Tři sestry a jeden ženich

zobrazeno 45×

Vložil(a): jitkamety, 26. 6. 2016 10.21

Kterak se o majetek mezi sebou svářely a jak potom tu nejmladší zabily, protože ji záviděly ženicha

Hrad Kámen stojí na černé a holé skále nedaleko Pacova. Kdysi ho dobře opevnili, aby chránil cestu z pomezí do srdce Čech ku Praze. Jeden z jeho pánů měl prý tři dcery, ale žádného syna. Protože je měl rád všechny tři stejně, nedovedl svůj majetek mezi ně rozdělit. Když pak nečekaně umřel, svářely se tři panny o dědictví. Žádná nechtěla ustoupit, každá chtěla být paní hradu Kamene.
Nejstarší panna už pomalu odkvětala a žádný ženich o ni nestál, protože byla přísná a nedůtklivá. Prostřední panna byla veselá, ale rozmarná a s každým si zahrávala. Přestože kdysi měla dost nápadníků, přece si ji žádný nevzal. Nejmladší byla ze všech nejmilejší. Nikomu nikdy neublížila. Ještě za otcova života začal za ní jezdit jeden rytíř na námluvy. Otec proti svatbě nebyl, ale ty dvě starší žárlily a lásku jí nepřály.
Nyní se starší panny celý den přely, která z nich bude paní. Ta nejmladší se dívala, jak šermují proti sobě rukama, jako dva rytíři v souboji.
„Já jsem z Vás nejstarší,“ tvrdila jedna, „a proto mi po právu náleží spravovat celé naše jmění.“
„To by se Ti tak hodilo,“ křičela druhá. „Já jsem ale nejchytřejší a nedám se ošidit o majetek.“
„Když otec žil, měl nás spravedlivě podělit a nemusely jsme se teď mezi sebou hádat,“ zlobila se starší, ale mladší hned našla odpověď. „Kdyby žila matka, jistě by nedovolila, abyste mi ubližovaly.“
Tak se ty dvě spolu hádaly ze dne na den a všechno možné si vyčítaly, ale k ničemu to nevedlo. Nejmladší panna myslela na milého a těšila se, že ji odtud odveze na svou tvrz. Chtěla mu však přinést nějaké věno, a tak čekala, jak se starší sestry spolu dohodnou.
„A proč Ty nic neřekneš?“ ptaly se jí jednou. „Pořád jenom sedíš a mlčíš. Jen bojuj také za sebe. Zadarmo Ti nic do klína nespadne, sestřičko!“
„Nezlobte se na mne! Já se s vámi přít neumím a nechci. Ale kdyby Vás tak slyšel otec, jak se tu hádáte, byl by nešťasten. A ještě tomu není týden, co jsme ho pochovaly.“
Panny na chvilku zmlkly, ale pak se s novou vervou do ní pustily.
„Tak Ty si chceš hrát na tu nejchytřejší, viď, sestřičko? Sedíš si a posloucháš. Ta přástka Ti snad neuteče. Raději řekni, jak zde budeme hospodařit?“
Nejmladší panna se zarděla a slzy jí vhrkly do očí. Potom položila vřeteno na truhlu a šla ke stolu, aby si sestry nemyslely, že se jich straní.
„Já bych měla jednu radu, ale nevím, jestli Vám přijde vhod. Když se nemůžeme spolu po dobrém dohodnout, zasaďme každá lipku. Které z nás vyroste lipka nejdříve, bude paní na Kameni. Dvě druhé ji pak musí poslouchat.“ Když to sestry uslyšely, musely si přiznat, že to není špatný nápad. Ale dlouho se ještě mezi sebou radily, aby si ta nejmladší nemyslela, že je z nich přece jen nejchytřejší. Nakonec řekla nejstarší:
„Ať je tedy po tvém, sestřičko! Ale pod jednou podmínkou s Tebou souhlasím, že zůstaneme všechny po tři roky svobodnými pannami. Zatím naše lipky dorostou v pěkné kmínky, a tak každá spravedlivě o sobě rozhodne.“
Dvě mladší sestry se ulekly. Žádná nechtěla zůstat bez ženicha, i když ta prostřední ještě žádného neměla. Ale aby se nejstarší sestře zavděčila, honem také přispěchala se svou troškou do mlýna.
„Dobře tedy, ale která se proti tomu rozhodnutí nějak proviní, nedostane z otcovského podílu nic.“
„A ještě ji příkladně potrestáme!“ dodala nejstarší a honem dopověděla: „Tak už s tou svatbou spěchat nemusíš, sestřičko! Dřív než za tři roky si Tě Tvůj ženich odtud neodvede.“
Panna se ulekla a tváře jí jenom hořely, ale už se nedalo nic dělat. Dvě starší panny spěchaly uříznout větévky ze staré lípy na nádvoří a ona musela s nimi. Potom každá zasadila svou větvičku na louce pod hradem. Aby se lipkám dobře dařilo, denně sem panny chodívaly a každá tu svou zalévala.
Od té doby už mladý rytíř nesměl do hradu ani vstoupit a nejstarší panna mu vzkázala, aby přijel na námluvy až za tři roky. Rytíř nevěděl, co se stalo. Jeho milá s ním nesměla ani promluvit.
Tak přešel nějaký čas. Sestry jedna druhou hlídaly, obě potom společně tu nejmladší, jestli se potají neschází s rytířem. Ale ona chodila jako bezduchá. Pořád plakala, tváře jí pobledly a byla jako vyměněná. Když se jí sestry ptaly, proč pláče, neřekla však ani slova.
