Tři koně

zobrazeno 88×

Vložil(a): dáša, 24. 2. 2016 18.50

Nevím, v které zemi a za jakých časů, ale žil jednou jeden král. V jeho državách byly husté lesy, širá pole i tučné lučiny. Všechno by bývalo, jak náleží, kdyby se mu nebylo na lukách začalo ztrácet seno. Každé noci jako kdyby se po třech kopkách země slehla. Královští sloužící si mohli nohy uběhat, bděli celé noci, ale všechno nadarmo. Zloděje nechytili a kopky také neuhlídali.
Tu král rozkázal vyhlásit po celém království:
„Kdo zloděje chytí, tomu ..... i kdyby to byl ten nejposlednější žebrák ..... dá král jednu ze svých tří dcer za manželku.“
Nedaleko královského paláce žil chalupník a tomu právě v té době dorůstali tři synové.
Nejstarší syn, který z nich byl nejvykutálenější, uslyšel o králově výzvě a povídá:
„Máti moje, otče milý! Půjdu chytat zloděje. Možná že ještě uvidíte, jak si Váš syn vede královskou dceru k oltáři!“
„Dobrá,“ řekl otec. „Jdi.“
Matka neříkala nic, jen napekla bílého chleba, uřízla kus slaniny, navařila vajec a uložila všechno do mošny, aby synovi nebylo teskno, až bude v noci bdít. Byl to její miláček.
A tak se nejstarší syn vypravil na královskou louku, sedl si pod kopku, položil před sebe mošnu a dal se do jídla ..... tloukl vejce za vejcem a přikusoval chléb se slaninou.
Tu vyběhla z trávy ještěrka a povídá:
„Dej mi také kousek. Mám hlad.“
„To tak, to by se Ti líbilo!“ nejstarší syn na to. „Myslíš snad, že matka sháněla pro Tebe? Utíkej, dokud jsi celá!“
„Dobře tedy,“ řekla ještěrka. „Ale pamatuj: co sis předsevzal, to se Ti nezdaří.“
A zmizela, jako kdyby se do země propadla.
Nejstarší syn se dosyta najedl a vylezl si na kopku.
Takhle budu mít celou louku před sebou jako na talíři, řekl, si.
Seděl na kopce a díval se, díval ..... až usnul. Když se ráno probudil, kopka pod ním byla pryč. A dvě druhé, které stály vedle, zmizely také. Co měl bratr dělat? Šoural se pomaličku domů. Prostřední bratr ..... ten měl taky za ušima ..... si z něho začal utahovat:
„I když jsi nejstarší, moc Ti to platné nebylo. Až půjdu já, mně zloděj neuteče!“
A šel. Ale stalo se mu navlas totéž jako nejstaršímu.
A tu nejmladší syn, kterého všichni měli za hlupáčka, povídá:
„Tatínku! Maminko! A co kdybych šel já? Možná že toho zloděje chytím!“
„Co Tě to napadá!“ dali se do něho. „Chytří bratři ho nechytili, a Tobě, hlupáčku, by se to mělo podařit? Nikam nechoď!“
Jenomže nejmladší synek neposlechl. Vzal si s sebou kůrku chleba ..... matka mu na cestu nic nedala a šel.
Šel rovnou do královského paláce a povídá:
„Ukažte mi přece ty královské dcerky! Musím se podívat, jestli jsou mladé a hezké. Možná že ani nebudou stát za to, abych se kvůli nim namáhal.“
Král s dvořany se nad tou venkovskou neomaleností dal do smíchu, ale princezny mu přece jenom přivedl:
„No tak, líbí se Ti moje dcery? Možná že se Ti budou zdát staré, nebo snad nejsou hezké?“
„Ne, jsou krásné,“ odpověděl nejmladší. „Všechny jsou krásné jako slunce, ale nejmladší se mi líbí nejvíc. Vyberu si ji za ženu, až chytím zloděje.“
„Nejdřív ho chyť,“ řekl král, „a teprve potom vybírej.“
„Taky že to udělám,“ řekl nejmladší.
