Ubrousek, beránek a mošna

Žili kdysi dědoušek a babička. Jednou se děda vydal k řece na ryby. Ale co se nestalo! Do sítě se chytil jeřáb. Zmítá se, tluče křídly, ale osvobodit se nemůže. Dědouškovi bylo jeřába líto.
Proč by měl takový pěkný pták zahynout?
Šel k jeřábovi a pomohl mu ze sítě. A vtom na něho jeřáb promluvil lidským hlasem:
„Děkuji Ti, dobrý člověče. Nikdy na Tvou pomoc nezapomenu. Pojď se mnou do mého příbytku, chtěl bych Ti dát pěkný dárek.“
A tak tedy společně vykročili.
Šli, šli, až došli k močálu, kde jeřáb bydlel. Jeřáb přinesl z chaloupky lněný ubrus a povídal:
„Tady je můj dárek, dědoušku. Když se budeš chtít najíst a napít, rozlož tenhle ubrus, řekni jen ..... Ubrousku, prostři se! a dostaneš jídla a pití, co hrdlo ráčí.“ Dědoušek poděkoval a šel domů.
Cestou dostal hlad. Posadil se pod keř, rozložil ubrus a řekl:
„Ubrousku, prostři se!“
A jen dořekl, už byla na ubrousku spousta jídel vařených i pečených, že by je ani regiment nesnědl.
Dědoušek se najedl a napil do sytosti a šel dál.
Cesta byla dlouhá, a než se nadál, padla na kraj černá noc. Zabušil tedy na chalupu bohatého sedláka a poprosil:
„Nechte mě u Vás přespat, hospodáři!“
„Přespat Tě necháme,“ povídal sedlák, „ale pohoštění od nás žádné nečekej.“
„Nechci pohoštění,“ odpověděl dědoušek, „mám takový ubrousek, který mi vždycky dá najíst a napít, kolik potřebuju.“
„No ne? Ten mi musíš ukázat!“ Děda rozložil ubrousek a řekl:
„Ubrousku, prostři se!“
Ještě nedomluvil, a už bylo na ubrousku tolik pochoutek, že se na ně srdce smálo.
Sedlák vyvaloval oči a hned si vzal do hlavy, že ten ubrousek musí mít. Jen dědoušek usnul, už mu divotvorný ubrousek ukradl a vyměnil ho za obyčejný.
Děda se ráno probudil, ničeho si nevšiml a vydal se domů. Hned od prahu volal na babičku:
„Raduj se, ženo, už nebudeš muset zadělávat chleba a vařit zelňačku!“
„Co je to za hlouposti?“
„Žádné hlouposti. Odedneška nás bude hostit tenhle ubrousek.“ Rozložil na stole ubrousek a řekl:
„Ubrousku, prostři se!“ Ale ubrousek nic.
„Jeřáb mě nejspíš ošidil,“ povídal dědoušek. „Půjdu za ním a pořádně mu vycinkám. To jsem si od něho nezasloužil.“ Dlouho se nerozmýšlel a vydal se za jeřábem. Jeřáb ho přivítal a ptal se:
„Copak Tě ke mně přivádí?“
A dědoušek slovíčko sem, slovíčko tam, a že mu jeřáb dal špatný ubrousek. „Přestaň naříkat,“ povídal jeřáb, „já Ti teď dám beránka. Ale není to jen tak ledajaký beránek. Když mu přikážeš ..... Beránku, otřes se! ..... začnou z něho padat zlaťáky.“
Dědoušek vzal beránka a vedl ho domů. Navečer došel zase k domu toho bohatého sedláka. „Nechte mě u sebe přespat!“
„Jen pojď dál!“
„Ale já nejsem sám, mám s sebou beránka.“
„Tak ho nech na dvoře.“
„To nemůžu. Není to jen tak ledajaký beránek, sypou se z něho zlaťáky.“
„To snad ani není možné?“ kroutil hlavou sedlák. „Ale je!“
A dědoušek roztáhl uprostřed světnice rohož, postavil na ni beránka a přikázal:
„Beránku, otřes se!“
Beránek se otřásl a už se z něho sypaly zlaťáky. Sedlák si umínil, že musí dostat i beránka.
