jako drahokam. Dali jí jméno Tamajo no hime. Když bylo Tamajo čtrnáct let, nastoupil na trůn císař Jomeitenno. Nový vládce byl ještě mladý a hledal si nevěstu. Svolal své dvořany a hodnostáře, rozdal jim šestašedesát vějířů a přikázal jim: 
„Vezměte tyto vějíře a rozešlete posly do šestašedesáti zemí mé říše, aby mi vyhledali dívku, která by byla krásná jako ta, co je vymalovaná na mých vějířích. Ať je chudá nebo bohatá, ať je urozená nebo neurozená, vezmu si ji za ženu.“ Šestašedesát poslů se rozletělo po celé říši hledat krásku z vějíře. Prošli městy i vesnicemi, navštívili paláce i chatrče, alenakonec se vrátili do císařského města s nepořízenou. Jen z jednoho kraje, z kraje, kde žil Kníže Uhlíř, přišla zpráva, že tam žije dívka, před kterou bledne i kráska z vějíře. Sotva to císař uslyšel, chtěl se o kráse Kogorovy dcery přesvědčit sám. Ještě téhož dne poslal k němu poselství s prosbou, aby mu poslal krásnou Tamajo ke dvoru. 
Ale Kogoro uctivě odmítl: 
„Císařův příkaz je pro nás veliká čest, ale Tamajo je naše jediné dítě, a proto se od ní nemůžeme odloučit.“ Když císař slyšel, co kníže Uhlíř odpověděl, velice se rozhněval. Ještě téhož dne um vzkázal po poslech: 
„Když mi nechceš poslat svoji dceru, pošli mi do týdne sto tisíc lopat máku.“ 
Kogoro se polekal a zarmouceně povídá své krásné ženě: 
„Teď budeme musit svou dceru císaři přece jenom poslat. Kde bych vzal sto tisíc lopat máku?“ 
„Nedělej si starosti. Ve všech čtrnácti tisících zahradách, které jsi mi za čtrnáct let daroval, jsem pěstovala všecky rostliny světa a všecka semena z nich jsem rok co rok ukládala do veliké sýpky za naším palácem. Kolik je tam máku, to nevím, ale sto tisíc lopat ho tam bude jistě.“ 
Kogoro se zaradoval nad moudrostí své ženy a do týdne poslal císaři na nádherných vozech sto tisíc lopat máku. 
Císař se podivil: 
„To je opravdu nejbohatší muž ze všech tří zemí, Indie, Číny a Japonska.“ 
Ale krásná Tamajo mu nedala spát. Zanedlouho poslal ke Kogorovi posly znovu a vzkázal mu:Když mi nechceš dát svou dceru, pošli mi do týdne sedm štůčků nejjemnějšího hedvábného brokátu. Každý štůček ať je dvacet loktů dlouhý a na všech až je vytkán obraz ráje.“ 
Kogoro se polekal a zarmouceně řekl své ženě: 
„Tentokrát budeme musit svou dceru císaři přece jen dát. Kde bych vzal sedm štůčků takového brokátu?“ 
Žena se zamyslela a potom řekla: 
„Naše dítě nám dala dobrotivá bohyně Kwannon, pojďme tedy poprosit o radu ji.“ 
Kogoro se zaradoval nad moudrostí své ženy a vydal se s ní do chrámu bohyně Kwannon, aby ji poprosili o radu. 
Bohyně jim řekla: 
„Tamajo no hime je i moje dítě, já bych se s ní také těžko loučila. Proto Vám pomohu.“ A jediným kývnutím svolala všecky bohy a bůžky nebes i země a poručila jim utkat sedm štůčků vzácného brokátu. Než se Kogoro se svou ženou stačili otočit, byl krásný brokát hotov a do týdne ležel před císařem. 
Císař se podivil: 
„Vidím, že při tom uhlíři stojí sama Kwannon. Tady moje císařská moc nepomůže.“ A ještě téhož dne se přestrojil za poutníka a potají opustil svůj palác. Vydal se pěšky ke Kogorovi, aby se přesvědčil sám, jestli je Tamajo no hime opravdu tak krásná. Když přišel do Kogorova paláce, předstoupil před knížete a poprosil ho o službu. Kogorovi se mladý junák zalíbil. „Odkud jsi?“ zeptal se ho. 
„Z císařského města,“ odpověděl přestrojený císař. 
„A jak se jmenuješ?“ 
„Sanro,“ odpověděl poutník. 
„Sanro?“ podivil se Kogoro. „To znamená ,Cesta do hor´. Nevěděl jsem, že se tak může jmenovat i člověk. Ale dobře, Sanro, ode dneška budeš pást tisíc mých krav. Mám tisíc pastevců, ale ti se o ně starali špatně, nedávali jim dost trávy a vody. Jestlise o ně budeš starat líp, můžeš u mne zůstat.“ Chudák Sanro nevěděl, co si počít. Byl vychován u dvora a srp neměl jaktěživ v ruce. Ostatní pasáci to hned poznali a začali se mu posmívat: 
