Tabule modrá jako nebe

Byl jednou jeden chlapeček a ten se jmenoval Valentýn. Měl rád svého dědečka, který věděl všechno na světě, a pak sluníčko, modrou oblohu, červené tulipány a žlutého kanárka, který zpíval od rána do večera.
Ale každý večer sluníčko zapadlo, kanárek přestal zpívat a dědeček usnul. A to neměl Valentýn rád. Říkal si:
Den je hezký, ale noc se mi ani trochu nelíbí, v noci nesvítí sluníčko, kanárek nezpívá a dědeček nic nevypráví, v noci je tma a smutno, v noci může kanárka sežrat kočka a co potom?
Jednou ráno řekl Valentýn kanárkovi:
Jestlipak víš, že jsem už velký chlapec a že musím do školy? Měj se tady hezky, dej si pozor na kočku, a šel.
Posadili ho do první lavice až k samé tabuli, a když se Valentýn na tu tabuli díval, říkal si, proč je tak černá, je mi z ní smutno a chce se mi spát.
Co to, Valentýne, řekla paní učitelka, pročpak zavíráš oči?
Nevím, čím to je, řekl Valentýn, ale když se dívám na tu černou tabuli, je mi smutno a chce se mi spát.
Teď nemůžeš spát, řekla paní učitelka, teď budu na tabuli malovat samé zajímavé věci, dávej pozor. A vzala křídu a malovala na tabuli jedno kolečko a pak dvě kolečka a nakonec tři kolečka. Jedno kolečko a dvě kolečka jsou tři kolečka, řekla paní učitelka, líbí se Ti to, Valentýne?
Líbí, řekl Valentýn, ale kdybyste malovala kanárky, bylo by to ještě hezčí.
Prosím, řekla paní učitelka, smazala kolečka a namalovala jednoho kanárka, pak dva kanárky a nakonec tři kanárky.
A Valentýn byl velice spokojen, kanárci se mu líbili, jeden byl hezčí než druhý, tolik kanárků pohromadě Valentýn ještě nikdy neviděl, usmíval se a myslel si, to je dobře, že sedím v první lavici, aspoň je vidím tak zblízka.
A nyní půjdeme dál, řekla paní učitelka, kanárky smažeme a namalujeme si něco jiného, a vzala hadr a houbu a chtěla kanárky smazat.
Proč byste mazala tak krásné kanárky, křičel Valentýn, protože se hrozně lekl, nechte je, nic Vám přece neudělali.
Takhle nemůžeš křičet, řekla paní učitelka, jsi ve škole, musíš se chovat slušně. Kanárky smažeme, abychom mohli malovat něco jiného, škola je škola.
A opravdu smazala kanárky a namalovala čtyři jablka. Pak smazala čtyři jablka a namalovala pět velikých tulipánů a nakonec smazala pět velikých tulipánů a namalovala šest jabloní.
Jak je to možné, přemýšlel Valentýn, na tabuli je tolik věcí a za chvíli tam není nic a pak je tam zase tolik jiných věcí a pak tam zase není nic, kam se to jenom poděje?
Ať mi nikdo nepovídá, že se to jen tak smaže, říkal si Valentýn a schválně vzal o přestávce hadr a houbu, zkusil z nich vytřást a vyždímat kanárky a tulipány, ale marně.
Kde jinde mohou být než v tabuli, řekl si Valentýn, a když byla třída prázdná, šel k tabuli, položil na ni ucho a představte si, opravdu slyšel jakoby v dálce zpívat kanárky.
No tohle, řekl si, musím se na to zeptat dědečka, který ví všechno.
A když přišel domů, řekl dědečkovi:
Jak je to prosím Tě možné, že se do tabule vejde tolik kanárků, koleček, jablek a tulipánů?
Proč ne, řekl dědeček, na tom není nic zvláštního. Kdybys věděl, z čeho se tabule dělají, vůbec by ses tomu nedivil.
Tabule jsou přece ze dřeva, řekl Valentýn.
To si myslí všichni, řekl dědeček, ale není to žádná pravda. Tabule se dělají z noční oblohy. Podle pravítka se vykrojí kus tmy a tabule je hotová. A pak na ni můžeš napsat a namalovat co chceš, všechno se v ní ztratí jako v noci.
Aha, myslel si Valentýn, proto se mi chce tolik spát, když se dívám na tabuli, a proto je mi ve škole někdy smutno.
A hned druhý den řekl Hubertovi, který s ním seděl v lavici:
Hádej, kam se ztratí všechno, co se na tabuli namaluje?