Smekl čepici, poklonil se princeznám a šel na louku. Uprostřed louky se zastavil a začal rozvažovat: Jak bych to měl udělat? Nejdřív se najíst a potom hlídat? Nebo nejdřív hlídat a potom se najíst? Nakonec si řekl, že se nejdřív nají.
Posadil se pod kopku, vytáhl kůrku chleba, a vtom vidí, jak kolem běží ještěrka.
„Dej mi,“ povídá ještěrka. „Taky bych ráda ochutnala.“
„Moc velké zásoby zrovna nemám,“ odpověděl nejmladší syn. „Ale půlku toho, co jsem si s sebou vzal, Ti dám.“
Ještěrka zhltla chleba, než bys řekl švec, a řekla:
„Co sis předsevzal, to se Ti podaří. Vylez si na kopku a klidně spi. Až přijdou zloději, vzbudím Tě, a pak už bude záležet jenom na Tobě. O půlnoci se objeví za královým senem tři koně; dva chyť za hřívy a na třetího se posaď. A neboj se ničeho, všechno dobře dopadne.“
Nejmladší syn udělal, jak ještěrka radila: vylezl si na kopku a usnul.
O půlnoci ho ještěrka škrábla tlapičkou po tváři. Probudil se, protřel si oči a vtom uviděl, jak se přímo z oblaků snášejí k zemi tři koně. Jednomu svítila srst stříbrem, druhému se leskla zlatem a třetímu blyštěla démanty.
Koně slétli dolů a rovnou k senu. Tu nejmladší syn vyskočil, dva koně uchopil za hřívy a na třetího se posadil.
Co se Vám ale teď dělo!
Koně se vznesli do nebe. Nejmladšímu synovi se až dech zatajil. V uších mu hvízdalo, kučery mu poletovaly ve větru.
Koně vyletěli až do samých oblaků a zaržáli:
„Slez, člověče! Nebo bude s Tebou zle!“
„A neslezu,“ řekl nejmladší syn. „Já mám ještě chuť se trochu projet.“
Koně znovu vyrazili do trysku. Doletěli až k samým hvězdám a zaržáli:
„Slez, člověče! Bude s Tebou zle!“
„To se ještě podíváme, s kým bude zle,“ odpověděl nejmladší. „Vy už jste celí pokrytí pěnou, a já nic, já se jen držím.“
Koně se rozletěli ještě prudčeji než dřív, vznesli se k Měsíci a zaržáli potřetí:
„Slez, člověče! Bude s Tebou zle!“
„Já bych třeba slezl, ale vylétli jste už moc vysoko,“ řekl nejmladší, „odtud už nohama na zem nedosáhnu. Až Vás ta honička po nebi omrzí, spusťte se na zem a já slezu.“
Co měli dělat? Řítili se dolů jako balvany z hor.
Nejmladší syn nestačil ani oknem mrknout, a už stáli všemi čtyřmi na zemi.
„No,“ pravili koně, „přemohl jsi nás. Takovému junáku jako ty není hanba sloužit. Teď z nás sejmi uzdy a ukryj je do záňadří. A jestli někdy dostaneš chuť projet se na koni, mávni jen kterou chceš uzdou, a my se před Tebou v mžiku objevíme. Mávneš-li stříbrnou, přiběhne stříbrný kůň. Mávneš-li zlatou, zjeví se zlatý. Dáš-li znamení diamantovou uzdou, pak čekej diamantového koně. A podle toho, na kterého koně vyskočíš, takový budeš mít i na sobě šat. Sedneš-li na stříbrného koně, stříbrem se oděješ, sedneš-li na zlatého, zlatem se zatřpytíš, diamantový kůň Tě pak obsype od paty k hlavě démanty. A královského sena se už nikdy nedotkneme, neměj strach.“
Tak pravili koně a zmizeli, jako by jich nikdy nebylo.
Nejmladší syn vyčkal rána a šel do paláce.
„A teď mě ožeňte s nejmladší princeznou,“ povídá králi. „Všechny kopky stojí jako včera.“
Král se odebral na louku a přepočítal kopky. Opravdu, byly všechny!
Jenomže král nevěděl, jestli se má radovat, nebo truchlit. Ani za mák se mu nechtělo provdat dceru za vesnického chasníka!
