Tři zaslíbené princezny

zobrazeno 61×

Vložil(a): jitkamety, 29. 2. 2016 15.05

Byl jednou jeden král a ten byl tak bohatý, že si myslel, že jeho bohatství nemá konce, a tak žil v samých radovánkách; koulel stříbrnou koulí po zlatém prkně, a když to nějaký čas tímto způsobem vedl, byl s jeho bohatstvím jednoho dne amen, postupně zastavil jeden zámek či jedno město za druhým, až mu nakonec zůstal jen ubohý lovecký zámeček v lese, do kterého se musel s královnou a třemi princeznami přestěhovat, aby tam pak bídně žili, protože na stůl jim každý den přišlo nic než brambory a zase jen brambory.
Jednoho dne se král vydal na lov, aby zastřelil alespoň zajíce, do kapes si strčil brambory a šel. Opodál byl hluboký černý les, do kterého se žádný člověk neodvážil, protože se o něm vyprávěly strašlivé věci; jednoho tam mohl roztrhat obrovský černý medvěd, jednomu tam mohl velikánský orel vyklovat oči, potulovali se tam vlci, lvi a všelijaká jiná divá zvěř, ale král na lidské řeči nedal a vydal se rovnou do toho lesa. Zpočátku nic neviděl, ani neslyšel, protože hustý příkrov mohutných stromů sem nepustil ani slunce ani ptačí zpěv a byla tu tma a ticho jako v hrobě, ale když se chozením unavil a posadil se pod jeden z těch stromů, aby se pustil do brambor, tu na něj s šíleným řevem vyrazil z houštiny obrovský černý medvěd:
„Co se tady rozvaluješ u mého oblíbeného medového stromu? To mi draze zaplatíš!“ V králi by se jeden krve nedořezal, podával medvědovi svoje brambory, aby ho uchlácholil, ale medvěd řekl:
„Brambory nemám rád! Sežeru na místě Tebe, pokud mi neslíbíš, že mi dáš svoji nejstarší dceru! Když to uděláš, dostaneš k tomu ještě plný sud zlata.“ Král strachy zkoprnělý nezaváhal ani vteřinu a řekl:
„Máš ji mít, jen mne nech žít.“ Tak mu medvěd ukázal cestu a ještě zabručel:
„Za sedm dní si pro nevěstu přijdu!“ Král šel spokojeně domů, protože si myslel, že klíčovou dírkou medvěd neproleze a on není takový blázen, aby mu otvíral. Nechal pevně zavřít všechny zámecké brány, zvednout padací most a dceři poručil, aby byla klidná, že se jí nic nestane. Aby byla před medvědím ženichem opravdu v bezpečí, ukryl ji v malé komůrce vysoko ve věži, kde měla čekat, dokud neuplyne těch sedm dní.
Brzy ráno sedmého dne k zámku přijel nádherný kočár, který byl tažen šestispřežím a obklopen zástupem zlatě oděných rytířů. Padací most spadl sám od sebe a závory i zámky na bráně se rozskočily bez klíčů. Kočár vjel nádvoří a vystoupil z něj mladý krásný princ, a když se král tím hlukem probudil a podíval se z okna, viděl, jak princ vyvedl jeho nejstarší dceru ze zamčené komůrky ve věži a pak ji posadil do kočáru a on na ni mohl jen zavolat:
„Sbohem, dcerko, sbohem, medvědí nevěsto!“ Princezna mu z kočáru zamávala bílým šátkem a ten se pak rozjel, jako by ho táhnul sám vítr do čarodějného lesa. Králi sednul na srdce smutek a žalost z toho, že dal svoji dceru medvědovi, tři dny a tři noci s královnou plakali a naříkali. Teprve čtvrtého dne, když se vyplakal, si pomyslel, že co se stalo, nedá se odestát, sešel dolů na nádvoří, kde stála těžká truhlice z ebenového dřeva. „To medvěd splnil, co slíbil.“ napadlo krále a otevřel ji; byla plná zlata! Když spatřil zlato, zapomněl na svoje hoře, vyplatil ze zástavy svoje města a zámky a začal opět svůj dřívější život, který ovšem trval jen tak dlouho, dokud nebyla truhlice se zlatem prázdná. Přišel den, kdy musel zase zastavit vše, co měl, a nakonec se i s královnou a princeznami vrátili na lovecký zámeček, aby tam opět jedli brambory.
