Tři carství

V jednom carství jedné daleké, veliké země žil car Bělovlasý se svou ženou carevnou Zlatovlasou a třemi syny, Petrem carevičem, Vasilem carevičem a Ivanem carevičem.
Jednoho dne si vyšla carevna se svým služebnictvem do zahrady, ale najednou se zdvihl silný vítr, a než se kdo nadál, vítr carevnu uchopil a odnesl ji neznámo kam.
Car se trápil, nevěděl co dělat. Když synové dorostli, řekl jim:
„Milé děti, který z Vás pojede hledat matku?“
Na cestu se vydali dva starší synové; brzy i ten nejmladší prosil otce, aby ho také pustil. Ale car mu domlouvá:
„Nejezdi, hochu, nenechávej mě tu samotného, jsem už starý.“
„Nebraň mi, tatíčku, pusť mne! Tolik se mi chce putovat po širém světě a najít matičku.“ Car se všelijak vymlouval, ale nakonec přece jen svolil. „Násilím Tě držet nebudu, jeď si a Bůh Tě opatruj!“
Ivan carevič osedlal koně a vydal se na cestu. Ani neví, jak dlouho už jede. ..... Co v pohádce chvílí pouhou, to v životě dobou dlouhou. ..... Dojel až k velkému lesu a v tom lese stojí krásný, překrásný zámek. Ivan carevič přijel až na široké nádvoří a spatřil tam stařečka:
„Dej Ti Bůh ještě mnohá léta, stařečku!“
„Buď vítán, chlapče! Kdo jsi a odkud přicházíš?“
„Jsem syn cara Bělovlasého a carevny Zlatovlasé!“
„To jsi tedy můj synovec! A kam Tě nohy nesou?“
„Věc je taková: jedu hledat svou matičku. Nemůžeš mi, strýčku, říci, kde ji najdu?“
„To, hochu, nevím. Ale udělám pro Tebe všechno, co je v mých silách. Tady máš kuličku, hoď ji před sebe, bude se kutálet a dovede Tě až k vysokým, strmým horám. Do jedné hory ústí jeskyně, vejdi dovnitř, natáhni si na ruce i nohy železné drápy a s nimi se dobře vyšplháš až na vrcholek. Snad tam najdeš svou matku, carevnu Zlatovlasou.“
Dobrá rada nad zlato! Ivan carevič se se strýcem rozloučil a hodil před sebe kuličku. Kulička se kutálela a carevič jde za ní. Za nějaký čas vidí v širém poli své bratry, Petra a Vasila, s množstvím vojska. Bratři ho vítali:
„Kde se tu bereš, Ivane careviči?“
„Co je na tom divného? Doma jsem se už nudil, tak mne napadlo, abych i já jel hledat matku. Pošlete vojsko domů a pojedeme sami tři.“ A jeli; vojsko pustili domů a cestu jim ukazovala kulička. Už zdálky spatřili hory tak strmé a vysoké, že vrcholky sahají až do nebe. Kulička se zastavila u samé jeskyně. Ivan carevič seskočil z koně a řekl bratřím:
„Opatrujte mi tu zatím koně a já půjdu do hor hledat matičku. Čekejte na mne rovné tři měsíce, a když nepřijdu, znamená to, že už nejsem mezi živými.“ Bratři si pomysleli: Jakpak se chce dostat do těch hor, vždyť si určitě zláme vaz! Ale nahlas řekli:
„Bůh Tě opatruj, my tu zatím počkáme.“
Ivan carevič přišel až k jeskyni před pevné, železné dveře. Opřel se o ně vší silou a dveře se otevřely. Vešel dovnitř a neviditelná ruka mu na ruce a nohy připevnila železné drápy. Pomalu vystupuje na horu; celý měsíc se pachtil, než se dostal až na vrcholek. Sláva bohu! Trochu si oddechl a rozběhl se po horách; šel už drahnou dobu, když spatřil měděný zámek a u jeho bran na měděných řetězech obrovské draky, jejichž těla o sebe bijí jako vlny na moři. Vedle brány je studna a u ní na měděném řetízku visí měděné vědro. Ivan carevič do něho nabral vody, napojil draky, ti přestali dorážet, utišili se a Ivan bez překážky vešel do zámku.
