Tři princovy poklady

zobrazeno 50×

Vložil(a): jitkamety, 26. 6. 2016 10.25

Anděl ticha prošel vězeňskou kuchyní a prsa všech jako by pocítila sladce chladivý vánek. Každodenní dřina skončila. Obědy byly rozdány, chléb upečen. Na poličce u stěny a na širokém víku díže ležely teplé bochníčky chleba, šířící onu zvláštní vůni sobotního večera, na kterou se pamatujeme z dětských let. V široké nízké peci ještě doutnaly blednoucí uhlíky a zdálo se, že i ona odpočívá od žáru. Pekaři s trestaneckými zamoučněnými čepičkami seděli na lavičkách kolem pece a pili čaj. Na jasně červeném poklopu kotle ..... ještě teplém od páry ..... ležel s očima napolo zavřenýma kuchař Muzikant. Byl to tulák. Muzikant mu říkali proto, že svými rty dovedl zapískat ty nejpodivuhodnější melodie tak, že ani dozorci nespěchali s napomenutím.
Na kuchyňském stole v plechovém hrnku stálo několik zelených stébel trávy jako tichá a plachá radost, kterou vězni pozorně skrývali před očima dozorců. U stolu seděl mladý chlapec se skloněnou hlavou a škrabal brambory. Dlouhá nažloutlá slupka se zvolna otáčela kolem jeho nože. Chlapcova tvář vyjadřovala smutek a neradostné dotěrné myšlenky, ke kterým se musel stále vracet jako k té zažloutlé slupce, kterou taky nebyl s to doškrábat. Zamíchal se totiž do nějaké rvačky, v níž byl zabit člověk a nyní bude muset dlouho sedět.
Bylo ticho. Jen vodovodní kohoutek bublal ..... bul, bul, bul ..... Pak ukáplo několik kapek a opět se ozvalo ..... bul, bul, bul .....
„Hej, mládenče!“ pravil Muzikant a otevřel přitom své velké, kulaté oči, z nichž jako by sršely červenohnědé jiskry. „Co tu sedíš se svěšenou hlavou? Poslyš, já Ti povím pohádku o princovi, který šel hledat Zlatého ptáka. Její začátek už asi znáš. Začnu vyprávět od toho místa, kdy králův ministr vzal princovi Zlatého ptáka i krásnou královskou dceru a uvrhl ho do vězení. O tom, co se tam s ním dál dělo, jsi určitě ještě neslyšel ..... “
Tak tedy ministr vzal princi krásnou královskou dceru a Zlatého ptáka i s jeho klecí a poručil uvrhnout prince do vězení. V trestaneckém oděvu kráčel ulicemi, jimiž kdysi cválal na svém plavém koni. Teď se ale nedívala dolů žádná pěkná tvářička, skrytá za pestrými květináči, a žádné dívčí oko se za ním zvědavě neohlédlo přes růže a myrty. A jeho příchod už neohlašovalo troubení trumpet Na svou ponižující cestu se musel vydat sám. Ale v nějaké tmavé uličce, kde byly staré klempířské dílny a kde se prodávalo seno i oves, za košatou lípou, která téměř zakrývala malý zelený domek, se objevila stará víla s rancem hadrů na zádech. Když se k princi přiblížila, připomínala mu starou hodnou chůvu, na kterou už dávno zapomněl. S odporem pohlédl na ranec špinavých hadrů, ale víla se usmála, sundala svůj ranec a řekla:
„Mladý králevici! Můj ranec je sice starý, ale jsou v něm dobré věci. Krásná královská dcera trůní v královském zámku a Zlatý pták sedí na zlatých vejcích. Musíš najít v těch hadrech drahé dary.“
A víla vyndala z rance a podala princovi ..... tak aby to strážcové neviděli ..... tři dobré věci: zlaté klubíčko, stříbrnou píšťalku a žitné zrno. Spěšně jej vtiskla princovi do dlaně a pravila:
