U čarodějnice

zobrazeno 24×

Vložil(a): dáša, 11. 3. 2016 18.44

Bylo jednou jedno osiřelé děvče, které si chtělo vydělat na sváteční šaty. Tak šlo do služby k cizí paní, prý to bude k dítěti. Ale to dítě vůbec nebylo malé. 
„Umbo, vedu Ti chůvu,“ pravila paní a strkala před sebou sirotka přes práh do světnice, kde v posteli seděla její dcera, obrovité stvoření s hlavou až u stropu a s nohama až ke dveřím. 
Sirota se tiskla ke stěně a neodvažovala se udělat ani krok do jizby. 
Umba měla hlavu jako vědro a dvě velké tupé oči, které se dívaly bůhví kam, jako by nic neviděla. Ale sotva se děvče otočilo a chtělo se schovat, Umba je popadla, zvedla do vzduchu a přitáhla ke svému rameni. 
„Vyber mi z hlavy vši!“ poručila. „Podrbej mě tady a ještě tuhle!“ 
Děvče jí tedy vybíralo z hlavy vši a dívalo se, jak Umba přivírá hned jedno a hned zas druhé oko. Jejím úkolem bylo snažit se, aby Umba usnula, protože když začala zvedat své velké ruce a nohy, celý dům se třásl a byl tu rachot a rámus jako ve mlýně. 
Děvče sedělo Umbě na rameni a zpívalo jí do ucha něžné ukolébavky. Často ještě po půlnoci s obavami pozorovalo, že Umbiny velké oči jsou stále dokořán. Kolem dokola byla jen tma, vítr a šuměl déšť. A malá chůva, aby si zkrátila dlouhou chvíli, vypravovala pohádku o malé rybce: 
„Hluboko v moři mezi vodními liliemi a vodní trávou žila jedna rybka. Hrála si, tančila a chodila si poslechnout, co zpívá stará ryba, která měla housle ze štičí čelisti. Byla to nejlepší zpěvačka v okolí rudého korálového útesu a mnohé zelené i zlaté rybky si ji přicházely poslechnout. Její rty byly smutné a přísné, jako mají kamenné ryby u dveří kostela, z jejichž úst nabírají hříšníci konečky prstů svěcenou vodu. Zpívala o slunci v nebi a od úst jí stoupaly zlaté bublinky. Kdysi v mládí byla prý až nahoře, daleko za křišťálovou stěnou vody, tam, kde běží roztřepené vlny a svítí zlaté slunce, z jehož světla dojde k nám dolů jen bledý stín. Tak tedy jen o tom zpívala: Nic není tak krásné jako slunce, jako zlaté slunce! 
Proto se přestalo rybičce líbit na dně moře, a tak běžela přes všechny mořské komnaty nahoru ke slunci. Byla už na vodní hladině, kde si jiskřivě hrály zlaté paprsky, uviděla slunce a radostí vyskočila nad hladinu. V té chvíli ji chytil do zobáku mořský sokol a vylétl s ní vysoko k nebi. Už letím k slunci! zvolala rybka a ztratila vědomí. Sokol letěl nad širým mořem ke břehu, kde uviděl pod starou vrbou travnatý pahorek. Tam se snesl, položil rybku před sebe, podíval se na ni nejprve jedním okem, potom druhým a chystal se ji sníst, když vtom zazněl výstřel. Sokol se převrátil a zůstal s nataženými křídly ležet na zemi. Lovec si ho přivázal ke své torbě a pak odešel. Našlapoval přitom na pobřežní duny a pískal si. Malá rybka zbělela a v sluneční výhni se rozpadla na drobný popel. A tam, kde zetlela, vyrostla květina se žlutým květem. Když přicházela noc, květ se zavíral a květinka spala se skloněnou hlavou. Když ale vyšlo slunce, květ se otvíral a zářil radostně jak malé slunko. Tak se rybička proměnila v sluníčko, ale nevěděla o tom. Byla šťastná, ale nevěděla o svém štěstí. Zavři oči a usni! Jak je dobré o ničem nevědět!“ dokončilo děvče svou pohádku a Umba už spala. 
Tak tedy musela pečovat o to příšerné dítě ..... jen po dobrém. Běda, kdyby je podráždila! To by byla spoušť, kdyby začalo hýbat svýma hroznýma rukama a nohama. Děvče je však dovedlo uspat. Nikdy nemělo nouzi o dobré slůvko. Hned jí zpívalo písničky a hned zas vyprávělo pohádky. 