Král měl ještě posledního sokola, a tak ho jednoho dne vzal s sebou ven do polí, kde s ním chtěl lovit, aby obstaral něco lepšího k jídlu. Sokol vyletěl vzhůru a vydal se nad temný čarodějný les, do kterého si král víc netroufal. Ale sotva překročil hranice čarodějného lesa, vyrazil odtamtud orel a jal se ho pronásledovat. Sokol letěl zpět ke králi, který chtěl kopím orla odehnat, ale ten mu kopí vytrhnul z rukou a přerazil ho jako rákos, potom jediným škubnutím svého pařátu sokola roztrhnul, druhým popadnul krále za ramena a volal:
„Proč rušíš můj vzdušný prostor? Za to buď zemřeš nebo mi dáš svoji druhou dceru za ženu!“ Král řekl:
„Ano, máš ji mít! Ale co dáš Ty mně?“
„Dva centy zlata.“ řekl orel:
„A pro nevěstu si přijdu za sedm týdnů!“ A pak odletěl a nechal krále jít si po svém. Ten byl celý přepadlý z toho, že i svoji druhou dceru prodal divokému zvířeti, a netroufal si jí o tom říct.
Uplynulo šest týdnů a začínal ten sedmý, když si princezna jednoho rána vyšla na palouček před zámkem, aby namočila plátno. Kde se vzal, tu se vzal, přijel tam nádherný průvod krásných a urostlých rytířů, vpředu jel ten nejkrásnější, který před ní seskočil z koně a řekl:
„Vyskoč si nahoru, krásná panno, pojeď se mnou, orlí nevěsto!“ A dřív než mohla odpovědět, zvedl ji na koně a pak s ní jako šíp uháněl k čarodějnému lesu. Na zámku na princeznu dlouho čekali, ale když se nevracela, král se konečně přiznal, že ji v nouzi slíbil orlovi a ten si ji měl dnes vyzvednout. Když krále opět přešel smutek, vzpomněl si na orlův slib, a tak sešel dolů na palouček a našel tam dvě zlatá vejce; každé z nich vážilo jeden cent. Lesk zlata byl tím nejlepším lékem na jeho výčitky a smutek. Nanovo začal svůj veselý život a hýřil tak dlouho, dokud ty dva centýře zlata neprohýřil, pak se vrátil na lovecký zámeček a ta princezna, co mu zbyla, musela opět vařit brambory.
Krále už ani nenapadlo, aby v lese lovil zajíce nebo si vyšel do polí na lov ptáků, ale na nějakou rybu laskominu měl. Tak mu musela princezna uplést síť, se kterou se jednoho dne vydal k rybníku, který ležel nedaleko čarodějného lesa. Protože u břehu se na hladině houpala loďka, nasedl do ní, rozhodil síť a na první zátah mu v ní uvíznul pěkný houf červeně tečkovaných pstruhů. Ale když se s nimi chtěl vydat ke břehu, loďka se ani nehnula, stála pevně, jakoby ji někdo držel a král ji nemohl rozhýbat, ať se namáhal, jak chtěl. Tu se pojednou z hlubiny vynořila obrovská velryba a řekla:
„Co tu chytáš mé poddané? To Tě bude stát život!“ a otevřela chřtán, aby krále i s loďkou spolknula. Při pohledu do toho strašlivého chřtánu král ztratil všechnu rozvahu a zvolal:
„Daruj mi život a já Ti dám svoji nejmladší dceru!“
„Nu, pro mne za mne.“ zabručela velryba:
„Taky Ti něco dám. Zlato sice nemám, ale dno jezera je pokryto perlami, dám Ti tedy tři pytle perel. Za sedm měsíců si pro nevěstu přijdu.“ A potom se potopila. Král přirazil k břehu a zanesl pstruhy domů, ale když mu je upekli, neměl k jídlu žádnou chuť, neboť při každém pohledu na dceru, tu poslední, která mu ještě zůstala, tu nejkrásnější a nejmilovanější ze všech, mu bylo, jako by mu vrazili do srdce tisíce nožů.
