Tatarská princezna

Ne, proti cestování a poznávání cizích krajů a lidí rozhodně nic nemám, právě naopak, ale vše je potřeba dělat s mírou a rozumem. A to se právě o té tatarské princezně říci nedalo.
„Ale tatínku, vždyť už jsem velká,“ vyfňukávala si to na hodném otci chánovi takovým způsobem, který o její dospělosti právě moc nesvědčil.
„No jo, tak když chceš tak mermomocí cestovat, tak jeď někam na osvícený východ, třeba se podívej na Velkou čínskou zeď,“ radil chán.
„Ale tati, tam bylo každé malé dítě, já chci na západ, tam je aspoň pořádná civilizace,“ fňukala dál dcera.
„Při sám Čingischánovi, to nemyslíš vážně? Mezi ty barbary? Vždyť ani meče neumějí dělat do oblouku!“ děsil se otec.
„Já chci na západ, tam to chci všechno vidět,“ umíněně trvala na svém dcera, a protože byla jedináček a navíc trochu rozmazlená, po čase dosáhla svého. Tím ale její podivínství neskončilo.
Nejenže chtěla do nebezpečných končin prapodivných nevěřících psů, kteří neměli šikmé oči ani zahnuté meče, ale navíc chtěla cestovat bez solidního vojenského doprovodu! Prý že by tak byla příliš nápadná a že pojede jen se dvěma komornými a psíčkem, svým mazlíčkem.
To bylo na chána už moc. Rozčilil se tak, že princeznu zavřel na půl roku do věže a nechtěl ji ani vidět. Jenže po nějaké době ..... však to znáte ..... mu to přišlo líto a říkal si: co já jsem to za tátu? Vždyť co ona z toho života má? Pořád jen sedět na audiencích nebo si hrát v zahradě s pejskem ..... Vždyť ani u té Velké čínské zdi nebyla. A já ji tady držím ve věži!
A tak ji pustil ven, všecko jí dovolil, jen aspoň usmlouval dva dobré vojáky jako doprovod. Ty vojáky vybral velmi zodpovědně ..... chlapi statní jako hora, ovládající orientální bojová umění a věrnější a oddanější než psi. Museli se zavázat velikou a slavnostní přísahou, že princeznu neopustí a budou ji hlídat lip než oko v hlavě. Připravili tři povozy, které nebudily moc velkou pozornost, a tak tatarská princezna mohla vyrazit.
Zpočátku měl chán radost, že splnil velký sen princeznin, že je dobrým otcem a taky že chvíli konečně neslyší její fňukání. Jenže po nějaké době ..... však to taky znáte ..... se mu to rozleželo v hlavě a říkal si: při sám Čingischánovi, já jsem přece trdlo, svoji jedinou dceru pustím do takových nebezpečných končin jen s dvěma vojáky a vůbec, neměl jsem z nich radši udělat eunuchy? A co když je někdo přepadne, nebo někomu skočí na lep, je to holka nezkušená, třeba ji tam budou ukazovat v kleci jako nějaké exotické zvíře, nebo ji tam nějaký barbar podřízne kvůli šperkům, nebo se cestou dostane nějakému šejkovi do harému, nebo ji sežere dravá zvěř a kdoví čím se vlastně živí ti Evropané?, nebo dojde až na kraj světa, spadne dolů a zabije se. Takové hrozné myšlenky táhly chánovi hlavou a měl z toho špatné svědomí.
Princezna si naopak s ničím hlavu nedělala. Radovala se z nabyté svobody a poměrně rychle postupovala do evropské divočiny. Nutno říci, že ji všechno vycházelo dobře, jako často těm, kteří se bezhlavě vrhají do neznámého. Vystupovala samozřejmě inkognito, snažila se nebudit pozornost a poznávala cizí kraje a lidi.
Její nezkušenost a ztřeštěnost se jí ale přece jen vymstila. Nás mrzí, že se to stalo právě na Moravě, ale ..... kde nežijí zlí lidé? Taková země snad není a asi ani nebude.