Smaže se to, řekl Hubert.
Houby s octem, řekl Valentýn, je to tam, jenomže to ve tmě nevidíš.
Tiše, řekla paní učitelka, namalujeme si dnes další hezké věci, dávejte dobrý pozor. A vzala křídu a namalovala sedm koček a potom osm velikých parních válců s komíny.
To je nadělení, pomyslel si Valentýn, teď to všechno smaže a kočky v té tmě sežerou kanárky a parní válce polámou všechny krásné tulipány ze včerejška. Něco se musí stát, a honem.
Huberte, řekl potichu, po vyučování půjdu k tabuli a Ty mě smažeš, rozumíš?
Hubert byl dobrý kamarád, nedal se dvakrát pobízet, po vyučování Valentýna smazal, ale pak se lekl, když viděl, že Valentýn opravdu nikde není.
Kde jsi, prosím Tě, nikde Tě nevidím, volal na Valentýna a z tabule se ozvalo:
Kde bych byl, jsem v tabuli, je tady tma jako v pytli, namaluj, prosím Tě, baterku a smaž ji, než o něco zakopnu.
Hubert tedy namaloval baterku a smazal ji a Valentýn v tabuli řekl, děkuji, už je to lepší.
A pak Hubert slyšel, jak Valentýn v tabuli hvízdl údivem a pak už nic. Počkal ještě chvíli a pak šel domů, protože měl hlad.
A Valentýn stál zatím hluboko ve tmě tabule, svítil si baterkou a rozhlížel se kolem. Bylo to hrozné. Po zemi plno rozmačkaných jablek a tulipánů, po kterých jezdily parní válce sem a tam, vrážely do sebe, až byly celé otlučené, a mezi tím běhaly kočky a honily kanárky, kteří postrašeně pípali a poletovali z jedné jabloně na druhou.
Ale to nebylo všechno, bylo tam plno jiných věcí, žirafy a parníky, židle a klobouky, písmena a číslice, letadla a boty a taky malé namalované děti a velké namalované děti a vlaštovky a kopretiny, klokani a hrušky a kartáčky na zuby, autobusy, všechno v hrozném nepořádku.
Kde se to všechno vzalo, podivil se Valentýn.
Tohle je tady z loňska, řekly namalované děti a ukázaly na žirafy, a tohle z předloňska, a ukázaly na kopretiny, a my jsme tady už tři roky, je to stará tabule.
Takhle tady nemůžete zůstat, je tady tma a vlhko od houby, je to nezdravé, kazíte si oči, máte bledou barvu, potřebujete slunce a modrou oblohu, řekl Valentýn, podívejte se na ty kopretiny, jak vadnou. Pomozte mi chytit kanárky a vyvedu Vás odtud, mám baterku.
A děti mu pomohly chytit kanárky, Valentýn si je dal opatrně do kapes a pak všechno, co bylo v tabuli, vyvedl ven do třídy mezi lavice, zhasl baterku a díval se, jak všichni přivírají oči proti slunci.
Tak, řekl Valentýn, a teď půjdeme za paní učitelkou, musím jí něco říct.
A šli po ulici k domu, kde bydlela paní učitelka, byl to dlouhý průvod, samé zvláštní věci, jaké se obyčejně v průvodech nevidí, lidé se zastavovali a ptali se Valentýna, co to má být, a Valentýn na ně volal, tohle všechno bylo v tabuli, bylo to tam skoro tři roky, a lidé volali, to by snad nemělo být, s tím by se mělo něco udělat, ale co?
A Valentýn řekl, počkejte, zeptám se dědečka, ten něco vymyslí, a dědeček opravdu něco vymyslel, šel s Valentýnem, a když přišli k paní učitelce, řekl:
Noc nemá nikdo rád, černé tabule jsou smutné, když se na ně děti dívají, chce se jim spát, proč by se tabule nemohly dělat z modré oblohy, všechno by bylo jiné, všechno by bylo veselejší, co tomu říkáte?
A lidé volali, to je přece nápad, proč by tabule nemohly být krásně modré, a paní učitelka pokrčila rameny a řekla: Když to říká Valentýnův dědeček, budou tabule modré. A dědeček vytáhl z kapsy nůž, půjčil si pravítko a vykrojil z oblohy veliký modrý čtverec s kouskem sluníčka, s kouskem bílého mráčku a třemi vlaštovkami, které létaly po tabuli z rohu do rohu, a děti volaly, jedna vlaštovka a dvě vlaštovky jsou tři vlaštovky, a byly samý žert a samý smích a nikomu se nechtělo ani trochu spát.