Tak to šlo celých šest měsíců a princezna a královna netušily, co králi schází, protože ten se za celý ten čas ani nezmínil. Jednoho dne sedmého měsíce stála princezna na dvoře u studny a zrovna plnila džbán vodou, když tu se objevil kočár tažený šesti bělouši a doprovázený stříbrnými rytíři. Z kočáru vystoupil tak krásný princ, že krásnějšího v životě ještě neviděla, a požádal ji o sklenici vody. Princezna mu podala džbán a on ji chytil za ruce, objal ji a zvedl do kočáru, který tryskem vyrazil přes pole k rybníku u čarodějného lesa. „Sbohem, krásná princezno, sbohem velrybí nevěsto!“ Královna zrovna přišla k oknu a uviděla v dálce kočár, a protože nikde neviděla princeznu, padl ji do srdce strach a běžela ji hledat, ale ta nebyla nikde k nalezení. Tak měla jistotu a začala plakat a naříkat. Teprve nyní jí král prozradil, že si dceru odvedla velryba, které ji slíbil, a proto byl stále tak smutný. Začal ji pak vyprávět o velkém bohatství, které za princeznu dostali, aby ji trochu utěšil, ale královna o tom nechtěla ani slyšet, říkala, že její jediné dítě jí bylo nad všechny poklady světa. Zatímco velrybí princ odvezl princeznu, jeho služebníci do zámku přinesli tři obrovské pytle, které král našel stát u dveří, a když je otevřel, byly plné perel velkých jako hrách. Tak byl najednou opět bohatý a bohatší než kdykoliv předtím, vyplatil svoje města i zámky, ale tentokrát nezačal s hýřením, nýbrž vedl pokojný a spořivý život. Pokaždé, když myslel na to, jak se asi daří jeho třem milovaným dcerám u těch divokých zvířat, možná je už sežrala, přešla ho na radovánky všechny chuť. Královna, ta nebyla dlouhý čas k utěšení, pro svoje dcery vyplakala více slz než bylo perel, které jim dala velryba.
Byl to čas, který pomalu zahojil rány, a jednoho dne byla královna opět šťastná, neboť na svět přivedla krásného chlapečka, který vyrostl ve velkého a silného chlapce. Matka mu často vyprávěla o jeho třech sestrách, které vězní tři divoká zvířata v čarodějném lese, a tak když mu bylo šestnáct let, přál si od krále zbroj a meč, a když mu to dali, rozžehnal se s rodiči a vytáhnul do světa. A šel rovnou do čarodějného lesa, protože neměl v úmyslu nic jiného, než najít svoje sestry. Dlouho lesem bloudil sem a tam, aniž by potkal živáčka. Za tři dny přišel k jeskyni, před kterou seděla mladou žena a hrála si s medvídětem, druhé ještě docela malé jí leželo na klíně. Princ si pomyslel, že je to určitě jeho nejstarší sestra, seskočil z koně a šel k ní:
„Nejmilejší sestřičko, já jsem Tvůj bratr a přišel jsem, abych Tě navštívil.“ Princezna se na něj pozorně podívala, a protože byl podobný jejímu otci jako vejce vejci, tak o jeho slovech nepochybovala, polekala se a řekla:
„Ach, můj nejmilejší bratříčku, pospěš si a uteč odtud, jak umíš nejrychleji, je-li Ti Tvůj život drahý, až přijde můj muž medvěd domů a najde Tě, bez milosti Tě sežere.“ Princ ale řekl:
„Nebojím se a neodejdu od Tebe, dokud se nedozvím, jak se Ti tu daří.“ Když princezna viděla, že se bratr nedá odbýt, zavedla ho do temné jeskyně, která byla medvědí doupě. V jednom rohu ležela hromada listí a sena, kde spávali medvěd a medvíďata, na druhé straně stála ale nádherná postel zdobená zlatem, ta patřila princezně; pod tu si musel princ vlézt a ona mu tam podala něco k jídlu. Netrvalo to dlouho a medvěd přišel domů. „Cítím, cítím člověčinu!“ a chtěl svoji tlustou hlavu strčit pod postel, ale princezna zvolala:
„Buď klidný, kdo by se sem odvážil!“
„Našel jsem v lese koně a sežral ho,“ bručel medvěd a měl ještě krvavý čenich:
„ke každému koni patří člověk a toho cítím.“ A zase se hnal pod postel, ale princezna mu dala takový kopanec, až udělal kotrmelec a spadnul na svoji hromadu listí, kde usnul.
