Templář Čičos

zobrazeno 46×

Vložil(a): jitkamety, 10. 6. 2016 18.14

Kterak ze Svaté země se vrátil a zemanku za ženu si vzal, a jak potom pro porušení řádového slibu byl bez milosti sťat

Nedaleko Mikulova na Pavlovských kopcích byl do samé skály postaven hrad Klentnice. Tak jako orlí hnízdo čněl vždy k nebi a po dlouhý čas odolával všem nepřátelům. Jednoho dne se tu objevil templář Čičos, statný a nebojácný muž nezvyklého jména. Vzal na sebe úřad kastelána, hrad znovu opevnil a začal se starat o svoje poddané. Vše se to dělo v pevné víře v boha i lepší časy. Ale ty nepřicházely. Když se Tataři přihnali z uherské strany, plenili a loupili moravskou zemi. Lidé se snažili zachránit, co se dalo. Ale mnoho toho nezachránili, někdy jen holé životy. Když pak nepřátelé popleněnou zemi opustili, znovu se lidé vraceli do svých domovů a znovu stavěli pobořené a vypálené chalupy, obdělávali pole a vinohrady. Přitom se modlili k bohu, aby od nich odvrátil všechna nebezpečenství. Rytíř Čičos byl válečné vřavě zvyklý. Nejednou viděl téci lidskou krev v cizí zemi, ale doma tomu bylo jinak. Jako každý pták brání své vlastní hnízdo, bránil i on svůj hrad a bylo mu teskno z té lidské bídy kolem dokola.
Při jednom tatarském vpádu přišla na hrad z nedaleké tvrze zemanova dcera. Ona sama se zachránila, protože se ukryla v polích nedaleko rybníka, ostatní byli pobiti a tvrz zapálena. Zemanka přišla k rytíři a prosila ho o pomoc. Když ji vyslechl, řekl:
„Zůstaň tady, zemanko, dokud nebude v kraji tak bezpečno, abys mohla na tvrzi hospodařit. Na Klentnici je potřeba každé pracovité ruky, zahálet tady nemusíš!“ A mladá zemanka na hradě zůstala, i když rytíř věděl, že by s jeho rozhodnutím čejkovický komtur nikdy nesouhlasil. Žádná žena nesměla pobývat na templářském hradě. Teď však nebyl čas dodržovat všechny zákazy a nařízení, lidé potřebovali pomoci a zemanka střechu nad hlavou.
Mladá dívka nikdy nevycházela z hradu, a tak o ní nikdo nevěděl. Pomáhala při kuchyni, anebo si sama nějakou práci vyhledala, aby se pánu nějak zavděčila. Rytíř Čičos už nebyl mladý. Zdraví a krásu mu vzala válečná léta ve Svaté zemi. Nyní seděl nejraději u teplého krbu a hřál se. Z hradu vyjížděl na koni málokdy. Zemanka se o něj dobře starala a vařila mu všelijaké koření; rytíř brzy pookřál a cítil se svěží jako mladík.
Když jednou seděl s ní sám u jednoho stolu, rozhovořil se:
„Co jsi u nás, zemanko, rozkvetla jsi jako růžička! O mne se staráš poctivě, ale tím si tvrz nepostavíš. Jednou už musíš myslet na sebe!“
Ale ona se zasmála jako hrdlička a nechtěla o tvrzi ani slyšet.
„Mně je tu dobře, pane! Jiného domova nepotřebuji, dokud mne Ty z hradu nevyženeš.“
„A proč bych Tě vyháněl?“ bránil se rytíř. „Po pravdě Ti však povím, že tu jen tak spolu žít nemůžeme. Na ženicha jsem už starý, ale líbíš se mi. Jestli mne budeš chtít za muže, vezmu si Tě celému světu navzdory.“
Zemanka se nezdráhala. Nikoho na světě neměla a v těch zlých časech všichni lidé potřebovali mít někde domov. Dala tedy rytíři slovo a do týdne byla jeho ženou. Na Klentnici žili spolu v lásce a spokojenosti. Čeleď si paní rytířky vážila a nebylo nikoho, kdo by jí byl jenom slovem ublížil. Jen rytíř míval někdy bezesné noci, když si vzpomněl na templářského komtura a na svůj řádový slib, který ho zavazoval, že bude žít do smrti bez ženy. Život ho ale mnohému naučil a ženy si vážil jako každého poctivého člověka.
Jednou zase nemohl usnout a žena vedle něho na lůžku také nespala. Ptala se ho, co ho trápí. Rytíř se zdráhal povědět jí pravdu, a proto řekl:
„Mám strach, že se nám jednou něco zlého přihodí, potom bude konec pokojným dnům na Klentnici.“
„A co by se nám mělo zlého přihodit? Klentnický hrad je pevný a Ty ho s čeledí dovedeš ubránit. V hradní studni je voda po celý rok a zásob máme plné komory. Kdyby nás nepřítel oblehl, vydržíme. Jen si nedělej starosti!“
