Tři bratři, dva moudří a jeden hloupý

Byl jednou král a měl jedinou dcerušku. I dal vyhlásit, kdo by mu udělal takovou loď, která by chodila po zemi i po vodě, tomu že by svou dcerušku dal. Tak byl taky sedlák a měl tři syny, dva moudré a třetího hloupého. Ti dva pořád se tomu hloupému vysmívali a nikam ho s sebou nechtěli vzít. Tak jednou taky tomu hloupému nic neřekli a dali se do práce.
Když tak byli v té práci, šel tudy cestou stařeček a řekl:
„Pomáhej pánbůh, synkové!“
A oni odpověděli:
„Dejž to pánbůh!“
Ten dědeček chtěl ještě dále mluvit a řekl:
„Dejte mi zapálit tabák.“
Ale oni, ani se neohlédnuvše, odbyli ho zkrátka:
„Nemáme kdy.“
Tak on odcházeje jim řekl;
„To bude, co děláte, pěkný svinský žlábek, a královskou dcerušku nedostanete.“
A tak taky bylo.
Zatím se ten hloupý nějak dověděl o jejich práci a chtěl taky štěstí zkusit. Tak šel a začal dělat loď, a přišel k němu taky ten stařeček a řekl:
„Dej pánbůh štěstí!“
A hloupý odpověděl:
„Dejž to pánbůh, tatíčku!“
A potom začal sám rozprávět:
„Rád bych se s Tebou, tatíčku, poradil, jak udělat takovou loď, aby chodila po moři i po zemi.“
A stařeček mu odpověděl:
„Jen dělej, synu můj, snad Ti pánbůh pomůže!“
A tak taky bylo: on udělal loď, která chodila po zemi i po moři. Jak byl s tou prací hotov, přišel k němu zase ten stařeček a řekl mu:
„Až půjdeš ke králi, tak vezmi s sebou každého, koho na cestě potkáš.“
I potkal nejprve u strouhy žebráka, kterému celá strouha nemohla dost vody k pití opatřit, i vzal ho s sebou. Potom jak se dostal na horu, potkal starocha žebráka v teplém kožichu, který, ač slunéčko pálilo, volal:
„Zima mi je, zima!“
I vzal ho taky s sebou. Potom dále svou lodí jeda, potkal opět starého, kterýž ohryzoval hnát a křičel:
„Chce se mi jíst! Chce se mi jíst!“
Když měl ty tři staré v lodi, stanul náš poutník před králem, a král viděl, že ta věc byla skutečně tak udělána, že mohla chodit po moři i po zemi. Byla to loď obyčejná, měla však pod sebou osu a kola. Ale král viděl, že ten člověk je příliš chudý, a proto by mu byl nerad svou dcerku dal za ženu, i ukládal mu ještě jiné práce.
Tak měl opatřit králi takového člověka, který by dvanácte bochníků chleba snědl za jednu noc; a potom takového, který by za jednu noc dvanácte volů snědl a dvanácte sudů piva vypil; a potom ještě takového, který by v železné rozpálené peci vyseděl celou noc.
Tu měl ten ženich velikou starost a šel se poradit s těmi starými, které měl v lodi za sebou. Tu však ten jeden povídá, že by se tím ani dost nenajedl, a druhý, že by se tím ani nenajedl, ani nenapil, a ten třetí, že by se ani dost neohřál. Zrána přišel se král k nim podívat, co všecko vykonali a co ještě chtějí; a oni ještě volali:
„Jíst! Pít! Zima!“
Ale král byl velmi svéhlavý a pořád přece mu dcerku svou nechtěl dát. I vypověděl jednomu sousednímu králi právě vojnu a ohlásil, kdo se prokáže v jeho zemi nejlepším vojákem, ten že má jeho dcerku mít.