Každého sedmého dne se medvěd proměnil v krásného prince, jeskyně v krásný zámek a lesní zvířata ve sloužící. V jednom takovém sedmém dni medvěd tenkrát princeznu odvedl do svého zámku, kde jim v ústrety přišly krásné mladé dívky, aby nevěstu uvedly ke krásné slavnosti, po které usnula s radostí v srdci, aby se pak probudila do tmavé medvědí sluje. Její muž jí bručel u nohou v medvědi podobě a jen ta postel a vše, čeho se před tím dotknula, zůstalo ve své přirozené podobě. Tak žili šest dní v bídě a trápení, aby se sedmého dne utěšili, a protože se jí do života počítal jen ten sedmý den, tak byla nakonec i spokojená. Porodila svému muži dva chlapce, kteří byli také šest dní medvědi a sedmý den lidé. Toho sedmého dne si vždy nacpala slamník dobrým jídlem, koláči a ovocem, aby z toho pak celý týden žila; medvěd jí byl poslušný a dělal, co chtěla. Když se bratr probudil, ležel v hedvábném lůžku, tu přišli sloužící, aby ho oblékli do nádherných šatů; zrovna se naplnil sedmý den. Pak vstoupila dovnitř jeho sestra se dvěma krásnými princi a švagrem a radovali se z jeho návštěvy. Celý den strávili v přepychu a nádheře, radosti a smíchu, ale večer princezna řekla:
„Milý bratře, nyní dej pozor, abys odtud odešel před svítáním, než můj manžel dostane svoji medvědí podobu. Kdyby Tě tu ráno našel, neubrání se své zvířecí přirozenosti a sežere Tě.“ Tu přišel medvědí princ, dal mu tři medvědí chlupy a řekl:
„Až budeš v nouzi, švagre, promni je v dlani a já Ti přijdu na pomoc.“ Tak se políbili a objali na rozloučenou, princ nasedl do kočáru taženého šesti vraníky a jel pryč. Kočár ujížděl cestou necestou, přes hory i doly, lesem i roklinou, trním i hložím, bez odpočinku a zastavení, od půlnoci až do svítání. Když se začalo rozednívat, tu kočár i vraníci najednou zmizeli, princ ležel na zemi a v záři prvního slunečního paprsku uviděl šest mravenců, kteří utíkali pryč a táhli za sebou ořechovou skořápku.
