Tři tovaryši na Bouzově

zobrazeno 47×

Vložil(a): jitkamety, 8. 5. 2016 10.15

Kterak světem chodili a co všechno zažili, jeden pán je vyhnal a druhý málem oženil, (de jak všemu zlu ušli ve zdraví

Byli jednou tři tovaryši — Mikeš, Kokeš a Jakeš — a chodili spolu světem, aby se něčemu novému naučili. Někde je lidé přijali a dali jim najíst, jinde na ně poštvali psy a tovaryši měli co utíkat. Ti tři ale měli spolu dobrou vůli a slíbili si, že vždycky budou jeden stát při druhém, ať se děje cokoliv.
Jednou kvečeru uviděli na kopci veliký a pevný hrad. V první chalupě jim lidé řekli, že je to hrad Bouzov.
„Víte co, kamarádi? Půjdeme tam a zeptáme se, zda by nás nevzali do služby,“ povídá nejstarší Mikeš.
Ale ten prostřední Kokeš vždycky o všem pochyboval a nikdy se mu do ničeho nechtělo. „A co bychom tam dělali? A kdo ví, jestli by nás tam vůbec chtěli?“ Ale nejmladší Jakeš souhlasil s Mikšem. „Kamarádi, za zeptání nic nedáme, pojďme tam a uvidíme!“
Tak šli až k hradní bráně a zatloukli na ni. Dlouho trvalo, než se v okénku ukázala bradatá hlava strážného. Když viděl tři tovaryše, hned se ptal:
„Co tu chcete a kdo jste? Tady není hospoda a náš pán jen tak někomu bránu neotvírá.“
Tovaryši se ho nezalekli a Mikeš na něho zavolal:
„Vyřiď svému pánu, že tu jsou tři tovaryši a prosí, jestli by je nevzal k sobě do služby!“
Strážný si něco zabručel do vousů a zmizel. Dlouho to trvalo, než se znovu objevil v okénku a začal křičet, co mu hrdlo stačilo:
„Můj pán, pan Búz z Bouzova, Vám vzkazuje, že žádné tuláky kdovíodkud do svých služeb nebere ani jim zbůhdarma bránu neotevírá. Jestli rychle nezmizíte, dá prý na Vás pustit svoje ohaře!“
Potom práskla okenice a kdesi na dvoře začali štěkat psi. Jak tovaryši slyšeli, co by je čekalo, vzali nohy na ramena a pospíchali od hradu, aby se nemuseli potýkat s pánovými psy. Když jim hrad Bouzov zmizel za kopcem, na chvilku se zastavili. „Ten pán Búz z Bouzova musí být ale čtverák!“ povídá Mikeš. „Ještě nás ani neviděl a už nám vyhrožoval. Dobře, že nás nevzal do služby, to by se nám asi zle vedlo!“
„Ani se nepřesvědčil, kdo jsme a co dovedeme, a měl nás bůhví za koho,“ zlobil se Kokeš. Ale nejmladší Jakeš si z toho nic nedělal a pobízel kamarády, aby šli jinam. „Kamarádi, pospěšme si! Snad ještě dojdeme k nějakému hospodáři, který by nás vzal na noc, když už ne do služby.“
Šli proto dále hlubokým údolím kolem potoka, ale nikde statku ani chalupy neviděli. Všude jenom samé lesy. Nebe se už rdělo od zapadajícího slunce a na východě rychle šedlo až do černá, jak přicházela noc. Vtom nejmladší tovaryš vykřikl radostí a ukazoval rukou na druhou stranu potoka.
„Podívejte se támhle, kamarádi! Tam stojí nějaký zámek a právě teď v jeho oknech rozsvítili. Pojďme honem, ať nám bránu nezavřou!“
Když to ostatní viděli, hned se dali tím směrem a brzy přišli ke krásnému zámku, který stál na vysoké skále a byl obehnán silnou zdí. Nebyl veliký, ale v té začínající noci se tovaryšům zdál tím největším a nejkrásnějším zámkem na světě. Sotva zaklepali na bránu, pacholci jim otevřeli a ptali se, co si přejí. Nejstarší Mikeš si vzal slovo.
„Jsme tři kamarádi tovaryši a chceme Vašeho pána poprosit, zda by nás nevzal do svých služeb. Co bude na zámku potřeba, všechno uděláme.“
Ještě ani nedomluvil a ze dveří paláce vyšel shrbený stařeček s bílou bradou, ale v panském šatě, a zval je dovnitř.
„Jen pojďte dál a nedejte se prosit, páni tovaryši! Dcerky Vás zahlédly oknem a těší se, že přijdete nahoru. Tady si žádné zábavy neužijí a rády by slyšely něco o světě.“ Tovaryši viděli, že mají vyhráno, a šli hned za ním po kamenných schodech do patra, kde byly zámecké komnaty. Když se pán před jedněmi dveřmi zastavil, uslyšeli za nimi dívčí smích.