Rytíř se nechal svou ženou utěšit, neměl odvahu jí povědět celou pravdu. Čekala dítě, a když se jí narodil synek, všichni na hradě měli z něho velikou radost. Rytíř dal narazit sud pálavského vína a pilo se na synkovo zdraví několik dní a nocí. Ta radost však netrvala dlouho. Jednoho dne se objevili nedaleko hradu jezdci na koních a hnali se strmou cestou nahoru. Stráže rytíři hlásily, že na Klentnici jede čejkovický komtur.
„Pro boha živého!“ vykřikl rytíř. Hned se opásal dlouhým mečem a spěchal k paní do komnaty.
Ta už také slyšela, že budou mít na hradě hosty, a strojila se. Když uviděla muže ve dveřích a jeho ustaranou tvář, ptala se ho, co se zlého přihodilo. Rytíř Čičos ženu políbil a našel si novou výmluvu.
„Náš synek nemá ještě jména ani není pokřtěn. Poprosíme tedy komtura, aby mu šel za kmotra. Kdyby se cokoliv ale dělo, stůj s ním při mně a neopouštěj mne!“ Rytířka se divila jeho divné řeči. Na vyptávání ale nebyl čas.
„To Ti slibuji, že vždy budu stát při Tobě jako věrná žena. A chceš-li, sama komtura poprosím o kmotrovství.“
Když potom sešli dolů, houf jezdců v bílých pláštích vjel do nádvoří a každému z nich zářil na prsou červený kříž templářského řádu. Rytíř Čičos jim vyšel s rytířkou vstříc. Sotva rytíři—templáři seskočili s koní, postavili se kolem nich do kruhu a sáhli po mečích. Rytířka viděla, že jde o život, a přitiskla synka k srdci, až zaplakal.
O dva kroky vystoupil z řady komtur a přísným pohledem změřil rytíře. Potom promluvil ostrým hlasem, který mrazil až do morku kostí. „Kde máš plášť s řádovým křížem, rytíři Čičosi?“
„Nejsem ho už hoden, komture! Ale pořád věrně sloužím Tvojí milosti!“ odpověděl rytíř pokorně.
„Dozvěděl jsem se a nyní na vlastní oči vidím, že jsi porušil řádový slib. Víš dobře, že Tě za to stihne zasloužený trest.“
„Milost, komture! Milost! Buď ke mně milosrdný!“ prosil rytíř.
Když rytířka slyšela, co jejího muže čeká, padla před komturem na kolena a s nářkem ho prosila.
„Buď milosrdný, komture! Nevím, co můj muž zlého učinil, ale při životě našeho syna ho ušetři! Na kolenou Tě prosím!“
Komtur na ni ani nepohlédl, jen přísným zrakem pořád měřil rytíře Čičose. Ten viděl, že je komtur neoblomný. Odpásal tedy meč a podal mu ho. V duchu se loučil se vším, co mu bylo na tomto světě drahé.
„Jsem Tebe poslušen, komture! Dbej však milosrdenství, můj syn není ještě pokřtěn.“
„Ano pane!“ volala rytířka. „Ještě jsme ho nepokřtili, protože jsme chtěli Tvoji milost požádat o kmotrovství.“
Ale komtur byl k její žádosti hluchý, nebyla hodna jeho milosti.
„Neodmítej prosbu nešťastné ženy. Je nevinná a o mé vině nic neví,“ řekl rytíř, na kolena však nepoklekl, ani jinak se mu nepokořil.
Komtur se obrátil ke svým nejbližším a poručil jim, aby přinesli v helmici z hradní studně vodu. Rytířka přistoupila blíže a komtur pokřtil po krátké modlitbě Čičosova syna jménem Orfanus.
„Orfanus! Orfanus!“ opakovali po něm templáři vítězně. Když to rytíř Čičos uslyšel, padl na kolena a vykřikl: „Orfanus! Sirotek!“
Rytířka to však nepochopila a dívala se s údivem, jak komturovi podali Čičosův meč a on jej přelomil ve dví. V té chvíli nabyl rozsudek svého práva. Templáři vzali rytířce syna z náručí a potom jí i rytíři Čičosovi sťali mečem hlavy. Když krutý ortel vykonali, pobili všechnu hradní čeládku. Jen jeden pacholek jim utekl. Jak viděl, co se děje, skočil s hradeb dolů a náhodou se nezabil. Potom utíkal pryč, co mu síly stačily, jen aby templářům unikl. Daleko od Klentnice padl v houštině, a tak si zachránil holý život.
Templáři zničili, co se zničit dalo. Nikoho a ničeho nešetřili. Než odjeli, hrad Klentnici zapálili a malého Orfana odvezli s sebou.
