Tři groše

Kopal jednou chudobný člověk u silnice příkopy A nevím, jak se stalo, dost na tom, že jednou jel po té cestě sám král a zeptal se chudáka:
„Pověz mi, můj milý, kolik dostáváš denně za tuto těžkou práci?“
„Nejjasnější králi, dostávám denně tři groše.“
Král se podivil a zeptal se, jak může být za ty tři groše živ.
„Ó Vaše Jasnosti, kdyby jen být živ, to by ještě bylo dobré, ale já z těch tří grošů první vracím, druhý půjčuji a sám žiji jenom z toho třetího.“
Ale král nerozuměl, co to znamená, mnul si rukou čelo, rozmýšlel, co a jak by to mohlo být. Ale nevymyslel nic, tak nakonec upřímně přiznal, že opravdu neví, co by to mohlo znamenat, ze tří grošů i vracet i půjčovat i být živ.
„Nu, nejjasnější pane,“ povídá chudák, „starám se o otce, už starého a bezmocného. Tomu vracím, protože mě vychoval. Ale starám se i o malého syna, tomu půjčuji, aby mi vrátil, až já zestárnu. Ze třetího groše jsem živ sám.“
„No dobře, tak takhle to je,“ zaradoval se král, když to pochopil. „Vidíš, můj milý, mám doma dvanáct rádců, a čím víc jim platím, tím víc si stěžují, že nemají z čeho žít. Teď jim dám tuhle hádanku, co jsi mi řekl. Ale kdyby se přišli vyptávat, tak jim neříkej, co to znamená, dokud nespatříš můj obraz.“
Když to dopověděl, daroval sedlákovi hrst dukátů a odešel domů.
Hned když přišel, dal si předvolat těch dvanáct rádců.
„Vy,“ povídá jim, „kteří z tolika peněz nemůžete být živi. V naší zemi je jeden člověk, který má na den jenom tři groše a i z těch ještě jeden vrací, druhý půjčuje, z toho třetího je sám živ a přece poctivě. Teď, jestli jste moudří, mi řekněte, jak je to možné! Když mi to do pozítří neřeknete, dám Vás všechny ze země vyhnat, abyste nejedli chleba zadarmo.“
Slavní rádcové se odebrali domů se svěšenými nosy a radili se, jak a kterak by to bylo. Každý chtěl být nejmoudřejší, ale na rozum prostého člověka byl každý z nich krátký. Minul den, míjel i druhý. Třetího rána měli předstoupit před krále a stále ještě nemohli přijít věci na kloub. V poslední chvíli jim někdo našeptal, kde by našli toho chudáka, ten že jim nejspíše pomůže z kaše. I vyhledali ho hned všichni. Zle na něho dotírali prosbou i hrozbou, aby jim pověděl, jak je to s těmi třemi groši. Ale ten měl pro strach uděláno: oznámil jim královský rozkaz, a že jen kdyby mu ukázali králův obraz, mohlo by z toho zapršet.
„Jakpak Ti my, ubožáci, můžeme ukázat králův obraz?“ povídali. „Vždyť král na naše slovo k Tobě nepřijde, a Ty zase nesmíš k němu! Jen se dej k té odpovědi přimět nějak jinak!“
„Když už ani tohle nesvedete, tak z toho mráčku bouřka nebude!“
Naslibovali mu hory doly, nanosili spoustu peněz. Už prý i bez královy milosti má být z čeho živ, tak ať jim tu věc vyjeví. Ale on nic! A když už snesli opravdu hromadu peněz a on už se jim dost navysmíval, že si takoví moudří páni nevědí rady, vytáhl z kapsy jeden z dukátů, co mu král daroval, a řekl:
„Tak vidíte, tady je králův obraz, sám mi ho daroval, vidím ho dobře, nemám se co bát, že bych přestoupil králův rozkaz. A tak Vám můžu vyzradit, co chci.“
A prozradil jim hádanku.
A tak, třetího dne, se rádcové snadno domlouvali s králem, když jim chudák půjčil svůj rozum. Ale i král hned zavětřil, co v tom vězí. Dal zavolat chudáka a zeptal se ho:
„Řekni mi, jak to, že Ty, jinak tak poctivý člověk, jsi se teď provinil proti mému královskému rozkazu!“
„Neprovinil jsem se, nejjasnější králi, neboť jsem mlčel jako kámen, dokud jsem neuviděl Váš věrný obraz. Tady ho mám ještě i teď, sám jste mi ho daroval,“ a vytáhl dukát s královým obrazem a vyprávěl mu příhodu s těmi dvanácti, i jak mu hrozili i jak ho prosili i jak ho obdarovali i co se jim navysmíval.
„Nu,“ odpověděl na to král, „když jsi tak moudrý a máš víc rozumu než mých dvanáct rádců, nebudeš už kopat příkopy, ale budeš jako velký pán žít na mém dvoře a zasedat v radě vedle mě.“
„A Vy?“ obrátil se k rádcům. „Nestydíte se? Co a jak teď s Vámi? Nejenže Vám na penězích nepřidám, ale uberu Vám ještě i z toho, co máte!“
Vícekrát už nepřišli krále s penězi obtěžovat.

Zdroj: www.abatar.cz