Tři sestry z chudé rodiny

Byli jednou jeden tatíček a matička a měli spolu tři děvčátka. Měli takovou bídu, že v domě nebyl ani sousto chleba. Matička povídá:
„Děvčata, půjdete na houby.“
A tatíčkovi potichu řekla:
„Ty, starý, zaveď je daleko. hodně daleko do lesa, aby se již víc domů nevrátily.“
„No tak dobře.“ na to tatíček a povídá:
„Půjdu do lesa sekat dříví. Vy, děvčata, půjdete se mnou, je tam moc hub.“
Tak šli všichni společně.
Šli a šli velice dlouho a daleko až do tmavého lesa, ale houby tam nebyly. Tatíček povídá:
„Tady budu dělat dříví a Vy půjdete na houby ještě kousek dál. Však mne budete slyšet.“
Byl celkem dost silný vítr, tatíček usekl kus dřeva a přivázal je na vrcholek jedno stromu. Tak dřeva se o sebe třískala ve větru, jako by někdo sekal dříví. Děvčata zatím šla ještě o kus dál, kde skutečně našla dost hub i jahod. Ta nejmladší dokonce uvila z jahod pro matičku pěknou kytici, ale její sestry hned všechno snědly.
Pak se už vracely k tatíčkovi a šly po zvuku sekery. Jaké překvapení, ale, když našly jen dřeva přivázána na stromě! Sedly si, čekaly na tatíčka, ale ten nepřicházel. Po lese se už začalo stmívat.
„Ach my ubohé sestřičky, kam se jen podějeme? Cestu domů odtud neznáme a v lese se bojíme!“
Ta nejmladší, jmenovala se Boženka, povídá:
„Neplačte sestřičky. Já vylezu na ten nejvyšší strom a spatřím-li nějaké světýlko, hodím šátek na tu stranu, abychom dobře věděly, v kterou stranu se máme dát.“
Boženka tedy vylezla na strom, spatřila v dálce světlo, hodila šátek a slezla. Tak sestřičky šly a šly a dost pospíchaly až přišly na pěknou pěšinku a po ní do krásného zámku. Vrata byla zavřena a tak na ně zatloukly. Tu vyšel ze zámku krásný pán a ptal se jich, co by si přály ..... . Sestry prosily o nocleh. Pán je zavedl nejdříve do kuchyně, dal jim dobrou večeři a pak je zavedl do krásné komnaty. Tam spaly každá na svém lůžku. Ještě nikdy se tak krásně nevyspaly. Mysleli, že jsou v ráji. Časně ráno už děvčata vstala, pěkně e pomodlila a vypravovala si, co se jim tu noc na příjemném lůžku zdálo.
Nejstarší povídá:
„Mně se zdálo, že kdyby si mne ten krásný pán vzal za ženu, já bych mu dovedla koně se zlatou uzdou.“
Ty prostřední:
„Mně se zdálo, že kdyby si mne ten krásný pán vzal za ženu, já bych mu přivedla vola se zlatými rohy.“
Jen Boženka neříkala nic a živou mocí nechtěla ani tomu krásnému pánovi povědět nic o svém snu, ať prosil jak prosil. Ta skromná Boženka se bála, že by se jí všichni smály.
Když ale sestry odešly po domácí práci, protože všechny zůstaly u toho pána ve službě, pán velice prosil Boženku, aby mu pověděla o svém snu. Boženka tedy nakonec sklopila své oči a potichu povídá:
„Nu, mně se zdálo, že jste si mne vzal za ženu a já jsem Vám donesla synáčka se zlatým křížkem na prsou.“
Pán se usmál, neříkal nic a odešel. Boženka byla pořád hodná a kvetla jako růžička na zahradě. Nebylo jí rovno široko daleko.
Než minul rok a den, co tři sestry přišly na lesní zámek, nebyla už Boženka chudou služkou, ale byla paní hraběnkou, ženou toho krásného pána a oba se měli velice rádi.
Nic ale netrvá věčně. Když se toho ani nenadáli, tu musel pan hrabě Jindřich do války. Byla to právě ta veliká vojna. Boženka plakala, ale nebylo to nic platno. Slzami svého Jindřicha doma neudržela. Zato její sestry se jí tajně smály a radovaly se, protože jí to štěstí s Jindřichem záviděly. Těšily se na pomstu. Tu jednou z rána se ozvalo z pokoje, kde Boženka spávala, tiché naříkání. Že bylo právě otevřeno okno, do pokoje vlétla vrána, položila Božence do klína překrásného chlapečka a zase byla ta tam .....
