Tlusté prasátko

zobrazeno 57×

Vložil(a): jitkamety, 10. 6. 2016 18.13

Bylo ..... nebylo, ale možná přece jen bylo. Za jednou vesnicí stál dubový les a kousek od toho lesa žil bohatý sedlák a měl moc polí, měl moc dobytka a měl taky moc prasat. A vždycky o masopustě si jedno nebo dvě prasátka zabil, nadělal si z nich jitrnic a měl se jako pán, jen si hodoval.
Na kraji onoho lesa býval taky chudobný švec. Měl maličkou chaloupku jen s jedním okénkem, dvorek jako dlaň a nic víc. A protože často neměl do čeho píchnout a chalupa byla plná děcek, kolikrát mu kručelo v břiše.
Tak jednou o masopustě, když sedlák zase porazil prase, šel k němu švec s prosíkem. Sedlák se nad ním slitoval a dal mu pár jitrnic.
Druhý den se potkali a sedlák se ptal:
„Ševče, jak Vám ty jitrnice chutnaly?“
„Pantáto, ani se to nedá povědět. Škoda že jich nebylo víc.“
Sedlák mu povídá:
„Ty přece zůstáváš blízko lesa, vždyť Ty by sis mohl prase vychovat sám. Víš co? Až bude mít moje svině prasátka, já Ti jedno dám. Ale zadarmo to nebude. Uděláš mi za to pořádné pantofle. To Ti ale povídám, ať mi nejsou ty pantofle malé!“
Ševci se ta rada zamlouvala a horlivě kýval sedlákovi na jeho řeč. Jak se vrátil domů, hned se pustil do pantofli a pořád si říkal: Čím větší pantofle, tím větší prase! A ušil sedlákovi tak veliké pantofle, že je mohl obout jen na dřeváky. A zatím taky nakradl v panském lese dříví a postavil se ženou pěkný chlívek. Když přišel čas, sedlák mu dal prasátko, švec je zavřel do chlívku a těšil se, že vyroste a že si je zabije na jitrničky.
Za půl roku ho sedlák potká a ptá se:
„Jak Ti roste prasátko, kdy budeš mít zabijačku?“
Švec povídá zkroušeně:
„Pantáto, každý den se na ně chodím se ženou dívat, a je pořád stejné, malé jako kotě.“
„To je asi málo krmíte,“ povídal sedlák. „Vy bydlíte u samého lesa. Nasbírejte v lese žaludů, dejte mu je žrát a uvidíte, jak Vám poroste.“ Švec si to pamatoval, a jak přišel domů, sebral pytel, žena vzala nůši a šli na žaludy. Nanosili jich plný chlívek, nasypali je prasátku do koryta, a to byla podívaná! Prasátko už půl roku nic nežralo a teď se pustilo do milých žaludů, že do rána po nich nezbylo ani památky. A hned taky začalo růst a rostlo a rostlo a do rána rozvalilo chlívek. Prase bylo jako chlívek!
Švec běžel s tou novinkou k sedlákovi a ptal se ho, co má dělat. Sedlák povídá:
„Co bys dělal? Buď rád, že Vám prase roste. Zavři je do stodoly a nanoste mu žaludů, kolik sežere.“
Celý den sbíral švec se ženou a se všemi dětmi žaludy a nosili je v pytlích a nůších do stodoly. A do rána byly žaludy zase pryč a prase už narostlo jako stodola. Švec běžel celý vyjevený k sedlákovi a volal:
„Pantáto, co si mám počít? Prase je jako stodola!“
„Inu, tady není jiná pomoc, než že ho dáš zabít! Ale to nebude lehký kousek. S takovým prasetem by jeden řezník sám nic nepořídil. Běž do města a přiveď odtud všecky řezníky, co tam jsou.“ No, dobře, milý švec si sjednal ve městě šestnáct řezníků. U stodoly vybourali dvě stěny a sundali střechu, aby prase dostali ven. Vyvedli je za humna a tam je bilo šestnáct řezníků celých čtrnáct dní, a ještě jim celá vesnice pomáhala, než je porazili. To nebylo jenom tak! Pak nadělali jitrnice, každá byla velká jako plný pytel, a měli se pansky. Těch jitrnic byla celá hora! Udělali taky tlačenku a ta byla jako chalupa. Švec povídal:
„Tu tlačenku zavezu darem knížeti pánu.“
Ale na takovou obrovskou tlačenku byl každý vůz malý. No tak vystavěli žebřiňák o třech nápravách, celá vesnice pomáhala tlačenku na něj naložit, zapřáhli osm párů koní a jeli.
Ale jak přijeli na hráz rybníka, levé zadní kolo pod tíhou prasklo, vůz se naklonil na stranu a hrk ..... tlačenka spadla do rybníka. Hned byl rybník plný tlačenky a voda se vylila z břehů a zaplavila všecky louky a pole dokola. A vtom se začali slétat holubi a vrány z široka a daleka, byly jich celé mraky, a tlačenku zobali. Švec se dopálil, vzal pušku a bum mezi ně! Peří se z nich rozletělo a sypalo se na vesnici, jako by hustě chumelil sníh. Ale holubi a vrány odletěli na vysoký dub. Jak byl milý švec v ráži, pustil se za nimi, sundal si boty a lezl na dub. Než se nadál, něco pod ním povolilo a on padal a padal, až zapadl někam hluboko. Ten starý dub byl totiž vykotlaný a švec se do něho propadl.
Když tam ležel už asi šest neděl, dostal hlad a vzpomněl si, že má doma za dveřmi pilu a sekyru. Tak si řekl, že si pro ně zajde a že se odtud vyseká na světlo boží. Šel, šel, ale cesta vedla přes jeden les. Ten les byl sedm metrů dlouhý a sedm metrů široký, a není divu, že v něm švec zabloudil.
Bloudil v něm křížem krážem jednu zimu a sedm let, až přece jen šťastně našel cestu ven a dostal se domů a ševcoval zase dál. Jednou večer povídá švec ženě, že má na něco chuť.
„Tak si zajdi na půdu, visí tam ještě kus šunky z toho kapitálního prasete,“ radila mu ševcová.
On si vzal ševcovský nůž a šel nahoru. Ale utekl večer, uběhl druhý den a třetí den ..... švec se nevracel. Uběhlo sedm let a jedna zima a po milém ševci ani památky. Nešťastná ševcová už ho oplakávala. Takhle jednou v zimě k nim přišla kmotra na návštěvu a ševcová jí chtěla uříznout kousek šunky na pohoštění. Šla na půdu, ale jak zavadila o šunku, ozval se z ní náramný šramot a křik. „Co to je? Co to je?“ ulekla se ševcová a volala kmotru, aby se šla taky na ta kouzla podívat.
Jak se na šunku podívaly zblízka, obě zkoprněly. Co si myslíte, že v ní našly? Vytáhly z ní milého ševce, živého a zdravého, a v těle byl kulaťoučký jako soudek. On se tenkrát do té šunky zakousal s takovou chutí, že ji kousal a kousal sedm let a jednu zimu, až ji celou vykousal. Nezbylo z ní nic než jen ta prázdná a holá kůže. Švec si ji prohlížel a povídal:
„Z té by byly pěkné boty do mokra, protože je hodně mastná!“ Posadil se za verpánek, vzal do ruky ševcovský nůž a dratev a šil, až si ušil pěkné boty. Jednou si v nich vyšlápl ven a lehl si na chvilku pod hrušku a tam usnul. Tu najednou přiběhli z vesnice psi, ty boty jim zavoněly, dali se do nich, až mu je dočista sežrali. A tak byl konec tomu velikánskému praseti i jitrničkám, byl konec té velikánské tlačence i velikánské šunce i ševcovským botám a je konec i téhle pohádce. 

Máte i Vy oblíbenou pohádku, o kterou se chcete podělit? Přidejte ji.

Sdílejte:   | 
0

Diskuze k této stránce (0 příspěvků)

Pro přidání příspěvku je nutné se přihlásit nebo zaregistrovat.

Zatím zde není žádný příspěvek.

Naši partneři

© 2013 - 2016 ProMaminky.cz | design and code by Werner Dweight