Synek, který se učil strachy třást

zobrazeno 44×

Vložil(a): jitkamety, 9. 6. 2016 16.46

Jeden otec měl dva syny. Starší byl chytrý a moudrý, věděl o všem a rozuměl všemu. Mladší byl hloupý, ničemu se nedovedl naučit, nic nepochopil. Lidé o něm říkávali:
„S tím bude mít táta ještě hodně trápení!“ Starší chytrý syn všechno všude obstaral, zařídil a vyřídil, jen v noci nechtěl nikam chodit. Vymlouval se:
„Ach táto, já se strachy třesu!“
To bylo mladšímu divné. Někdy se sešli sousedé a Vyprávěli u kamen příběhy, při kterých naskakovala husí kůže.
„Člověk se zrovna strachy třese,“ povídali si.
Mladší syn seděl v koutě a poslouchal a nemohl pochopit, co to vlastně znamená:
„Pořád říkají: strachy se třesu, strachy se třesu, a já se strachy netřesu; tomuhle nerozumím.“
Jednoho dne si otec mladšího syna zavolal:
„Sedíš pořád jen v koutě a nic neděláš. Jsi už dost velký a silný, měl by ses něčemu naučit. Jakpak si chceš vydělávat chleba? Podívej se na bratra, ten si dává s učením práci. Ale Ty? Škoda řeči.“
„Ale táto,“ odpověděl mladší syn, „já se rád něčemu naučím, a jestli si mohu vybrat, pak bych se rád naučil strachy třást. To vůbec nedovedu.“
Starší syn se usmál, když to slyšel, a pomyslel si: To by člověk nevěřil, jaký je můj bratr hlupáček, do smrti z něho nic nebude.
Otec povzdychl a řekl:
„Strachy se třást, to se ještě naučíš, ale na chleba si tím nevyděláš.“
Brzy nato přišel na návštěvu kostelník. Otec mu žaloval, jaké má se synem trápení.
„Jen si pomyslete, když jsem se ho ptal, čemu se chce vyučit, přál si, aby se naučil strachy třást.“
„To je maličkost,“ odpověděl kostelník, „tomu se u mě naučí jedna dvě. Jen ho pošlete ke mně, já mu sáhnu na zub.“
Otec byl rád a poslal mladšího syna s kostelníkem. Synek musel každý den na věži zvonit. Za několik dní ho kostelník probudil o půlnoci a přikázal mu, aby šel na věž a zvonil. Však se naučíš strachy třást, myslel si. Přehodil si prostěradlo a šel potají napřed. Synek vystoupil na věž a chtěl zvonit. Tu vidí na schodišti bílou postavu, jak tam stojí a nic neříká.
„Kdopak je tady?“ vykřikl, ale postava mlčela, mlčela a nehýbala se.
„Odpověz!“ volal synek, „nebo koukej, ať zmizíš. Tady nemáš v noci co dělat!“
Kostelník se ani nepohnul, aby synek myslel, že před ním stojí strašidlo. Synek zavolal podruhé:
„Co tu chceš? Mluv, jestli jsi poctivý chlap. Že Tě shodím ze schodů dolů, když nebudeš mluvit!“
Kostelník si myslel, však to nebude tak zlé, stál a ani nemukl, jako by byl z kamene. Synek zavolal potřetí, a když i to bylo marné, rozběhl se, vrazil hlavou do strašidla, až se skutálelo po schodech a zůstalo dole ležet. Pak zvonil, vrátil se do postele a usnul. Kostelnice čekala dlouho na svého muže, a když nešel, dostala strach, probudila chlapce a zeptala se:
„Nevíš, kde je můj muž? Šel před Tebou na věž.“
„Nevím,“ odpověděl synek, „ale někdo stál na schodech, a protože neodpovídal a nechtěl jít pryč, myslel jsem, že je to nějaký dareba, a shodil jsem ho dolů. Jen se jděte podívat. Jestli to byl kostelník, to bych byl nerad.“