Jednoho dne docestovala princezna do zvláštní krajiny. Nad širokými a hlubokými lužními lesy se zvedaly táhlé kopce a na úrodných políčkách pracovali dobři lidé. Proto také princezna nic zlého netušíc požádala o nocleh na hradě vypínajícím se na konci kopců. Bohužel tam vládl zlý a hamižný rytíř, který jen přemýšlel, jak nahromadit co nejvíce žlutého kovu. Je to vlastně velmi zvláštní ..... ten kov se nedá jíst, nedá se jim v noci přikrýt, nedá se obléci, nedá se s ním popovídat, nemůže Vám vyznat lásku či říct, že se na Vás těší a že Vás rád vidí. Přesto je velká spousta lidí, kteří si tohle vše za něj chtějí koupit.
Rytíř tedy princeznu přivítal, a protože se mu zdálo, že není příliš bohatá, nejevil o ni moc zájem a závistivě celý večer sledoval zlatý západ slunce. Princezna mezitím dobře povečeřela a že byla unavena, brzy se uložila ke spánku. Pak ještě dostala ten nešťastný a osudný nápad spočítat si finance v příruční pokladnici, kterou jí tatínek chán vybavil na cesty. Vidíte, jak tehdy byla těžká doba! Dnes by mohla cestovat s kreditní kartou a nemusela by mít u sebe velkou hotovost. Jenže tehdy tato vymoženost ještě nebyla vynalezena, takže pokladnice musela být velmi naditá a když se k tomu přichomýtne zvědavá služebná hamižného rytíře, je neštěstí na světě.
„Pane, pane,“ volala ta služebná s očima navrch hlavy, škobrtajíc o schody, „ta nenápadná slečna má plnou truhlu zlata!“
„Cože?“ odvrátil se rytíř od západu slunce a jeho zlatavá tvář zpopelavěla.
„No truhlu a plnou, úplně plnou zlata,“ drmolila ta hloupá služka netušíc, že zavdává popud ke zločinu.
Rytíř omámen mamonem ji už nevnímal a v jeho zkažené duši dozrával plán, závratně jednoduchý.
A tak v noci do komnat tatarské princezny a jejích dvou komorných vtrhli rytířovi pacholci, ubohé ženy krutě zamordovali a i s psíčkem svrhli do propasti pod hradem. Dva princeznini vojáci se sice probojovali z přesily, ale když se pak po půl roce dostali zpět k chánovi, ten je hned nechal pověsit. Co taky s nimi, když přinesli takovou zprávu?
Ale zpět k rytířovi ..... ten získal skutečně poklad veliké ceny. Dlouho se však z něj neradoval. Když se ráno podíval z okna dolů, zjistil, že princezna s komornými ..... tři panny a psík zkameněli a jako výčitka hleděli vzhůru na svého vraha. Není divu, že rytíř z toho na místě zešílel a už s ním nikdy nebyla rozumná řeč. Ostatně ta rozumná řeč s nim nebyla ani předtím, že.
A tak zatímco přes den plakal dole u tří kamenných panen a v noci stále dokola počítal zlaté mince, kdesi hodně daleko zuřil a zase tesknil lítostí tatarský chán a hned se vydal na trestnou výpravu. Protože však dva vojáky ..... jediné svědky a eventuální průvodce ..... nechal hned pověsit, nějakou dobu mu trvalo, než našel ten správný hrad a nic mu nevadilo, že cestou omylem vyplenil a vypálil tři jiné.
Boží a chánovy mlýny melou pomalu, ale jistě. Tak došlo přece i na ten osudný hrad, samozřejmě na rok a den od hrozného rytířova zločinu. Chán nechal šíleného rytíře krutě umučit, hrad rozbořit a zapálit a pak si též poplakal u tří kamenných panen a psíka, i když tím už nic napravit nemohl.
Potom mu nezbývalo než odjet z té barbarské Evropy do osvícených orientálních krajů a tam se ve válkách a bitvách snažil zapomenout na ztrátu jediné dcery.
A tomu nešťastnému hradu se od té doby říká Meidberg, Děvíčky čili Dívčí hrady.
Ponaučení: Svoji dceru nerozmazluj, můžete na to doplatit oba.