Uložil dědouška ke spaní, beránka ukryl a na jeho místo přivedl ze svého stáda jiného, tak podobného, že se nedali rozeznat. Ráno se děda s hospodářem rozloučil a zamířil k domovu. Hned od prahu volal na babičku:
„Raduj se, ženo, teď si budeme žít jako v ráji!“
„A nechtěl bys mi říct, kde na to vezmeme?“
„Tenhle beránek z nás udělá boháče.“
Babka se na dědka podívala, vrtěla hlavou, nějak jí to všechno nešlo na rozum. Ale starý jí povídal:
„Přines rohož a polož ji na podlahu!“
Babička poslechla. Dědoušek postavil beránka na rohož a přikázal:
„Beránku, otřes se!“ Ale beránek nic.
„Beránku, otřes se!“ opakoval dědoušek. A beránek stojí a jenom pobekává.
„No tohle? Jeřáb mě nejspíš zase ošidil,“ povídal dědoušek. „Půjdu za ním a jaksepatří mu za ten podvod vyhubuju.“ Dlouho se nerozmýšlel a šel.
Dorazil k chaloupce u močálu a začal na jeřába volat. Ten vyšel a zeptal se:
„Copak Tě zas ke mně přivádí?“
„Ale ty Tvoje dárky nestojí všechny za nic, nemám z nich žádný užitek.“
Jeřáb ho vyslechl a začal se ho vyptávat:
„A jestlipak ses náhodou po cestě u někoho nezastavil?“
„Jenom u jednoho bohatého sedláka.“
„A nepochlubil ses mými dárky?“
„To jsem se pochlubil.“
„No dobře,“ pravil jeřáb, „dostaneš ještě jeden dárek, ale ten už bude poslední. Víc rozumu dá Ti a dárky Ti vrátí.“ Potom zmizel v chaloupce a přinesl odtud mošnu.
„Tohle si vem a řekni ..... Hop, kopo, z mošny ven!“ Dědoušek sebral mošnu a povídal:
„Hop, kopo, z mošny ven!“
A v té chvíli vyskočila z mošny celá kopa statných jonáků se sukovicemi a hrr! na dědouška. Ten se dovtípil a vykřikl:
„Hop, kopo, do mošny! Hop, kopo, do mošny!“ A jonáci se sukovicemi byli rázem zpátky v mošně. Dědoušek si hodil mošnu přes rameno, poděkoval jeřábovi a hajdy domů. Po setmění dorazil zase k bohatému sedlákovi a požádal ho o nocleh. A ten už na něj netrpělivě čekal a přivítal ho jako vzácného hosta. Děda se přihrnul do chalupy a ptal se:
„Kampak si můžu uložit tuhle mošnu?“
„Ale hoď ji třeba v síni na zem.“
„To nejde, není to jen tak obyčejná mošna, vyplní člověku každé přání. Musí se jenom říct ..... Hop, kopo, z mošny ven!“
„No tak ji tedy pověs tuhle na hřebík.“
Děda pověsil mošnu na hřebík, vylezl si na pec a kouká, co se bude dít. Sedlák nějaký čas čekal, a když myslel, že děda už spí, řekl:
„Hop, kopo, z mošny ven!“
A v ten ráz vyskočila z mošny kopa jonáků se sukovicemi a začala sedlákovi valchovat hřbet. Bili ho, tloukli ho, nemohl se jim vykroutit. Začal křičet jako když ho na nože bere:
„Dědoušku, dědoušku, probuď se! Dědoušku, dědoušku, pomoz mi!“ A děda na peci se ptá:
„Kdopak mi vyměnil můj ubrousek?“
„Nevím!“
„Když nevíš, tak já taky nevím, jak bych Ti pomohl.“
„Já, já jsem Ti ho vyměnil! Hned Ti ho vrátím, jen mě vysvoboď!“
A děda se vyptával dál:
„Kdopak mi vyměnil mého beránka?“
„I beránka Ti vrátím, jenom mě vysvoboď, zachraň mi život!“
„A nebudeš už nikdy nikoho podvádět?“
„Nikdy, na mou duši, nikdy!“
Když to sedlák slíbil, dědoušek přikázal:
„Hop, kopo, do mošny!“
A jonáci zmizeli v mošně, jako by nikdy ani v světnici nebyli.
Sedlák s hekáním a vzdycháním přinesl ubrousek a přivedl beránka.
Děda si vzal, co mu patří, a pospíchal za babičkou. Každý den pak měli svátek, nepoznali nedostatek, v lásce, v míru spolu žili, všechny ze vsi pohostili. I já přišel na hostinu, dostal pivo, medovinu a byl bych pil s nimi dál, jenže se mi zvrhl džbánek a všechno jsem rozbryndal.