Trpásek

zobrazeno 24×

Vložil(a): vendy.z, 3. 7. 2016 19.59

Za toho času tenkrát, kdy zároveň bylo i nebylo, takže se kdykoli mohlo stát ledacos neuvěřitelného, žil v jedné vesnici chalupník s chalupnicí a jediným synkem. Říkali tomu svému synečkovi Trpásek, však taky byl malilinký jako žádný jiný lidský tvor, vždyť byl jen o trošku větší nežli prst prostředníček a právě tak byl tenounký. 
A tenhle milý Trpásek se Vám jednoho dne tátovi ztratil. Vyjeli spolu na pole orat, chalupník jde za pluhem, Trpásek sedí na hřbetě strakatému volkovi, pohání ho, aby nelelkoval, a dává pozor, aby brázda byla hezky rovná. Orají, orají, a tu se najednou přižene mrak a spustí z něho lijavice. Vypráhne chalupník volka, sám se schová pod vůz a synek hup na mez pod lopuchový list. Jenomže jejich hloupému strakáči se zrovna zachtělo lopuchy a chlamst, spolkl list i s Trpáskem. 
Přestalo pršet a chalupník se po synkovi sháněl. Rozhlíží se, volá, Trpásek nikde. I utíká pro sousedy, a kdo má nohy, běží mu synečka hledat. Prohledali všechny meze, zobraceli všechny brázdy, ale Trpásek není k nalezení, jako by se do země propadl. 
Chalupník byl smutný, měl jenom tohle jediné dítě, pravda, maličké, ale čilé a veselé jako konipásek a táta s maminkou ještě nepřestali doufat, že jim jednou přece jen vyroste v mládence podobného těm ostatním ze vsi. 
Jak se chalupník ztrápeně vrací domů, zaslechne zčistajasna hlásek, který se zdá přicházet odkudsi zdálky: 
„Táto, tatínku, poraz volka strakáče, chceš-li kdy spatřit svého synka!“ 
Chalupník porozuměl, co mu ten hlásek říká, pomyslel si však, že ho najisto pokouší čert. Žádat takovou nemožnou věc! Jakpak by oral, svážel úrodu, vozil dříví z lesa, kdyby porazil volka? Nene, nějakému nepovedenému čertisku nesedne honem na lep! 
Druhý den ráno pustil volka na louku za chalupou, aby se napásl. Strakáč pilně chroustal a Trpásek v jeho žaludku málem přestal dýchat, ze všech stran ho strašlivě tlačila tráva. Jak měl v ruce bič ..... vidíte, zapomněl jsem povědět, že vůl spolkl Trpáska i s bičem ..... ohnal se a začal kolem sebe nazlobeně práskat. Strkáč nevěděl, co se to v něm mele, přestal se pást, opřel se o plot a truchlivě zabučel. Chalupník vyšel ven a vtom znovu slyší ten hlásek: 
„Táto, tatínku, poraz volka strakáče, chceš-li kdy spatřit svého synka!“ 
Bylo to přetěžké rozhodování, ale tátovi s maminkou se po Trpáskovi stýskalo pořád víc a víc, a jestli ten čertovský hlásek nelže, pak svého synka zachránit musí, ať to stojí co stojí. 
Pozval chalupník souseda, porazili volka, vnitřnosti dali do vědra, tetka sousedka vědro popadla a šla s ním k potoku. Zrovna když propírala žaludek, hop, Trpásek z něho vyskočil živý a zdravý a samou radostí zavýskl: 
„Sláva, už mě máte na světě!“ 
V tetce strachy hrklo, projejdánka, to čertisko bude snad pokoušet i ji? Upustila vědro a pádila horempádem do chalupy. 
V tu chvíli se hnal kolem vlk. Jen zvětřil pach masa, skok k vědru a mlsně schlamstl vnitřnosti i s Trpáskem. To bylo nadělení, z jednoho žaludku se rovnou octnout v druhém! 
„Chudák táta,“ zanaříkal Trpásek, „porazil volka, aby spasil synka, a teď nemá synka ani volka, copak si počne!“ 
A z těch starostí se rozkřičel ve vlčích útrobách, jako by ho na nože brali: 
„Ovčáci, ovčáci, chraňte si stádo, běží kolem vlk!“ 
Když vlk poznal, že ten křik vychází přímo z něho, začal upalovat, až se za ním prášilo. A jak tak pelášil, narazil na medvěda. 
„Kam tak naspěch, kamaráde?' 
„Pomoc hledám, medvěde. Mám v břiše čerta!“ 
„Počkej, vlku, neutíkej! Zajdeme ke kmotře lišce, ta se vyzná v kouzlech a bude si už vědět rady.“ 