Léta ubíhala a lidé pod Klentnici stále vzpomínali na spravedlivého a dobrého rytíře Čičose a rytířku. Hrad dostal nové jméno, začali mu říkat Sirotčí Hrady. Jeden stařík, kterého měli všichni za blázna, pořád chodil nahoru na hrad a něco tam hledal. Jinak se hradu všichni vyhýbali.
Jednou kvečeru přijel na Sirotčí Hrady neznámý rytíř na koni. Na sobě měl bílý templářský plášť s červeným křížem. Když koně uvázal u brány, vešel sám dovnitř. Bláznivý stařík právě cosi kopal u studny a neslyšel ho. Když se templář u něho zastavil a zeptal se, co dělá, padl s hrozným nářkem na kolena. „Milost! Milost! Milost!“
„Co křičíš, starce? Vždyť se Ti nic zlého neděje.“
„Milost, pane! Nikomu jsem nic neřekl, ani slůvkem jsem se nikomu nezmínil, co tu páni udělali,“ naříkal stařík a objímal rytíři nohy. „Jen mne ušetři!“ Rytíř viděl, že se tu stalo něco nekalého, o čem stařík dobře věděl. Postavil ho nejdříve na nohy a potom mu důrazně řekl:
„Nic se Ti nestane, když mi povíš, co jsi viděl! Tobě se alespoň uleví a já se něco dozvím. Pověz čistou pravdu!“
Když stařík viděl, že mu templář neublíží, rychle se rozhlédl kolem. Nikoho třetího tu nebylo. Pusté zdi hradu trčely k nebi a ve staré věži krákaly vrány. „Já Ti to tedy povím, pane! Moc rád to řeknu. Snad potom budu moci spokojeně umřít.“ Pak se k rytíři naklonil a tichým hlasem, s očima vytřeštěnýma mu vyprávěl, jako by tu hrůzu znovu před sebou viděl.
Rytíř ho poslouchal a tváře mu bledly, nohy ho neunesly. Usedl na roubení studně a dal hlavu do dlaní. Stařík pokyvoval šedivou hlavou a dlouho vyprávěl. „Právě tady to bylo. Když jsem se vrátil, rytíř a rytířka byli porubáni. Ze zdí se už jenom kouřilo a nikoho živého tu nebylo. Tamhle u zdi jsem jim vykopal hrob a pohřbil je oba vedle sebe. Jenom synka jsem nenašel. Za ty roky jsem tu už kdejaký kout prokopal, ale nikde nic. Lidé mne mají za blázna, ale kdyby zažili to, co já jsem zažil, kdoví, jací by potom byli.“
Rytíř pohladil staříka po rameni a dal mu do ruky váček peněz, co měl u sebe. „Jsi dobrý muž a dobře bylo, žes tenkrát utekl. Jinak by mi tu pravdu nikdo nepověděl. Já jsem Orfanus!“
Stařík se ulekl, honem sebral hůl a belhal se pryč, co mu jen síly stačily. Už nechtěl nic vědět. Život mu byl dlouhý a nekonečný, plný bídy a hrůzy, která mu nikdy z paměti nevymizela. Templář ho nezdržoval.
Rytíř Orfanus byl od dětství vychován v templářském řádu. Když dospěl a složil řeholní sliby, oblékl bílý plášť s červeným křížem. Potom odjel s jinými bratřími do Svaté země, aby válčil proti pohanům. Mnohokrát byl raněn, mnohokrát na pokraji života a smrti. A přece se vrátil do země, odkud vyšel. Jeho starší řádový bratr mu před smrtí pověděl, že byl pokřtěn na Klentnici, víc už mu říci nemohl nebo nechtěl. Jinak nic o svých předcích nevěděl, nikoho z nich neznal. Když pak byl templářský řád zrušen, rytíř Orfanus neměl jiné cesty než se vrátit na klentnický hrad. A stařec mu náhodou pověděl, kde jeho otec a matka našli smrt, a on tady našel domov.
Od té doby žil rytíř Orfanus na Sirotčím Hradě. Ve staré věži si zbudoval prostou jizbu a v noci tam přespával. S nikým nemluvil, jen u studně se modlil. Lidé mu začali nosit jídlo a on jim za to dával trochu léčivých bylin.
Rytířův kůň zůstal na hradě, ale rytíř Orfanus už na něm nikdy nevyjel. A přece si lidé vyprávějí, že tam bílý rytíř jezdí za noci z Klentnice na Stolovou horu a na Turold jako šílený. To prý rytíř Orfanus nemá ani po smrti klidu a straší.

 

 

 

 

Máte i Vy oblíbenou pohádku, o kterou se chcete podělit? Přidejte ji.

Sdílejte:   | 
0

Diskuze k této stránce (0 příspěvků)

Pro přidání příspěvku je nutné se přihlásit nebo zaregistrovat.

Zatím zde není žádný příspěvek.

Naši partneři

© 2013 - 2016 ProMaminky.cz | design and code by Werner Dweight