Žena vyběhla a našla muže ležet dole pod schody a naříkat. Měl zlomenou nohu. S křikem běžela k otci povedeného učedníka.
„Váš kluk,“ křičela, „natropil pěknou věc, shodil mi muže ze schodů, až si chudák zlomil nohu. Ten ničema musí od nás!“
Otec se polekal, rozběhl se za synem a vyhuboval mu.
„To Ti čert napískal či co?“
„Táto,“ odpověděl synek, „já jsem nevinný; kostelník se postavil v noci na schody, jako by chtěl udělat něco zlého. Nevěděl jsem, kdo to je, a třikrát jsem se ho na to ptal.“
„Ach,“ vzdychl otec, „mám já s Tebou život, jdi mi z očí, nechci Tě vidět.“
„Rád půjdu, táto, počkejte jen, až se rozední. Půjdu do světa a naučím se strachy třást. Tak budu v něčem vyučený.“
„Vyuč se, čím chceš,“ řekl otec, „mně je to jedno. Tady máš padesát tolarů a jdi. Jenom neříkej nikomu, kdo je Tvůj otec. Musil bych se stydět.“
„Jak chcete, táto, tohle mohu lehko splnit.“ Sotva nadešel den, zastrčil synek padesát tolarů do kapsy a vydal se po silnici do širého světa. Cestou si bručel: ,Jen kdybych se naučil strachy třást, jen kdybych se naučil strachy třást!“
Potkal ho muž a slyšel, co chlapec povídá. Ukázal na kopec, kde stály šibenice, a řekl:
„Támhle slaví sedm chlapíků svatbu s oprátkou a učí se lítat; posaď se pod ně a počkej, až se snese noc. Sázím se, že se naučíš strachy třást.“
„Když nemusím udělat víc,“ odpověděl synek, „tohle není těžké. A jestli se tak rychle naučím strachy třást, tak ráno přijď a já Ti dám padesát tolarů.“
Synek zamířil k šibenici, posadil se pod ni a čekal, až slunce zapadne. A protože mu byla zima, udělal si ohníček. Ale o půlnoci foukalo tak studeně, že se nemohl ani u ohně zahřát. Synek si povídá:
„Já mrznu dole u ohně. Jak asi je zima těm nahoře!“ Bylo mu jich líto. Vylezl na šibenici a jednoho po druhém odvázal a pěkně snesl všech sedm dolů. Pak přiložil do ohně, posadil je okolo, aby se zahřáli. Ale seděli a nehýbali se a oheň jim podpaloval šaty. Synka to rozzlobilo:
„Dejte si pozor, nebo Vás zase pověsím.“ Mrtví neslyšeli, mlčeli a nestarali se o to, že jim šaty doutnají. Synek už nečekal:
„Když si nechcete dát pozor, nemohu pro Vás nic udělat, nechci uhořet s Vámi,“ a pověsil jednoho po druhém zase na šibenici. Pak se posadil k ohni a usnul.
Druhého dne přišel muž, který mu včera radil, a žádal na něm padesát tolarů.
„Teď už víš, co je to strachy se třást, co?“
„Ne,“ odpověděl synek, „jak bych to mohl vědět? Tady ti nahoře mlčeli a nepověděli mi nic, ani když jsem je posadil k ohni.“
Muž se podivil:
„Takového jako Ty jsem ještě nepotkal.“
Synek putoval dál a zase si bručel:
„Ach, jen kdybych se naučil strachy třást, ach, jen kdybych se tomu naučil!“
Vozka, který šel za synkem, uslyšel tu podivnou řeč a zeptal se:
„Kdo jsi?“
„Já nevím,“ odpověděl synek.
Vozka se zeptal znovu:
„A odkud?“
„Já nevím.“
„Kdo je Tvůj otec?“
„To nesmím povědět.“
„A co si pořád pobrukuješ?“
„Ale,“ odpověděl synek, „chtěl bych se naučit strachy třást a nikdo mi v tom nedovede poradit.“
„Nemluv hlouposti,“ řekl vozka, „pojď se mnou, snad Ti pomohu.“
Synek šel s vozkou a večer dorazili do hospody na nocleh. Jak synek vstupoval do světnice, zopakoval si, co ho trápilo:
„Jen kdybych se naučil strachy třást!“
Hostinský to uslyšel, usmál se a řekl:
„Jestli Ti jde o tohle, u nás bys měl příležitost!“
„Proč nemlčíš,“ okřikla hostinského jeho žena. „Už jich tolik ztratilo život a bylo by škoda, kdyby jej ztratil i tenhle mládeneček.“
Synek se nedal odradit:
„Ať je to jak je to, já se tomu chci naučit, proto jsem se vydal do světa.“
A vyptával se a vyptával, až hostinský povolil a řekl:
„Prozradím Ti to, ale jen abys nelitoval! Kousek cesty od nás stojí zakletý zámek. Zlí duchové v něm hlídají obrovské poklady. Sám pan král slíbil svou dceru za ženu tomu, kdo v zámku vydrží po tři noci. Chodili tam mládenci, a žádný se nevrátil. Dneska se tam už ani nikomu nechce. Holenku, taková noc na zakletém zámku jistě naučí i největšího hrdinu třást se strachy.“
„Tohle by se mi hodilo,“ povídal synek.
Druhého dne pospíšil ke králi:
„Jestli mi, pane králi, dovolíte, chci jít na tři noci do zakletého zámku.“
Král se na synka podíval. Líbil se mu, a proto řekl:
„Smíš si vyprosit ještě tři věci, Ty si smíš vzít do zámku s sebou, ale nic živého.“
A synek požádal:
„Tak to bych prosil o křesadlo, soustruh a řezací stolici s pořízem!“
Král dal všechno za dne odnést na zámek. Jakmile se začalo smrákat, šel synek do zámku, udělal si v jedné jizbě oheň, postavil řezací stolici s pořízem vedle ohniště a posadil se na soustruh.
„Ach, jen kdybych se strachy třásl,“ povídal si, „ale tady se tomu asi také nenaučím.“
Kolem půlnoci chtěl rozdmýchat oheň, sehnul se a vtom se ozval za ním křik:
„Au, mňau, to je nám zima!“
„Blázni,“ křikl synek, „co mi tu křičíte? Když je Vám zima, posaďte se k ohni a ohřejte se!“
Sotva to dořekl, skok a přiskočily dvě velké černé kočky. Posadily se vedle něho po obou stranách a divoce si ho měřily ohnivýma očima. Za chvilku, když se ohřály, začaly ho svádět:
„Přítelíčku, nezahrajeme si karty?“
„Proč ne?“ odpověděl, „ale ukažte nejdřív packy.“
Kočky vystrčily drápy.
„Á pane,“ řekl, „máte Vy ale dlouhé nehty! Počkat, musím Vám je trochu ostříhat.“
Popadl kočky, zvedl je na řezací stolici a přišrouboval jim packy.
„Podíval jsem se Vám na prsty,“ povídá synek, „a přešla mě chuť na karty.“
Zabil je a vyhodil z okna. Když se s nimi vypořádal a chtěl se zase posadit k ohni, tu se vyrojily ve všech koutech a na všech stranách černé kočky a černí psi na ohnivých řetězech a šli blíž a blíž, takže se před nimi už nemohl schovat. Mňoukali, štěkali a vyli, dělali hrozný rámus, šlapali mu do ohně a chtěli mu ho uhasit. Chvíli se klidně díval, pak ho to omrzelo a chytil řezací stolici.
„Chásko, ať už jste pryč,“ rozkřikl se a začal je bít.
Někteří utekli, jiné pobil a hodil zase z okna. Vrátil se, rozdmýchal oheň a ohříval se. A jak tak seděl a bylo mu teplo, začaly se mu oči klížit a byl by si s chutí zdříml. Rozhlédl se kolem sebe a vidí v rohu velkou postel. To se mi právě hodí, řekl si a položil se do ní. Ale ještě ani nezamhouřil oči á už začala postel sama od sebe jezdit a jezdila po celém zámku.
„To je správné,“ povídal synek, „jen tak dál.“