I vedl medvěd vlka lesem a dolinou k doupěti moudré kmotry lišky. Našli ji doma, starušku, dávno nikam nechodila, protože na tři nohy kulhala a na čtvrtou se nemohla postavit. Vlídně hosty přivítala a vybídla je: 
„Povídejte, co Vás ke mně přivádí.“ 
I svěřil jí vlk svoje trápení. 
„Namouvěru,“ podivila se liška, „já pamatuju hodně, ale něco takového jsem jaktěživa neslyšela. Otevři pořádně tlamu,“ nařídila vlkovi, „uvidíme, co s tím.“ 
Vlk otevřel tlamu a kmotra liška do ní zavolala: 
„Ty pekelné chlapisko, ty rohaté čertisko, ať jsi třeba Belzebub, vylez z vlka natošup!“ 
Jak tam vlk seděl s tlamou otevřenou proti slunci, jeden paprsek se mu vloudil do chřtánu a prodral se až do žaludku. Trpásek uviděl světlo, rychle se za ním vydal a vyšplhal chřtánem vlkovi na jazyk. Nasedl na něj rozkročmo jako na koně a zahudroval jako čert: 
„Kdo jste, že se opovažujete takhle mně poroučet! Pamatujte si, že tady jsem pánem já a že si můžu dělat, co se mi zlíbí! Ale abyste věděli, že jsem dobrák od kosti, vylezu z vlka navždycky, jestli mě doveze, kam přikážu.“ 
„A kampak bys chtěl dovézt, čertisko jedno?“ optala se kmotra liška. 
A vtom se podívala blíž a povídá: 
„Vždyť Ty nemáš žádné rohy! Nejsi Ty nějaký skřítek všudybýlek?“ 
„Hádáš špatně,“ mračil se dál Trpásek. 
„To je mi divné,“ vrtěla hlavou kmotra liška a podívala se ještě blíž. „Tak se mi zdá, že nejsi nic jiného než malinkaté lidské stvořeníčko!“ 
Trpásek se zasmál a sekočil vlkovi s jazyku: 
„Když jsi uhodla, moudrá liško, tak Ti taky prozradím, co se mi přihodilo. Představ si, že mě nejdřív spolkl náš volek strakáč a potom tenhle černý vlk. Víš, jaké to je, sedět někomu v žaludku? Ať mě ten nedojeda teď pěkně odveze domů, když se kloudně nedívá, čím si cpe břicho!“ 
„Proč ne,“ řekla kmotra liška, „vždyť on je sám rád, žes mu tak ochotně vylezl z žaludku, co Ty na to, vlku?“ 
A když vlk souhlasil, liška pokračovala: 
„Nejde mi do hlavy, človíčku, že jsi takový maličký, nejsi Ty snad nemocný?“ 
A Trpásek se znovu zasmál: 
„Nesedím-li zrovna vlkovi v žaludku, cítím se zdravý jako rybička!“ 
„Jen se neodříkej,“ povídá liška. „Dobře poslouchej, něco Ti poradím. Tři dny a tři noci odtud se tyčí k nebi vysoká skála. Bývá zamčená na devět západů, kdo však je spravedlivý a umí od srdce poprosit, tomu se otevře a dá mu vody, která vyhojí všechny jeho strasti. Jednou Tě může mrzet, žes nepovyrostl, a pro ten případ si mou radu pamatuj.“ 
„Děkuju Ti, moudrá liško. Prozatím mě trápí jenom to, že mě rodiče marně hledají. A kdyby se jim domů místo Trpáska vrátil junák jako jedle, ani by ho nepoznali!“ 
„Tak běžte,“ pobídla je kmotra liška. „Ty, vlku, otevři tlamu a nech ji celou cestu pěkně dokořán, Ty si naskoč, človíčku, a Ty, medvěde, utíkej napřed a starej se, ať dojdete bez úhonu.“ 
I rozloučili se s moudrou liškou a uháněli dolinou. Když vběhli doprostřed lesa, kde měli svou chatrč loupežníci, medvěd se náhle zastavil a zašeptal: 
„Pozor, ta banda je dnes doma!“ 
A opravdu, dvanáct zarostlých chlapíků si právě na ohništi před chalupou peklo k večeři berana. 
„To bych chtěl vědět, na čem se asi domlouvají,“ zajímal se Trpásek a seskočil vlkovi s jazyku. 
„K čemu Ti to bude?“ divil se medvěd. 
„Chudák táta přišel kvůli mně o volka. Kdyby se mi podařilo na ty lotry vyzrát, mohl bych mu koupit třeba dva.“ 
„Ty máš ale kuráž,“ řekl vlk. 
„Vidíte, jak je dobře, že jsem skvrně! Půjdu tam, a kdo by si mě všiml! A Vy radši zmizte, kamarádi.“ 
„Dobrá,“ povídá medvěd, „ale kdybys potřeboval naši pomoc, zahvízdej třikrát po sobě na dva prsty. Ať budeš kde budeš, na tohle Tvé zavolání přiběhneme.“ 