Sestry všechno dobře viděly. Ne však Boženka. Ta byla chudinka od bolesti všechna bez sebe. Když se probudila z mrákot a té bolesti, hrůza co najednou spatřila! Na klíně jí ležela šeredná opička.
Tu opičku jí místo toho synáčka podvrhly její sestry. Boženka div od lítosti neumřela. Co se ale dalo dělat? No a navíc ty zlé sestry hned psaly panu hraběti, jakou že má doma potvoru, že není ani člověku podobná.
Pan hrabě se zarmoutil a zaplakal. Potom posla domů svého služebníka, aby všechno vyšetřil. Služebník přijel na hrad a sestry i Boženku vyhnal. Sestry se vrátily do své vesnice, ale Boženka zůstala v lese. Sloužila u jednoho uhlíře jako hospodyně. A kam se poděl chlapeček?
Sestry ho daly košíku a poslaly po vodě s proudem. Myslely si však, že chlapeček někde zahyne, ale nezahynul. šťastně připlaval až k jedné zelené louce a na té louce pásly pastýř stádo ovcí. Tu vidí koš a povídá si: Copak to asi v tom koši plave? Skočil do voda a jak se potom podivil! Z koše se na něj usmívalo krásné děťátko.
Opatrně tedy vytáhl koš z vody a pospíchal s ním domů. Neměli s ženou žádné děti, a proto se těšili, že jim bůh poslal na starost pomocníka. Jeho žena se ale teprve radovala! Opatrovali spolu toho chlapečka jako oko v hlavě!
Řeka teče, léta ubíhají, strom roste, kvete a nese ovoce.
Pastýřů synek byl milým hochem. Pásl ovce a pískal na šalmaj.
Po dlouhém čase přijel hrabě domů, ale byl celý smutný. Nic ho netěšilo. Dokonce v noci ani nemohl spát. Začal tedy zase jezdit na hony. Ale i ty ho za čas omrzely. Pak začal zase pořádat zábavy.
A co Vám ho jednou také napadlo! Koupil pytel ořechů a kde kdo byl, každý musel ty ořechy počítat. Nikomu se to ale nedařilo a každý se nějak spletl. Pan hrabě dal vyhlásit velikou odměnu tomu, kdo ty ořech spočítá správně. Ta zpráva se dostala až na zelenou louku k našemu pastýři. Milý ovčák byl hned samá chuť jít zkusit své štěstí. Rozmyslel se a potom šel.
Bohumila, tak mu říkali, vzal sebou. V zámku si všichni lidé Bohumila prohlíželi, tak byl pěkně urostlý, jako mladá jedle.
Sotvaže Bohumil spatřil tolik ořechů, hned měl sto chutí je počítat. Ale tatíček ovčák povídal:
„To by jsi nedokázal!“
Pan hrabě viděl Bohumila také a tak se mu zalíbil, že z něho oka nespouštěl. Zpozoroval, že se chlapec ustavičně dívá na ty všechny ořechy. Šel k chlapci a povídá:
„Snad bys také nechtěl počítat ořechy?“
Ale chlapec že ano. Tak pan hrabě mu to dovolil a Bohumil začal:
„Byli jednou jedni rodiče, tu oříšek, tu dva a pravou rukou vzal dva oříšky a levou jeden.
A ti měli tři děvčátka a zase vzal tři oříšky .....
A ti měli všichni velikou bídu ..... tu oříšek, tu dva .....
Zavedl je do lesa ..... tu oříšek tu dva ..... .“
A tak to všechno povídal, jak je to v naší pohádce. A když na Boženčiném místě pronesl:
„Já bych Vám donesla synáčka se zlatým křížkem na prsou ..... .“ tu rozhalil prsa a zvolal „Já jsem Váš syneček!“
Pan hrabě se zarazil, ale pak samou radostí Bohumila objal a vyhlásil ho za svého syna. Pak šli spolu hledat matičku. No to bylo radování a plesání, když se všichni šťastně shledali. No, darmo povídat! Ale i uhlíř a pastýř byli bohatě odměněni.
A jak se vedlo těm dvěma zlým sestrám? Se zlou se potázaly, že na sestru byly zlé ..... Mohly pěkně sedět v teplém hnízdečku, ale teď místo toho chodí světem po žebrotě ..... Být zlý se nevyplácí ..... .

Zdroj: www.abatar.cz