„To jsou mé tři dcery — Modroočka, Hnědoočka a Zelenoočka. Jsou to veliké šibalky a nic jim nevěřte. Budou si Vás jistě dobírat a ledacos Vám povídat!“ Potom vstoupili dovnitř a tovaryši byli jako u vytržení. V komnatě na ně čekaly tři panny, jedna krásnější než druhá. Ani nevěděli, na kterou se mají dřív podívat. Jedna měla oči modré, a to byla Modroočka, druhá hnědé, a proto Hnědoočka a ta třetí, Zelenoočka, měla oči zelené jako kočka. Hned vedly tovaryše ke stolu, kde bylo jídla a pití jako na královském dvoře. Panny je pobízely k jídlu, jako by se s tovaryši znaly odjakživa.
„Nejdříve jezte a pijte a potom nám budete povídat, co jste všechno na světě viděli a slyšeli!“ štěbetaly a každá si sedla vedle toho, který se jí líbil nejvíce. Když pán viděl, že jsou dcerušky spokojeny, nechal je s tovaryši o samotě. Hlad a žízeň všechny tři tovaryše přemohly a pustili se s chutí do jídla a pití. Ještě nikdo se z nich tak dobře neměl. I na pána z Bouzova by byli málem zapomněli, kdyby jim ho jedna panna nebyla připomněla.
„A že jste až sem k nám zašli?“ divila se. „Tady je přece konec světa. To kdybyste se byli zastavili u pána hradu Bouzova, to byste se teprve divili, jaké tam strojí hostiny.“
„A jaké víno tam pijí!“ řekla druhá. „A jak se tam umějí veselit!“ řekla třetí.
Když to Mikeš slyšel, dodal si odvahy a pannám řekl po pravdě, jak na Bouzově dopadli. Bylo z toho plno smíchu.
Potom si tovaryši dlouho s krásnými pannami povídali. Bylo už hodně přes půlnoc, když se v komnatě znovu objevil zámecký pán a napomínal je: „Zítra je také den, děti! Nechte si něco na podruhé a běžte spát, moje dcerušky! Pro pány tovaryše už je lože také uchystáno. Já je tam dovedu.“
Tak se museli spolu mladí rozloučit. Tovaryši popřáli pannám dobré noci a šli za pánem. Vedl je po schodech do jedné komnaty, kde byla přichystána tři lůžka. Než se s tovaryši rozloučil, dal jim radu.
„Viděl jsem, že se Vám moje dcerky zalíbily, páni tovaryši! A já bych nic proti tomu neměl, kdybyste Vy tři byli jejich ženichy. Zítra mi řeknete, jak jste se rozhodli. Dám Vám je pod jednou podmínkou, že všichni zůstanete tady na Špránku. Zámek je dost veliký, aby nám všem stačil. Já bych se s dcerkami nerad někdy loučil.“ Potom jim pán popřál dobré noci a odešel.
Kamarádi tovaryši ani vlastním uším nevěřili. Ještě zvečera neměli hlavy kam složit a nyní se jim nabízely tři líbezné panny s krásným zámkem. Každý si lehl na lůžko a přemýšlel, co a jak udělá, až nakonec přece jen únavou usnuli.
Sotva se rozednilo, někdo zaklepal na dveře. Tovaryši ještě vyspávali, jenom ten nejmladší Jakeš byl vzhůru.
„Kdo je?“ zavolal tichým hlasem, aby nevzbudil kamarády.
„To jsem já, Zelenoočka!“ ozval se za dveřmi líbezný hlas. „Pojď, Jakši, ven!“ Nejdříve chtěl tovaryš z lože vyskočit, potom si však vzpomněl na kamarády, kteří spali vedle něho, a zavolal:
„Nemohu, panno! Počkej, až se kamarádi vzbudí, pak všichni přijdeme.“ Sotva Jakeš domluvil, chtělo se mu hrozně spát a také hned usnul. Za chvíli zase někdo zaklepal na dveře. Kokeš se vzbudil, a když slyšel, že kamarádi ještě spí, tichounce zavolal:
„Kdo je?“ a za dveřmi se mu ozval líbezný hlas.
„To jsem já, Hnědoočka! Pojď, Kokši, ven!“
Tovaryš už chtěl jít otevřít, když si vzpomněl na kamarády a na jejich radu, aby se všichni tři nejdříve vždycky spolu poradili. Už je chtěl vzbudit, ale když viděl, že ještě spí tvrdým spánkem, odpověděl:
„Nemohu, panno! Počkej, až se moji kamarádi vzbudí, potom přijdeme všichni tři.“ Za dveřmi bylo ticho a panna se už neozvala. Kokeš se chvíli převaloval ze strany na stranu, potom znova usnul, jako když ho do vody hodí. Sotva usnul Kokeš, probudil se Mikeš. Zdálo se mu, že v komnatě někdo mluvil. Vtom slyšel na dveře zlehka zaklepat a líbezný hlas zavolal:
„Pojď, Mikši, ven!“
„Kdo je?“ ptal se zvědavě Mikeš a nemohl si vzpomenout, kde je a co se dělo.