„Až Tě omrzí sedět ve vězení, odviň moje zlaté klubíčko! Až budeš chtít slyšet, co cítí Tvé vlastní srdce a budeš chtít vědět, co dělá krásná princezna, zapískej na tu píšťaličku. A kdyby se Ti chtělo jíst, stačí, když začneš mnout v prstech to žitné zrno.“
Potom si rychle přehodila ranec přes rameno a zmizela v nízkých dvířkách domku; jen její ranec se dotkl trámu.
Když se princ vracel domů, všiml si, že na dveřích visí šikmo pověšená vývěska Nákup hadrů a starého skla. V rozčilení chtěl hodit víliny dary na zem k tomu vetešnickému krámu, ale pak se mu stále víc začalo zdát, že to byla jeho stará chůva, na kterou už zapomněl, a tak si ty věci nechal na památku.
Potom prince uvrhli do vězení. Tam byly dlouhé dny a dlouhé noci. Čas plynul, ale princi se zdálo, že plyne jeho vězení, že se všemi svými věžemi, sklepeními i strážci pluje v mlze po šedých vlnách obrovský koráb. Jen vlny rachotí jako řetězy. A on leží spoutaný na dně lodi, zatímco se loď s napjatými plachtami chmurně rozhlíží po širém moři.
Princ musel žít v úplné tmě. V té tmě však viděl jen to, co nosil ve svém srdci. Zdálo se mu, že je to stejná loď, na níž vezl svou nevěstu a Zlatého ptáka, neboť ve svém srdci měl krásnou královskou dceru a Zlatého ptáka. Čekal, až loď opět přistane u břehu a on znovu vykročí na zem, kde dýchají živé květy. Avšak loď plula pomalu a princ nevěděl, kde se nachází a jak daleko je ke břehu. Ani jediným laskavým slovem neodpovídal šedý mořský prostor na jeho stesk. Jen vlny rachotily jako řetězy .....
Dny míjely jako stíny kolem vězeňského okna. Později princ zpozoroval, že to nebyly dny, ale nebožtíci. Zastavovali se u vězeňského okna, aby vysáli z prince kus života. Když se nebožtíci setkávají s živými, pijí jejich dech polibky a zbavují je takto života. Také stěny byly studené a němé. I ony jako nebožtíci chtěly žít z princova dechu. Proto byl stále bledší a mlčenlivější. Už se mu nezdálo, že pluje s krásnou princeznou, ale že leží zapomenutý na dně staré studny. I ropucha, která ležela vedle něho, byla šťastnější než on, protože tu měla svůj domov.
Tehdy si princ vzpomněl na dary staré víly. Začal rozmotávat vílino klubíčko. Nitka se začala třpytit v jeho mrtvolně bledých prstech a ty opět zrůžověly. I dny byly světlejší a stěny už netísnily prince svým studeným sychravým dechem. Zlatá nit byla živější než princovo srdce a nebožtíci z ní vysávali život. Ale ta ani trochu nebledla. Večer princ svinul klubko a položil pod svůj slaměný polštář.
Potom za soumraku začal hrát na vílinu píšťalku. Přiložil ji ke rtům a z ní se ozvalo tiše: bul, bul, bul ..... a pak opět: bul, bul, bul ..... Hrál a smutek jako tichá bublající voda ho obklopoval ze všech stran. Jeho oči se zamžily. Před jeho očima se objevilo jezero. Rákosím doprostřed jezera plula krásná královská dcera, nakláněla se přes okraj loďky a její bílá tvář jako měsíční disk sama sobě svítila odrazem ve vodě.
Rozhoupala loďku, až vlny zalily její odraz ve vodě, a zpívala:

Do vln se dívám den co den,
ve vlnách vidím sebe jen.
Číš mého smutku přetéká.
Proč nevidím tam člověka,
miláčka svého drahý stín,
proč loďka klesá do hlubin?

Tak zpívala a odplouvala, až zmizela v rákosí. A princ už věděl, že krásná královská dcera na něho nezapomněla. Naklonil se k vodě a umyl si v ní tvář. Možná že ve vlnách, které přibíhaly až ke zdem jeho vězení, žil ještě světlý obraz její tváře .....
Voda opět tiše zabublala: bul, bul, bul ..... Jezero zmizelo a v jeho rukou byla opět pouze stříbrná píšťalka.
Když pak princ pocítil hlad, začal mnout v prstech žitné zrnko. A kde se vzal, tu se vzal, na lavici vedle něho seděl člověk; měl rezavé vlasy, ramena jako bohatýr a přívětivou tvář. Jeho šat voněl senem, koňským potem a kouřem z krbu. Jeho srdce bylo věrné, prosté a dobré.
„Nenaříkej!“ chlácholil prince a poplácával ho po zádech. „Všechno bude zas dobré!“ V jeho torbě byl vždycky kus černého chleba, který nabízel s širokým dobrosrdečným úsměvem. Princ jedl a byl zase zdravý a veselý.
Krásná královská dcera zatím váhala a odkládala svatbu ze dne na den, až konečně přišel den, kdy musela uzavřít s ministrem sňatek. Král přikázal, aby jim vystrojili slavnou svatbu. Všichni vězňové byli propuštěni z vězení. Po svatební hostině v zámku mohl každý tancovat a hádat hádanky ..... od dvořana až po žebráky. Krásná královská dcera, nastrojená ve svatebních šatech, sama chodila od hosta k hostu a dávala hádanky. Všem se přitom dívala do tváře a v jejích očích bylo jen jedno jediné teskné přání: uvidět ztraceného prince ..... jako tenkrát, když se dívala do jezera.
Princ opustil vězení. Šel předměstskými temnými uličkami, jako by hledal sám sebe, nevěda, kam se vrtnout. Náhle stál před malým zeleným domkem pod kvetoucí lípou. Na dveřích byl tentýž nápis: Nákup hadrů a starého skla. Vzpomněl si, že tu bydlí víla, kterou stále ještě považoval za svou starou chůvu. Napadlo ho zajít k ní a poděkovat za ty tři dárky. Princ vstoupil do předsíně s tmavou podlahou z udusané hlíny a zčernalými dveřmi. Vešel do světnice. Tam seděla víla u hromady starého skla. Rozhrabovala hůlkou modrá a zelená sklíčka, brala je do ruky, prohlížela proti světlu a slepovala dohromady, ale práce jí šla jen pomalu od ruky.
Princ se přiblížil, popřál jí dobrý den a zeptal se:
„Co děláš, stařenko?“
„Spravuji rozbité lidské osudy,“ odpověděla víla a ukázala mu na sklíčka:
„Nic víc se už s nimi nedá dělat. Musím je dát do pece, aby se přetavily na nové.“
„Sprav taky můj!“ poprosil princ.
„Ale jdi!“ zasmála se víla. „To ještě můžeš udělat sám. Jdi na zámek a pověz mladé princezně o svých třech pokladech!“
„O jakých třech pokladech mluvíš, stařenko?“ podivil se princ, který vůbec netušil, že by měl nějaké poklady.
„Copak si nevzpomínáš? Dala jsem Ti je, když Tě vedli do vězení:
sluneční paprsek, vodu a žitný chléb. Když ty tři člověka neopustí, pak těch ostatních sedm mu nemůže nic udělat.“
Princ poděkoval víle za její radu, převlékl se za starého žebráka a vypravil se na královský zámek.
V zámku nevládla opravdová radostná nálada. Zlatý pták se smutně choulil na zlatých vejcích a zoufalá nevěsta chodila mezi hosty a dávala hádanky.
Tu vešel do sálu starý žebrák s velkým bílým vousem. Přistoupila k němu a zeptala se:
„Řekni mi, jaké jsou na světě tři nejcennější poklady?“
Žebrákovi oči byly tak zázračně mladé a blízké, až z toho nevěstě, očekávající jeho odpověď, zjihlo srdce v prsou.
„Sluneční paprsek, voda a žitný chléb,“ odpověděl žebrák.
Královská dcera poznala hlas svého osvoboditele. Vykřikla radostí i strachem, Zlatý pták hlučně zatřepal křídly a začal zpívat.
Všichni hosté zírali na podivného žebráka. Ministr ho ale vzal za rameno a zeptal se, čím může dokázat své tvrzení?
„Sám jsem toho důkazem!“ odpověděl žebrák a strhl si falešný vous:
„Tys ukradl mého Zlatého ptáka, krásnou královskou dceru a mě jsi poručil uvrhnout do vězení. Ale sluneční paprsek, voda a žitný chléb mě neopustily ani v nejtěžší chvíli.“
Všichni poznali ztraceného prince. Zlatý pták usedl princi na rameno a krásná královská dcera našla své místo na jeho prsou.
Starý král uviděl, že ho ministr oklamal, a přikázal, aby ho uvrhli do vězení ..... ať se tam seznámí s těmi třemi skutečnými poklady a netouží po zlatých vejcích.
Princ si vzal krásnou královskou dceru za manželku a šťastně s ní žil.

 

 

 

 


 

Máte i Vy oblíbenou pohádku, o kterou se chcete podělit? Přidejte ji.

Sdílejte:   | 
0

Diskuze k této stránce (0 příspěvků)

Pro přidání příspěvku je nutné se přihlásit nebo zaregistrovat.

Zatím zde není žádný příspěvek.

Naši partneři

© 2013 - 2016 ProMaminky.cz | design and code by Werner Dweight