„No tak, Sanro, začni, ať vidíme jak to umíš s těmi divokými býky a kravami.“ Sanrovi bylo těžko. Usedl do trávy, vytáhl z haleny flétnu a začal si na ni tichounce hrát. A hrál tak teskně a tak krásně, že se všichni bez dechu zastavili a poslouchali. A nejen pastevci, i divocí býci a krávy stáli tiše jako ovečky. Když Sanro dohrál, seběhli se pastvci k němu a vyptávali se ho jeden přes druhého: 
„Sanro, co je to, na co jsi tak krásně hrál?“ 
„To je flétna,“ odpověděl Sanro. 
„Zahraj nám ještě,“ prosili ho, „nasekáme trávu i za Tebe.“ 
Sanro hrál znovu a pastevci nasekali v klidu a míru trávy, kolik bylo třeba. Divocí býci a krávy tiše poslouchali. Od té doby hrál přestrojený císař celé dny na flétnu a dobytek den ze dne přibýval. Kníže byl spokojen. Sanro hrál na píšťalu den ze dne krásněji, protože vyslil den ze dne víc na krásnou Tamajo. Ale ač už sloužil u knížete celé tři roky, ještě ji nezahlédl ani koutkem oka. Zatím však bylo na císařském dvoře zle. Uplynuly tři roky a mladý císař se nevracel. Hodnostáři povolali jasnovidce. Jasnovidec bádal celý den a celou noc a potom oznámil: 
„Císař se vrátí patnáctého dne osmého měsíce na svátek boha Hašimana. Oslavy však musí řídit kníže Kogoro.“ 
Ještě týž den vyjelo z císařského paláce poselství ke knížeti Kogorovi. Kníže je přijal a slíbil, že se o slavnost postará. Povolal k sobě učené kněze z Hašimanova chrámu a zařídil všecko, co bylo třeba. Sezval tanečníky a zpěváky, povolal hudebníky s loutnami a bubny a připravil dostihy i tanec lvů. Jen jedno mu chybělo. Pro poslední slavnost, střelbu z jedoucího koně, neměl střelce. Svolal své pastevce a vyzval je, aby se přihlásil ten, kdo by dovedl z jedoucího koně třikrát zasáhnout šípem posvátný terč. „To my nedokážeme,“ odpověděli pastevci. „Ale dokázal by to jistě Sanro, ten je z města!“ 
Kníž Kogoro povolal tedy k sobě Sanra a řekl mu: 
„Jestli mi neuděláš hanbu a třikrát zasáhneš z jedoucího koně posvátný terč boha Hašimana, dám Ti za ženu svou dceru Tamajo no hime.“ Sanro se hluboce uklonil a řekl: 
„Uvidíš, že Ti hanbu neudělám.“ 
Nastal památný den osmého měsíce. Slavnosti boha Hašimana se blížily ke konci a všichni čekali na poslední obřad, střelbu z jedoucího koně. Mezi hosty byli všichni hodnostáři z císařského dvora a na čestném místě seděl kníže Kogoro se svou krásnou ženou a ještě krásnější dcerou. Hlasatelé ohlásili střelbu z jedoucího koně. Oči všech se upřely k bráně. Vyjel z ní smělý jezdec na ohnivém koni. Byl oblečen jako kníže, v ruce měl luk. Tryskem projel kolem terče, vystřelil a šíp se zabodl přímo do jeho středu. Potom projel kolem plným tryskem podruhé a potřetí a všechny tři šípy trčely v terči jeden vedle druhého. Nato Sanro zarazil koně a shodil ze sebe plášť. Pod pláštěm se zaleskl císařský oděv. Hodnostáři poznali svého pána a vrhli se mu k nohám. Teprve tehdy veděl kníže Kogoro, kdo u něho tři roky sloužil jako pastevec, až si vysloužil jeho dceru, krásnou Tamajo no hime. S radostí mu ji odevzdal a aby se s ní nemusel rozloučit, odjel se svou krásnou ženou za císařem a jeho nevěstou do sídelního města. Tam žili všichni čtyři ve štěstí a míru až do konce svých dnů.

Máte i Vy oblíbenou pohádku, o kterou se chcete podělit? Přidejte ji.

Sdílejte:   | 
0

Diskuze k této stránce (0 příspěvků)

Pro přidání příspěvku je nutné se přihlásit nebo zaregistrovat.

Zatím zde není žádný příspěvek.

Naši partneři

© 2013 - 2016 ProMaminky.cz | design and code by Werner Dweight