Tajemství Sulajmy beznosého

zobrazeno 49×

Vložil(a): jitkamety, 6. 6. 2016 13.53

Kdysi dávno žil jeden bohatýr. Jezdil po bílém světě, dobrým lidem pomáhal a špatné lidi trestal. Když pak už zestárl, vracel se do své rodné vesnice, aby v mateřské zemi složil svoje staré kosti.
Jel a jel, a když spatřil horu, za kterou se skrývala jeho rodná vesnice, potkal pěkného mládence.
„Kampak jdeš?“ optal se ho bohatýr. „Jdu do světa hledat štěstí.“
„Proč jdeš pěšky?“ podivil se bohatýr.
„Jsem chudý sirotek, koně nemám, a tak jdu pěšky.“ A tu se rozhodl bohatýr:
„Dám Ti svého koně. Líbí se ti?“
„O takovém nádherném koni se mi ani ve snu nezdálo!“ zvolal mládenec. „Ale jak Ty budeš pokračovat v cestě?“
„Jdu jenom do vesnice za touhle horou,“ řekl bohatýr. „A ten kousek cesty ujdu pěšky.“ Pak seskočil z koně, podal uzdu mládenci a řekl:
„Vezmi si toho koně! Ale pamatuj si, že jenom jeden kůň na světě je rychlejší než tenhle. Proto ho neopouštěj ani nevyměňuj! A kdybys snad toho nejrychlejšího koně získal, pak mého koně pusť, ať si běží, kam chce.“
A tak se rozloučili.
Jel mládenec, Rasul se jmenoval, na dobrém koni do světa, jel tři dny a tři noci a čtvrtého dne přijel k vysoké věži, která se osaměle tyčila na malém ostrůvku uprostřed velikého jezera.
„Copak asi je v té věži?“ napadlo mládence a kůň mu odpověděl lidským hlasem:
„Běž se podívat! Třeba je v ní ukryté Tvoje štěstí, které ses vypravil hledat.“
Mládenec se podivil, že jeho kůň dovede mluvit jako člověk, ale neřekl nic a zamířil k věži. Kůň skočil do vody a plaval k ostrůvku. Když však byl uprostřed jezera, zoufale zařehtal a začal se topit.
„Počkej, neutop se!“ vykřikl Rasul a honem z koně slezl. „To se raději utopím já.“
Ale kůň zase promluvil lidskou řečí:
„Neboj se, neutopím se ani já, ani ty. Drž se za sedlo!“
A tak doplavali šťastně k ostrůvku.
„Nezlob se,“ řekl pak kůň. „Já jsem se netopil, jenom jsem Tě zkoušel, jestli mě opravdu neopustíš, ať se děje co se děje.“
Na ostrůvku přivázal mládenec koně k železnému kruhu, co byl přikován u stříbrných vrat do věže, otevřel dveře, vyběhl po schodech až nahoru a tam v komnatě na pohovce seděla dívka krásná jako slunce.
Mládenec zůstal stát ve dveřích, vstoupit se neodvážil. Až když se dívka na něho usmála, poprosil ji o trochu vody. Dívka mu podala křišťálovou číši s vodou a do číše pustila zlatý prsten. Mládenec hned poznal, co to znamená: dívka si všimla jeho mokrého kabátu a teď se zeptala, jestli se nevynořil z vody. Rasul se napil a do číše vhodil dřívko. To znamenalo, že se přes jezero přeplavil.
„Posaď se,“ řekla krasavice, „a řekni mi, proč jsi přišel?“
„Vyjel jsem si do světa hledat svoje štěstí. A když jsem Tě spatřil, poznal jsem, že jsem je našel.“
Dívka se usmála.
„Jsi smělý a líbíš se mi. Ale budu náležet jenom tomu, kdo zná tajemství Sulajmy Beznosého.“
„Tajemství Sulajmy Beznosého?“ podivil se Rasul. „Ale kde najdu toho Sulajmu Beznosého?“
„To Ti nemohu říci. Dokonce se ani nesmíš nikoho ptát, kde bys ho našel. Ale poznáš ho snadno, má uraženou špičku nosu. A právě v tom je jeho tajemství.“
Mládenec už se na nic neptal, rozloučil se s krasavicí a jel dál.
A tu zase promluvil jeho kůň:
„Neboj se! Uvidíš, že Sulajmu Beznosého najdeme a dovíme se i jeho tajemství.“
Jel mládenec dál do světa za svým štěstím.
Zanedlouho potkal mladého muže na koni.
„Kampak jedeš?“ zeptal se Rasula ten muž.
„Jedu do světa hledat své štěstí,“ řekl po pravdě Rasul. „A kampak jedeš ty?“
„Domů jedu. Jestli chceš, pojeď se mnou.“
Rasul pozvání přijal, a tak jeli spolu dál.
„Máš pěkného koně, příteli,“ řekl po chvíli mladý muž. „Pojď, budeme závodit.“
Oba jezdci se rychle rozjeli a Rasulův kůň daleko předjel druhého.
„Ještě žádný kůň mého nepředehnal,“ řekl pak mladý muž. „Změřme ještě svoje síly.“