„Poslouchej,“ řekl král, „vezmi si sto dukátů a běž, odkud jsi přišel. Dceru Ti nedám.“
„I co,“ odvětil nejmladší syn, „peněz se zříkají jenom hlupáci. A Tvoje dcera, kterou mi teď nechceš dát, si mě stejně jednou vyvolí sama za ženicha. Jsem ještě mladý, mohu počkat.“
„Chm, to budeš dlouho čekat, chlapče,“ řekl král a vysázel mu sto dukátů.
Nejmladší syn vzal peníze, vstrčil je do kapsy a zamyslel se.
Když přinesu dukáty domů, řekl si, bratři mi je seberou.
Proto domů nešel. Vypravil se ke královskému zahradníku a poprosil ho, zda by jej nevzal do učení. Jako výučné mu dal předem všechny své peníze.
Přesně za rok dal král vyhlásit:
„V ten a ten den a v tu a tu hodinu si bude nejstarší královská dcera volit ženicha. Kdo z urozených lidí se chce ucházet o její ruku, ať přijede ke královskému paláci.“
Královská dcera byla velice hezká a král jí dával nemalé věno. Jak by se o ni ženiši neucházeli! Ze všech stran se začali k paláci sjíždět princové a careviči.
V určený den za svítání natrhal královský zahradník v sadu ty nejkrásnější květiny a nařídil učedníkovi, aby je odnesl nejstarší princezně.
Ten vzal kytici, běžel k věži, kde bydlely princezny, a zaklepal na okénko.
„Hej, princezno, nesu Ti kytici! Zahradník nařídil, abych Ti ji odevzdal.“
Tu všechny tři princezny vyhlédly z okna, nejstarší už i ruku natáhla.
Zahradníkův učedník vytrhl z kytice nejhezčí kvítek, hodil jej potají nejmladší princezně a pak odevzdal celou kytici nejstarší.
Nejstarší vzala kytici a dala zahradníkovu učni čtyři zlaté peníze.
Ten mince schoval a šel nazpátek k zahradníkovi.
„Tak co,“ otázal se zahradník, „odevzdal jsi kytici?“
„Odevzdal,“ odpověděl učedník.
„A nic Ti princezna nedala?“
„Nic, jen mi rozkázala, abych se přišel podívat na náměstí, jak si bude vybírat ženichy.“
„Co Ty bys dělal na náměstí!“ řekl zahradník. „Budou tam všichni princové a careviči a urození hosté ..... Ne, jen seď pěkně doma.“
„Dobrá,“ řekl učedník, „budu sedět doma.“
Šel kousek stranou, vytáhl z kapsy zlaté penízky a začal si s nimi pohazovat z ruky do ruky.
„Co to máš?“ ptal se ho zahradník.
„Ale nějaké knoflíky,“ odvětil nejmladší syn. „Našel jsem je na cestě. Podívej, jak se blýskají.“
To je ale hlupák! Nerozezná peníze od knoflíků! pomyslel si zahradník a řekl učedníkovi:
„Opravdu, pěkné knoflíky. Dej je sem, schovám Ti je. Jestli najdeš ještě nějaké, přišijeme Ti je na kazajku.“
„Dám Ti je, až mě pustíš na náměstí,“ povídá učedník.
„Co s Tebou mám dělat,“ odpověděl zahradník. „Běž si, když máš takovou chuť.“
Na to právě učedník čekal. Dal zahradníkovi peníze a vyběhl za vrata.
poledne se všichni ženichové shromáždili na náměstí a seřadili se jeden vedle druhého. Najednou se vyřítil za rohem jezdec. Měl stříbrný šat, stříbrného koně, i výstroj na koni byla stříbrná. Jezdec přejel přes celé náměstí a postavil se do řady jako poslední.
V tom vyšla z paláce princezna. Kráčela podél řady a prohlížela si ženichy, aby vybrala podle svého srdce. Prošla kolem všech a zastavila se teprve před stříbrným jezdcem:
„Tenhle bude mým mužem!“
Jen to dořekla, hop a skok! ..... stříbrný kůň se vznesl s jezdcem do výše a zmizel v oblacích.