A postel uháněla, jako by ji táhlo šest koní, přes prahy a po schodech nahoru a dolů a najednou hop, převrhla se a co bylo dřív nahoře, bylo dole a synek ležel vespod. Nečekal už, co se bude dít dál, vyhrabal se z pokrývek a polštářů a oddychl si:
„Teď ať jezdí, kdo má chuť.“
Položil se raději u svého ohně a spal až do rána. Ráno přišel král, a když uviděl synka ležet na zemi, myslel si, že z něho duchové vytřepali duši, že tu leží mrtvý.
„Škoda ho,“ řekl, „takový hezký člověk.“
To uslyšel synek, zvedl se a povídá:
„Ba ne, pane králi, tak zle na tom ještě nejsem!“
Král se divil, ale měl radost a vyptával se, jak se mu v noci vedlo.
„Výborně,“ odpověděl synek, „jednu noc mám za sebou a ty dvě další budou za mnou co nevidět.“
Když přišel k hostinskému, mohl se hostinský udivit. Kroutil nad synkem hlavou.
„A jestlipak,“ povídá, „ses naučil strachy třást?“
„Ne,“ odpověděl synek, „je to marné, jen kdyby mi někdo poradil!“
Druhou noc šel zase nahoru do starého zámku a posadil se k ohni a uvažoval, co to asi může být, třást se strachy. Před půlnocí se spustil náramný hluk, rostl a rostl, pak se udělalo trochu ticho, nakonec s hrozným ječením vypadla z komína půlka člověka.
„Podívejme!“ zvolal synek, „a kde je druhá půlka? Tohle je na člověka málo.“
Tu začal rámus znova, v komíně to zahřmotilo, a druhá půlka spadla za tou první.
„Počkej,“ řekl synek, já Ti trochu posvítím,“ a přihodil poleno do ohně. Ohlédne se a vidí: obě půlky srostly a na lavici sedí' strašlivý muž.
„Tak jsem to nemyslel,“ povídá synek, „lavice je moje.“
Muž ho chtěl vytlačit, ale synek se nedal, opřel se do něho, odšoupl ho a posadil se zase na své místo. Z komína začali padat po kouskách ještě další muži. Když jich bylo devět, vytáhl každý z kapsy černou kuželku, odněkud se přikutálely dvě smolné koule a všech devět mužů začalo hrát kuželky. Krákali přitom jako havrani. Synek dostal také chuť a zeptal se:
„Poslouchejte, mohu se přidat?“
„Přidej, když máš peníze.“
„Peněz mám dost,“ odpověděl synek, „ale Vaše koule nejsou dost kulaté.“
Vzal pekelné koule, nasadil do soustruhu a osoustruhoval je pěkně do kulata.
„Ták, teď to půjde jedna radost,“ povídá, „dáme se do toho!“
Hrál s nimi a trochu peněz prohrál. Sotva začala odbíjet půlnoc, všechno zmizelo. Synek se položil a klidně usnul. Ráno přišel král a ptá se:
„Jakpak ses měl dneska v noci?“
„Hrál jsem kuželky,“ odpověděl synek, „a pár grošů jsem prohrál.“
„A netřásl ses strachy?“
„Nevím, co to je,“ řekl synek, „v noci tu bylo tak veselo, že jsem na učení zapomněl.“
Třetí noc se posadil zase na lavici a myslel mrzutě na to, že ne a ne naučit se strachy třást. Bylo už pozdě, když přišlo šest velkých mužů a přinesli rakev. Synek řekl:
„To bude jistě můj bratránek, který před několika dny umřel. Jen pojď, bratránku, pojď!“
Muži postavili rakev na zem, synek k ní přistoupil a sejmul víko. V rakvi ležel mrtvý. Synek mu sáhl na obličej, ale obličej byl studený jako led.
„Počkej,“ řekl synek, „zahřeju Tě.“
