Tátova pohádka o zlém čaroději

zobrazeno 46×

Vložil(a): vequi, 16. 1. 2016 16.15

V jedné zemi, která se tak trochu podobala té naší, žil zlý čaroděj. Na první pohled nebylo vidět, že je zlý. Měl dobrácký obličej, usměvavé oči, ale v jeho hlavě se líhly zlé myšlenky. Napadlo ho, že by se chtěl oženit s nejkrásnější princeznou na světě. A hned ji začal hledat. Do oka mu padla krásná dlouhovlasá holčička, která se velice podobala Marušce, co s ní chodíš do školky (do školy). „Tu musím mít!“ řekl si zlý čaroděj a hned začal přemýšlet, jak by ji mohl ukrást jejím starostlivým rodičům.

Nejdřív se holčičku pokusil nalákat na bonbóny a čokoládu.

„Já si od nikoho cizího nesmím nic brát,“ otočila se k němu Maruška zády a utekla. Čaroděj se rozzlobil, až se černé mraky seskupily na obloze a začalo pršet.

„Musím být chytřejší,“ umínil si a tentokrát holčičce přinesl krásnou panenku. „Podívej, Maruško, tuhle zlatovlásku pro tebe maminka vyhrála v jedné soutěži. Až si tě s panenkou vyfotím, můžeš si ji odnést domů,“ lákal holčičku k sobě do auta.

„Já se nejdřív musím zeptat maminky,“ na poslední chvíli Maruška couvla, ačkoliv panenka se jí moc líbila.

„Už nemusíš,“ odsekl čaroděj, „právě jsem dostal esemsku, že ji vyhrála jiná holčička.“ Nasedl do auta a měl takovou zlost, že se na nejbližší křižovatce srazilo osm aut.

Dlouho přemýšlel, jak má chytrou holčičku obelstít. Nakonec si půjčil malé štěňátko a Marušce tvrdil: „Zlí lidé chtějí zabít takováhle malá štěňátka. Mám jich doma pět a sám je nestačím nakrmit. Pomůžeš mi je zachránit? Ale musíme za nimi rychle, než umřou.“

Tentokrát Maruška zlému čaroději uvěřila, a aby zachránila štěňátka, na nic nečekala a nasedla k němu do auta. To však neměla dělat! Kouzlem ji uspal a odvezl ji na malý opuštěný ostrůvek uprostřed moře. Všichni Marušku hledali, ale marně.

Když už to vypadalo, že se holčička nikdy nevrátí, objevil se princ Jaroslav. Víš, jak se pozná princ? Je chytrý, odvážný a po boku nosí meč. „Já vaši Marušku zachráním,“ prohlásil a rodičům, kteří velice plakali, podal kapesník.

„Ale kde ji chceš hledat?“ divili se všichni známí i neznámí.

„Půjdu se zeptat přístavního obra. Je vysoký a vidí dál než my.“

„Přístavního obra? O něm jsme jakživi neslyšeli,“ kroutili hlavou Maruščini rodiče.

„Aby se nenudil, pracuje v přístavu jako jeřáb a často tak i vypadá. A už mě nezdržujte, musím jít,“ zamával jim princ, nasedl na kolo a uháněl k přístavu.

Velký jeřáb právě naložil poslední bednu na nákladní loď a měl volnou chvilku. Jeřábník odešel na oběd. Princ Jaroslav vyšplhal nahoru do jeho kabiny a oslovil odpočívajícího obra.

„Můj milý vysoký příteli, přišel jsem si k tobě pro radu a pro pomoc. Musím najít a zachránit princeznu Marušku.“ Trochu se bál, jestli s ním obr bude mluvit, ale vysoký přístavní jeřáb dobrácky pokýval ramenem.

„Ano, ano, krásnou Marušku jsem viděl. Zlý kouzelník ji odvezl na ostrov tímhle směrem,“ natočil obr rameno k obzoru přes moře.

„Pomoz mi ji zachránit,“ požádal obra princ Jaroslav.

„Jsem příliš velký a těžký. Přes moře se nedostanu. Ale jestli se nebojíš výšek, můžeš po mém ramenu vyšplhat až k místu, kde se zachytil šátek sluneční víly. Budeš-li chytrý a dokážeš-li ji přivolat, pomůže ti.“

Princ poděkoval za radu, vylezl z kabiny a šplhal vysoko nad zemí po ramenu jeřábu až k místu, kde se zachytil šátek lehoučký jako pavučina a třpytivý jako rosa na slunci. Když pohlédl k zemi, zatočila se mu hlava, a ve chvíli, kdy se do něj opřel větrný poryv, musel se vší silou držet, aby nespadl. Nakonec se mu podařilo šátek nacpat do kapsy a sešplhat ve zdraví dolů na zem.

„Jak jen mám přivolat sluneční vílu?“ vrtalo princi hlavou, když rozložil šátek na písčité pláži za přístavem. Aby lehoučký šátek neodnesl vítr, zatížil ho svým mečem. Zpod mraku vykouklo slunce a jeden z paprsků se zachytil na vyleštěné čepeli. Sluneční záblesk prince Jaroslava oslepil. Když si promnul oči, spatřil panenku stvořenou ze zlatého třpytu, jak se snaží vytáhnout šátek. Jenomže meč byl na vílu příliš těžký a nedokázala ho odstrčit.

„Dej mi můj šátek!“ obořila se na prince Jaroslava.