Co princezně zbývalo? Musela si vybrat jiného. A hned toho dne se slavila svatba.
Za rok zatoužila i prostřední královská dcera vyvolit si ženicha podle svého srdce. Znovu sezval král ze všech zemí prince a careviče. V nádherných šatech se na vyšňořených koních sjeli v určený den do města.
Toho dne ráno natrhal zahradník zase květiny a nařídil učedníkovi, aby je odnesl princezně.
A tak je učedník vzal a nesl do paláce.
„Hej, princezno,“ zvolal pod okénkem, „tady máš kytici! Zahradník ji posílá.“
Prostřední královská dcera se vyklonila z okénka a za sestřiným ramenem vykoukla i nejmladší.
Zahradníkův učeň vytrhl také tentokrát nejkrásnější kvítek, hodil jej potají nejmladší a pak podal celou kytici prostřední princezně. Prostřední princezna ji vzala a dala učedníkovi čtyři zlaté peníze.
Ten je odnesl zahradníkovi a znova dostal dovolení podívat se na náměstí.
Na náměstí byli už dávno všichni ženiši shromážděni v řadě jeden vedle druhého a čekali, až přijde princezna. V tom zacvakaly na dláždění podkovy a za rohem vyjel jezdec ve zlatém odění a na zlatém koni. Objel kolem náměstí a postavil se do řady jako poslední.
té chvíli vyšla z paláce královská dcera; hned jí padl do oka jezdec na zlatém koni. Šla rovnou k němu a na ostatní ženichy se ani nepodívala.
Jakmile pokročila blíž, trhl jezdec zlatými opratěmi a vznesl se do nebes.
Co princezně zbývalo? I prostřední královská dcera si musela vybrat jiného. A znova se slavila svatba a bylo veselo jako na posvícení.
Za rok přišel čas provdat i nejmladší dceru.
Ze všech stran se sjeli princové a careviči. Ti nejkrásnější a nejurozenější, protože i nevěsta byla nejkrásnější a nejmilovanější ze všech tří královských dcer.
Toho dne vstal zahradníkův učeň za svítání, natrhal celou náruč květin, svázal je hedvábnou stuhou a nesl nejmladší královské dceři. Princezna vzala kytici, potěšila se s ní, potom vytrhla nejkrásnější rudý kvítek a hodila jej mladému zahradníku.
K poledni se postavili ženichové do řady jeden vedle druhého, junák vedle junáka. Jedenáctkrát udeřil už zvon na zvonici; s dvanáctým úderem zacvakají na dláždění podkovy: na náměstí vjíždí jezdec, kůň pod ním hoří démanty a sám jezdec se démanty třpytí, až oči přecházejí.
Objel celé náměstí a postavil se do řady jako poslední.
V té chvíli vyšla princezna. Prošla kolem všech, ani se na ně nepodívala a zůstala stát před diamantovým jezdcem. Pohlédla mu do tváře a srdce jí zahořelo.
„Tenhle bude mým mužem,“ řekla.
Ale jezdec jen zahvízdl a vznesl se do povětří.
Zmizel v oblacích jako vidina. Jenom rudý kvítek spadl z nebes k princezniným nohám. Zvedla kvítek a ihned jej poznala. Byl to ten, který darovala ráno mladému zahradníkovi.
A jiného ženicha si už nevybírala.
„Žádného careviče ani prince nechci,“ řekla otci. „Chceš-li mě už opravdu provdat, provdej mě za mladého zahradníka, za toho, který dnes ráno přinesl kytici.“
Král se rozhněval, až nohama zadupal. Přemlouval dceru tak i onak, ale nadarmo. Princezna nikoho jiného nechtěla. Co králi zbývalo? Dal ji za ženu mladému zahradníkovi. Svatbu však nevystrojil a jako věno dal dceři starý mlýn.
„Jděte a žijte si, jak chcete,“ řekl ženichovi a nevěstě, „ale mně už na oči víckrát nechoďte.“
Šli tedy do svého mlýna a žili tam šťastně tři roky. A byli by tam možná prožili ještě třiatřicet let, kdyby se neroznesla po celé zemi zpráva, že nepřátelské vojsko táhne polem do království.