„To jsem já, Modroočka!“ ozvala se panna, která se Mikšovi líbila nejvíce. Ale z lože nevyskočil, jen zavolal:
„Nemohu, panno! Počkej, až se moji kamarádi vzbudí, potom všichni tři za vámi přijdeme,“ a hned zatřásl oběma tovaryši.
„Kamarádi, vstávejte! Už je den a musíme se rozhodnout, jestli se tu oženíme nebo ne.“
Tovaryši se probudili, ale do ženění se jim moc nechtělo. Panny se jim líbily, ale aby zůstali sedět na jednom zámku a nesměli do světa, to si tovaryši nedovedli představit.
„Já myslím, že ještě není tak zle, aby nebylo hůř,“ povídal Kokeš a protahoval se v kanafasu.
„Já myslím,“ povídal Jakeš, „že ty panny jsou tak krásné, že je jich pro obyčejné tovaryše škoda.“
Chvíli se mezi sebou domlouvali, ale nikdo z nich se nepochlubil, že už každý se svojí pannou ráno mluvil přes dveře. Nejstarší Mikeš byl nejrozumnější. Toulání po světě ho už pomalu nebavilo a byl by se rád někde usadil, ale jen tak se dát nechtěl.
„Víte co, kamarádi? Uvidíme, jestli ty panny budou ráno zrovna tak krásné jako včera v noci. Potom si povíme, jak se kdo z nás rozhodl.“
Důkladně se protáhl, až mu v zádech praskalo. Potom vyskočil z lože a rovnou k oknu, aby se podíval ven. Když otevřel okenici, hrůzou ustrnul. Kolem dokola byly samé houštiny a staré rozsochaté stromy, místo okna byla jen tesaná díra ve skále. Tovaryši také vstávali, ale když se kolem sebe rozhlédli, nemohli tomu všemu ani uvěřit. Místo měkkého lože měli pod sebou každý hromadu suchého listí.
„Kamarádi, je zle! Honem utíkejme!“ poručil jim Mikeš a první chytil svoji hůl a kabelu a utíkal ze dveří.
Druzí dva tovaryši byli také hned na nohou, sebrali každý svých pět švestek a běželi za Mikšem dolů po starých kamenných schodech. Místo krásné zámecké chodby, kterou je zvečera vedl pán nahoru, byla to jen díra s vytesanými schody. Když seběhli tovaryši dolů, našli v klenuté jeskyni sedět starou scvrklou bábu, která hnětla v míse tvarohové homolky. Po tovaryších blýskla modrýma očima, které se náramně podobaly těm, co měla panna Modroočka, a dál si jich nevšímala, jako by jich tu ani nebylo. Kolem nohou se jí točil pes s hnědýma očima, právě takovýma, jako měla panna Hnědoočka, ale ten začal na tovaryše zle vrčet. Když chtěli tovaryši vyběhnout ven, skočila z pece na zem černá kočka se zelenýma očima, jako měla panna Zelenoočka, a zlostně na ně mňoukala. Tovaryši se baby na nic neptali a vykročili beze slova z jeskyně. Vtom jim nad hlavou vzlétl netopýr, který nemohl být nikdo jiný, než pán ze Špránku.
Když to všechno tovaryši viděli, nedali ani spánembohem a rozběhli se cesta necesta, kam je nohy nesly. Teprve daleko v lesích se zastavili u studánky, aby dechu nabrali a napili se.
„Kamarádi, to jsme ale měli dneska z pekla štěstí!“ povídal Mikeš, když si trochu vydechl. „Kdybychom řekli jenom jedno slůvko, kdo ví, jak by to s námi v tom Zkamenělém zámku dopadlo. Ta stará bába, pes a kočka, to byly jistě ty tři zakleté panny, které nás v noci hostily. A ten netopýr, to nebyl nikdo jiný, než zámecký pán. Krk bych za to dal.“
„Jen si ten svůj krk šetři!“ napomínal ho Kokeš. „Ještě ho budeš potřebovat. Štěstí, že jsem si tu Hnědoočku nevzal za ženu!“
„A já tu Zelenoočku!“ volal nejmladší Jakeš. „To bychom měli nevěsty, jaké hned tak někdo nenajde. Jen náš Mikeš by to byl vyhrál. Modroočka by mu dělala alespoň tvarohové homolky.“ Ale jen to dořekl, musel utíkat, protože se Mikeš po něm ohnal a dal mu takovou herdu do zad, až Jakeš hekl. Potom se všichni tři vydali svorně na další cestu a byli rádi, že těm svatbám se třemi špráneckými pannami ušli.

 

Máte i Vy oblíbenou pohádku, o kterou se chcete podělit? Přidejte ji.

Sdílejte:   | 
0

Diskuze k této stránce (0 příspěvků)

Pro přidání příspěvku je nutné se přihlásit nebo zaregistrovat.

Zatím zde není žádný příspěvek.

Naši partneři

© 2013 - 2016 ProMaminky.cz | design and code by Werner Dweight