A Trpásek už rázoval na nožkách o nic větších než sirky, a taky o nic silnějších, rovnou mezi loupežnickou bandu. Vybral si holínku jejich vůdce, vyškrabal se nahoru a schoval se do ní, že mu vykukoval jenom nos. Napínal uši a poslouchal a v té své hlavičce, ne o moc větší, nežli je špendlíková, si to všechno srovnal lip než leckterý dospělý v důkladné makovici. 
Když se měsíc skryl za mrak a temně zahoukala sova, vyrazili loupežníci k císařskému zámku. Odemkli si postranní branku v zahradě a tuctem klíčů a paklíčů pak další brány i branky a vrata i vrátka, až otevřeli dveře do komnaty císařské princezny. A řeknu Vám, jak sladce spala, vypadala tak líbezně, že se těm nerudným chlapiskům, co ji přišli unést, na chvilenku zatajil dech. A nejen jim, zatajil se i milému Trpáskovi, jak se zasnil v loupežnické holínce. Ale včas se vzpamatoval a hop a skok, je venku ze své skrýše a vřeští na loupežníky, kteří se právě chystají císařskou dcerunku spoutat, svým nejsilnějším hlasem: 
„Ruce pryč, nebo Vás všechny rozsekám na kaši!“ 
A ti otrlí lotři se toho hlásku, který musel vycházet nejspíš z nějakého strašidla, tak poděsili, že se ozlomkrk a ozlomnohu dali na úprk. 
Trpásek nelenil, spěšně stáhl princezničce s prstu zlatý prstýnek a navlékl si ho kolem pasu jako ten nejkrásnější , opasek. A potom utíkal do ložnice císařského otce, vylezl na postel, chytil pana císaře oběma rukama za vousy a z plných plic zakřičel: 
„Vstávej, Výsosti, v zámku jsou loupežníci, chtěli Ti uloupit Tvou dceru!“ 
Rozespalý císař vyskočil rovnýma nohama z lůžka, zatahal za poplašný zvonec, a to byl poprask! Ze všech stran se hrnuli strážci a vojáci, zatarasili zámecké brány a branky a vrata i vrátka a loupežníky do jednoho pochytali. 
K ránu se císařský otec posadil k lůžku své dcerunky a optal se: 
„Děvče zlaté, ani Ty si nevzpomeneš na toho svého odvážného zachránce? Nikdo o něm nic neví a já sám jsem ho v polospánku pouze slyšel. Pověz, jak vypadal!“ 
„Ach tatínku, měla jsem zrovna sen, že ke mně přišel mládenec urostlý jako jedle, pohlédl na mě zamilovanýma očima a stáhl mi s prstu můj zlatý prsten. Ale víc nevím a povědět nemůžu, jenom ten prstýnek mi na ruce chybí.“ 
V tu chvíli se nad lůžkem líbezné princezny podezřele zatřepetal baldachýn. Chuděra Trpásek! Seděl tam schovaný, nemohl od děvenky oči odtrhnout a v jeho malém srdci bylo víc bolesti, než dokázal snést. 
I seskočil se sametových nebes dolů, vyběhl z princezniny komnaty a utíkal z císařského zámku ven, jako by mu za patami hořelo. Pak na dva prsty třikrát zahvízdal, a když se objevili medvěd s vlkem, požádal je: 
„Kamarádi moji, doneste mě doprostřed lesa, k loupežnické chatrči. Ta banda je za mřížemi, naložíme jejich poklad a vezmeme ho k nám domů.“ 
Ale vlk a medvěd nedali a Trpásek jim musel ze všeho nejdřív vyprávět, jak se to s loupežníky zběhlo. 
„A co jsi teď takový smutný, vždyť všechno šťastně skončilo' zeptal se udiveně vlk. 
„Nezakoukal Ty ses do princezničky?“ vyzvídal medvěd. 
Trpásek jen mávl rukou: 
„Ani mě neviděla a císařskému tatínkovi řekla, že ji zachránil mládenec jako jedle!“ 
„A Tys ztratil kuráž,“ rozzlobil se medvěd. „Naskoč, zavezeme Tě k té čarodějné skále, jak Ti radila kmotra liška.“ 
I otevřel vlk tlamu a Trpásek jako bez duše mu sedl na jazyk. 
Tři dny a tři noci běželi, dokud nedoběhli neprostupnými lesy k vysoké holé skále. Tyčila se do samých oblak a Trpásek si pod ní připadal jako smítko. Ale protože medvěd a vlk ho nepřestávali povzbuzovat, dodal si odvahy, sundal zlatý opasek, vzpomínku na líbeznou princezničku, a zavolal do nedohledných výšek z celého srdce: 
