Třetí přání

Bylo, nebylo; žil, nežil kdysi jeden chalupník. Jmenoval se Petr a byl na celém tom širém světě dočista sám. Bydlil na samotě u pole a s lidmi se stýkal jen při občasných pochůzkách, kdy musel do města. Však stalo se, že při jedné takové obchůzce spatřil překrásnou dívku a tuze se mu zalíbila. I on té dívce učaroval. Nezbývalo mu tedy, než se s ní seznámit. Jmenovala se Pavla. Netrvalo to dlouho a byla svatba. Žili spolu šťastně a jaký tedy div, když se jim zanedlouho narodil syn Patrik. Petr i Pavla byli šťastní a spokojení lidé. Měli se tuze rádi a jisté je, že se stále milovali. Ale jak už to v životě i pohádkách bývá, časem z nich horká a žhavá vášeň vyprchala. Hřejivé teplo bylo pryč. Není tedy divu, že se Pavla nastudila. Jejich dítě však bylo sotva peřince odrostlé a tak vyžadovalo neustálou péči. A naše starostlivá maminka, ač sama nemocná, mu jí poskytovala celou svojí silou a duší.
Zlý osud tomu chtěl, že Pavla byla něžné a tuze křehké stvoření a tak se tedy stalo, co muselo. Pavla zemřela.
To bylo smutku. Chalupa, jako by byla najednou prázdná a studená. Otec Petr se dlouho a často bezcílně toulal po okolí, nikde neměl stání, nic ho netěšilo. Vyčerpán se vracel domů a pak trávíval dlouhé chvíle se svým synem. V těch šťastnějších chvilkách se mu stávalo, že zapomněl na svoji bolest. Vždyť pokaždé, když měl synka v náručí, měl pocit, že je milovaná Pavlína s ním. Byl jí tolik, tolik podobný.
Jak plynuly dny, lidé v okolí zapomínali na bolest, jež přináší smrt. Život nabyl vrchu a každodenní starosti dávali lidem zapomenout. Tak přišel den, kdy i Petr se musel vrátit ke svým každodenním činnostem. Nastali jim krušné časy. Otec měl najednou ke svým povinnostem přidat i starosti matky. Těžko, přetěžko se jim žilo, otci i synovi.
Pak se to jednoho dne změnilo. Do chalupy přibyla nová hospodyně a Patrik dostal novou maminku. Nebyla to ta pravá maminka, voněla jinak, chutnala jinak. Ovšem dokázala uspokojit potřeby jeden a půlletého chlapce a tak, jak šel čas, se přeci jen pravou maminkou stala. Na Pavlu už si Patrik nevzpomínal, tenkrát byl ještě příliš mladý.
Jiřina byla silná žena. Domácnost vzala pevně do svých rukou a všem dala pocit rodinné sounáležitosti. A ještě něco jim dala. Petrovi syna a Patrikovi brášku. Honza se jmenoval.
Roky míjely a chlapci vyrůstali v klidném rodinném zázemí. Jistě se zde není třeba příliš zmiňovat, že i v této rodině se čas od času semlela nějaká ta hádka. Nikdy to nebylo nic příliš vážného. Snad jenom párkrát bouře přerostla v uragán. To pak většinou končívalo matčiným kvapným odchodem z místnosti, kdy při slovech "čert Tě vem" bouchla dveřmi.
Jednou, bylo to pár dní před sedmými narozeninami Patrika, se děti rozhodli, že si na oslavu chytí rybu. Vybavili se otcovo rybářským náčiním, na zahrádce vykopali pár červů a vyrazili k nedaleké tůňce, kde již několikrát s tátou lovili.
Za chvíli na to, stáli u malého rybníčku, který byl napájen podzemním pramenem a na jižní straně volně odtékal, tvoříc svižnou bystřinku. Nikdo už nevěděl kdy se tam ryby objevily poprvé, ale faktem zůstávalo, že se jim v tůni dařilo. Měli zde hojnost přirozené potravy a tak si pramálo všímali podivných stvoření vysedávajících na březích. To pak často od hladiny sestupoval temný kuželový stín a ve vodě se objevovali roztodivní tvorečci. Před takovými záhadami bylo lépe se schovat pěkně u dna a počkat až stíny odtáhnou. A tak vyrušeních stále ubývalo a i procento pohřešovaných v tůni pomalu klesalo.
Pouze mezi lidem se začalo říkat, že ryby z tůně chodí na háček jen potřebným.
Ať už na tom bylo něco pravdy, či to byla jen další z řady lidských historek, děti nezaváhali a nahodily udičku. Vždyť oni si právě nyní připadali jako ti zmiňovaní "potřební" (i když jen v tom smyslu slova, které ve svém věku znali).
