Terezka a skřítek

zobrazeno 32×

Vložil(a): jitkamety, 15. 3. 2016 14.20

Terezka byla malá holčička, čtyř nebo pětiletá, nevím to přesně, nechtěla mi to nikdy povědět. To víte, ženské se nerady přiznávají, kolik je jim let. Ale protože nechodila ještě do školy, a byla přece dosti velká, a protože nešišlala a dovedla už psát tiskací písmena, soudím, že nebyla starší, než jak jsem řekl.
Terezka byla hezká holčička a nejhezčí na ní byly zdravé, červené tváře a pěkné, husté vlasy. Ty vlasy měly barvu jako zvadlé listí, trochu do žlutá a trochu do ruda, a když na ně zasvítilo slunce, blýskaly se jako zlaté. Terezka je nosívala podvázané modrou stuhou, která jí seděla na hlavě jako veliký motýl. Počkejte, a řečí Vám ta holčička měla, ta když se dala do povídání, tak nevěděla, kdy přestat. Ale tomu se nedivte. Byla většinou sama a neměla s kým hovořit.
Proč byla sama? Protože její rodiče měli obchod a odcházeli do něho na celý den a nechávali Terezku doma se starou hospodyní. Hospodyně se jmenovala Anna ..... Terezka jí říkala Háta a byla hodná a mrzutá. Mrzutá byla proto, že byla stará a myslela si, že je té práce a těch starostí s dítětem na ni mnoho a že by měla právo také si jednou dosyta odpočinout. A hodná? Nu, hodná byla proto, že byla vůbec hodná, ale hlavně proto, že měla Terezku ráda jako vlastní. To jí ovšem nevadilo, aby na ni nebručela a neříkala jí neustále:
„Teď si, prosím Tě, trochu hraj a dej mi alespoň chvilku pokoj. Vždyť z toho Tvého povídání by se člověku hlava rozskočila.“
A tak si Terezka hrála sama ve veliké jídelně, kde byl měkký koberec a kde hučela bílá kachlová kamna, hrála si na maminku a na školu, na kupce a na vaření, na listonoše a na bábu kaštanářku, na švadlenu a na paní doktorku, na dámu v kavárně a na květinářku, na automobilovou závodnici a na paní z parku, která prodává lístky na sedadla. A když si už na všechno vyhrála a všechno ji omrzelo a Háta ji znovu a znovu vyhazovala z kuchyně, že na ni nemá kdy, přilepila se nosíkem na okenní tabulku a dívala se do ulice.
Dívat se oknem na ulici není špatná zábava. Hlavně je-li ta ulice alespoň tak živá, jako byla ta, ve které bydlila Terezka. Byt byl ve zvýšeném přízemí a to mělo tu výhodu, že se Terezka nemusela dívat na svět příliš zvysoka a vidět lidem místo tváří jen střechy klobouků. Na ulici jezdily automobily: dopoledne více nákladní, odpoledne více osobní. To byste neřekli, co takový automobil naložený pivními sudy dovede způsobit za hřmot. Vah se jako zkáza světa, a když jede mimo, dům se otřásá jako při zemětřesení. Y Terezce bývá malá dušička. Ale Terezka se nebojí, neboť právě v tu chvíli je námořním kapitánem a nákladní automobil je parníkem, který ona řídí v bouři.