Nahřál ruce nad ohništěm a položil je mrtvému na tváře. Ale mrtvý se nezahříval. Vyňal ho tedy z rakve, posadil se k ohni a třel mu paže, aby se krev rozproudila. Když ani to nepomáhalo, vzpomněl si na postel. Tam by se snad zahřál. Položil ho do postele, přikryl ho a lehl si vedle něho. Za chvíli se mrtvý zahřál a začal se hýbat. Synek povídá:
„Vidíš, bratránku, už je to tady, už ses ohřál!“
Mrtvý se však zvedl a křičel:
„Teď Ti zakroutím krk!“
„Cože,“ řekl synek, „takhle jsi vděčný? Šup do rakve,“ a dal mrtvého do rakve a přikryl víkem.
Tu přišlo šest mužů a rakev opět odnesli.
„Já se nikdy nenaučím strachy třást,“ povídal si synek.
V tom vstoupil muž, který byl větší než všichni, co tu kdy byli, a vypadal také strašlivěji než ostatní. Ale byl starý a měl dlouhé bílé vousy.
„Ty červe!“ křičel, „teď se brzy naučíš, co je to strachy se třást. Zemřeš!“
„Žádný spěch,“ odpověděl synek, „když mám umřít, tak musím být při tom.“
„Však já si Tě chytím,“ řekl muž.
„Pomalu, pomalu, tak silný jako ty jsem také, a snad silnější.“
„Na to se podíváme,“ řekl starý, „jestli jsi silnější, tak Tě nechám. Pojď, zkusíme to.“
Odvedl synka temnými chodbami do kovárny. V kovárně zvedl sekyru a sekyrou zarazil kovadlinu na jeden ráz do země.
„To dovedu ještě lip,“ řekl synek a šel k druhé kovadlině. Vzal sekyru, rozmáchl se a rozštípl kovadlinu na jeden ráz a přiskřípl do ní starcovy vousy.
„Teď Tě mám,“ řekl synek, „teď je řada na Tobě.“
Potom vzal železnou tyč a začal starého vyplácet.
Starý kňoural a prosil, aby synek přestal, že mu ukáže velké poklady. Synek vytáhl sekyru a starého vysvobodil. Stařec ho vedl zpátky do zámku a ukázal mu ve sklepě tři bedny plné zlata.
„První patří chudým,“ povídá, „druhá králi, třetí Tobě.“
Hodiny odbily dvanáct a muž zmizel. Synek stál ve tmě. Ráno přišel král a vyptával se:
„Teď ses už snad naučil, co je to strachy se třást.“
„Ne,“ odpověděl synek, „co to jen může být? Byl tu můj mrtvý bratránek a nějaký vousáč. Ukázal mi ve sklepě spoustu peněz, ale co je to strachy se třást, to mi neprozradil nikdo.“
Král řekl:
„Jsi statečný, zbavil jsi zámek duchů a dostaneš mou dceru za ženu.“
„To je všechno hezké,“ povídá synek, „ale co je to strachy se třást, nevím.“
Pak vynesli zlato ze sklepa a byla veselá svatba. Mladý král měl svou ženu rád, ale přece jen nemohl zapomenout na to, že se neumí strachy třást. Zenu konečně jeho řeči omrzely. Komorná jí poradila:
„Já bych věděla, jak to zařídit. Hned by se strachy třásl.“
Šla k potoku, který protékal zahradou a nabrala do džberu vodu i s malými rybkami. V noci, když mladý král spal, stáhla mu manželka přikrývku a vylila na něho džber plný studené vody a rybiček. Vyskočil z postele a nevěděl, co se s ním děje. Manželka mu řekla:
„Vidíš, teď se strachy třeseš.“
Mladý král se zaradoval:
„Ach, co říkáš, já že se strachy třesu? Opravdu, já se strachy třesu! Teď už vím, co to je.“ 

Máte i Vy oblíbenou pohádku, o kterou se chcete podělit? Přidejte ji.

Sdílejte:   | 
0

Diskuze k této stránce (0 příspěvků)

Pro přidání příspěvku je nutné se přihlásit nebo zaregistrovat.

Zatím zde není žádný příspěvek.

Naši partneři

© 2013 - 2016 ProMaminky.cz | design and code by Werner Dweight