Přichází k němu paní Měděného carství:
„Kdo jsi, dobrý člověče?“
„Jsem Ivan carevič.“
„A pověz, Ivane careviči, přicházíš sem zúmyslně, nebo jsi sem zabloudil?“
„Přicházím zúmyslně. Hledám svou matku ..... carevnu Zlatovlasou. Vichr ji uchvátil v zahradě a unesl, nikdo neví kam. Nevíš snad o ní ty?“
„Nic o ní nevím, ale nedaleko odtud bydlí má prostřední sestra, paní Stříbrného carství. Snad ta Ti o matce něco poví.“ Dala mu měděnou kuličku a měděný kroužek a radu na cestu:
„Kulička Tě povede k mé prostřední sestře a v tom kroužku je ukryto celé Měděné carství. Když zvítězíš nad Vichrem, který mě tu vězní a přilétá vždy za tři měsíce, nezapomeň vysvobodit i mne ubohou.“
„Děkuji Ti a nezapomenu na Tebe,“ řekl Ivan carevič a hodil před sebe kuličku. Kudy kulička se hne, Ivan řídí kroky své.
Přišel až do Stříbrného carství, které bylo ještě krásnější než Měděné. Zámek byl z ryzího stříbra, u bran hrůzostrašní draci na stříbrných řetězech a vedle nich studna se stříbrným vědrem. Ivan carevič nabral do vědra vody, napojil draky, ti se utišili a Ivan bez překážky vešel do zámku. V ústrety mu kráčí paní Stříbrného carství. „Brzo tomu budou tři roky, co mne zde vězní mocný Vichr. Za tu dobu jsem ruskou řeč neslyšela, ruského člověka neviděla, a najednou přede mnou stojí opravdová ruská duše. Kdopak jsi, dobrý člověče?“
„Jsem Ivan carevič.“
„A jak ses až sem dostal? Přicházíš úmyslně, nebo jsi na cestě zabloudil?“
„Přicházím zúmyslně, hledám svou matičku. Šla se jen projít do kvetoucí zelené zahrady, když se zdvihl Vichr a odnesl ji, nikdo neví kam. Nevíš, kde bych ji našel?“
„To nevím, ale nedaleko odtud žije má nejstarší sestra, paní Zlatého carství, Jelena Carokrásná. Snad ona Ti o matičce poví. Tady máš stříbrnou kuličku, kutálej ji před sebou a ona Tě dovede do Zlatého carství. Až zabiješ draka, nezapomeň na mne a vezmi mne s sebou zpět do světa, kde vládne svoboda a volnost. Tady mne Vichr vězní a přilétá každý druhý měsíc.“ Dala mu stříbrný kroužek:
„V tom kroužkuje ukryto celé Stříbrné carství.“ Kudy kulička se hne, Ivan řídí kroky své.
Za nějaký čas přišel až k místu, kde jako požár zdálky svítí zlatý zámek. U bran se svíjejí hrůzostrašní draci, přikovaní na zlatých řetězech. Blízko nich je studna a u ní na zlatém řetízku visí zlaté vědro. Ivan carevič nabral do vědra vody, napojil draky, ti se uklidnili a zkrotli. Carevič vchází do zámku, v ústrety mu běží Jelena Čarokrásná. „Kdo jsi, dobrý člověče?“
„Já jsem Ivan carevič.“
„Jak ses sem dostal? Přicházíš zúmyslně, nebo jsi na své cestě zabloudil?“
„Přicházím zúmyslně, hledám svou matku, carevnu Zlatovlasou. Nevíš, kde ji najdu?“
„Jak bych nevěděla! Žije nedaleko odtud a Vichr k ní přilétá jednou v týdnu. Tady máš zlatou kuličku, kutálej ji před sebou a ona Tě dovede až k matičce. Tady si ještě vezmi zlatý kroužek. V něm je ukryto celé Zlaté carství. Až zvítězíš nad Vichrem, nezapomeň na mne ubohou a vezmi mne s sebou do světa, kde vládne svoboda a volnost.“
