Trylkující a hopkající skřivánek

zobrazeno 33×

Vložil(a): dáša, 20. 3. 2016 16.39

B yl jednou jeden muž, který před sebou měl dalekou cestu, a tak se při loučení zeptal svých tří dcer, co jim má přivézt. Tu chtěla ta nejstarší perly, ta prostřední si přála diamanty, ale ta třetí pravila: „Milý otče, já si z celého srdce přeji trylkujícího a hopkajícího skřivánka.“ Otec odvětil: „Dobrá, pokud se mi podaří takového ptáčka sehnat, máš ho mít.“ Všechny tři dcery políbil a vydal se na cestu. Když přišel čas, kdy se měl obrátit na cestu domů, nakoupil perly a diamanty pro ty dvě starší, ale trylkujícího a hopkajícího skřivánka [pozn1] pro nejmladší hledal po všech koutech marně a to mu bylo velmi líto, protože byla jeho nejmilovanější dítě. Tu ho cesta zavedla do hlubokého černého lesa, v jehož srdci stál přenádherný zámek a kousek od něj rostl vysoký strom, na jehož špičce zpíval a vesele poskakoval skřivánek. „Jejda, ty mi jdeš právě do cesty.“ řekl si kupec spokojeně a zavolal sluhu, aby vylezl nahoru a toho ptáčka chytil. Když tento ale ke stromu přistoupil, vyřítil se na něj lev, který se celý třásl hněvem a řval, že listí padalo ze stromů: „Kdo mi chce ukrást mého trylkujícího a hopkajícího skřivánka? Toho sežeru!“ Tu muž pravil: „Nevěděl jsem, že ti ten ptáček patří, své provinění odčiním a vykoupím se penězi, jen mne nech žít.“ Lev však odvětil: „Peníze tě zachránit nemohou, ale když mi slíbíš, že mi dáš to, co doma potkáš první, a dodržíš slovo, pak ti daruji život a k tomu toho skřivánka pro tvoji dceru.“ Kupec se ale zdráhal a řekl: „To by mohla být moje nejmladší dcera, která mě má nejraději a běží mi vždy v ústrety, když se vracím domů.“ Jeho sluha byl ale celý ustrašený a žadonil: „Copak to musí být zrovna vaše dcera? Mohla by to být též kočka nebo pes.“ Tak se nechal muž přemluvit, vzal zpívajícího poskakujícího skřivánka a slíbil dát lvovi to, co doma potká první.

 dyž dorazil domů a vstoupil do svého domu, první koho potkal, nebyl samozřejmě nikdo jiný než jeho nejmladší a nejmilovanější dcera, která přiběhla, políbila ho, a když viděla, že jí přinesl trylkujícího a hopkajícího skřivánka, byla bez sebe radostí. Ale otec se radovat nedokázal, dal se do pláče a hořekoval: „Moje nejmilovanější dítě, toho ptáčka jsem věru draze zaplatil, musel jsem za něj jednomu divému lvu slíbit tebe, až tě bude mít, jistě tě roztrhá a sežere.“ A vyprávěl jí vše, jak se to přihodilo a prosil ji, aby tam nechodila, ať se stane, co chce. Ale dcera otce utěšovala a řekla: „Milý otče, co jste slíbil, to musíte dodržet. Já tam půjdu a toho lva uchlácholím, uvidíte, že se k vám opět ve zdraví vrátím.“ Druhého dne si nechala ukázat cestu, rozloučila se a odvážně vstoupila do lesa. Ten lev byl ale zakletý královský syn, ve dne byl lvem on i všichni jeho lidé, ale v noci měli svoje lidské vzezření. Lvi dívku přátelsky přivítali a uvedli do zámku, a když přišla noc, stal se ze lva krásný princ a pak ve vší nádheře a lesku slavili svatbu a pak spolu spokojeně žili, bděli v noci a spali ve dne.

 běžel čas, jak bývá jeho zvykem, neúprosně a bez ustání.

 ednoho večera princ přišel a řekl: „Zítra je v domě tvého otce slavnost, protože se vdává tvoje nejstarší sestra, pokud máš chuť tam jít, tak tě tam moji lvi zavedou.“ Dívka řekla ano, ráda by zase viděla svého otce, tak šla a lvi ji doprovázeli. To vám bylo radosti, když přišla, neboť všichni věřili, že byla roztrhána a dlouhý čas už nežije. Ona jim ale vyprávěla, jakého má krásného muže a jak se jí dobře daří a zůstala u nich po celou dobu, co trvala svatba; potom se vrátila opět do lesa. Když se ale vdávala prostřední sestra a ona byla opět pozvána na svatbu, řekla svému muži: „Tentokráte tam nechci jít sama, musíš jít se mnou!“ Ale lev namítal, že by to pro něj bylo příliš nebezpečné, neboť když se ho dotkne jediný paprsek světla, promění se v holoubka a bude muset celých sedm let létat s jinými holuby. „Ach,“ odvětila dívka: „jen pojď se mnou! Já tě budu před vším světlem střežit a ochraňovat.“ A tak vyjeli společně a vzali s sebou i své dítě.