„Skálo k nebi vztyčená, devětkráte zamčená, dej mi trochu vodičky, ať nejsem tak maličký!“ 
A že tak pěkně poprosil, skála se pohnula a jakoby přímo z nebe skápla kapička. Trpásek ji chytil do dlaní, žíznivě ji vypil a začal Vám růst a růst, jenže můj ty smutku, přestal, zrovna když byl veliký jako sedmiletý chlapec. Co teď, takhle by mohl hrát s princezničkou káču, kdyby ji to bavilo, ale ženit se? 
I poprosil honem podruhé: 
„Skálo, skálo, skálo má, nebuď přece lakomá, vidíš, že mi srdce chřadne, dej mi kapku vody chladné!“ 
Z hlubin země zabouřilo, skála se otřásla a Trpásek zachytil i druhou kapičku. Dychtivě se napil a rostl a rostl, málem to vypadalo, že vyroste v ztepilého ženicha, ale přece nedorostl, vypadal teď právě tak na čtrnáct, kampak s tím na ženění! 
I zaplakal nešťastný mládeneček a poprosil potřetí: 
„Skálo, skálo, skálo suchá, ustrň se a nebuď hluchá, uroň se mnou slzičku, dej mi ještě kapičku!“ 
Skála se zachvěla, zdálo se, že i ona vzlykla, a z nebeských výšin se do Trpáskovy dlaně snesla vytoužená třetí kapička. Co budu povídat, vmžiku tu stál mládenec jako jedle, a toho jásotu a toho povyku, když se k Trpáskově radosti přidali i medvěd a vlk, takové díkuvzdání čarodějná skála ještě nezažila! 
Navlékl si šťastný mládenec prstýnek od milé a musel si ho navléct na malíček, vyskočil vlkovi ne na jazyk, ale na hřbet, medvěd vyrazil a pelášili opřekot k loupežnické chatrči. Tam naložili pytle plné zlaťáků a hurá dál a domů. 
Jakmile to divné spřežení zastavilo chalupníkovi před okny, vyšel se s ženou podívat, co se to děje. Objal je oba statný junák, a že prý je TrpáseL Nechtěli věřit, ale nakonec uvěřili, copak by je někdo cizí na stáří tak štědře zaopatřil? 
A tu Vám ten jejich velký synek najednou povídá: 
„Táto a maminko, pěkně Vás prosím, oblékněte si svoje nejlepší šaty a zajděte na zámek požádat pana císaře o ruku jeho dcery!“ 
Tak tedy šli, když nedal jinak, ale brzy byli zpátky. 
„Vidíš, vidíš, Trpásku,“ pokárala ho maminka, „jako by nebylo dost hezkých děvčat ve vsi. Princezna je dávno zaslíbená.“ 
„A komupak, smím-li se ptát?“ 
„Jednomu statečnému junákovi, který ji zachránil před loupežníky,“ povídá chalupník, „však jsme Ti říkali, že tahle nevěsta pro Tebe není.“ 
Ale jejich potřeštěný synek zavýskl a hybaj na zámek! Co si to jen vzal do hlavy? 
Než se táta s maminkou stačili doma vzpamatovat, poklonil se Trpásek před císařským trůnem. 
„Výsosti, to já jsem ten mládenec, který Tě zatahal za bradu a probudil ze spaní, když do zámku vtrhli loupežníci. Přicházím, abys mně podle svého slibu dal princezničku za ženu.“ 
„Co jsem slíbil, splním,“ prohlásil císař. „Jaký bych byl vladař, kdybych své sliby neplnil. Jenže, jak Ty mi dotvrdíš pravdivost svých slov?“ 
„Důkaz nosím tady na ruce, můj císaři,“ odvětil Trpásek a ukázal zlatý prsten. „Povolej princeznu, rád bych viděl, bude-li se ona k němu znát.“ 
Věřte nevěřte, líbezná princeznička, jakmile vkročila do dveří, poznala nejen svůj zlatý prstýnek, ale i toho krásného mládence, urostlého jako horská jedle! 
Že se jí tak zalíbil, strojila se veselka, a jaká slavná! Kdekoho pozvali, kdekdo tam byl, jen já Vám špatně pochodil. Za mísy rýmů a vědra mých šprýmů nedali víc než polévky hrstku, vína do náprstku a pečené stehýnko z ryby, které jim dodneška ve spíži chybí .....

Máte i Vy oblíbenou pohádku, o kterou se chcete podělit? Přidejte ji.

Sdílejte:   | 
0

Diskuze k této stránce (0 příspěvků)

Pro přidání příspěvku je nutné se přihlásit nebo zaregistrovat.

Zatím zde není žádný příspěvek.

Naši partneři

© 2013 - 2016 ProMaminky.cz | design and code by Werner Dweight