Tymlink

zobrazeno 51×

Vložil(a): jitkamety, 28. 7. 2016 16.24

Toto je pověst o neslavném konci krutého hejtmana Jana Tymlinka, který sídlil v zámku na Janském vrchu, vybudovaném v polovině třináctého století nad městem Javorníkem, aby střežil obchodní cestu přes Rychlebské hory k Baltu, a ten zle utiskoval poddaný lid.
Tymlink byl sirotek. Vojna, která se přehnala krajem, zahubila jeho rodiče a zpustošila jejich příbytek. Chlapec musel hledat chleba u cizích lidí, a tak šel do služby k jedné bohaté selce v Javorníku.
Čas plynul, z chlapce vyrostl mladý muž, ale chudoba se ho stále držela. Stejně jako před lety pásal na zelených stráních Janského vrchu ovečky a k pyšnému zámku mohl jenom toužebně vzhlížet. Představoval si bohatství a přepych, v jakém zámecké panstvo žije, jaká drahocenná roucha nosí, pod jakými vzácnými jídly a nápoji se prohýbají stoly o zámeckých hostinách, toho on, chudý pastýř, nikdy neokusí!
Jednou opět pásl jako obvykle stádo ovcí na svahu Janského vrchu. Sluneční letní den se skláněl k západu, kosi paběrkovali v trávě a ovečky přebíhaly po stráni a slídily vlhkými tlamami po chutné pastvě. Tymlink usedl pod rozložitou lípu, odháněl okřídlený hmyz a díval se, jak rorýsi, hnízdící ve škvírách zámecké věže, opisují v nevelké výši kruhy a osmičky a chytají mouchy na prohřátých zdech. Když už západ slunce plál jako vatra na obzoru, zazněla z otevřených zámeckých oken hudba, cinkot číší a smích žen.
„Kdybych tak i já zbohatl!“ povzdychl si Tymlink mimoděčně nahlas. „Ale marně se neříká, že kdo nemá štěstí, tomu je nenapřeješ, zato bohatému i čert dítě kolébá!“
V tu chvíli ze vzdálených skal zaúpěl dravý pták, jako by seděl na dosah, a k Tymlinkovi stoupal strání myslivec v zeleném šatě.
„Chtěl bys být pánem na javornickém zámku?“ otázal se myslivec Tymlinka.
„Ano, alespoň týden!“ vydechl pastýř toužebně.
„Týden?“ zasmál se myslivec. „Sedm let můžeš na Janském vrchu panovat, když budeš chtít!“
„Chci!“ vykřikl Tymlink; na nic v tu chvíli nemyslel, než že se mu konečně splní jeho dávné přání.
„Dobrá, ustanovím Tě na sedm let pánem na javornickém zámku,“ přislíbil myslivec. „Ale pod jednou podmínkou: musíš mi upsat svou duši, kterou si po sedmi letech odnesu.“
Tu poznal Tymlink v myslivci samotného ďábla a ulekl se, že by měl svou tužbu zaplatit tím, co je každému člověku nejdražší. Nedokázaly však odolat ďáblovým svodům a přikývl.
Ďábel před ním rozvinul pergamenovou listinu, pak bodl zlehka pastýře dýkou do prstu a do kapičky krve, která se z ranky vyronila, namočil zaříznutý husí brk, který vytáhl z kožené kabely po boku. Tymlink ještě váhal, avšak tu k němu podvečerní větřík zavál ze zámeckých oken sladkou hudbu a rozverný hovor panstva a on podepsal.
„Dobře,“ pochválil ho ďábel a skřípavě se zasmál. „Ráno se ohlas u zámeckého zahradníka a všechno ostatní už půjde bez Tvého přičinění.“
Ďábel zmizel a Tymlink ještě dlouho seděl pod lípou, naslouchal hudbě a hleděl zamyšlen do houstnoucího šera. Nebyl si jist, zda se mu všechno jenom nezdálo.