Princ se rozhlédl a viděl, že je stále v tom čarodějném lese, teď byl čas najít tu druhou sestru. Tři dny a tři noci bloudil lesem v samotě, když toho čtvrtého dne náhle uslyšel šum orlích křídel a uviděl, jak se velký orel spustil do svého hnízda. Princ se ukryl v křoví a čekal celých sedm hodin, dokud se pták zase nezvedl do výšky a neodletěl pryč. Pak šel k tomu stromu s hnízdem a zavolal:
„Nejmilejší sestřičko, jsi tam nahoře? Tak se mi ukaž! Já jsem Tvůj bratr a přišel jsem Tě navštívit!“ Tu uslyšel, jak někdo volá dolů:
„Tys můj nejmilejší bratříček, kterého jsem ještě neviděla? Tak pojď nahoru ke mně!“ Princ by rád vyšplhal nahoru, ale kmen stromu byl příliš tlustý a hladký, zkoušel to třikrát za sebou, ale marně. Tu spadnul dolů hedvábný žebřík a on po něm vystoupal nahoru do mohutného orlího hnízda, které mělo podobu altánu. Jeho sestra tu seděla pod nebeským trůnem z růžového hedvábí a na klíně jí leželo orlí vejce; držela ho pěkně v teple, aby se vyklubalo. Objali se a políbili a radovali, ale po chvíli princezna řekla:
„Nyní pospěš, milý bratříčku, abys odešel dřív, než Tě uvidí můj muž orel, vyklove Ti oči a vytrhne srdce z těla, jako to udělal třem Tvým sluhům, kteří Tě v lese hledali.“ Ale bratr řekl:
„Ne, zůstanu tu, dokud se Tvůj muž nepromění v člověka.“
„To se stane ale teprve za šest týdnů. Pokud to chceš vydržet, ukryj se tam do toho dutého stromu, každý den Ti přinesu něco k jídlu.“ Princ si vlezl do stromu, princezna mu tam nosila jídlo, a když orel odletěl, vylezl si nahoru do hnízda k ní. Po šesti týdnech přišla proměna, probudil se jednoho rána stejně jako o švagra medvěda v posteli, který byla ale ještě nádhernější, a pak celých sedm dní žil u orlího prince v radosti a štěstí. Sedmého večera se rozloučili, orel mu dal tři orlí pírka a řekl:
„Až budeš v nouzi, švagre, tak je promni v dlani a já Ti přijdu na pomoc.“ Pak mu s sebou dal sluhy, aby mu ukázali cestu, ale když nastal den, byli najednou pryč a on byl v divočině sám.
Rozhlédl se kolem sebe a uviděl, jak se v dálce na hladině rozlehlého zrcadlí první sluneční paprsky. Pomyslel na svoji třetí sestru; mohla by být tam. Začal sestupovat dolů, prodíral se křovisky a šplhal mezi skalami. Strávil tím tři dny a přitom často jezero ztratil z očí, ale čtvrtého rána tam konečně dorazil. Postavil se na břeh a zavolal:
„Nejmilovanější sestřičko, jsi tam? Ukaž se mi!. Já jsem Tvůj bratr a přišel jsem Tě navštívit.“ Ale nikdo neodpověděl, všude bylo docela ticho. Tak do vody nadrobil chleba a rybám pak řekl:
„Milé rybky, jděte k mojí sestře, a řekněte jí, že je tu její bratr a chce k ní.“ Ale ryby posbíraly chlebové drobty a na jeho slova neslyšely. Tu uviděl u břehu loďku, tak sundal brnění a ponechal si jen v ruce meč, skočil do loďky a vesloval na jezero. Jak tak plul, pojednou spatřil křišťálový komín, který vyčníval z vody a ze kterého stoupala příjemná vůně. Přivesloval k němu, neboť věřil, že tam dole určitě žije sestra, a tak se spustil dolů. Princezna se řádně polekala, když v komíně uviděla zmítající se pár lidských nohou, a než se nadála, spadl dolů celý člověk a dal se jí poznat jako její bratr. Tu se ze srdce zaradovala, ale potom posmutněla a řekla:
„Velryba už slyšela, že mě hledáš, a vyhrožovala, že kdybys opravdu přišel a ona byla velryba, nemůže nutkání Tě sežrat odolat, můj křišťálový dům rozbije a pak se ve vlnách utopím i já.“
„Nemůžeš mě tady schovat tak dlouho, dokud nepřijde čas proměny?“
„Ne, to by nešlo! Copak nevidíš? Všechny stěny jsou z křišťálu a úplně průhledné.“ Ale pak se zamyslela a přemýšlela a přemýšlela, až jí nakonec napadla kůlna na dřevo, ve které dřevo poskládala tak šikovně, že zvenku nebylo nic k vidění a tam bratra ukryla. Brzy na to připlavala velryba a princezna se třásla jako osika. Velryba obeplula několikrát kolem křišťálového domu, až nakonec uviděla cípek princova kabátu, tu se rozhněvala, mocně zafuněla a udeřila do domu ocasem. Ještě štěstí, že nic dalšího neviděla, při druhém takovém úderu by dům jistě roztříštila. Každý den připlouvala a číhala, dokud konečně sedmého měsíce kouzlo nepominulo a princ se neprobudil v zámku, který nádherou předčil ten orlův, a kde nyní se svou sestrou a švagrem žil celý měsíc v radosti a štěstí. Když byl měsíc u konce, dal mu velrybí princ tři rybí šupiny a řekl:
„Až budeš v nouzi, tak je promni v dlani a já Ti přijdu na pomoc.“ A princ se vrátil na břeh, kde ležela jeho zbroj, aby se vydal na další pouť.