Ke kupci naproti, kam chodí nakupovat také Háta, neustále někdo vchází. A protože jsou to většinou ženy, Terezčino ženské srdce je uspokojeno. Nu, hleďme, jak se tahle dnes vymódila, říká si docela tak, jak to slyší říkat maminku nebo Hátu. A ohrnuje pohrdavě spodní ret. Ale běží-li ulicí pes, zapomene Terezka na všechno ostatní a věnuje svou pozornost jenom jemu. Terezka je velká milovnice psů, ale rodiče tvrdohlavě a umíněně odmítají koupit jí nějakého. Třeba takovéhohle, docela malinkého, anebo takovéhohle bernardýna. Terezce by to bylo jedno, jen kdyby to byl pes. Sleduje psa na ulici a mazlí se s ním v duchu, dokud chlupáč nezmizí za rohem.
Ale nakonec Terezku unaví a omrzí dívat se oknem. Stulí se do kouta velké pohovky, zahrabe se do měkkých ozdobných polštářů a představuje si, že jede vlakem někam daleko, velmi daleko, až tam, kde jsou sloni, opice a pštrosi, kde rostou datle, fíky a banány. Bude mít opičku a bude ji nosit na rameni, chytne si pštrosa a bude na něm jezdit a slon jí natrhá datle z vysokých štíhlých palem. A protože venku se stmívá a v pokoji začíná být šero, je to všechno skoro pravda, alespoň Terezka tomu pevně věří. Je slyšet vzdálené zvonce tramvají, houkání automobilů, tlumený hukot a šum ulice, zní to, jako by někde daleko tekla řeka přes jez a někde blízko za zdí se sunul nekonečný had. Hodiny na příborníku odbíjejí jasným hlasem pět a Terezka, která už do vede počítat do deseti a ví, že rodiče přicházejí o sedmé, si říká:
„Ještě nepřijdou, ještě dlouho ne.“
Začíná být smutná a myslí si:
Pročpak musím být pořád sama? To všechny děti musí být tak samy? Alespoň kdybych tu měla někoho, s kým bych si mohla popovídat a pohrát. Někoho jiného než Hátu, která teď myje nádobí, a kdybych šla za ní, bručela by, abych ji nezdržovala, a posílala by mě, abych si šla hrát. Chtěla bych si hrát, ale ne sama. Už mě to přestává bavit. Chtěla bych si hrát s někým. Kdybych tak měla skřítka! Řekla bych mu .....
„Co bys mu řekla?“ praví někdo jasným stříbrným hlasem.
Terezka se napřed vyleká a pak se nakloní, aby viděla, kdo to mluví, neboť se jí zdá, že ten, kdo promluvil, stojí vedle pohovky. Stojí tam opravdu. Je malý, dosahuje sotva k okraji pohovky, ale to nevadí a Terezka hned cítí, že s ním musí mluvit právě tak uctivě jako s rodiči.
„Vy jste mě ale vylekal! Kde jste se tu tak najednou vzal? A poslouchejte, Vy jste skřítek? Já jsem na Vás zrovna myslela.“
Mužík vyskočil na pohovku a posadil se na velký polštář vedle Terezky.
„Nejvíc se mi na Tobě líbí,“ řekl, „že se mě nebojíš. Copak jsi už někdy viděla nějakého skřítka?“
„Ne,“ odpověděla Terezka. „Živého ne, jenom nakresleného v pohádkových knížkách. A ti vypadají jinak než Vy. Mívají dlouhé šedivé vousky a šaškovské čepičky. A Vy zatím vyhlížíte jako každý jiný. Ale líbíte se mi rozhodně víc.“
Skřítek si polichoceně pomnul bradu, posadil se pohodlněji a řekl:
„To jsem rád. To jsem opravdu rád.“
Terezka začala být zvědavá. Naklonila se důvěrně ke skřítkovi a řekla, zapomínajíc na zdvořilost:
„Ale teď, když Tě tu mám, musíš mi všecko o sobě povědět. Kde ses tu vzal, odkud jsi sem přišel, kde bydlíš a co děláš.“
Když Terezka spustila svou vyřídilku, brněly uši každého, kdo byl nablízku. Skřítek se také za ně popadl a řekl uznale:
„Děvče, Tobě ta pusa ale jede. Počkej chvilku a povím Ti všechno, co chceš vědět. Kde jsem se tu vzal? Nu, objevil jsem se. Odkud jsem přišel? To bych sám rád věděl. Kde bydlím? Ve Tvé obrazotvornosti. A co dělám? Udělám všechno rozumné, co si budeš přát.“
Terezka naslouchala pozorně, ale nakonec zavrtěla nespokojeně hlavou. Nu, tohle je nějaký pleska, tenhle skřítek. Kdopak mu má rozumět?
„Co je to obrazotvornost?“ otázala se.
„To je nejkrásnější země na světě. Květiny v ní nejvíce voní a ptáci nejlépe zpívají. A stane se v ní všecko, nač si pomyslíš.“
„Chtěla bych tam být,“ povzdychla si Terezka toužebně.
„Vždyť tam jsi,“ tvrdil skřítek.
Ale Terezka se rozzlobila a křičela:
„Nikde nejsem. Nedělej si ze mne blázny. Jsem v našem pokoji.“
Skřítek si polekaně odsedí a pak ji začal konejšit.
„Nekřič tak. Copak kdyby Tě někdo zaslechl a přišel na nás. Musel bych zmizet a ty by ses nikdy nedostala, kam si přeješ. Řekni jen, kde bys chtěla nejraději být?“
Terezka usilovně přemýšlí a jako vždy cucá přitom prst.
„V zoologické zahradě,“ řekne konečně.
„Tak pojď, půjdeme,“ prohlásí skřítek a vezme ji za ruku.
Slezou z pohovky a dají se na cestu. A hle, není už šero, ale pěkně jasno. A zdá se opravdu, že nejsme v naší jídelně, nýbrž v zoologické zahradě. Aspoň tadyhle, co stál příborník, stojí teď klec se lvy. Je jich tam plno a většinou leží a spí. Jenom jeden z nich, a to bude ten největší, se prochází dlouhými pružnými kroky sem a tam a mrská přitom ocasem. A má nádhernou hustou hřívu, nejhustší hřívu ze všech lvů na světě. Terezka by mu do ní chtěla vjet všemi deseti a zatřepat jím. Vždycky když vidí lva, třeba na obrázku, si to přeje. Přistoupí blíže ke kleci a řekne:
„Já ho zatahám.“
Ale skřítek se poleká.
„To nemůžeš!“ křičí a táhne ji za ruku pryč. „Vždyť by Tě mohl pokousat.“
Ale Terezka se nechce jen tak vzdát. Skřítek přece řekl, že jsou v zemi, kde se stane všechno, co si bude přát. Vzpouzí se a křičí:
„Ale já chci a chci a chci!“
A dupe přitom, až podlaha duní.
„Nekřič, prosím Tě, nekřič,“ žadoní skřítek. „Někdo Tě uslyší a přiběhne na nás.“
A opravdu, je slyšet dupot těžkých kroků.
„To je slon!“ vykřikne Terezka. „Odvázal se a běží na nás. Utečme!“
Ale nebyl to slon. Dveře jídelny zařinčely a někdo otočil vypínačem. A ihned se rozlilo ostré světlo, daleko ostřejší, než bylo v zemi obrazotvornosti. Však také zmizela klec se lvy a místo ní tu stál příborník a po skřítkovi ani památky.
„Co tu tak křičíš potmě?“ ptala se Háta.
A Terezka křičela dál:
„Proč jste rozsvěcovala, Háto? Teď mi utekl.“
„Kdo Ti utekl?“
„No skřítek přece.“
Hospodyně si zhluboka vzdychla.
„Ta holka se z těch pohádek zblázní,“ řekla a začala stahovat záclony v oknech, aby nebylo vidět z ulice do bytu.
Ale Terezka neustávala plakat.
„Nezblázním se,“ vzlykala. „Chci jenom svého skřítka!“

Máte i Vy oblíbenou pohádku, o kterou se chcete podělit? Přidejte ji.

Sdílejte:   | 
0

Diskuze k této stránce (0 příspěvků)

Pro přidání příspěvku je nutné se přihlásit nebo zaregistrovat.

Zatím zde není žádný příspěvek.

Naši partneři

© 2013 - 2016 ProMaminky.cz | design and code by Werner Dweight