„Nezapomenu na Tebe, vezmu Tě s sebou.“
Ivan carevič šel tam, kam ho kulička vedla, až přišel k zámku, který ..... div divoucí! ..... celý hořel brilianty a drahokamy. U bran syčí šestihlaví draci; když je Ivan napojil, uklidnili se a pustili Ivana do zámku. Prošel ohromnými komnatami a v té nejposlednější našel matku. Sedí na vysokém trůnu, oblečena do carského úboru se zlatou korunou na hlavě. Podívala se na nečekaného hosta a vykřikla radostí:
„Bože můj! Je to možné? Kde se tu bereš, milovaný synku?“
„Pro Tebe jsem si přišel, matičko.“
„Ale hochu, to bude velmi těžké. Tady na horách panuje zlý a mocný Vichr a všichni duchové jsou jeho poddaní. Budeš se muset s ním bít. Ale pojďme do sklepa, napadá mne, jak ho přemůžeš.“
Sestoupili do sklepa. V rohu stojí dvě kádě s vodou, jedna po pravé ruce, druhá po levé. Carevna Zlatovlasá radí Ivanovi:
„Napij se vody, která stojí vpravo. Jakou sílu v sobě cítíš?“
„Jsem tak silný, že otočím celý zámek jednou rukou.“
„Tak se napij ještě. Jakou máš teď sílu?“
„Teď, když budu chtít, celý svět mohu mít.“
„To už máš síly dost. A teď přestav kádě. Tu, co máš po pravé ruce, dej na levou stranu a tu, co je nalevo, postav po pravé ruce.“ Ivan udělal, co matka poroučela. „To je tak, milený synku. V jedné kádi je silná voda a v druhé slabá. Kdo se napije z té první, bude silným bohatýrem, a kdo okusí vody z druhé kádě, zeslábne jako moucha. Vichr pije vždy silnou vodu a postaví ji vždy na pravou stranu. Musíme ho oklamat, jinak ho nezdoláme.“
Vrátili se zpět do zámku. „Vichr už brzy přiletí, sedni si pod mou purpurovou sukni, aby Tě neviděl. Až přiletí a začne mě líbat a objímat, hned ho chyť za kyj, který bude mít v ruce. Vzlétne s Tebou vysoko, vysoko, bude Tě nosit nad moři i propastmi a Ty jen hleď, aby ses ho nepustil. Vichr se utrmácí, zatouží po silné vodě, spustí se do sklepa a vrhne se ke kádi, která stojí po pravé ruce, ale Ty pij z levé kádě. On úplně zeslábne, Ty mu vyrvi meč, jednou ranou mu utni hlavu. Jakmile mu hlavu usekneš, uslyšíš za sebou hlasy: Sekej ještě, sekej ještě. Ale Ty už nesekej a odpověz: ,Bohatýrská ruka dvakrát nebije, jedné rány jejím mečem dosti je!'„Sotva se Ivan schoval pod purpurové roucho, už se nádvoří zatmělo a zatřáslo hrozným nárazem; přiletěl Vichr, mocným úderem se snesl k zemi, přeměnil se v muže a vešel do zámku. V rukou má ohromný kyj:
„Čichám, čichám, lidskou vůní to zde zavání. Koho jsi tu měla na návštěvě?“
„Koho bych tu měla, to se Ti jen tak zdá.“ Vichr ji začal líbat a objímat a už se ho Ivan drží za kyj. „Sežeru Tě,“ zakřičel Vichr. ,Jen ne tak zhurta! Na dvoje baba hádala: buď mne sníš, anebo nesníš!“ Vichr se vrhl rovnou k oknu a vzlétl až k samému modrému nebi. Nosil careviče nad horami ..... hrozil:
„Mám Tě pustit dolů, aby ses zabil?“ Nosil ho nad moři a strašil:
„Mám Tě pustit dolů, aby ses utopil?“ Ale Ivan se drží kyje jako klíště.