 otcově domě nechali jeden sál zazdít tak, že tam neproniknul ani paprsek, v něm se měl princ ukrýt, jakmile zažehnou svatební světla. Ale dveře byly vyrobeny z čerstvého dřeva a vysycháním se v nich udělala tenounká skulina, kterou žádný z nich nezpozoroval. Potom v lesku a nádheře začala svatba, ale když se svatební průvod vracel s mnoha pochodněmi a loučemi z kostela a šel kolem sálu, kde byl ukryt princ, tu padnul jeden světelný paprsek, tenký jako vlas rovnou na prince. Jakmile se ho záře dotknula, proměnil se, a když se jeho žena vrátila a hledala ho, našla tam sněhobílého holoubka, který pravil: „Sedm let teď musím létat světem, každých sedm kroků ti na cestě zanechám kapku krve a jedno bílé peříčko, ty ti budou ukazovat cestu, pokud tu stopu budeš sledovat, můžeš mě vysvobodit.“ Pak vyletěl holoubek dveřmi ven a ona ho následovala; každých sedm kroků spadla dolů kapka krve a bílé peříčko a ukazovala jí cestu. A ona kráčela dál a dál tím šírým světem a neohlížela se a neodpočinula si.

 běžel čas, jak bývá jeho zvykem, neúprosně a bez ustání.

 ednoho dne těch sedm let uplynulo. Tu se zaradovala a myslela, že budou brzy vysvobozeni, ale k tomu bylo ještě daleko, protože toho dne už nespadlo žádné peříčko a také žádná kapka krve, a když zvedla oči k nebi, holoubek byl pryč. Protože si pomyslila, že lidé by ji stejně nepomohli, vystoupala vzhůru až k samotnému slunci a zeptala se ho: „Ty svítíš do každé doliny, svítíš přes všechny vrchoviny, nevidělo si tam někde létat sněhobílého holoubka?“ „Ne,“ řeklo slunce: „nevidělo, ale daruji ti tuhle truhličku, tu otevři, až ti bude nejhůře.“ Poděkovala a šla dál, dokud nebyl večer a na nebi nezářil měsíc, tu se ho zeptala: „Svítíš celou noc na pole, na lesy, neviděl jsi tam létat sněhobílého holoubka?“ „Ne,“ odvětil měsíc: „žádného jsem neviděl, ale daruji ti jedno vejce, to rozbij, až budeš v nejvyšší nouzi.“ Poděkovala a šla dál, až na tvářích pocítila půlnoční vítr. A pravila k němu: „Vaneš skrze všechny stromy a pod všechny lístečky, neviděl jsi někde létat sněhobílého holoubka.“ „Ne,“ řekl noční vítr: „neviděl, ale mohu se zeptat třech jiných větrů, kteří ho možná viděli.“ Východní a západní vítr přispěchali, ale nikoho neviděli, ale jižní vítr pravil: „Sněhobílého holoubka jsem viděl, letěl k Rudému moři, tam se z něj opět stal lev, neboť uplynulo sedm let; a ten lev tam bojuje se saní, ta saň je ale zakletá princezna.“ Tu jí půlnoční vítr pravil: „Dám ti radu, jdi k Rudému moři, tam na pravém břehu rostou vysoké pruty, spočítej je a ten jedenáctý uřízni, tím jedenáctým prutem uhoď tu saň, potom ji lev porazí a oba dostanou své lidské podoby. Potom se rozhlédni, uvidíš ptáka Noha, jak sedí na Rudém moři, skočte se svým milým na jeho záda a ten pták vás přes moře zanese domů. Tu máš oříšek, jakmile budeš uprostřed moře, hoď ho do vody, jakmile dopadne, vyroste z něj velký ořešák, na kterém si pták Noh odpočine, neboť kdyby si neodpočinul, nebyl by dost silný, aby vás přes moře přenesl. Jestliže zapomeneš hodit ořech do vody, tak vás nechá spadnout do moře.“ Tak tam šla a našla vše, jak jí vítr řekl. Spočítala pruty na mořském břehu a ten jedenáctý odřízla, tím tu saň uhodila, lev jí brzy přemohl a za malou chvíli měli oba své lidské podoby. Ale když byla princezna osvobozena od kouzla, vzala mladíka do náruče, posadila se s ním na ptáka Noha a odletěli pryč.