Všichni junáci, když tu zprávu uslyšeli, shromáždili se s kopími a meči v královském městě. Nejmladší zeť přišel také.
„Byl bych Vám už víckrát na oči nepřišel,“ řekl králi. „Ale když vypukne válka, musí jít na nepřítele všichni. Dejte mi koně a nějakou zbraň.“
Dali mu pro smích dlouhatánský, rezavý meč a starou, olysalou, a ještě k tomu chromou kobylu.
„Meč je dobrý, o to nic,“ řekl nejmladší zeť. „Zato ta kobylka pode mnou není zrovna zvlášť bujná, budu musit jet před Vámi. Jenom se tu dlouho neochomýtejte, nebo narazím na nepřítele, a pak už nebudete mít s kým bojovat.“
Potom vyskočil na kobylu a začal ji pobízet.
Kobylka se pomalu rozešla. A nohy se jí v té chůzi rozestupují na všechny strany, hlava se jí motá, ohon se klátí sem a tam a nejmladší zeť se nahoře natřásá jako pytel s ovsem.
Jel, až dojel k rybníku.
To se mi hodí, řekl si. Budu muset napojit kobylku. Je z toho úplně umořená, chudáček!
Slezl z herky a odvedl ji k vodě. Ale v tom rybníku se tenkrát rozmnožila hrozná spousta žab. Vyskákaly z vody a hopkovaly kobyle u samé tlamy, takže se ani napít nemohla.
„Rozejděte se, žabí národe!“ křikl královský zeť. „Nestrašte mého dobrého koně.“
Ale žáby ani nenapadlo poslechnout. Skákaly sem tam a kvákaly:
„Kvák, kvák!“
„Tak Vy tak!“ rozzlobil se královský zeť. „No dobře! Vy kvák, kvá a já raz, dva!“
Vytáhl meč z pochvy a začal se rozhánět na všechny strany.
V té chvíli přijelo královské vojsko.
„Hej,“ smáli se mu, „ty ses dal nějak brzy do boje!“
„Na to nedbejte,“ odpověděl jim, „nejdřív to vyřídím tady, a tam se to beze mne také neobejde.“
Všichni se smáli, až se za břicha popadali, a jeli dál.
Jeli a jeli, až se střetli tváří v tvář s nepřítelem. Zazvonily meče, kopí třeskla o kopí. Královo vojsko bylo silné, ale nepřítel ještě silnější. Jak ten do nich rubal a sekal! '
Královo vojsko nevydrželo ten nápor, ztratilo rozvahu, obrátilo se zády k nepříteli a utíkalo, jen se za ním prášilo.
V tom se přímo z nebe spustil stříbrný kůň a na něm jezdec v stříbrném odění. Jezdec vykřikl, zahvízdal, máchl mečem, a už se kutálely nepřátelům hlavy z ramenou dolů.
Toho zničil, toho pryč zahnal a vznesl se opět do výše. Zmizel v jediném okamžení, rozplynul se jako obláček.
Královští vojáci se zaradovali, rozvinuli prapory a ujížděli s hudbou do královského města.
Nejmladší zeť je přivítal u rybníka a klopýtal na své kobylce za nimi.
A v královském městě už vlály prapory a hudba hřímala na náměstí. Sám král vyšel svému vojsku vstříc. Pozval všechny na veselou hostinu.
„Statečně jste bojovali,“ pravil, „teď zas statečně celý týden jezte, pijte a hodujte.“
Všichni, to se ví, měli radost, vzdávali královi hold a dík, jenom nejmladší zeť povídá:
„No, Vy si tady hodujte, ale já půjdu domů. Moje milá ženuška mi slíbila, že až se vrátím z vojny, navaří mi plný kotlík krupičné kaše. Lepší jídlo na světě nenajdeš.“
Slezl ze své kobylky a vydal se do mlýna.
Král ho ani nepřemlouval. Za takového zetě by se musel jenom stydět.
Na druhý rok sebral nepřítel ještě větší vojsko a znovu táhl na královo sídelní město.