Jenže byly i jiné starosti. Od rána do večera musela také vykonávat různé domácí práce. Světnici bylo třeba zamést, v kamnech zatopit, vodu nanosit, jít do stodoly a hned zas do sklepa, být venku i uvnitř, zkrátka všude, kam ji volali. A když byla denní práce hotová, uvázala si bílou zástěrku a šla ke stolu obsluhovat hosty. Byli to tři pánové vybraných způsobů, tři černí vážení kocouři se sněhobílými límečky a manžetami. Ti nevybírali smetanu tlapkami a věděli, co se v dobré společnosti sluší a patří. 
Byli to opravdoví pánové ..... Herr Apotheker, Herr Pastor a Herr Oberfórster ..... čili, jak prostí lidé říkají, pan lékárník, pan pastor a pan nadlesní. Ale vážená paní domu je oslovovala jen po německu, aby jim dala najevo svou nejvyšší úctu. 
Tak například pan lékárník byl velmi učený kocour. Vždy důstojně sedával na okně lékárny, mezi dvěma velikými lahvemi s léky, z nichž jedna byla zelená a druhá červená. Když paní poslala děvče pro lék, a to s receptem v ruce postávalo ustrašeně u dveří ..... neboť se neodvažovalo ani zakašlat ..... , pan lékárník se dlouho tvářil, že je nevidí. Teprve za drahnou chvíli otočil k ní své kníry a přísně se zeptal: 
„Co ..... o ..... o chceš?“ 
A velebný pán jakbysmet. Zatímco jeho ústa pronášela kázání a mňoukala o zkaženosti světa, jeho ocas se potichoučku zmocňoval každého hrnku se smetanou. Dělával to s takovou nevinnou upřímností, přičemž se Vám díval do očí, že ho všichni lidé pokládali za nejlaskavějšího a nejhodnějšího kocoura na světě. 
Také pan nadlesní byl za sklenkou grogu vždy velmi roztomilý. Každý večer vyprávěl tutéž historku, kterou si kdysi přečetl v loveckém kalendáři. Na lov už dávno nechodil. Zato stále polehával v zápecí, kde jedním okem spal a druhým četl lovecký kalendář. Byl to už starý a moudrý kocour. Když se ho někdo zeptal: 
„Tak co, kocourku, co děláš doma?“ odpovídal vážně: 
„Čtu.“ ačkoli se ve svém loveckém kalendáři nedostal dál než na třináctou stránku. U třinácté stránky obyčejně usnul, a dokonce i ve snu viděl tutéž loveckou historku o kryse ve sklepě ..... 
Nebylo snadné vyhovět tak náročným pánům. Ať se stalo cokoli, vždycky byla vinna služka. 
„Ty ty ty, to Tys mi popálila kníry!“ mňoukal pan nadlesní, když neopatrně strčil svůj čumák do sklenice grogu, v němž ještě nedohořel modravý plamínek. 
„Už jsi zas převrhla hrneček se smetanou!“ řekl velebný pán, který si ho přistrkoval svým ramenem, aby z něj mohl lépe ubírat. 
„Au, au, au ..... ,“ zakňučel pan lékárník. „Šláplas mi na ocas!“ ačkoli vinen byl pes Krancis, který seděl pod stolem. Ten jej vždycky rád za něco chytal, protože nemohl tyto pány ani cítit. 
Největší rámus byl však ráno, když chůva zapomněla dát Umbě její trepky, protože Umba byla tak tlustá, že se sama nemohla sehnout a vytáhnout je zpod postele. To byl vždy takový hluk, až se zdálo, že se dům zřítí. Tak se střídala jitra a večery. Ale ani v noci nemívala mladá služka klid. Sotva začínala usínat, slyšela, jak ji volá paní. Se šátkem přehozeným přes holá ramena a bosky běžela po vrzajících podlahách plných třísek do paniny ložnice. V posteli za pecí s odkopanou pokrývkou leží paní a nemůže usnout. Rve si vlasy a naříká: 
„Ani čert už mě nemá rád! Ani čert už mě nemiluje!“ 
Ubohá paní! Dokonce ani čert už ji nemá rád ..... politovalo ji v duchu děvče. Ale čarodějnice vyskakuje nahá z postele a běží k oknu, jako by se chtěla vrhnout do noční tmy. Prameny černých vlasů se jí jako hadi svíjejí kolem holých ramenou. A v černé tmě kolem to syčí jako v zlověstném lese ..... 