Ráno si však řekl, že nemá co ztratit, a přece jen se vydal na zámek. Ohlásil se u zahradníka. Ten ho přijal, jako by už na něho netrpělivě čekal, a bez meškání ho zavedl k zámeckému pánovi. Zámecký pán přivítal Tymlinka vlídně a k jeho úžasu ho ihned jmenoval svým pobočníkem. A když záhy nato pán zemřel, vratislavský úřad ustanovil Tymlinka zámeckým hejtmanem. Ďábel tedy splnil úmluvu ..... netrvalo dlouho a Tymlinkovi se uskutečnil jeho dávný sen: z chudého pastýře se stal pánem na javornickém zámku.
Na svou chudobu Tymlink brzy zapomněl. Hýřil a hodoval, vyjížděl koňmo daleko do krajiny, lovy, radovánky a kratochvíle naplňovaly vrchovatě jeho dny. Nemohl se života v bohatství a přepychu dosytit. Když za ním přišel správce, že zámecká pokladna zeje prázdnotou, kázal vypsat nové daně a poslal dráby a biřice, aby je z lidu vymáhali. Tak se stal z chudého pastýře nenáviděný vládce, kterého poddaní široko daleko proklínali pro jeho krutost a bezohlednost.
Ale čas utíkal jako voda a Tymlinkovi stále častěji přicházela na mysl smlouva s ďáblem, kterou vlastní krví podepsal. V takových chvílích si umiňoval, že se polepší, a vskutku potom nějaký čas žil střídměji a snažil se vládnout spravedlivě. Jenže dlouho takový způsob života nevydržel a brzy opět vyváděl jako dříve. A tu se stávala podivná věc, totiž že na zámecké věži rozhoupala neviditelná ruka zvonek a ten vyzváněl: Tym-link! Tym-link!, jako by chtěl hejtmanovi připomenout jeho blížící se konec. Aby zahlušil hlas zvonku a výčitky svědomí, které ho zejména o samotě přepadaly, dal se hejtman na ještě větší hýření, zval na Janský vrch ještě více hostů než dříve, a aby měl peníze na takovýto prostopášný život, týral poddané tím vyššími poplatky. Tak živil nenávist lidu proti sobě.
Jenže čas nelze na nižádný způsob zadržet a Tymlink se ani nenadál a uplynulo sedm let. Právě o půlnoci ..... na chodbách zámku panovalo hluboké ticho ..... rozletěly se s třeskem dveře hejtmanovy komnaty a na prahu stál myslivec.
„Splnil jsem, k čemu jsem se zavázal. Nyní je řada na Tobě!“ zvolal a napřáhl paži k hejtmanovi.
Ale ten jako by takovým slovům nerozuměl, ani slyšet nechtěl o úpisu, který vlastní krví stvrdil. Utěšoval se, že ani čert není tak zlý, jak ho malují, a že ho nějak přelstí nebo přemůže. Nemínil se vydat peklu a pustil se s ďáblem do křížku. Bil se zuřivě, avšak kdeže by stačil na ďáblovu sílu! Přidržoval se zoufale zdí, ale ďábel ho přece přemohl a vyhodil ho oknem do zámeckého příkopu. Tam zůstal Tymlink ležet bez ducha.
V tu chvíli se zvonek na věži, aniž jej kdo rozhoupal, sám od sebe žalostně rozklinkal: Tymlink! Tymlink!
Zvonek je na zámecké věži dodnes, avšak od těch dob už sám od sebe nikdy nezazvonil. A na zámecké zdi ještě dnes ukazují krvavé skvrny, stopy zoufalého a marného zápasu krutého hejtmana Tymlinka s ďáblem. 

Máte i Vy oblíbenou pohádku, o kterou se chcete podělit? Přidejte ji.

Sdílejte:   | 
0

Diskuze k této stránce (0 příspěvků)

Pro přidání příspěvku je nutné se přihlásit nebo zaregistrovat.

Zatím zde není žádný příspěvek.

Naši partneři

© 2013 - 2016 ProMaminky.cz | design and code by Werner Dweight