Znovu se sešli junáci ze všech končin země a se hřmotem a zvoněním šavlí se chystali na pochod. Přišel i nejmladší zeť. A hned volal:
„Kde je můj dobrý kůň? Kde je můj ostrý meč?“
Vyvedli mu chromou herku, přinesli rezatý meč. Opásal se, vyskočil na kobylku a hnal ji známou cestou. U rybníka se kobylka sama zastavila a sehnula k vodě.
A žáby hopky, hopky, všechny zase vyskákaly z vody na břeh.
„Kvák, kvák!“
A nejmladší zeť na to:
„Ták, ták! Už jsme se dávno neviděli, braši vykulení!“
V tom se na silnici zdvihl sloup prachu: královské vojsko se dalo na pochod.
Nejmladší zeť rychle vytáhl z pochvy meč a jal se jím rozhánět na všechny strany.
Královi vojáci se smáli:
„To jsi minulý rok všechny nepobil?“
„Ne,“ odpověděl nejmladší zeť. „Pomnožily se letos ještě víc. Jen jeďte dál. Mně nepřítel neuteče, ale jen abyste Vy neutekli před ním.“
A nepřítel už čeká na hranicích říše. Sotva se královští vojáci přiblížili,
cizí vojsko namířilo svá kopí, zatroubilo na polnice a řítilo se na ně. Polekali se tak, že ani meče z pochev nestačili vytáhnout. Otočili koně a dali se na útěk. Nepřítel za nimi. Všechny by je byl pobil, všechny by je byl na kousky rozsekal, ale vtom se přímo z nebe spustil zlatý jezdec na zlatém koni. Odění na něm ohněm blyští, kůň pod ním jen hoří a ostrý meč se třpytí jako slunce.
Teď se zas polekali nepřátelští vojáci a zase oni obrátili koně nazpět. Ale jezdec je dohonil a pobil. Celé pole posel padlými a vylétl do oblak, jen se za ním prach zdvihl.
Královo vojsko se semklo do řad, rozvinulo prapory a jelo ke králi, aby ho zpravilo o vítězství.
U rybníka se zastavili, aby napojili koně.
„Tak co,“ smáli se královu zeti, „pořád ještě bojuješ s žábami?“
„Bojuju,“ odpověděl zeť. „Ale já jsem stačil bojovat i proti nepříteli. Kdyby mne nebylo, klovaly by už vrány Vaše kosti.“
„Haha!“ smáli se mu.
A žáby v močálu:
„Kvá, kvá!“ a hop a skok! ..... na královy vojáky.
Ti se schovávali za štíty, rukama je odstrkovali, ale všechno nadarmo.
„Zažeň je!“ prosili nejmladšího zetě.
„Ó ne,“ řekl, „já už toho mám dost, abych se za Vás bil. Bojovat s nepřítelem, a ještě Vás zachraňovat před žábami! Braňte se sami.“
Sedl na kobylku a jel do královského města.
Jak strážní na věžích uviděli kotouč prachu nad silnicí, mysleli, že se to vrací vojsko s celou slávou. Zatroubili na trubky a udeřili do bubnů. A sám král vyšel z paláce, aby uvítal své vojáky. Ale namísto nich vidí, jak harcuje na kobylce nejmladší zeť, sám, samotinký.
„I podívejme!“ povídá král. „To se takového hluku nadělalo kvůli Tobě? A kde je moje vojsko?“
„U rybníka, bojuje tam s žábami.“
„Jak to, s žábami? A co nepřítel?“
„Nepřítel zůstal na poli. Právě ho tam pořádají vrány a supi.“
„Tak proto,“ řekl král. „Mí kuchaři se tedy nadarmo nepachtili. Tentokrát můžeš přijít i ty. Dva týdny budeme jíst a pít a hodovat.“
„Co bych u Vás dělal,“ odpověděl nejmladší zeť. „Vy ani neumíte jaksepatří člověka pohostit. Ženuška mi slíbila, že navaří krupičnou kaši s máslem! Kdepak, půjdu pěkně domů.“
Uběhl další rok. A znova sebral nepřítel bezpočet vojska a táhl do královy země.
Král rozdal meče a kopí starým i mladým. Všechny posadil na koně a sám stanul v čele vojska.