Celý svět Vichr s Ivanem obletěl, až se utrmácel, snesl se rovnou do sklepa a hajdy k té kádi, která stála po pravé ruce. Žíznivě pije slabou vodu, a carevič Ivan šup doleva a pije silnou vodu, která z něho udělala nejsilnějšího bohatýra na celém světě. Když spatřil, že Vichr je slabý jako moucha, vyrval mu ostrý meč a jednou ranou mu uťal hlavu. Uslyšel za sebou hlasy:
„Sekej ještě, nebo obživne!“
„Nebudu! Bohatýrská ruka dvakrát nebije, jedné rány jejím mečem dosti je.“ Hned rozdělal oheň, spálil tělo i hlavu a popel vítr roznesl. Nikdo si neumí představit, jakou radost má Ivanova matka:
„Trochu si, milený synku, oddychneš, něco sníš a rychle domů. Tady je tolik smutno, v celém carství ani živá duše.“
„A kdo tu obsluhuje u stolu?“
„Hned uvidíš!“ Sotva dostali chuť k jídlu, už neviditelné ruce prostírají a přinášejí na stůl různé lahůdky a vína. Přitom jim hraje neviditelná hudba divukrásné písně. Pojedli, popili, oddechli si. „Pojď, matičko, už je čas. Pod horami na nás čekají bratři. Cestou musíme ještě vysvobodit carevny, které zde Vichr uvěznil.“
Sebrali vše, co potřebovali, a vydali se na dalekou cestu. Nejdříve zašli pro carevnu Zlatého carství, potom pro carevnu Stříbrného carství a nakonec pro carevnu Měděného carství. Vzali je s sebou a nabrali mnoho loket plátna a všelijakých tkanin a vydali se k tomu místu, kde je třeba z hor sestoupit. Ivan carevič nejdříve spustil po plátně matku, po ní Jelenu Čarokrásnou a její dvě sestry. Pod horami už čekali bratři, a když viděli, že Ivan vede matku, řekli si:
„Necháme Ivana na horách a matku carevnu dovezeme k otci a řekneme, že to my jsme ji vysvobodili.“
„Jelenu Čarokrásnou si vezmu za ženu já,“ řekl carevič Petr, „carevnu Stříbrného carství si vezmeš Ty a carevnu Měděného carství provdáme za generála.“
Když byl na řadě carevič Ivan, aby se spustil z hory, bratři se pověsili za plátno, škubli a utrhli je. Carevič Ivan zůstal na horách sám, samotinký. Co dělat? Hořce zaplakal a vrátil se zpět. Chodil po carství Měděném, Stříbrném i Zlatém ..... nikde živé duše! Až přišel do Briliantového carství, než ani tady človíčka. Co dělat? Je tu sám a sám! Smrtelná nuda! A podívejme se! Na okně leží píšťala! Vzal ji do ruky a chce si trochu zahrát. Sotva pískl, vyrostli ze země chromý a hrbatý:
„Co poroučíš, Ivane careviči?“
„Chci jíst!“ A kde se vzal, tu se vzal, už tu stojí prostřený stůl a na něm ta nejlepší jídla a pití. Ivan carevič se najedl a řekl si:
„Teď by nebylo špatné trochu si zdřímnout.“ Zapískal na píšťalku a už tu byli chromý a hrbatý:
„Co poroučíš, Ivane careviči?“
„Připravte mi postel!“ A než bys okem mrkl, stojí tu postel s peřinou, žes lepší v životě neviděl. Ivan si lehl, dosyta se vyspal a zase pískl na píšťalku:
„Co poroučíš?“ ptají se chromý a hrbatý. „Můžete splnit každé mé přání?“
„Každé, Ivane careviči. Kdo zapíská na tuto píšťalku, tomu splníme každé přání. Jako jsme dříve Vichru sloužili, tak teď budeme sloužit Tobě. Jenom hleď, abys měl píšťalku vždy u sebe.“
„Nuže,“ řekl Ivan, „přeji si, abych teď byl v našem carství.“ Ani nestačil přání vyslovit a už byl ve svém carství a zrovna na trhu. Prochází se po trhu, prohlíží zboží a proti němu švec, taková veselá kopa. Carevič se ho ptá:
„Kam jdeš?“
„Ale nesu prodat střevíčky, jsem švec.“
„Vezmi mě k sobě za pomocníka!“
„Co Ty umíš za řemeslo?“
„Umím všechno, nač si jen vzpomeneš. Ušiji Ti nejen střevíce, ale i šaty!“
„Nu tak pojď, uvidíme.“
Přišli domů a švec povídá:
„Teď ukaž, co umíš! Tady máš nejlepší kůži a chop se díla!“ Ivan carevič šel do své komůrky, vytáhl píšťalku, pískl na ni, objevili se chromý a hrbatý. „Co poroučíš, Ivane careviči?“
„Ušijte mi do zítřka střevíce.“
„O, to je službička, a ne služba!“
„Tady máte kůži.“
„To má být kůže? Šmejd je to. Hodí se leda k tomu, vyhodit ji oknem.“ Když se ráno carevič probudil, stojí na stole krásné střevíce, prvotřídní střevíce. Za chvíli vstal i pán:
„Tak co, ušils boty?“
„Tady jsou!“
„Tak ukaž!“ Podíval se na střevíce a byl tak překvapen, až se mu zatajil dech:
„To jsem dostal mistra! To není mistr, ale hotový zázrak!“ Vzal boty a šel je na trh prodat.