 ak tu ubohá poutnice stála a byla opět opuštěná, sedla si a plakala. Nakonec se ale povzbudila a řekla si: „Půjdu tak dlouho, dokud bude vát vítr a kohout kokrhat, dokud ho nenajdu!“ Šla a šla, až přišla k jednomu zámku, kde ti dva spolu žili. Tam uslyšela, že brzy bude velká svatba, a tak si povzdechla: „Pane, stůj při mně a buď mi ku pomoci.“ Otevřela truhličku, kterou jí dalo slunce, uvnitř ležely šaty a zářily jako samo slunce. Vytáhnula je, oblékla si a šla na zámek, kde na ni všichni lidé i sama nevěsta patřili s úžasem. Ty šaty se nevěstě tak líbily, že si pomyslela, že by to mohly být její svatební šaty a zeptala se dívky, zda nejsou na prodej. „Za peníze je neprodám,“ odvětila dívka: „ale za maso a krev ano.“ A nevěsta se ptala, co tím míní. Tu pravila: „Nechte mne jednu noc spát v ložnici vašeho ženicha.“ To nevěsta sice nechtěla, ale ty šaty by ráda měla, tak nakonec svolila, ale komorník musel princi připravit uspávací nápoj. Když byla noc a jinoch už spal, zavedli ji do ložnice. Sedla si k princi na postel a řekla: „Sedm let jsem za tebou putovala, byla jsem u slunce i u měsíce, také u čtyř větrů a na tebe se vyptávala, se saní jsem ti pomohla a tys na mne úplně zapomněl?“ Ale princ spal tak tvrdě, že se mu zdálo, že to jen vítr šumí v jedloví. Když se rozednilo, tak ji vyvedli ven a své zlaté šaty musela odevzdat princezně.

 rotože její snažení vyšlo na prázdno, byla dívka velmi smutná, šla na louku, sedla si tam a plakala a plakala. A jak tam tak seděla, tu ji přišlo na mysl vejce, které ji dal měsíc. Tak ho rozbila a vida! Z vejce se vyklubala zlatá kvočna se dvanácti zlatými kuřátky, která pobíhala kolem a pípala a schovávala se kvočně pod křídla, a byla vám to tak půvabná podívaná, že nic krásnějšího svět neviděl. Vstala a vodila je po louce před zámkem tak dlouho, dokud se nevěsta nepodívala z okna a ta kuřátka se jí zalíbila tak, že vyšla ven, aby se vyptala, zda by nebyla kvočna i s kuřátky na prodej. „Není za peníze ani za statky, nýbrž za krev a maso, dovol mi ještě jednu noc spát v ložnici, kde lehává ženich.“ Nevěsta řekla „ano“, neboť tu děvečku chtěla opět obelhat jako předešlého večera. Když šel ale princ spát, zeptal se komorníka, co to byl v noci za šum a ruch. Tu mu komorník vše vypověděl, že mu musel dát uspávací nápoj, protože jedno ubohé děvče tajně spalo v jeho ložnici a že dnešní noci mu ho má dát taky. Tu princ řekl: „Vylij ten nápoj za postel.“ V noci dívku opět zavedli do princovy ložnice, kde se jala vyprávět, jak se jí smutně vedlo. Tu princ ihned po hlase poznal svoji milovanou manželku, vyskočil a zvolal: „Nyní jsem konečně vysvobozen! Bylo mi jako ve snu, neboť ta cizí princezna mě očarovala, abych na tebe zapomněl, ale Bůh mne v pravý okamžik toho mámení zbavil.“ Tak té noci tajně odešli ze zámku, neboť se báli princeznina otce, který byl čaroděj. Posadili se na ptáka Noha, který je nesl přes Rudé moře, a když byli právě uprostřed, hodila princezna do vody oříšek, ze kterého ihned vyrostl velký ořešák, na kterém si pták Noh odpočinul a potom je zanesl až domů, kde našli svoje dítě, které zatím vyrostlo a zkrásnělo, a kde spolu žili spokojeně až do konce svých dnů.

Zdroj: http://pohadky.org

Máte i Vy oblíbenou pohádku, o kterou se chcete podělit? Přidejte ji.

Sdílejte:   | 
0

Diskuze k této stránce (0 příspěvků)

Pro přidání příspěvku je nutné se přihlásit nebo zaregistrovat.

Zatím zde není žádný příspěvek.

Naši partneři

© 2013 - 2016 ProMaminky.cz | design and code by Werner Dweight