Už se chtěli dát na pochod, když spatřili, jak k nim se spěchem běží nejmladší zeť.
„Proč jste na mne nepočkali?“ volá. „Kde je můj válečný oř? Kde je můj ostrý meč?“
Vyvedli mu starou kobylu a dali mu rezatý meč.
A tak vpředu jede královské vojsko a on harcuje vzadu na kobyle. Nemohl jejich dobré koně dohonit a brzy zůstal pozadu. Dojel ještě jakžtakž k rybníku, ale tam už zůstal stát nadobro. Slezl z herky, přivázal ji ke stromu, potom vytáhl z kapsy diamantovou uzdu a zamával.
V tom okamžení ..... snad ze země vyskočil, nebo se snesl z nebe ..... stojí před ním démantový kůň, potřásá démantovou hřívou a dupe trávu démantovými podkovami.
Králův zeť vyskočil na démantového koně, trhl démantovými otěžemi a kůň se s ním vznesl do výše. Letěl přes hory, přes lesy, přes jezera, rovnou na to pole, kde bojovalo královo vojsko.
Démantový jezdec přijel právě včas. Řady královského vojska už začaly couvat, nepřítel je tlačil k ústupu. Tu jezdec vetkl koni ostruhy a vrhl se vpřed. Kam mečem sáhl, tam nepřítel padal jako pokosená tráva; na koho zrakem blýskl, ten běžel pryč, ani se neohlédl.
Královi vojáci se vzpamatovali, znovu se semkli do řad a napřímili kopí. A tu viděli, že už nemají s kým bojovat. Jezdec na démantovém koni všechny pobil, všechny do jednoho rozehnal.
Král přijel k němu a hluboko se mu poklonil.
„Jak se Ti mám odměnit?“ otázal se.
„Nic nepotřebuji,“ odpověděl jezdec. „Ale chceš-li mi prokázat pozornost, daruj mi na památku svůj královský kapesníček.“
Král vytáhl svůj hedvábný kapesníček a podal jej jezdci.
Ten vzal kapesník, poklonil se králi a trhl démantovými otěžemi. Démantový kůň vylétl k nebesům a odnesl jezdce s sebou. Jako by se pod nimi země slehla.
A král se svým vojskem jel nazpátek do svého královského města a uspořádal tam na oslavu vítězství hostinu, že se nikomu o takové ani v nejkrásnějším snu nezdálo.
Hostí se na tom hodování sešlo bezpočtu, přijeli zvaní i nezvaní. Chyběl jen nejmladší královský zeť se ženou.
Ale tentokrát už se král opravdu zastyděl.
Přece jen to nemá být! Cizích lidí je dům plný, a vlastní dcera s mužem tu nejsou, řekl si a rozkázal, aby pro ně poslali zlatý kočár.
Přivezli je a posadili za stůl. A tak všichni jedli, pili, hodovali, když tu najednou vletí otevřeným oknem včela a rovnou na krále. Poletuje a bzučí mu kolem hlavy, jen bodnout.
Tu vyskočil nejmladší zeť ze svého místa a začal odhánět včelu hedvábným kapesníkem. Král zíral jako u vidění, vždyť ten kapesník zná, je to ten, který daroval démantovému jezdci!
Král pochopil, kdo ho to třikrát vysvobodil z neštěstí. Objal zetě, políbil ho a pravil:
„Žij teď se mnou v úctě a v bohatství. Budeš mým prvním rádcem.“
„Ne, králi, když jsi mě nechtěl znát dřív, ani teď nepotřebuji Tvé milosti,“ řekl nejmladší zeť.
Vzal ženu za ruku a šli spolu z paláce pryč.

Zdroj: www.abatar.cz

Máte i Vy oblíbenou pohádku, o kterou se chcete podělit? Přidejte ji.

Sdílejte:   | 
0

Diskuze k této stránce (0 příspěvků)

Pro přidání příspěvku je nutné se přihlásit nebo zaregistrovat.

Zatím zde není žádný příspěvek.

Naši partneři

© 2013 - 2016 ProMaminky.cz | design and code by Werner Dweight