Právě v té době chystal car tři svatby. Petr carevič si bral za ženu Jelenu Čarokrásnou, Vasil carevič carevnu Stříbrného carství a carevnu Měděného carství chtěli provdat za generála. To bylo na ty svatby příprav a shonu! Jelena Čarokrásná si umínila, že musí mít nádherné střevíčky. A protože ty nejkrásnější měl náš švec, přivezli ho na zámek. Jelena Carokrásná byla jako u vytržení. „Takové střevíčky umějí dělat jen na horách!“ Dobře ševci zaplatila a poručila mu:
„Udělej mi bez míry ještě jeden pár, ale musí být nádherné, drahokamy ozdobené a brilianty osázené. A zítra ať jsou hotové, jinak ucítíš, jak voní šibenice.“
Švec vzal peníze i drahokamy a smutně kráčí domů. , Já nešťastný! Co si teď počnu? Jak bych mohl do zítřka ušít takové střevíčky, a ještě k tomu bez míry. Jak to tak vypadá, budu zítra viset. Dnes naposledy posedím a popiji s přáteli.“ Cestou se stavil v hospodě. Přátelé hned poznali, že něco není v pořádku:
„Proč jsi tak smutný?“
„Přátelé milí, zítra budu viset!“
„Proč? Co jsi provedl?“ Švec jim vyprávěl, jaké neštěstí ho postihlo. ,Jak bych tak těžký úkol mohl splnit? Raději si naposledy vyhodím z kopýtka!“ Jedli, pili a veselili se až dlouho do noci. Švec už sotva nohama plete. „Vezmu si domů soudek vína. A ráno, až pro mne přijdou, nahnu si ze soudku a vytáhnu půl vědra. Ať raději o tom nevím, až mě budou tahat na šibenici!“ Domotal se domů a povídá Ivanovi:
„Zlořečený chlapče! Podívej se, co Tvé střevíčky natropily zla. Až si pro mne ráno přijdou, hned mě vzbuď!“ V noci Ivan carevič zapískal na píšťalku a objevili se chromý s hrbatým:
„Co poroučíš, Ivane careviči?“
„Udělejte mi takové a takové střevíčky.“
„Jak poroučíš!“ Ivan šel spát, a když ráno otevřel oči, vidí na stole střevíčky, které září do dálky jako požár. Jde budit ševce:
„Mistře, vstávej, už je ráno!“
„Co? Jak? Už jsou tu pro mne? Dej sem soudek s vínem a nalej mi skleničku! Když mě pověsí, ať mě pověsí opilého!“
„Co to povídáš! Podívej se, střevíce jsou hotové!“
„Jak, hotové? Kde? Ukaž? Kdy jsme je šili?“
„V noci přece, což se už nepamatuješ? Ty jsi krájel kůži a já šil.“
„To jsem úplně musel zaspat, vůbec se na to nepamatuji.“
Jen se se střevíčky ve dveřích otočil, běží do zámku. Když je Jelena Carokrásná spatřila, řekla si: Ty určitě nedělal nikdo jiný než duchové pro careviče Ivana. , Jak jsi to dokázal?“ zeptala se ševce. ,Já všechno dokážu,“ odpověděl sebevědomě švec. , Je-li tomu tak, udělej mi svatební šaty, zlatem vyšité a drahokamy a brilianty posázené. Nebudou-li do zítřka hotové, budeš o hlavu kratší.“
Se svěšenou hlavou, smutně vychází švec ze zámku. Přátelé se ho dočkat nemohou:
„Tak co je?“
„Ani se neptejte! Prokleté střevíčky! Paní mi poručila, abych do zítřka ušil šaty se zlatem a drahokamy. A já jsem pěkný krejčí! Umím šaty šít jako bezruký na housle hrát. Zítra budu jistě o hlavu kratší!“
„Ale což, bratříčku, ráno večera moudřejší! Pojď, napijeme se!“
Zašli do hospody, baví se a pijí, švec zase trochu přebral, a ještě přivlekl domů soudek vína. Povídá Ivanovi:
„Až mě, brachu, ráno vzbudíš, vypiji celé vědro. Ať jsem namol, až mi useknou hlavu.
Žádné šaty jsem v životě nešil!“ Švec šel spát, už chrápe, jak když pilou řeže, a Ivan pískl na píšťalku. Hned se objevili chromý a hrbatý. „Co si přeješ, careviči?“
„Ušijte mi do zítřka právě takové šaty, jaké nosila Jelena Carokrásná u Vichra.“
„Jak poroučíš.“ S prvními paprsky světla se Ivan probudil ..... na stole leží šaty, jak nebeské ohně se lesknou, že celá světnice je jako ze zlata. Ivan budí ševce, ten si ospale protírá oči:
„To už jsou tady? O hlavu mě chtějí připravit? Podej mi honem víno!“
„Ale vždyť jsou šaty hotové!“
„Co neříkáš! Jak jsme to všechno stačili?“
„Celou noc jsme pracovali, což si nepamatuješ? Sám jsi stříhal!“
„Milý brachu, to je jako ve snu.“ Švec vzal šaty přes ruku a běží do zámku.