Nad údolím se trhala mlha a v dáli začalo vystrkovat své ohnivé růžky i hřejivé sluníčko. Kluci tiše seděli na břehu a pozorovali napjatě splávek. Příroda jako by čekala s nimi. Všude byl klid, jen nedaleké osiky rušily ticho trvalým šelestem ve větvích. To západní vítr se proháněl v jejich korunách.
Pak se voda zčeřila a od splávku se v divokém rytmu rozběhla kola po hladině. Vlasec se napjal a uvolnil, zase se napjal a zase uvolnil. Tak to šlo v rychlém sledu několikrát po sobě, až konečně splávek trvale zmizel pod hladinou. Kluci již dále nedokázali ovládat své vzrušení a s hlasitým rykem se vrhli k prutu. Začal divoký zápas. Na jedné straně touha po úspěchu, na straně druhé, chuť žít.
Avšak byl to nerovný boj a brzy bylo jasné kdo zvítězí. Tančící vír vody se neustále přibližoval břehu. Tu mladší z hochů, byl to Honza, přiskočil až na samý kraj, kde s podběrákem v ruce zahájil poslední část výlovu. Ani nyní to nebylo tak jednoduché. Ryba jako by tušila co následuje a s vypětím veškerých zbylých sil, unikala neustále dotírající síti. Marně.
Jaká byla jejich radost, když se ji povedlo dostat do podběráku a jaké teprve bylo jejich překvapení, když ji prvně spatřily. Skrz oka sítě na ně němě zírala zlatá ryba. Kluci vytřeštili oči a v tupém úžasu jim poklesla čelist. V té chvíli připomínali ryby více, než sám jejich úlovek.
První se vzpamatoval Honza.
„Mám jí! Mám jí!“
„Né, to já jí mám. Je moje!“ přeskakoval hlásek Patrikovi.
A právě v té chvíli, se stalo několik závažných věcí a omylů téměř současně.
Zlatá rybka s háčkem v tlamičce a v síti, vyřkla onu známou větu .....
„Když mě pustíš, splním Ti tři přání“ a obracela se přitom na Honzu, neboť z pohledu ryby, jí byl životu více nebezpečný. Omyl.
Malý Honza zatím, ryby si nevšímaje, dokončoval hádku s nevlastním bratrem.
„Ne, néé. Čert Tě vem, ale ta ryba je moje!“
Omyl.
Bylo vyřčeno první přání!
Za milým Patrikem se znenadání vynořila temná postava. Byla tmavá a nezřetelná, jako kdyby stála v hlubokém stínu. O to více vystupovali její oči. Ty měla chladné, studené jako smrt a přitom tak pronikavé, až mráz po zádech přecházel. Byl to sám děsivý čert. Přistoupil těsně k Patrikovi, zeširoka rozepjal svůj plášť a … ustrnul. Následoval ostrý syčivý zvuk, to jak čert zavětřil. Jeho oči začali žhnout a ozvalo se tlumené zavrčení. Pak už se nestalo zhola nic.
Tak tam všichni čtyři stáli. Patrik zděšený hrůzou, neschopen jakéhokoli slova či pohybu. Ryba s mocí udržet čerta v tomto světě, nutíc ho do splnění přání. Čert hrozivě se tyčící nad tím čistým lidským mládětem s duší neposkvrněnou hříchem, na nějž peklo nemá nárok. Jen malý Honzík se třásl po celém těle, oči měl vykulené strachy a polohlasně brečel.
„Já nechci aby brášku vzal čert. Ať jde pryč“ štkal Honzík.
Bylo vyřčeno druhé přání!
Čert jak se objevil, tak také zmizel. Nezůstala po něm ani zdupaná tráva.
Chlapci se pomalu uklidnily a začali přemýšlet jak využít třetí přání. Už jim zbývá jenom jedno jediné, to úplně poslední. Co si mají přát? Je něco, co by chtěli oba a pro oba to bylo ze všech nej? Něco skutečně velkolepého.
A pak se Honzík odvážil vyslovit své závěrečné přání.
„Chci abys pro nás pro oba našla to nejlepší na tomto světě.“
To se zdálo být tuze těžké splnit, ale ryba si s tím opět poradila. Kolikrát již plnila podobné přání a vždy dosáhla spokojenosti.
Na stráni pod osikami se objevili tatínek s maminkou. Hoši se za nimi s radostí rozběhli a byli šťastní, že alespoň poslední přání, to třetí, se jim povedlo.