Tři mrzáci

V jedné vesnici žili tři bratři mrzáci, hluchý, slepý a chromý. Žili všelijak a nakonec se rozhodli, že půjdou do hor a budou lovit zvěř. Slepý vzal chromého na ramena, hluchý vzal slepého pod paží a šli. Přišli do hlubokého lesa, postavili si tam dřevěnou chatrč a chodili na lov. Zvěře bylo v lese dost a bratři si libovali:
„Nalovíme tady spoustu zvěře, maso sníme, kožišiny prodáme a budeme si žít jako páni.“
Jednou zašli dál, než chodívali jindy, a uviděli v houští malou chaloupku. Zaklepali na dveře a otevřela jim pěkná dívčina.
A jak to bývá, slovo dalo slovo, bratři se dověděli, že dívka žije sama, opuštěná, a navrhli jí:
„Buď naší sestrou a my budeme Tvými bratry. My budeme chodit na lov a Ty nám budeš hospodařit.“ A tak udělali.
Žili svorně pospolu, bratři chodili na lov, sestra jim vařila, prala a šila a v kůlně za chaloupkou se hromadily krásné kožišiny. Jednou, když zase bratři odešli na lov, vyhasl sestře oheň. „Jakpak uvařím oběd, když nemám oheň?“ ulekla se a přemýšlela, jak by oheň zase rozdělala. Ale ať přemýšlela jak přemýšlela, na nic nepřišla.
Nakonec vylezla na vysoký strom a rozhlížela se, jestli někde nablízku neuvidí kouř. A opravdu. Nedaleko stoupal nad lesy tenký proužek šedého dýmu.
Dívka slezla se stromu a vyběhla v tu stranu, kde spatřila kouř. Zanedlouho došla k chalupě a tam seděla u ohniště stařena.
„Babičko,“ poprosilo děvče. „uhasl mi oheň, dej mi hořící větev!“
„I jen si ji vezmi z ohniště,“ přívětivě odpověděla babka, ale hlas měla hluboký a hrubý. A děvče si ještě povšimlo, že má nehty na rukou jako medvědí drápy, že jí očí svítí jako vlkovi a z úst lezou kančí kly. Byla to ošklivá ježibaba, Enej.
Dívka honem popadla větev, poděkovala a spěchala domů.
Sotva doma děvče rozdělalo oheň, někdo zabouchal na dveře. Byla to Enej.
„Přišla jsem se na Tebe podívat, děvenko,“ zaskuhrala, „jestli jsi v pořádku donesla oheň.“
„Donesla,“ zašeptala zděšená dívka a baba se hned hrnula dál.
„Je mi smutno samotné a jsem ráda, že jsem našla sousedku. A takovou krasavici,“ rozpovídala se stařena. „Posaď se vedle mne, budu Tě trochu vískat ve vlasech.“
Dívka se neodvážila odporovat, sedla si vedle stařeny, ta jí zaťala své hrozné medvědí drápy do hlavy, až děvče omdlelo, a vysála jí mozek z hlavy. A pak odešla.
Když se bratři vrátili z lovu, našli sestru ležet na zemi. Neměla sílu vstát, jenom potichoučku vyprávěla bratřím, co se stalo.
„To byla určitě Enej,“ usoudili bratři. „A teď sem bude chodit každý den a trápit nás.“
„Zítra nepůjdu na lov,“ řekl chromý, „počkám si na tu babiznu.“
A tak udělal.
Enej opravdu přišla, hned jak slepý s hluchým odešli. Jen však vešla, chromý na ni skočil a vší silou jí stiskl hrdlo. Ale baba byla silná. Chytila ho za ruce, zkroutila mu je, až chromý bolestí omdlel. A pak mu zaťala drápy do hlavy a vysála mozek i jemu.
Když se bratři vrátili z lovu, našli sestru i chromce ležet na zemi, sotva mohli mluvit.
„Zítra zůstanu doma já,“ řek! slepec.
Ani jemu se však nevedlo lip. Měl sice větší sílu než chromý, dlouho s babou zápasil, ale nakonec i jemu enej vysála mozek.
A tak přišla řada na hluchého.
Hluchý byl ze všech bratří nejsilnější a nejstatečnější. Baby se nelekl a stiskl jí hrdlo tak silně, že div duši nevypustila a nakonec začala prosit, aby ji ušetřil.
„Udělám všecko, co si budeš přát, jen mě nezabíjej!“ prosila Enej.
„Dobrá,“ řekl hluchý. „Vrať sestře a bratřím sílu!“
Enej jim poslušně zase nafoukla mozek zpátky a bratři a sestra vstali plni života.
„A teď uzdrav chromého bratra!“ přikázal babě hluchý.
Enej otevřela dokořán svou strašnou hubu, spolkla chromce, hned ho zase vyplivla a chromec začal vesele skákat jako jelen.
„A teď uzdrav slepého bratra!“
Enej spolkla slepce, vyplivla ho a slepec viděl jako rys.
„A teď uzdrav mne!“ přikázal hluchý.
Enej spolkla hluchého, ale už ho nevyplivla.
„Kde je náš bratr?“ pustili se do baby ostatní, ta však mlčela.
A pojednou jí začal růst malíček na levé ruce, rostl a rostl, až byl veliký jako člověk. Baba si rychle malíček ukousla a vyhodila ho z okna.
„A máte po bratrovi!“ zasmála se.
Sestra honem vyhlédla z okna a spatřila, jak se ohromný babin malíček kutálí do křoví. Ale to už z okna vyskočil bratr, který býval chromý, vytasil dýku, malíček rozpáral, a z něho vyskočil třetí bratr. A ten teď slyšel jako zajíc.
Když to Enej uviděla, vzteky se nafoukla, až praskla.
A uzdravení bratři žili dál se sestrou. Prodali kožišiny, zbohatli, sestru provdali a sami se oženili a žili spokojeně až do smrti jako páni.