A oba jezdci se pustili do křížku. Netrvalo dlouho a Rasul svého druha položil na lopatky.
„Ještě nikdo mě nepřemohl,“ řekl pak mladý muž. „Pobratříme se, nechceš?“
Oba jezdci se pobratřili a jeli zase dál.
Zanedlouho uviděli u cesty veliký kamenný dům.
„Copak je v tom domě?“ zvolal Rasul, ale vtom vyběhla ven dívka a zděšeně zašeptala:
„Nekřič! Nebo se vzbudí Berzy Kaza a ukousne Ti hlavu.“
„A kdopak je ten Berzy Kaza?“ zvolal zase Rasul.
„Tiše!“ napomenul ho i jeho přítel. „Berzy Kaza je strašný vlkodlak. Na celém bílém světě není nic hroznějšího.“
Ale to už se probudil Berzy Kaza a vyběhl ven. Bylo to hrozné zvíře, veliké jako velbloud, s tesáky jako dýky a s drápy jako nože, a zařvalo:
„Pojď, budeme zápasit!“
„Dobrá,“ řekl mládenec a seskočil z koně.
Zápasili spolu hodinu, zápasili dvě, ale ani jeden nedovedl přemoci druhého. Teprve když už zápasili třetí hodinu, dostal Rasul vlkodlaka pod sebe, chytil ho za chřtán, a když Berzy Kaza přestal dýchat, vytasil dýku a uřízl mu strašnou hlavu.
„Jsi opravdový bohatýr,“ řekl s obdivem jeho přítel a jeli zase dál.
A pak přijeli ke krásnému zámku.
„Tady bydlím,“ řekl mládenci jeho přítel a pozval ho dál.
Byl to veliký zámek s mnoha prostornými komnatami. Mládenec se s údivem procházel dlouhými chodbami a zvědavě nahlížel za všecky dveře. A najednou si všiml, že z jedné komnaty proniká okolo dveří jasná záře. Otevřel je tedy také a spatřil na vysoké posteli krasavici. Záře vycházela z jejího obličeje a vlasů, ale oči měla zavřené a z úst se jí co chvíli vydral tichý vzdech.
„To je žena mého bratra,“ řekl hostitel. „Je nemocná a nikdo neví, co ji trápí. Bratr neustále jezdí po světě a marně shání na její nemoc lék.“
„Já se také vypravím pro ten lék a nevrátím se dřív, dokud lék nepřinesu!“ zvolal náhle Rasul, kvapně se rozloučil, vyběhl ven, vyskočil na svého koně a rozjel se zase do světa.
„Kam ses tak najednou vypravil?“ zeptal se ho po chvíli kůň.
„Pro lék! Žena bratra mého přítele stůně a nikdo nezná lék na její nemoc. A pro ten lék jsem se vypravil.“
„Vím, kde najdeš ten lék,“ řekl kůň. „Je to daleko odtud, za dvěma vysokými horami, které stojí tak blízko sebe, že ani mravenec mezi nimi neproklouzne. Každou hodinu se však hory na okamžik rozestoupí, jen co by jezdec mezi nimi proskočil. Pak se zase s hrozným rachotem srazí a všecko, co mezi nimi zůstane, rozdrtí na prach. Až přijedeme k horám a ony se začnou rozestupovat, křikni, jako by křiklo patnáct bohatýrů, a uhoď mě do zadku, jako by jich uhodilo osmnáct. A já mezi horami proskočím.“
Jeli dlouho, tuze dlouho, až skutečně přijeli k těm podivným horám.
„Dávej pozor!“ řekl kůň po chvíli. „Teď se začnou hory rozestupovat.“
A jen to dořekl, ozval se strašný rachot, hory se zakymácely, a tu mládenec křikl, jako by křiklo patnáct bohatýrů, uhodil koně do zadku, jako by jich uhodilo osmnáct, a kůň skočil. Právě v tom okamžiku se hory rozestoupily, ale hned se zase srazily. Kůň s Rasulem však šťastně proskočili.
„Zpátky budeme zase musit skákat mezi těmi horami?“ optal se mládenec a utřel si z čela pot.
„Jinudy cesta nevede,“ řekl kůň. „Snad se nebojíš? Čekají Tě možná horší věci.“
„Neznámých nebezpečí se nebojím,“ řekl Rasul. „Ale dvakrát pokoušet štěstí se nevyplácí.“
A zase jeli dál.
Najednou uviděl mládenec před sebou na cestě Iva. Žalostně řval a v bolesti se válel po zemi.
„Ten lev si vrazil ostrý kámen do tlapy,“ řekl kůň. „Běž k němu a ničeho se neboj! Vytáhni mu kámen z tlapy a lev Ti pomůže.“
Rasul seskočil z koně a srdnatě přistoupil k Ivovi.
„Já Ti neublížím,“ řekl mu. „Jen Ti vytáhnu ten kámen z tlapy.“
Lev se skutečně utišil, podal mládenci svou tlapu a opravdu, byl v ní hluboko vražený úlomek kamene ostrý jako dýka. Mládenec kámen vytáhl a lev na něho promluvil lidskou řečí:
„Děkuji Ti, člověče! Mohu se Ti nějak odměnit?“
„Nevím,“ řekl Rasul. „Hledám lék na nemoc, ale nevím, co je to za nemoc.“
„Na všechny nemoci, co jich je na světě, je nejlepší lék mléko lvice,“ řekl lev. „Pojď se mnou, já Ti to mléko dám.“
Pak zavedl lev mládence před jeskyni, sám vešel dovnitř a přinesl mu lahvici s lvím mlékem. A řekl:
„Stačí doušek a i umírající člověk je hned zdráv.“
Mládenec Ivovi poděkoval, lahvici uložil do brašny u sedla a ujížděl nazpátek. Cesta jim vesele ubíhala, i mezi dvěma hroznými horami obratně proskočili. Ale když konečně přijeli do zámku, našli oba bratry v pláči u krasavice, jejíž záře pomalu dohasínala. Právě vypustila duši.
Rasul však přece jenom nalil ještě krasavici do pootevřených úst krapet lvího mléka. A stal se div. Duše se vrátila do ženina těla, tváře a vlasy se znovu rozzářily a krasavice vstala zdravá, vesele se usmívala a pravila:
„To jsem ale dlouho spala.“
Radost bratří byla nesmírná. Muž uzdravené krasavice mládence objímal a sliboval mu:
„Cokoliv si budeš přát a bude to v mé moci, všecko Ti splním.“
A tu se Rasul pozorně podíval na muže a všiml si, že mu schází špička nosu.
„Nejsi ty Sulajma Beznosý?“ zvolal.
„Ano, jsem Sulajma a říkají mi Beznosý,“ řekl muž.
„A můžeš mi prozradit svoje tajemství?“ zeptal se Rasul.
„Jaké tajemství?“ podivil se Sulajma.
„Přece tajemství, jak jsi přišel o špičku nosu,“ řekl mládenec. „Na jezeře leží ostrůvek a na ostrůvku ve věži bydlí krasavice, kterou miluju. Ale vezme si mě za muže jenom tehdy, když se dovím tajemství Sulajmy Beznosého.“
Sulajma se usmál a začal vyprávět:
„Moje žena, kterou jsi uzdravil, a dívka ve věži jsou sestry. Rozhodly se, že si vezmou jenom opravdové bohatýry, kteří vykonají nějaký chrabrý čin. Já jsem dostal za úkol přihnat stádo koní sedmihlavého draka a zmocnit se jeho tygřího hřebce. Vzal jsem s sebou osm přátel, samých statečných bohatýrů, a opravdu jsme odehnali stádo koní i s tygřím hřebcem z hor do stepi. Drak zrovna spal. Když se však probudil, začal nás pronásledovat. Jenomže ve stepi už neměl drak nad námi moc. A tak ve vzteku ulomil vršek nejvyšší hory a mrštil jej na nás. Všech mých osm přátel zabil, jen já jsem unikl, protože jsem je! na tygřím hřebci a to je nejrychlejší kůň na světě. Jenom mi kousek skály urazil špičku nosu.“
„Ale to není žádné tajemství!“ podivil se mládenec.
„Není,“ znova se usmál Sulajma Beznosý. „Jenomže sestra mé ženy chce, abych jí ženicha vybral já. Proto své nápadníky posílá za mnou. Opravdovému bohatýrovi, kterého jí vyberu za ženicha, mám vyprávět příběh, co jsem vyprávěl Tobě. Už bylo za mnou několik bohatýrů, ale jenom Tobě jsem ten příběh svěřil.“
„To znamená, žes mne vybral za ženicha pro krasavici ve věži?“
„Ano,“ řekl Sulajma.
„To je ta nejkrásnější odměna, jakou jsi mi mohl dát, že jsem Ti uzdravil ženu.“
„Ba ne, to není odměna,“ řekl Sulajma. „To jsem jenom splnil slib sestře mé ženy. Odměnu teprve dostaneš. Pojď se mnou!“
Sulajma zavedl mládence do stáje ke krásnému koni, pruhovanému jako tygr.
„To je nejlepší a nejrychlejší kůň na světě,“ řekl pak. „A toho Ti daruju za odměnu. Zasloužíš si ho.“
Rasul odvázal tygřího hřebce, ale nezapomněl na slib, který dal starému bohatýrovi. Svého koně pustil na svobodu, aby šel, kam se mu zlíbí.
A pak usedl na tygřího hřebce a odjel zpátky k věži uprostřed jezera, kde na něho čekalo jeho štěstí. 

Máte i Vy oblíbenou pohádku, o kterou se chcete podělit? Přidejte ji.

Sdílejte:   | 
0

Diskuze k této stránce (0 příspěvků)

Pro přidání příspěvku je nutné se přihlásit nebo zaregistrovat.

Zatím zde není žádný příspěvek.

Naši partneři

© 2013 - 2016 ProMaminky.cz | design and code by Werner Dweight