Jelena Čarokrásná mu dobře zaplatila a rozkázala:
„Hleď, aby zítra na úsvitě stálo na moři Zlaté carství, z něhož na náš zámek povede most z ryzího zlata, vystlaný drahocenným sametem; kolem zábradlí musí růst divukrásné a nádherné stromy a v nich musí zpívat písně ptáci zpěváci. Když to neuděláš, dám Tě rozčtvrtit.“ Smutně, s hlavou svěšenou odešel švec od Jeleny Čarokrásné. „Tak co je?“ ptají se přátelé. „Ani se neptejte! Je po mně veta, zítra budu rozčtvrcen. Takový úkol mi zase uložila, že by ho ani deset čertů nesplnilo.“
„Nemysli na to, ráno večera moudřejší! Pojď do hospody!“
„Pojďme, ať si naposled vyhodím z kopýtka!“
Zase pili dlouho do noci; švec si koupil takovou opičku, že ho stěží domů dovedli. „Sbohem, chlapče,“ loučí se švec s Ivanem carevičem, „zítra mě popraví.“
„Což jsi dostal zase nový úkol?“
„Ale Zlaté carství s mostem na mně chce!“ Lehl si a tvrdě spal celou noc. Ivan hned odešel do své komůrky, zapískal na píšťalku a už tu byli chromý a hrbatý:
„Co poroučíš, Ivane careviči?“
„Můžete mi prokázat i tuhle službu?“
„To už je, Ivane, těžší úkol. Ale ráno bude vše hotové.“ Ivan carevič se probudil hned za rozbřesku, podíval se oknem a vlastním očím nechce věřit: na moři stojí zlatý zámek a svítí do dálky jako požár. Budí ševce. „Co? Už jsou tady? Podej mi honem víno! Když popravit, tak popravit, ale jen opilého!“
„Vždyť je ten zámek hotov!“
„Co to povídáš?“ Švec se podíval oknem a v hrdle se mu zastavil dech. „Kdy a jak se to udělalo?“
„Což už si nepamatuješ, jak jsme v noci robotili?“
„O, už si trošičku vzpomínám, zase jsem to hlavní zaspal.“
Běží do zlatého zámku a uvnitř je bohatství nevídaného a neslýchaného. Ivan carevič řekl:
„Vezmi si tohle ptačí křídlo a oprašuj jím zábradlí na mostě. Když někdo přijde a bude se ptát, kdo tu bydlí, nic neříkej a dej mu tenhle lístek.“ Švec vzal tedy ptačí křídlo a oprašuje na mostě zábradlí. Ráno se probudila Jelena Čarokrásná, spatřila zámek a hned běžela k carovi:
„Podívejte se, Výsosti, co je nového. Na moři stojí zámek a od toho zámku vede most sedm verst dlouhý, podél mostu rostou nádherné stromy a v jejich korunách zpívají ptáci zpěváci.“
Car hned vyslal posly, aby se ševce zeptali, co to znamená. Snad nějaký bohatýr se blíží k jeho carství. Poslové přišli k ševci a vyptávají se ho. Ten povídá:
„Nevím, komu zámek patří, ale mám tady pro Vašeho cara list.“ V tom dopise Ivan carevič vypověděl carovi, jak se všechno událo, jak vysvobodil svou matku, jak i Jeleně Čarokrásné a jejím sestrám na svobodu pomohl, i o tom, jak ho bratři podvedli. Zároveň s dopisem poslal Ivan carevič na zámek zlatý kočár a prosí, aby k němu přijeli car s carevnou, Jelena Čarokrásná i její sestry, a bratři ať jedou za nimi na obyčejných selských saních.
Všichni se hned sebrali a jeli. Ivan carevič je radostně přivítal; car chtěl starší syny popravit, ale Ivan carevič jim u otce vyprosil milost. A teprve teď začaly hody. Ivan carevič si vzal za ženu Jelenu Čarokrásnou, Petrovi careviči dal carevnu Stříbrného carství a Vasilovi careviči carevnu Měděného carství. Ševce povýšili na generála.
Na těch hodech i já byl, sladkou medovinu pil, až mi tekla dlouhým vousem, jak však chutná, nepoznal jsem.