Tak ti dva moudří taky jeli na vojnu na dobrých koních, a jejich hloupý bratr jel na hubené mrše. Když se tak cestou vlekl, potkal stařečka a řekl mu:
„Pochválen buď Ježíš Kristus!“
Stařeček mile přijal to pozdravení křesťanské a odpověděl:
„Na věky věkův, amen.“
Potom začali spolu dále rozprávět, a jak to bývá, starší mladšímu dával dobré rady a mezi jinými tuto:
„Až přijedeš do toho velikého lesa a staneš na rozcestí, tehdy uhlídáš po pravé ruce prastarou lípu; k té lípě řekneš: ,Lipko, lipko, otevři se!' a tu vyjde z ní osedlaný kůň, na kterém budou ležet nové šaty a u hřívy bude viset kožená torba. Do těch šatů se oblečeš a vsedneš na koně, a jak se potkáš s nepřátelskými vojáky, tehdy jen řekneš:,Všecko vojsko z torby!' Tak budeš mít mnoho tisíc mužů, a ti budou tak bojovat, že všecko pobiješ. A nyní jeď sbohem!“
Náš hlupec všecko tak udělal, jak mu ten poctivý stařeček poradil. Tím způsobem on sám pobil celé vojsko nepřátelské na caparty; ale jeden voják ťal jej do nohy. Král to viděl, vzal polovici svého šátku a nohu mu zavinul, a druhou polovici si nechal.
Když se vojna skončila, jel náš rytíř zase k lípě a tam všecko vrátil. Tu se ten král nikterak nemohl dovědět, kdo ten hrdina byl, i vyslal své sloužící, aby hledali takového, který by měl roztátou nohu a zavázanou polovicí jeho vlastního šátku. Dlouho, dlouho nemohli sloužící takového člověka najít, neb chodili jen k bohatým pánům. Tedy král jim vzkázal, aby každému člověku v celém království nohy prohlíželi.
Tím způsobem přišli také do chalupy, kde ti dva moudří synkové seděli při obědě a jejich hloupý bratr pekl si v popelu kobližky. I kterak se podivili, když u toho peciválka spatřili rozťatou nohu, zavázanou polovicí šátku! Ale peciválek nikterak nechtěl jim od svých kobližek jít.
Staršímu služebníkovi bylo toho líto, aby dcerka jeho krále, taková způsobná královnička, takového prostého chlapa měla dostat, i byl by ji sám za ženu rád dostal. V tom úmyslu, když přišli do lesa, kudy jejich cesta šla, zabil napřed svého druha a potom toho ubožáka, pak si sám nohu rozťal a zavázal tou polovicí šátku, kterou vzal zabitému. A tak přišel ke králi. I byl to člověk způsobný, a proto král i jeho dcerka rádi tomu byli.
Ale ten poctivý stařeček viděl tu vraždu, i přistoupil k těm zabitým, vzbudil je a řekl jim:
„Vstaňte a jděte, neb královnička má zítra mít svatbu.“
Tak oni oba dva rychle pospíšili do hlavního města a šli přímo k samému králi a všecko mu vypověděli: jak je ten sloužící zabil a sobě nohu rozřízl.
Ten král dal si hned ho zavolat a otázal se ho, co by asi takový zasloužil, který by tak a tak udělal. A on odpověděl na to králi:
„Takový nezaslouží nic jiného, než aby ho železnými branami roztrhali.“
Neb se nijak nenadál, že by jeho zrada mohla vyjít najevo.
Tu řekl mu král:
„Jakou smrt ustanovil jsi sobě sám, takovou z toho světa sejdeš.“
I dal čtyři černé voly do železných bran zapřáhnout a sloužícího roztrhat. A ten hloupý dostal tu královskou dcerku za ženu a byla veliká hostina.
Já tam taky byl, jedl a pil jsem i tancoval; ale špatně mi při té hostině posloužili; dali mi skleněné střevíce, papírový kabát a máselný klobouk. Jak jsem se při tanci zahřál, máslo se rozpustilo, papír se roztrhal a sklo roztlouklo. Tak mě potom nabili do děla a vystřelili, takže jsem až sem přiletěl za stůl a tu sedím. A ti dva mladí manželé jsou po tu dobu ještě živi, jedí, pijí a jsou veselí, jestliže včera neumřeli.