Táhl divočinou dalších dlouhých sedm dní a dlouhých sedm nocí spal pod širým nebem, když tu osmého rána uviděl nádherný zámek s ocelovou bránou, na které visel masivní ocelový zámek. Před bránou podupával obrovský černý býk s ohnivýma očima a hlídal vchod. Princ na něj vyrazil a uštědřil mu mečem mocný úder na šíji, ale tu měl býk z ocele, a tak se princův meč zlomil, jakoby byl ze skla. Popadl tedy kopí, ale to o býka zlomil jako stéblo, a ten prince nabral rohy a vyhodil ho do vzduchu, takže zůstal viset na větvích jednoho ze stromů. V nouzi si vzpomněl na tři medvědí chlupy, promnul je v dlani a kde se vzal, tu se vzal, objevil se tam obrovský medvěd a pustil se s býkem do boje a bojoval, dokud ho neroztrhal. Princ uviděl, jak z býčího břicha vyletěla kachna a spěchala pryč, tak promnul tři orlí pírka a brzy se ve vzduchu objevil orel, kachnu pronásledoval, a když letěla nad rybníkem, srazil ji dolů a pařátem rozškubnul. Tu z kachny do vody vypadlo zlaté vejce, a tak princ promnul tři rybí šupiny a ihned připlula velryba, vejce spolknula a pak vyplivla na břeh. Když ho princ vzal a udeřil s ním o kámen, ležel uvnitř malý klíč a to byl klíč od té ocelové brány. Sotva se jí klíčem dotknul, brána sama od sebe odskočila a on vešel dovnitř a z dalších dveří odskočila petlice, sedmerými dveřmi se sedmero petlicemi prošel sedmero nádhernými komnatami a v té poslední ležela na posteli krásná panna a spala. Byla tak krásná, že princ byl její krásou zcela oslněn a chtěl ji probudit, ale ona spala tak tvrdě, jako by byla mrtvá. To prince rozlítilo tak, že vzteky uhodil na černou tabuli, která stála vedle postele. V tom okamžiku panna procitla, ale ihned opět upadla do spánku. Tak princ černou tabuli vzal a mrštil s ní o kamennou podlahu a ona se rozpadla na tisíc kousků. Sotva tak učinil, dívka otevřela oči a kouzlo pominulo. Byla sestra jeho tří švagrů, a protože odmítla lásku jednoho zlého černokněžníka, zaklel ji do smrtelného spánku, její bratra v divoká zvířata; a to kouzlo mělo trvat tak dlouho, dokud zůstane nedotčena ta černá tabule.
Princ vyvedl pannu ze zámku, a když přišli před bránu, tu se sjeli ze tří stran jeho švagři, byli nyní vysvobozeni, se svými ženami a dětmi, orlí nevěsta z vejce vychovala krásné děvčátko, a pak tak se všichni vydali ke starému králi a královně. Princ přivedl své tři sestry domů a záhy se oženil s tou krásnou pannou a v celé zemi zavládla radost a veselí. Pak zazvonil zvonec a pohádky byl konec.

Máte i Vy oblíbenou pohádku, o kterou se chcete podělit? Přidejte ji.

Sdílejte:   | 
0

Diskuze k této stránce (0 příspěvků)

Pro přidání příspěvku je nutné se přihlásit nebo zaregistrovat.

Zatím zde není žádný příspěvek.

Naši partneři

© 2013 - 2016 ProMaminky.cz | design and code by Werner Dweight