„Ty ženské jsou bláznivé,“ povídala si mezi sebou hradní chasa. „O nic se nestarají, jen pořád jedna za druhou chodí. Měly by se všechny tři vdát a byl by pokoj.“ Jednoho dne přišla nejstarší panna na to, že nejmladší z nich čeká dítě. Hned běžela k prostřední a žalovala na sestru, že porušila daný slib.
„Co s ní budeme dělat?“ starala se. „Vždyť nejen náš slib porušila, ale ještě nás přivede do pomluv.“
„To jistě,“ řekla sestra zamyšleně. „Nejlépe bude, když to nikomu neřekneme.“ Nejstarší ale nebyla spokojena a zle se na ni obořila. „Přece jen jsi hloupá, sestro! To nám nepomůže. Musíme se jí zbavit.“ Potom šly obě k provinilé a bez milosti řekly:
„Už víme, proč pořád pláčeš. Protože jsi porušila daný slib, budeš za to potrestána. Nikdo se nesmí dovědět, co se s Tebou děje. Od této chvíle zůstaneš ve své komoře a my Ti sem budeme samy nosit jídlo.“
Když nejmladší viděla, co si na ní sestry vymyslely, prosila je o smilování. „Já jsem žádný slib neporušila. Vy jste si ho vymyslely, protože nechcete, abych byla s rytířem šťastná. Nic od Vás nechci, všechno si nechte, jenom mě propusťte z hradu a já odejdu.“
„Kam bys chodila, bláznivá?“ zlobila se na ni nejstarší. „Jen pěkně zůstaň, kde jsi, a nedělej nám víc mrzení. Každá z nás dostane to, co si sama zaslouží,“ potom zavřela sestru na klíč.
Dvě starší panny chodily každý den na louku pod hradem a každému říkaly, že jejich sestra je nemocná. Pečlivě zalévaly svoje dvě lipky, tu třetí nechávaly bez vody. Lipka ale pořád rostla a zdálo se, že je z těch tří nejpěknější, a to sestry mrzelo.
Když dítě přišlo na svět, byl to chlapec, zlé sestry ho zabily a tajně pochovaly na louce vedle lipek. Sestra naříkala a křičela, že je obě požene před zemský soud a tam se svého práva dovolá, až ty dvě nehodné dostaly strach.
..Nikdo se nesmí dovědět, co se tu stalo. Víš Ty co, nejlépe uděláme, jestli se jí také zbavíme. Na Kámen už dávno nejezdí žádní hosté, a když za nějaký čas řekneme, že naše sestra umřela přirozenou smrtí, každý nám to jistě uvěří.“ Nemohly se však dlouho spolu dohodnout, jak by to nejlépe provedly. Potom ta nejstarší dala pozvat ze vsi dva zedníky a poručila jim, aby v tlusté hradní zdi vykopali nedaleko brány místo, co by se tam vešel jeden člověk. Když byli do večera hotovi, dostali dobře zaplaceno a měli přijít zase druhý den. Do rána byla zeď obstavena kamennými kvádry, zedníci museli spáry vymazat a znovu zeď omítnout. Tak byla zabitá sestra tajně v noci uložena v kamenném hrobě a ony měly po starosti.
Nic ale na světě nezůstane bez odplaty. Obě panny rychle stárly a pořád se mezi sebou hádaly. Na místě, kde pohřbily novorozeně, jednoho dne vyrostla čtvrtá lipka a zazelenala se pěknými lístky. Ze zloby malou lipku vyvrátily, ale když přišly druhý den zase na louku, stála tam lipka znovu. Nikomu se ji nepodařilo zničit. Sestry se stále mezi sebou přely a hádky byly na denním pořádku. Jedna druhé vyčítala, co ji napadlo.
„Ty si tedy myslíš, že budeš na Kameni paní?“ ptala se mladší sestra starší. „To ses ale pořádně zmýlila. Jestli mi nevydáš hrad Kámen dobrovolně, zničím tě! Všude nechám rozhlásit, že jsi naši sestru sama zabila.“
Stará panna se zajíkala zlobou a nenávistí. Dávno už nebyla, čím bývala. Všechny ty marné starosti o majetek, zloba a svár se jí vtiskly do tváře a byla škaredá, až z ní šla hrůza.
„Nikomu nic neřekneš!“ křičela na sestru. „Vezmi si polovinu všeho a zmiz! Už Tě tady nechci vidět.“
„To by se Ti tak hodilo, sestřičko! Mne se ale nezbavíš,“ řekla druhá a zůstala se sestrou na Kameni dál.
Většina čeládky dávno z hradu utekla a hospodářství pomalu upadalo. Když nebylo dobré hospodyně, nikdo se o nic nestaral, a brzy nebylo pomalu co jíst. Dvě sestry se z toho marného hádání jednoho dne úplně pomátly na rozumu. Zatím na louce pod hradem vyrostla vysoká tráva, ale kolem hrobu byla nejvyšší a jakoby do věnce. Lidé té louce začali říkat Panenská. Ty čtyři lipky vyrostly ve statné stromy a po čase tu byl postaven kostelíček, kolem něho založen hřbitov. Jednou, při opravě hradu Kamene, našli zedníci ve zdi lidskou kostru. Ale ty dvě vražednice už byly dávno po smrti.

 

 

 

 


 

Máte i Vy oblíbenou pohádku, o kterou se chcete podělit? Přidejte ji.

Sdílejte:   | 
0

Diskuze k této stránce (0 příspěvků)

Pro přidání příspěvku je nutné se přihlásit nebo zaregistrovat.

Zatím zde není žádný příspěvek.

Naši partneři

© 2013 - 2016 ProMaminky.cz | design and code by Werner Dweight