Tak uplyne noc, ale ráno začíná opět pracovní den a nevyspalé děvče jde jako v mátohách z jedné práce do druhé. 
Nakonec uběhla zima a jaro zvalo všechny ven. Děvče se s obavami rozhlíželo, kam půjde. Z jedné strany domu byl černý jedlový les. Udělalo pár kroků tím směrem, ale pak se zastavilo. Mělo strach z nevlídného lesního šera. Z druhé strany s nimi sousedil řeznický dvůr. Tam podél cesty tekl nějaký zarudlý potůček a na tyčkách plotu byly naražené hlavy zabitých beranů, které se na ni dívaly žalostnýma skelnýma očima. Po dvoře chodili a pískali si řezničtí tovaryši. Děvče se tam bálo pohlédnout. Tam, kde z tmavého lesa vytékala řeka a dělala jasné zákruty mezi širými poli, stála u břehu stará vrba a pod ní byla lavička. Osiřelé dívce se zdálo, že na ní už kdysi seděla. Také starou vrbu jako by už viděla. Celé to místo jí připadalo dávno známé. Tak se tu posadila a svými vzdechy ulevila srdci, v němž se za dlouhou zimu nahromadilo nemálo trápení. Tiskla k tvářím něžné vrbové listy a zdálo se jí, že ji někdo hladí. Rozpustila si vlasy na ramena a pak z nich upletla copy. Cítila se tu volně jako doma. Najednou k ní přistoupila nějaká žena v bílém šátku s jasně zářící jantarovou broží. 
„Jaké máš bohaté plavé vlasy, dceruško!“ řekla. Vzala do ruky její copy a zlehka ji pohladila po hlavě. „Odkudpak jsi? Ještě jsem Tě tu neviděla.“ 
„Sloužím v támhletom domě jako děvečka, chci si vydělat na sváteční šaty!“ 
„Dobrá, dobrá, dceruško, jen pracuj!“ řekla žena a zmizela, jako by se do vody propadla. 
Děvče vstalo a rozhlíželo se, kudy odešla, ale nikoho nevidělo. Zdálo se jí, že tuhle ženu odněkud zná, a pocítila u srdce hřejivé teplo. Připomínalo jí to hlas její matky ..... 
Tak přicházela a sedávala pod vrbou pokaždé, když měla volnou chvilku, a domů se vracela vždy zázračně osvěžená. Jaro už bylo v plném květu a blížil se svátek biřmování. Služba končila a děvče dostalo bílé sváteční šaty. Umba byla oblečená v hedvábí a sametu. Řezničtí tovaryši pískali a řvali hurá, když jeli kolem. Paní s Umbou seděly ve vysokém kočáře. Děvče se usadilo vpředu na kozlíku a drželo opratě. Kola vozu nemilosrdně skřípěla: 
„Jede čert! Jede čert!“ 
„Proč tak vržou ta kola? Vezmi trochu kolomazi a namaž je!“ přikázala paní. Děvče opatrně vyndalo nádobku s kolomazi, ale jakmile to uviděla Umba, se zlým pohledem jí vyrazila nádobku z ruky a polila jí sváteční šaty dehtem. Potom Umba práskla do koní a ujela. S hlavou schovanou v dlaních šlo děvče domů podle řeky. Sedlo si na lavičku pod vrbou a dalo se do pláče. V té chvíli z vrby vyšla bílá žena, objala ji něžnýma rukama a podala jí zářivé sluneční šaty. Políbila ji na čelo, sňala z jejího těla všechnu hořkou tíhu a dala jejím no hám zázračnou lehkost. Po mezích, kde ji pozdravovaly rozkvetlé květiny, se dívka rychle dostala až do kostela. 
Tam byla jedna strana zvlášť pro chlapce a druhá pro děvčata. 
„Pročpak jde od dívek tak jasné světlo?“ divil se princ, který také přišel do kostela. Pak si ale všiml, že všechen ten jas vychází z malé dívky s voskově plavými vlasy a modrýma očima. Protlačil se mezi lidmi, aby byl tomu zázraku nablízku. 
A tehdy se i s jeho srdcem ..... jak říkají lidé ..... stal zázrak.

Zdroj: www.abatar.cz

Máte i Vy oblíbenou pohádku, o kterou se chcete podělit? Přidejte ji.

Sdílejte:   | 
0

Diskuze k této stránce (0 příspěvků)

Pro přidání příspěvku je nutné se přihlásit nebo zaregistrovat.

Zatím zde není žádný příspěvek.

Naši partneři

© 2013 - 2016 ProMaminky.cz | design and code by Werner Dweight