„Rád ti tvůj šátek vrátím... ale až mi pomůžeš zachránit princeznu Marušku.“

Víla zavrtěla hlavou: „Jsem jenom sluneční víla, neunesu ani tvůj meč. Jak bych ti asi mohla pomoct?“

„Potřebuju se dostat na ostrov zlého čaroděje.“

Víla se zamyslela a po chvilce přikývla: „Dobrá. Vytvořím pro tebe duhový most.“

Mořské vlny se náhle roztříštily do tisíce kapek a nad vodou se objevil duhový oblouk.

„Nastup si, jestli se nebojíš,“ vyzvala víla prince. Jaroslav sebral šátek i s mečem a vstoupil do vody, kde duhový most začínal. Přesun byl rychlejší než po jezdících schodech. Najednou stál na ostrově, kde se tyčil čarodějův zámek.

„A teď mi vrať šátek!“ dožadovala se víla.

„Ne, ne,“ zavrtěl princ Jaroslav hlavou, „nejdřív musím porazit zlého čaroděje.“ Šátek zavřel do kapsy se zipem a vytáhl meč.

„Obyčejným mečem čaroděje neporazíš,“ ušklíbla se víla.

„A nemůžeš z něj udělat kouzelný meč?“ zeptal se Jaroslav.

„A jaké kouzlo by měl mít?“

Vzpomněl si na obrovu radu. Musí rychle vymyslet něco chytrého. Ale co? Vtom dostal nápad.

„Přeji si, aby všechna zlá kouzla i myšlenky meč pohltil a vyměnil je za dobré.“

„A vrátíš mi potom můj šátek?“ ujišťovala se sluneční víla.

„Ano. Vrátím,“ přikývl Jaroslav.

„Polož svůj meč na zem, aby se v něm odráželo co nejvíc slunečního světla,“ požádala víla prince a přitiskla své třpytivé dlaně na lesklou čepel. Ta se rozzářila mohutným světlem, až si Jaroslav před tou září musel zakrýt oči.

„Hotovo. A teď mi vrať, co je moje.“ Natáhla ruku a princ do ní vložil pavučinově jemný šátek. Víla se zatočila ve slunci, zatřpytila se ve vzduchu a zmizela.

Omámený Jaroslav si promnul oči. „Já jsem ale hlupák,“ řekl si, když si uvědomil, že ještě nezachránil Marušku, a i kdyby se mu to podařilo, čeká je daleká cesta domů přes moře. Jak ji překonají bez vílí pomoci?

Zvedl svůj meč a v jeho čepeli se bíle rozhořelo slunce. Strach i špatné myšlenky se rázem z jeho mysli vytratily. Rázným krokem zamířil do zámku a meč zářil i ve stínu, kam už na něj slunce nedosáhlo. Čím temnější byly komnaty, kterými procházel, tím víc meč svítil.

„Kdo se to opovažuje rušit klid mého zámku?“ objevil se na chodbě proti němu zamračený zlý čaroděj.

„Přišel jsem si pro Marušku. Jejím rodičům se po ní stýská.“

„To bys mě nejdřív musel porazit!“ zahřímal čaroděj a i v jeho ruce se zaleskla zbraň.

„Jsem připraven k boji,“ pozdvihl Jaroslav svůj svítící meč.

„Hlupáku! Ani s tebou nemusím bojovat! Stačí mi takhle lusknout prsty a je po tobě!“ Čaroděj luskl, jenomže jiskřička smrtícího kouzla uvízla v princově meči. Čepel zazářila v odstínech duhy. Odražené světlo se vrátilo a zlého čaroděje oslepilo. Odhodil zbraň a zakryl si oči. Celý se rozklepal, až princ Jaroslav myslel, že je po něm. Ale nebylo. Najednou zdvihl hlavu a pohlédl na prince. Zloba se z jeho výrazu vytratila.

„Vítám tě na zámku. Promiň, nějak mi není dobře. Proč jsi za mnou přišel?“

„Jsem princ Jaroslav a chci odvézt princeznu Marušku domů.“

Čaroděj pohlédl na svítící meč, ještě jednou si promnul víčka a otevřel dveře do komnaty za svými zády.

„Princ Jaroslav je tady a rád by tě odvezl domů, Maruško. Co ty na to?“

Ve dveřích se objevila nejkrásnější princezna na světě a zářivě se na prince Jaroslava usmála. „Tys mě vysvobodil a vezmeš mě domů?“

„Sice zatím netuším, jak se dostaneme na pevninu, ale snad to nějak půjde,“ začervenal se princ a najednou nevěděl, kam s rukama.

„Moje kouzelná loď je vám k dispozici,“ doprovodil je čaroděj až na pobřeží, kde se na vlnách kolébala rychlá mořská plachetnice. Nasedli a čas jim spolu ubíhal tak rychle, že byli doma dřív, než si přáli.

To bylo slávy! Princ Jaroslav zachránil princeznu Marušku a jeho světélkující zbraň budila všude zaslouženou pozornost. No a jestli ti dva nezestárli, hrají si s kouzelným mečem dodnes.

Máte i Vy oblíbenou pohádku, o kterou se chcete podělit? Přidejte ji.

Sdílejte:   | 
0

Diskuze k této stránce (0 příspěvků)

Pro přidání příspěvku je nutné se přihlásit nebo zaregistrovat.

Zatím zde není žádný příspěvek.

Naši partneři

© 2013 - 2016 ProMaminky.cz | design and code by Werner Dweight